40. kapitola – Oplátka

40. kapitola – Oplátka

Tajemné postavy nebyly tak tajemné a utajené, jak by si rády namlouvaly. Temná princezna je jednoznačně přebíjela. Došlo jí také, že se v hradu vyzná lépe než oni.
Podle tichého výkřiku a řičení plechu je překvapila zbroj něčího prapradědečka za rohem.
Šárka se plížila ze stínu do stínu a vybírala záludná kouzla pro případ sebeobrany.
Tiše je následovala po dřevěném schodišti vzhůru ke královským komnatám. Zatím nikde nehořelo a nic nenaznačovalo, že by je měly v dohledné době pohltit plameny. Vzduch byl stále chladný a nepoznamenaný kouřem. Křídlo hradu s komnatami její rodiny se pohroužilo do tmy, v níž poskakovala jen bludička v rukou vetřelců.
Šárka je následovala a odškrtávala si vrzající schody, kterým se na rozdíl od ní neuměli vyhnout.
Občas spolu něco tiše prohodili a princezna měla dojem, že jde o velice mladé lupiče. Než se stihla začít hlouběji zabírat tou smutnou skutečností, dolehlo k ní zašpitnutí „čarodějnice“.
Teď to bylo osobní.
Hnala se za nimi jako zosobnění noci, černočerná noční můra, jež kalí křídly vzduch, jako černé kotě Čupřinka, Klářin nejnovější svěřenec, nebo saze, když je kuchařka s bručením smetá z bochníků.
Že by zopakovala průšvih s mazanci, tentokrát cíleně?
Zakručelo jí v břiše, z čehož by se při špehování mohl stát osudný přešlap.
Dvojice vetřelců pokračovala do chodby vedoucí ke královským komnatám.
Světlo v ruce vůdce poskakovalo z jedněch dveří ke druhým.
Nahlédli do Klářina pokoje a Šárka by jim nejradši vyrazila to podivné světlo z ruky.
Ten, který světlo nedržel, se ohlédl, ale nevšiml si ničeho podezřelého. Jak byli nasvícení, možná by se dokázala přikrást ještě blíž.
„Tady to čarodějnicky nevypadá,“ mínil lupič se světlem. „Ale jestli tam leží nějaká kniha nebo zdroj síly.“
„Zdroj síly může být i nočník,“ namítl jeho druh, ale vpadl za ním do pokoje. Zevnitř se ozval šramot.
Šárka přeběhla blíž a skryla se za rohem. Byla ráda, že Knihu kouzel nechala v knihovně.
„Hele, počítají se Pohádky o statečných princeznách?“ zašeptal v pokoji lupič.
Šárka zachytila šustot stránek.
„Ne.“
„Panenky?“
„Cítíš z nich něco?“
„Parfém.“
Šárka je nechala bádat a zaměřila v přítmí, jímž pableskoval pouze slabý svit z pokoje, klíčovou dírku své komnaty. Přibližně. Nebylo to snadné, a navíc se třásla nervozitou.
„Dřevo drž a zámku cvakni…“
Nenašla na cvakni rým.
„Tohle ničit nebudeme,“ ozvalo se z pokoje.
„To si taky myslím,“ odsekla v duchu. „A jestli něco ukradnete nebo se budete Kláře hrabat ve spodničkách… nastokrát vám to oplatím.“ Tak nějak to královna řekla.
Ale potom si vzpomněla na to, jak ji táta vyvedl ven. Zámek za nimi zaklapl. Určitě? Nebo ne?
Než si vybavila vhodné kouzlo, pobertové vyběhli ven.
„Už zjistili, co se stalo.“
Takže přesněji řečeno, žháři vyběhli ven.
„Nemáme moc času. Tohle bude čarodějčina komnata.“
Popadli kliku Šárčina pokoje, zacloumali s ní, marně.
„No jasně,“ ucedil jeden. „Posviť mi, zkusím vypáčit zámek.“
„Proč mě to nepřekvapuje?“
„Proto jsi mě sem vzal.“
„Nemáme na to čas. Podrž mi světlo.“
Zloděj při předávce světla vypadal vyjeveně. A mladě.
Královna říkala, že kluci můžou v jejím životě znamenat potíže a můžou působit zmatky, jenže podle všeho neměla na mysli, že se jí budou chtít vlámat do komnaty a zničit její moc.
„Slušelo by jim to jako ježkům,“ napadlo ji. Měla dost velkou zlost, aby se pokusila risknout proměnu člověka ve zvíře. Ti dva už beztak byli pořádná telata.
„Vážně chceš pokoušet osud?“ zašeptal nohsled.
„Jinak to nejde. Musíme ji zneškodnit. Jednou pro vždy.“ Hlavní lupič se zakroutil. Zašelestil papír a mladík pronesl: „Oj, kování zatracené, oj, veřeje umné, cenné, podlehněte v tuto chvíli a poslužte mému cíli!“
Ten bídák chtěl bojovat s čarodějnicí pomocí magie.
Byl horší než bídák! Zpropadený pokrytec.
„Pšt,“ sykl na něj ten druhý. „Tiše.“
„Ehm,“ zaklínač zaváhal.
„Neříkej mi, že sis nepřipravil druhou sloku.“
„Vypadla mi. Mám okno.“
Povzdech. „Podrž světlo. Vezmu to paklíčem.“
„Ne, počkej.“ Lupič číslo jedna podupával nohou do dobře utajeného rytmu.
„Za chvíli se všichni vrátí.“
„Neruš.“ První lupič ztrácel trpělivost.
„Co když nás tu přistihne?“ Jeho druh taky. Přecházel do sykotu.
Šárka samým napětím div nevyskočila z kůže.
„Tak musíš utéct. Mě nezabijí.“
„Na to bych v tomhle hradu nevsázel.“
Hlavní lupič namířil rukou s papírkem s kouzlem na zámek a ucedil: „Vyzývám vás proto směle: Otevři se…“
Šárka rým zašeptala a lupiči ho vyjekli nahlas, když od zámku přeskočila jiskra, spojila se s jejich světlem a vybuchla s oslňující záři.
Určitě to nebyl správný rým pro lupičovo zaklínání, zato k situaci se hodil. Šárka se kvůli němu cítila trapně. Klára by se na jejím místě červenala jako rak.
První lupič se chytil za břicho a zaúpěl.
„Jindro, co se ti stalo?“ zeptal se jeho kamarád ustaraně. „Jsi zraněný?“
„Pryč! Musíme pryč!“
Z protějšího konce chodby se ozvaly spěšné kroky.
Druhý lupič popadl prvního a navzdory svíjení ho vlekl nazpět k dřevěnému schodišti.
Proběhli kolem Šárky, která se tiskla ke stěně za rohem. V přítmí už rozeznala profil nejmíň jednoho. Druhý se pořád kroutil a hroutil.
Oba byli hrozně mladí. Skoro kluci. Co to vypovídalo o společenské situaci?
Než lupiči zmizeli nadrzo po hlavním schodišti dolů, ten nestižený protikouzlem se naposledy otočil.
Šárka na něj namířila dramaticky ruce.
Než lupič stihl cokoli udělat, jeho velitel zasténal. Vzápětí byli ti tam. Ve vzduchu zasršely poslední výboje magie. Takže královna nemluvila do větru, když mluvila o oplátce za útoky. „Tím řetězem z vlasů a krve kolem hradu se pojistila.“
Jakmile se kradač pokusil otevřít zámek, vrátilo se mu to. Pokud nastokrát, čeká ho zajímavá cesta domů.
Měla by taky jít, protože někdo přicházel. Když to vezme oklikou ke kamennému schodišti pro služebnictvo…
„Princezno.“
Na odpočívadle postranního schodiště na ni čekal Zrzek s loučí. Jestlipak ji připálil o požár. „Všude tě hledáme.“