Ponaučení

„Příteli.“
„Jáhne,“ odpověděl muž. Jeho výraz jasně dával najevo, ať na nějaké přátelství zapomenu.
Stejně výmluvně spočinul rukou na jílci meče.
„Nemůžeš dnes a denně pobuřovat své chlebodárce,“ pravil jsem.
„Souhlasím. Můžu je pobuřovat i v noci,“ prohlásil a položil nenuceně nohy na lavici.
Usoudil jsem, že si nepřisednu.
„Právě noční reje ti kazí pověst. Slyšel jsem… že maluješ zpustlou ženštinu jako Pannu Marii.“
„Hej, je to dobrá ženská!“
Najednou stál blízko. Bezděčně jsem polkl, protože o něm šly ještě jiné, veskrze zvrácené zvěsti.
Když se ke mně sklonil, zatajil se mi dech.

A tak mi Caravaggio čelem rozbil nos.