Princezna Linda z posledních sil belhala podzemními chodbami a Šárka na tom nebyla o nic lépe.
Občas se musely zastavit, aby popadly dech. Na třetí křižovatce se Šárka opřela čelem o stěnu a snažila se přesvědčit nohy, ať jdou dál. Ještě kousek. Už si poradily v maliním i kamením, navíc naboso, tak zvládnou i… schody. Vzpomněla si, že je ještě čekají schody.
Prokletí nebralo konce.
Aspoň že ty podivné kořeny a oddenky se stáhly. Než ťukla hlavou o stěnu, jeden takový se kvapně odplazil. „Správně, prchej,“ pochválilo ho.
Potom ji Klára popadla kolem pasu, přehodila si její pravačku přes rameno a vedla ji i Lindu vstříc východu z podzemí i východu slunce.
„Vy jste to dokázaly,“ stihl vyjeknout Sivek, než se na něj sesypaly. Napůl je musel protáhnout skrz díru ve zdi do sklepení a přitom padaly sudy, bedny i princezny.
Asi ano, začala si připouštět Šárka a chtělo se jí smát. Nebo se jí taky drala z krku hnusná bublina. V tu chvíli si nebyla jistá, co z ní vyjde dřív.
„Pátrají po tobě,“ řekl Sivek Lindě a ta se na něj vyčerpaně usmála. „Jsi v pořádku? Jako natrvalo?“
„Ano,“ zašeptala. „Asi, ne, určitě ano.“ Jako by si to teprve teď pořádně uvědomila. Potom dodala: „To je milé, že je to po těch letech neomrzelo.“
„Blázníš? Nikdy bychom to nevzdali,“ přesvědčoval ji Sivek.
Ale taky jim to nezabránilo v pořádání plesů, dodala kousavě v duchu Šárka.
„Jenže tvoje kletba nepominula.“ Sivek se zamračeně podíval na Kláru. „Jak to?“
„Ještě se nevzaly,“ vysvětlila mu Šárka sladce.
Když se na ni zaraženě podíval, začala se chechtat naplno. Klára si rozpačitě sebrala jednorožčí masku a narazila si ji na hlavu.
Ach jo, řekla si Šárka, už to začíná. Nepříčetný padoušský smích.
Jakékoli zadostiučinění z toho, že zneškodnila případnou konkurenci na své dráze temné princezny a čarodějnice, nemělo dlouhého trvání.
Sivek zaklel v místním barvitém nářečí. Ukázal na stěnu. „Zavírá se.“
„Jasku, pomůžeš nám? Musíme…“ Linda zaváhala. „… se dostat nenápadně do pokojů. A pak vymyslíme, co dál.“
„Ano, Jasku, pomoz nám propašovat hlavní zachránkyni nenápadně do komory,“ ozvala se Šárka a ukázala na Kláru v jednorožčím převleku. Šárka se obávala, že veškerá zakrývací a utajovací kouzla šla do těch míst, která před chvíli Jasek–Sivek barvitě zmiňoval.
„Dobře, jasně.“ Jasek se napřímil a nabídl Lindě rámě. „Pojďte. Něco vymyslíme.“
Pak vrhl přes rameno pohled na Šárku. „Možná nebudeš úplně špatná čarodějnice, Milosti.“
„Teď znám tvoje pravé jméno,“ zahrozila mu.
„Když myslíš.“ Přátelsky se na ni usmál a kývl na Kláru.
Jasek i štěstí se na ně usmívali celou chodbu a asi tři kroky ke skrýši, kterou Jasek Kláře sliboval, než ji bude moct nenápadně propašovat do komory.
„Tady jste!“ vykřikl kdosi. Na konci chodby se vyrojil malý dav. Šárku jako první napadlo: „Všechny je neproměním.“
Jako druhé ji napadlo: „Že ne?“
V prstech jí začalo poškubávat. S povděkem aspoň konstatovala, že davu zatím chybí vidle i pochodně.
Princ zamával svícnem.
Šárka si stoupla před Kláru a Linda se vrhla vstříc pátračům, z jejichž středu se vyloupl i její otec.
Jasek zůstal stát napůl cesty a humor ho přešel.
„Zachránili mě, Sivek itydvěcizinky,“ vychrlila.
Šárce bylo jasné, že Klářiny plesové šaty nezakryje ani náhodou.
Král Vitomil Lindu sevřel v objetí a všichni propukli v jásot. „Mizíme,“ zašeptala Šárka Kláře. „Dokud se soustředí na –“
„Princezno Šárko?“ zavolal Vladislav, který musel zase všechno pokazit. „A princezno Kláro?“
„Můžeme se propadnout zpátky do podzemí?“ zaprosila Šárka jakoukoli vyšší moc, která by šla právě kolem. Protože na tohle už neměla sílu.
„Zachránily mě!“ vysvětlovala opřekot Linda. „Statečně bojovaly s mocným černokněžníkem, který mě držel v zajetí a nutil mě celé noci tančit v jeskyních pod hradem.“
„Ale, zlatíčko, tady žádné jeskyně nikdy nebyly,“ zabručel otec a pohladil ji po vlasech. „Princeznám samozřejmě děkujeme a doufáme, že budou našimi hosty. Samozřejmě vzkážeme vašim rodičům…“
„To ne!“ Síla, která opustila Šárčino tělo, se jí musela vrazit do hlasivek, protože všichni na chodbě nadskočili. „Jak jste vůbec poznali, kdo jsme?“
„Všude visí vaše plakáty,“ vysvětlil princ. „Vaši rodiče nám je poslali. Malíři ve vašem království si museli ukreslit ruce.“
„Navíc,“ dodal Sivek, „vás obklopovalo kouzlo. Když je člověk zvyklý být neviditelný, tak tyhle věci u druhých snáz odhalí.“
Kde se tihle dva kamarádíčkové dali dohromady? Zloděj a princ.
„Nejdřív jsme mysleli, že jste opravdu jen prokletí sourozenci. A popravdě řečeno, už na tom byla tak zle, že bychom ji nechali osvobodit i chudým poddaným a… s následky bychom se nějak popasovali,“ řekl král Vitomil.
Šárku polila celá přehrada ledové vody. „Takže tady všichni věděli, že jsme… kdo jsme,“ dokončila bezradně.
„Celou dobu jsme tajně doufali, že princeznu zachráníte,“ řekl Sivek. „Znáte to. Dvojice cizinců, zakletý mladík… tak jsme ho nasměrovali k zahradnictví, odkud se podobní hrdinové rekrutují. A snažili jsme se ho dostat k princezně.“
„Už jsme si nevěděli rady, takže jestli si máme vybrat mezi princezninou smrtí a tím, že se ožení s nuzákem z Nemanice –“
„Z Nemanic,“ namítla Šárka.
„Nemanice,“ přesvědčovala ji nejméně polovina chodby.
„Ale tohle úplně mění situaci,“ nechal se slyšet král. „Pochopitelně jsme doufali, že zrušení kletby prospěje oběma stranám,“ prohlásil velkodušně a pokusil se nahlédnout přes Šárku na Kláru. „Ale vypadá to, že tvůj bratr je sestra s kolčaví hlavou.“ Zamotal se do toho a zaváhal.
„S kočičí hlavou,“ opravil ho princ.
„Je jenom trochu zarostlá,“ mínil jakýsi komoří.
„Sova, je to jasná sova!“ namítl strážce v popředí.
„Poznám ovci, ne?“ hudral kdosi vzadu.
„No, tak my si sbalíme svých pět švestek a půjdeme,“ prohlásila Šárka.
„Pět švestek? U nás je to tři hrušky.“
Teď už jí bylo jasné, že se zbláznila. Sivek si musel připadat stejně a princezna Linda taky tak. Vytvořili se Šárkou v chodbě trojúhelník zmatených pohledů.
„Každopádně vás tu budeme muset zadr–“ řekl král. „Hostit, dokud nedorazí posel nebo vyslanec z Vegladu.“
Šárka na to odpověděla slovníkem Blančiných bojovníků. Nedovolí jim odejít, protože zdejší teta se měla kdysi stát vegladskou královnou, protože by tím získali výhodu nad jejich rodiči a protože než vůbec dostanou možnost kletbu nějak vyřešit, by všechno prasklo. Jako její hlava teď z přívalu různých protože. Klára ji chytla za ruku. Povzbudivě ji šťouchla do tváře studeným nosem. Do toho.
Najednou se všechno vyostřilo a zpomalilo. Princezna Linda se vrhla mezi ně a dav. Sivek opatrně přikročil k ní a Vladislav znejistěl.
Šárka vrazila odhodlaně ruku do kapsy. Skoro ji překvapilo, že se svou smůlou neztratila i bludný kořen, který se teď honosil válečnou kořistí v podobě ropušákovy famózní čapky. „Prosím tě, tentokrát nás zanes k Mladě. K někomu, kdo nám pomůže. Prosím.“
„Zaříká!“ vykřikl kdosi. „Čáry!“
„Máry!“ souhlasila Šárka. „„Jestlivá v tomhle hradě umyju ještě jedinou vidličku!“
Když se jí hlava zatočila tentokrát, div se nerozbrečela úlevou.
Zástupci Jestřabího království natěsnaní v chodbě jako špunt zírali na místo, kde před okamžikem stály dvě podivné vegladské princezny.
Užaslé ticho narušila až princezna Linda, která prohlásila: „Prosím vás, hlavně žádný ples na oslavu mé záchrany. Já už mám tančení vážně plné zuby.“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit