Moje články

uprostřed sněhu
krvavá kalužina
- rty mojí dcerky

Fascinuje mě jedna verze začátku Sněhurky, kde figují havrani, sníh a jáma plná krve (snad dokonce třikrát), načež si budoucí rodič přeje dítě s pletí bílou jako sníh, vlasy jako havraní peří a rty rudými jako krev.

Mohla bych ukrást třeba poezii,
když otvírám zámky i staré hrady.
Jak šibal podvody jen žiji,
zato však s vyznáním si nevím rady.

Potkáváme se vždycky v jiném světě.
Ten seznam míst je zcela nahodilý:
v podsvětí, kavárně, na planetě.
Pouhý stisk ruky na kratičkou chvíli.

Paruky, masky střídám den co den,
ztracená v labyrintu, věčných zdech.
Kéž jednou vyvedou mě ven
hřejivé otisky na prstech.

Tu prosbu šeptám víc než dost:
Ať se ze snů stane skutečnost.

“Já bych rád věděl, co se to děje.
Podejte stručné shrnutí děje.
Kolik vás přežilo, to je mi záhada.
Dyja a dyja a dýjadá.”

Trůn svůj hrdě zaujal,
Alexe Horna po bok vzal.
S pečetí obálky se skvěly.
Komici vůbec nevěděli,
Mají-li dar k plnění úkolů,
Ať už každý zvlášť, anebo pospolu.
Složit píseň, rozlousknout kódy,
Tropit nesmysly a ustát svody
Excentrických těch eskapád,
Rozesmát Grega a slávu získat snad.

Komediální soutěž Taskmaster, jíž vládne obr Greg Davies, kterému oddaně asistuje Alex Horne, je postavená na zadávání potřeštěných úkolů pětici komiků, kteří mají časový limit k nalezení chytrého/vtipného/jakéhokoli/dramatického/katastrofického řešení.

V zoo vždycky po setmění
všechna pravidla se změní.
„Abrakadabra,“ praví pásovec
a v místě, kde předtím byla klec,
je noční savana nebo les bez hranic,
kroky a skoky nezdrží už nic.
Člověk, když tu zůstane v tu chvíli,
zjistí, že ho mříže obklopily.
A to mu ještě štěstí přálo
– tolik očí se na něj zvenku upíralo.
Žirafy, kosmani, krokodýli.
Vlci a lvi si drápy nabrousili.
Nezbývá než čekat do svítání,
po kterém nezbude stopa ani
po velkém útěku, o kterém vypráví
na kopci opodál skálolez skákavý.

/při zvětšení se obrázek vyostří/

A tak jsme pluli
a vyplašili stíny
dávno vymřelých mřenek.
Vlaštovky zvečera pily
mořskou pěnu
a jejich křídla klesala v jiskrách
na palubu.
Spálila ti rty.

A slunce se sklánělo
na pět pokusů,
na pět západů
– vosková pečeť našich nápadů.

Sirény své písně pěly.
Skylla a Charybda se teprv zaváděly.
Vzpomínky jak prádlo visely v ráhnoví.
Ithaka daleko.
Kdo jenom vypoví
pichlavý střípek našeho hoře
na zmatených vlnách
českého moře?

Pro Ryu, se kterou jsme se v říjnu čtenářsky potkaly u téhle ságy.

Admirál Aral Vorkosigan samým steskem a touhou sepsal pár řádků v duchu prastarých poetických forem, to prostě vím. Například tuhle:

Prosím, spoutej mě
rudými kadeřemi,
má kapitánko.

strom tryskal k nebi
a hnal se z trosek domu
a my seděly
v listí a mezi rehky
když sklouzneš, zachytím tě

noční labyrint
podzemních chodeb, stín v něm
vzlyká nad kostmi,
zbystří a nasaje vzduch
– přátelé ti vzali klíč

Tu zbytek brku se vznesl jak kos
a vítr zavál jej v dračí nos.
Chmýří útočí do nosní dírky
s vervou střelného prachu a sirky.

Drak hledí, jak sok se v dáli ztrácí.
"Tolik k chystané recyklaci,"
povzdechne, jak měl by rýmu,
a obrátí pozornost k zbytku týmu.

Jeden chlapík z Černovíra
jen když řekne: "Kýho výra!",
příval těch slov
svolá shon sov
na hlavu chlapíka z Černovíra.

den už se schoulil
do šelestících peřin
v ponožkách z mlhy

Když ze sluje vyšlo dračisko
obhájit své ihrisko
a poklad svůj, ten cenný lup,
týmu se zježil každý chlup.

Kdo pasti hrdinům těm chystá,
aby nehnuli se z místa?
Zní v podrostu kroky lovce,
nebo ho jen chroupe ovce?

teskno bezlistí
v dáli tichý sten flétny:
"králičí ronin"

(V této komiksové sáze jistá vytrvalá hráčka na flétnu provází postavu, kterou nechcete potkat a která si velice přeje potkat ušatého králičího samuraje.)