39. kapitola – Žába nemá uši

39. kapitola – Žába nemá uši

Šárka se vzbudila uprostřed noci. Vytrhlo ji to ze sna z proutí, ale paprsky světla se jí dosud mihotaly před očima. Nejdřív se lekla, že zapomněla zhasnout svíčku. Jenže ta seděla nevinně na nočním stolku.
Šlo o něco jiného. Pohyb v břiše hradu? Netušila, jak to popsat. Vylezla z postele a vrhla se k oknu. Okenice nechala otevřené, takže teď seskočila do mléka, které měsíc vylil na podlahu. Nábytek v pokoji se začínal jasněji rýsovat.
Její protáhlý stín jin hbitě následoval, a zvědavě ji nadskočil za patami, když vyhlédla ven.
„To já?“ napadlo ji s hrknutím okamžik předtím, než záblesky v oknech kuchyně vyhnaly lidi na nádvoří a strhl se pokřik.
Podívala se provinile na své ruce, ale nestoupal z nich dým. Ohořelé nehty už dávno odrostly. V přítmí jen doufala, že se znovu neobjevily.
„Ne, necítím žádné mravenčení ani slabost,“ namítla sama sobě, jenomže to ji vyděsilo ještě víc. Co když už kouzla prováděla dočista bezděčně? Už žádná varování, jen následky.
A následek v kuchyni se zableskl v poschodí nad ní.
Dveře komnaty se rozlétly.
„Šárko, vstávej!“ zavolal táta. Na sobě měl přehoz, zpod kterého čouhaly bosé nohy. Držel svíčku a hned jí zamířil od postele k ní.
„Hoří!“ dodal spěšně.
„Hoří!“ rozeznělo se hradem.
„Žába nemá uši,“ napadlo Šárku. „Ne to se říká na Prší, prší.“
„Máš ji?“ vyhrkla za tátou královna. „Ach, už jsi vzhůru. Jistě,“ dodala a pokynula rázně Šárce.
I ona byla v noční košili a v plášti, ovšem i v tom vypadala, jako by se chystala někomu udělit výprask.
Jediné mžiknutí oka a Šárka se ocitla na chodbě ve vleku rodičů. V chumlu strážců. Natěsněná vedle Kláry, která byla vážnost sama a radila rodičům, že ty pláště mají namočit.
„Jak to myslíte? Magický oheň?“ křičel táta a vlekl Šárku za sebou.
Ta však stihl zachytit pohyb královniny ruky pod pláštěm.
„Zrcátko,“ vzpomněla si Šárka a královna zachytila její pohled. Přimhouřila oči.
Šárka málem zvedla ruku, aby se přesvědčila, že má pod košilí Vladkův škapulíř. I ona potřebovala svůj amulet.
Ovšem teď ho hlavně nesměla prozradit.
Pochodně strážců okolo působily za těchto okolností zvláštně. Hrad se rozzařoval čím dál víc. Z nádvoří stoupal křik.
„Nic necítím,“ řekla Šárka. „Žádný kouř.“
„To je dobře,“ řekl táta. „Pohlídáš je, Blanko? Vyveď je v bezpečí ven.“
Královna kývla a král se dal do běhu. Za jiných okolností by to bylo legrační, jak vlaje chodbou jako duch.
„Ta –“ Šárce dopadla na rameno Blančina ruka, pevně ji stiskla. „Nejblíž je postranní schodiště.“
Vláčela ji i Kláru pryč od táty, od mihotavých oken a vlasy se jí divoce vlnily na zádech.

Pro postranní schodiště se rozhodla spousta lidí. Šárka klopýtala po ledových schodech a hypnotizovala sestřina záda.
„Už chytla knihovna.“
„Né!“ zděsily se obě dívky jako jedna princezna.
Na odpočivadle dole se vytvořil chumel lidí.
Královna se rázně protlačila mezi strážemi a začala dav před nimi usměrňovat. Postupovala jako jednočlenné beranidlo a nepouštěla Kláru. „Uklidněte se! Král už řeší situaci. Všichni se odeberou do zahrady. Kdo sem dal to kotě!“
„Jsou v tom čáry! Nepřítel –“
„Pokud se tu někdo pokusí čarovat, stonásobně se mu to vrátí! To vám říkám! A taky jsem řekla, že MÁTE JÍT DO ZAHRAD!“
„Může za to –“
„Motejte se tu dál a pošlu vás do zatraceně jiných míst!“ zaburácela Blanka a ze stropu schodiště se na ně snesla omítka.
„Kdo se bude tlačit, toho čeká železná panna, ať si to pořádně užije.“
Hradem tančila světla, odrazy plamenů a stíny.
Další schodiště, další poschodí.
Tok lidí se ustálil a křičela už jen královna a stráže, kteří ubrali na panice.
Blanka nepouštěla Kláru a ta nepouštěla Šárku.
Za Šárkou se držely stráže, které ovšem Šárka držet nechtěla. Zase takoví kamarádi nebyli. Kéž by byli vůbec něco na způsob kamarádů.
V tu chvíli jim nad hlavami prolétl z chodby…
Šárka se přikrčila. „Co to sakra bylo?“
„Kulový blesk! Temné čáry!“ rozeznělo se před nimi a tlačenice vypukla nanovo. Lidi teď ke všemu poháněla ta přerostlá jiskra.
Blanka měla co dělat, aby dav ukočírovala. Stráže se prodraly kolem a snažily se jí pomáhat. Musely dokonce někoho zvednout.
Klára tiskla Šárce ruku vší silou, když spěchala za nimi. Dokonalá princezna měla tak zpocenou dlaň, že Šárce nedělalo potíž se jí na dalším odpočivadle vysmeknout.
„Šárko!“ křičela Klára, ale ve všem tom hluku, byste to zaslechli, jen kdyby vám šlo o to zachytit právě to jméno.
„Vezměte ho! Omdlel!“
Šárka vyklouzla za roh dveří a nahlédla do chodby. Blikalo to tam jako při ohňostroji a shora přispěchali další lidé a vlili se do řeky těl mířící dolů.
Nikdo kromě Šárky si nevšiml dvou mladíků, kteří pospíchali chodbou směrem k požáru.
Opačným směrem než všichni ostatní.
Jeden zanořil ruku do košíku a odhodil za sebe ohnivý míček.
Ten Šárce prosvištěl nad hlavou, ale ani jí nepřiškvařil vlasy, když vpadl nad schodiště a vyvolal další vlnu paniky.
I ta se už vzdalovala.
Stejně jako Šárka a dvě tajemné postavy.