37. kapitola – V ulitě

37. kapitola – V ulitě

Štěstí opravdu potřebovala. Skrývala toho už tolik, že jí z toho šla hlava kolem. I když za tím mohly být následky toho odmazancovávacího kouzla. Na další ji dokola upozorňovala chůva: „Princezno,“ spustila pokaždé pohoršeně, „co ty nehty? Hrabeš v zahradě jako krtek? Běž si je umýt. Vychovaná mladá dáma nechodí se špínou za nehty, jako kdyby si v ní chtěla zřídit pole.“
Šárka polkla námitku, že pole se vždycky hodí. Mohla by se usadit vedle Anny a… netušila, kde se pustit do práce nejdřív a jestli pěstovat obilí, len nebo mák…
Vtom do ní Klára šťouchla loktem.
„Kláro, ty už taky?“ Chůva obrátila pozornost k sestře. „Kdo má jít příkladem, když ne ty?“
Šárka si šla poslušně umýt ruce, zatímco ostatní děvčata šveholila v komnatě a nejspíš dostávala diplomy za to, že jim chůva nemusí kontrolovat stav sazí za ušima.
Pak si navlékla rukavice. Velevznešeně. A taky aby zakryla připálené nehty, které hloupě pomalu odrůstaly.
Ruce, Kniha kouzel a teď aby skrývala dárek od Vladka. Naplno docenila rozšířené rukávy šatů i košil. Přivázala si háček koženým páskem nad loket. Jednoručně to nebylo moc lehké, ale postupně to nacvičila.
Co však nehodlala skrývat, byl Oldřichův návrat a krkavčiny jazykové schopnosti. Však se na ně taky přeptala sestry.
Nejdřív musela Kláru odtáhnout stranou, což byl překvapivě problém, jelikož Klára se rozhodla chůvě dokázat, že může jít příkladem i navzdory neodpustitelnému poklesku v podobě pošťuchování sestry. Věnovala se dvorním dámám, svým kamarádkám, potom při večeři tátovi a Blance.
Celou dobu se kolem hemžili lidi a Šárku naštval dokonce i mistříček, který je odchytil na kus řeči o léčivkách, které nasbíral v zahradě.
Šárka před ním uhýbala pohledem pro případ, že by se jí tou květomluvou snažil sdělit: „VÍM, CO JSI PROVÁDĚLA V ZAHRADĚ! A TEĎ UŽ TO VÍ I TVŮJ OTEC. A NÁDAVKEM PŮL KRÁLOVSTVÍ!“
Dech se jí úžil, ovšem třeba za to mohl napuchlý nos. Naštěstí už nekrvácel. A Šárce se po pár porcích pořádného jídla přestaly klepat nohy.
Pořád se však nemohla zbavit podezření, že všude po chodbách potkává vojáky. Už se nepozastavovala nad tím, čí muž to jsou.
Zrzoun představoval dobrý orientační bod.
Nakonec se jí Kláru podařilo odchytit o samotě. Až napodruhé, protože první večer u sestry v komnatě probíhal čajový dýchánek za účasti různých dcer, neteří a budoucích potenciálních snach dvorních dam, načež holčičky pobíhaly mezi Klářinou komnatou a nejbližším záchodem.
S tím čajem to vážně přeháněly.
Šárka by nejradši do toho tetelivého chumlu vrazila ruku, vytáhla sestru ven, přehodila ji přes rameno… což by nezvládla ani v normálním stavu, ale asi jí nezbude nic jiného. S bolavou hlavou se odšourala k sobě a usnula na posteli. Vzbudila ji komorná, která ji přesvědčila, ať se zvedne, aby jí mohla pomoct rozšněrovat, co se dalo.
Další večer Šárka vtrhla ke Kláře s majestátním: „Chci si promluvit se sestrou.“ Vyšlo to z ní sykavěji, než čekala, a komorná Lidka upustila hřeben. Klářina zlatá hříva ho pohltila jako moře jakýs nebohý koráb.
„O samotě a o dívčí záležitostech,“ chrlila Šárka.
Lidka se nadechla, ale Šárka ihned pokračovala: „A o věcech našeho rodu.“ Protože při její smůle a Klářině magnetismu by se do dívčího povídání chtěla zapojit i komorná.
Klára tou svou rozzářeností všechny přitahovala jako hejno můr.
Šárka by se určitě vrhla vstříc úvahám o své temnosti, ale nějak na ně neměla sílu.
„Dobře,“ řekla Klára. „Už jsem učesaná. Děkuji, Lidko. Můžeš jít.“
Vykouzlila z kadeří ztracený hřeben.
„Ale jsme teprve u dvou set padesátého osmého pročísnutí,“ namítla chabě Lidka a zakroužila zápěstími jako zkušený zápasník.
„Chápu, že chceš překonat Danin rekord, ale určitě to dokážeš příště.“ Klára jí zamávala na rozloučenou a Lidka s povzdechem odešla. Nejspíš jí ani nepřišlo, že jí Klára něco rozkazuje. Zvlášť když za ní princezna nápomocně zavolala: „Zkus posilovat celé tělo, nejen paže. A při klicích se opírej o všechny prsty stejně, nesmíš zatěžovat jen zápěstí. Dobrou noc!“
„Dobrou noc,“ odpověděla Lída a zavřela je v komnatě.
„To zní, jako by spolu ty dvě měly zápasit,“ poznamenala Šárka.
„Nepřekvapilo by mě, kdyby to tak dopadlo.“ Klára přešla k posteli a poplácala peřinu, ať si k ní Šárka přisedne. „Včera jsi odešla hrozně brzo. Bylo toho na tebe moc, viď?“
Šárka se přistihla, že sedí na posteli. Byla neodolatelně měkká. Něco tu vonělo. Že by Klára potají sušila mateřídoušku?
„Poslyš, potkala jsem se s Oldřichem. Vrátil se. Ale to víš. Vlastně se vrátila. To asi taky víš. Že je krkavčice,“ spustila rychle, než se nechá rozptýlit nesmysly.
Klára vypadala překvapeně. Nepřítomně přejížděla prstem po hřebenu.
„Ano. Jsem ráda, že jste se setkaly. Je všechno v pořádku?“
Oldřich mohl sestře všechno vykrkavčit. Hrála s ní Klára nějakou hru? Nezdálo se to pravděpodobné, jak tam tak seděla v županu, celá způsobná a zmatená.
„Proč jsi mi neřekla, že tě navštívila?“
Klára se zamračila. „Ale já ti to řekla?“
„Kdy?“
„Už je to…“ Klára odpočítávala na zubech hřebenu. „Týden? Týden a kousek? Bylo to před hodinou u mistříčka. Zapomněla jsi?“
Šárka se snažila prohrabat paměti, jenomže jen listovala Knihou kouzel, která se jí otiskla do všech závitů. Poslední dny se soustředila na ni a na to, aby panikou nevyskočila z kůže.
„Pověděla jsem to i holkám. Měly radost. Nezmínily se o tom?“
Možná. Ale Šárka to nechtěla připustit nahlas. Jestli jí Klára lhala…
A proč by to dělala?
Navíc by si to mohla ověřit u její kamarádek.
Kdyby s nimi mluvila…
V tom byl ten problém.
„Neposlouchala jsi mě,“ dovtípila se Klára.
Klára si matně vzpomínala na sestřino nadšené vyprávění. Šly chodbou a překračovaly pruhy světla, které proudilo okny dovnitř. Zrovna v duchu kombinovala kouzla a sestřina slova jí do té změti informací neměla šanci proniknout. Odpinkla se od staletých mouder a ptákovin jako míček. „Já jí to určitě ještě odkývala,“ uvědomila si Šárka.
„Ještě jsi na to zabručela hm. Myslela jsem, že prostě jenom nemáš náladu se bavit.“
Šárka zabořila hlavu do dlaní.
„To se stává,“ uklidňovala ji Klára.
Šárka zaskučela.
„I když tobě se to stává často. Víš… někdy mám pocit, že mě úplně nevnímáš.“ Šárka ucítila ve vlasech hřeben. „To nevadí, ale někdy mě to mrzí… někdy to je důležité.“
„Promiň,“ zamumlala Šárka do dlaní. Tak huhňavě, že by to mohla odvolat, kdyby došlo na věc. Ale ne. Tentokrát necouvne. Bude mluvit s lidmi.
Pro začátek s jedním.
„Můžeme se domluvit, že když to bude vážně důležité, přímo oldřichovsky, tak ti stisknu ruku. Souhlasíš?“
„Jo.“
Pro začátek jednoslovně.
Mluv se mnou. Kdo už jí to řekl? Anna určitě a v jednu chvíli i mistříček, táta… Blanka?
„A když to bude jenom normálně důležité, tak tě…“
„Au!“
„… zatahám za vlasy. Promiň, ale měla jsi v nich uzel.“

Přistihla se, že leží na posteli a poslouchá sestřin tichý pravidelný dech.