Původně to měla být krátká povídka, jednohubka, ale tenhle chlápek (regentský nóbl floutek s vlastním podcastem The Many Wrongs of Lord Christian Brighty na BBC Radio 4) je hrozně ukecaný. Kromě něj se ke slovu sem tam dostane služebná /Babs/ a anonymní dáma.
----------------------------------------
Díky všem, kdo vytrvali. Za odměnu přináším nové informace. I když se letos Padesátka oficiálně nekoná. Třeba mé rebelství poslouží jako motivace druhým.
Varování: Nebetěno, nepříliš dobře kontrolováno.
Mírné spoilery na Přes bludný kořen a dál, ale prakticky je to nezávislá jednorázovka.
Princezna Šárka měla už nějakou dobu slibně našlápnuto k tomu stát se čarodějkou (?), čarodějnicí, kouzelnicí, mágyní?, zasvěcenkyní tajných a nadpozemských umění…
Rozhodně neměla našlápnuto k překonání sklonů k sepisování nahodilých seznamů.
Temnota ji však neodvratně provázela už od útlého dětství, ne-li narození, proto zákonitě musela dospět i k tomuto aspektu magie.
Jeho tělo pokrývala jednolitá vrstva potu, teď už mohl téměř s jistotou říct, že nejde o výplod strachu.
Mrazení v zádech vystřídalo neodbytné horko. Posadil se do stínu hájku, vytáhl z vaku kus chlebové placky a ometl z ní nitky z plátna, které se na ní zachytily.
„Připravení k odchodu? Všechno sbalené?“ Rozhlédla jsem se po hromádkách batohů, vaků a neštěstí. „Letošní DMD je úspěšně za námi.“
„Já pořád trčím v laboratoři a vyprávím monstru pohádky. Ani jsem se přitom nedostala k příběhu o mantichorákovi,“ zaprotestovala velmi přepadlá dívka sedící na krosně.
„Moje pátrání po sourozencích se čím dál víc vzdaluje šťastnému konci,“ připomněl Modrý koníček.
„My jsme loni slavně zvítězili nad mravencem býčím!“ pochlubila se rodinka turistů.
„Ale zase vám chybí všechno předtím! Už celý rok!“ připomněla laboratorní vypravěčka.
Temná a světlá princezna se na sebe jen unaveně podívaly. „Co teprve pět let,“ zamumlala temná princezna.
Se svými zkušenostmi by mohla vědět, co od mužů očekávat. Je toho hodně: nic dobrého, rány, peníze, sem tam rozkoš, posedlost, básně.
Básně a rány jsou nová kombinace. Také zmizelé šperky a nábytek.
Ale Jeanne se umí pomstít.
A tak se po oboustranných záletech a s nimi spojených nemocech konečně natrvalo rozejdou.
Charles nato přiměje svého přítele Gustava, aby Jeanne odstranil z obrazu, kde mu stojí po boku. Když není v jeho životě, nebude ani na plátně.
Jenže Gustave přemaluje Jeanne vodovými barvami místo olejovými.
Proto se po letech její silueta zjevuje jako přízrak, který svému dávnému milenci nedopřeje pokoje.
Ta historka mi připomněla Baudelairovu báseň o přízraku, který pronásleduje ženu. Na obraze se karta poněkud obrátila. Na vztahu Jeanne Duval a Baudelaira nebylo zdravého snad nic.
Na obraze Gustava Couberta Ateliér najdete Baudelaira úplně vpravo.Vedle něj jako by stál duch.
Před chvílí měli plná břicha skopového, zapíjeli ho vínem a pro jednou nebyli vystaveni rozmarům moře.
Teď jich bylo o dva méně, několik z nich skopové zase vyzvracelo a víno popíjel Odysseus s kyklopem, aby ho přesvědčil, ať už nikoho dalšího nepožírá.
Kyklop byl po jejich přátelském rozhovoru v dobré náladě a slíbil Odysseovi, že ho za to víno sní jako posledního.
Hrdina by se na něj vrhl, vyzval ho na souboj.
Odysseus měl po válce hrdinství po krk.
Muže kyklop z jeskyně nepustí, ale pokud by se jim podařilo vydávat se za ovce…
A vyřešit jednookou otázku kyklopova zraku…
Odysseovi a jeho posádce se podaří uniknout z jeskyně kyklopa Polyféma tak, že kyklopa oslepí, načež se přivážou pod břicha ovcí, které kyklop musí vypustit na pastvu. Prohodí si místa e s ovcemi a jejich útěk se podaří. Nutno říct, že v tomhle případě bylo nehrdinské řešení rozhodně lepší než jakýkoli pokus o hrdinské.
Padla mi 2: trénink
Od boje se slaměnými panáky už ve dvanácti přešel k zabíjení.
Mečem, dýkou, kopím, holými pěstmi, když to bylo nutné.
Naučil se využívat brutální sílu.
Ale nespoléhat jen na ni.
Smýt krev, svou i cizí, zas a znova.
Vyřídit to rychle. Protože ať vypadal, jak chtěl, taková zrůda zase nebyl.
Vlastně přinášel svého druhu milost.
Na krutost a násilí ho život připravil hojnou měrou.
Ne však na to, že mu jednou dívka, téměř ještě dítě, položí soucitně na rameno dlaň lehkou jako pírko.
Jak strašně dokáže člověka vyděsit, když ho po letech, kdy ve skrytu mysli zoufale křičel, někdo uslyší.
Tohle je o Sandorovi.
„Samozřejmě jsme císaře nikam neunesli. Mohu vás ujistit, že je plně schopný uspořádat si vlastní únos. V podstatě byste mu měli být vděční za to, že odhalil slabiny v zabezpečení chodu paláce a poukázal na nedostatky ve výcviku své ochranky.“ Miles Vorkosigan chrlil argumenty na jeden výdech. Možná se obával, že by mohl být jeho posledním.
Simon Illyan coby hlava Milesem právě tepané císařské bezpečnosti musel připustit, že je to téměř lákavá představa.
Raději však sáhl po klasickém citátu z pradávné Země, který po vynálezu fastpenty a jiných sér pravdy zapadl do hlubin minulosti.
„Máte právo nevypovídat,“ sdělil mladému Vorkosiganovi.
Protože mě neustále obestírá erotické fluidum...
Při zmínce o korálu jsem si vzpomněla na Sedm princezen od Nizámího, kde je korál velmi výživná metafora.
Dlouho po sobě sličný jinoch a spanilá panna toužili a dlouho předlouho hledali místo, kde by spolu mohli být sami. Kde se konečně budou moct oddat své lásce a vášni.
Nakonec nalezli úkryt v jasmínových keřích pod datlovou palmou, jež shovívavě skýtala stín mladým milencům.
Ušlechtilý hoch se dlouze zahleděl do hlubokých tůní očí krasavice. Dlouhé a hluboké byly i jejich polibky. Hebká tráva jim zchystala lůžko.
Granátová jablka se vyloupla z hedvábí, v úkrytu dvou alabastrových skal vykvetl nejvzácnější z korálů. Stvol vypučel.
Vtom z křoví vyskočila gazela. Vyplašení milenci se s křikem a neuspořádanými svršky i spodky rozutekli.
Myslím, že jeden z příběhů v této knize (pokud si ji nepletu s jinou; už je to nějaký pátek, co jsem ji četla) pojednává o trablích dvojice, která chce mít někde sex, ale nemá moc kde. A když konečně najdou slibný kout, tak je vždycky něco absurdně vyruší.
Epizoda ze seriálu Nová dobrodružství svaté rodiny, který se tu začal slibně rozvíjet. Tentokrát bez nevěstince.
„Za hranicemi Egypta spočinula svatá rodina v městě tak malém, že zde nepostavili ani pyramidu nevlastnímu bratranci faraonova nejméně talentovaného písaře.
Tu si jich povšimla jedna vdova a poslala jim trochu kaše, kterou vařila.
Za to měli všichni ve městě po tři dny misky plné kaše.
Jenže brzy se jí přejedli a začali žehrat.
I stalo se, že kaše přetekla z nádob, zaplavila město a lidé se brodili po kolena za svou nespokojenost.“
Marie chtěla vypravěče opravit, že zázrak ve skutečnosti vznikl, když při vaření usnula a hrnek nepřestával chrlit kaši.
Ale nikdo ji neposlouchal.
Možná to tak bylo lepší.
Události před začátkem příběhu, kdy záhadně zmizela královna Zora a na krále Vladana to těžce dopadlo. Naštěstí má dva mladší bratry :-)
Bylo jen otázkou času, než Vladana ta čarodějnice připraví o rozum.
Povedlo se jí to dokonale. A pak zmizela.
Podle teorie nejmladšího z bratrů, Bohdana, nejdřív zmizela, a proto se král zbláznil.
Ať byla posloupnost jakákoli, Vladan teď jen seděl, objímal malou dceru a hleděl na ni, nebo do ztracena.
Pokaždé, kdy se ho na tu ženskou zeptali, zhroutil se. Držel se za hlavu a skučel jako zvíře.
Vojenovi jakožto druhému bratrovi nezbývala jiná možnost. Musel nastoupit nový král.
Dělal to pro zemi, vlastně i pro dobro Vladana a neteře.
A potřeboval jednat rychle, protože Bohdana zaručeně napadla stejná věc.
„Páni, co se loví na tohle?“ Ukážu na tuří hlavu.
„Obří mořský had. Už je zamluvená,“ zabručí prodavačka. „Jedním bohem,“ dodá, jako bych se chystala ten kus mršiny ukrást.
„Zlatá jablka?“ žasla jsem.
„Osvědčený zboží.“
„Při rybolovu jdou ke dnu.“
„Onehdy s ním jedna přišla k žabímu princi,“ odpoví prodavačka, jako by to bylo nějaké terno.
„Potřebuju něco pro sestru proměněnou v rybu. Něco neinvazivního.“
Podá mi sadu jemných háčků. „Způsobí minimální piercing. Ale jestli jste ji zaklela vy, radši ji nechte plavat. Nedopadá to dobře. Co návnada?“
Nahmátnu v kapse žvýkačky, na kterých ségra ujížděla.
„Mám. Osvědčený zboží,“ odpovím.
Tak jsem se rozesmutnila.
„Nevěřil bych, že mě má nedobrovolná pouť zavede až do země Hyperborejců. Ale proudy byly nelítostné… Tehdy jsem ještě s sebou měl většinu mužů…“ Zmlkne. Svraští čelo, jako by je přepočítával. Vrásky na čele se mu prohloubí. „Má to být země věčného slunečního svitu, tepla a hojnosti. No… toho svitu tam bylo požehnaně. Viděl jsem pod hladinou šupiny obřího hada, který obtáčí svět. Zadíval jsem se do oka krakenovi. A pak tu byla ta obří ryba… velká jako ostrov, dočista bílá…“
Penelopé chápavě přikyvuje.
Její muž se poslední roky čím dál častěji vydává na cesty do míst, která nikdy nenavštívil.
Ztráta srdce s tím, jak člověk roste, představuje čím dál větší probléme.
Až nezbývá než jít sedm mil přes hory, doly.
Hlavní je vzít s sebou schopné hudebníky, kteří se postaví na palouk a dají se do hry.
A nedají se jen tak na útěk.
Protože jí to nikdy nedá. Když zaslechne skočnou melodii, ustane v práci, nohama začne podupávat do rytmu a pak opustí své složité krajky, neprostupné sítě.
Vyjde ven na palouk a začne tančit.
Mezitím se musíš vplížit do jejího domu a vzít si srdce zpět. Možná získáš i srdce někoho jiného.
Pospíchej, dokud Pavoučí dívka tančí.
„A potom mě, drazí přátelé, obří pták nesl nad útesy a nad zčeřeným mořem. Koráby a velryby se měnily v rozkošné miniaturní hračky, avšak má situace již tak rozkošná nebyla. Ponejvíc mi zatrnulo, když mě dravec hodil do hnízda svým neopeřeným potomkům. Jen díky umění šermu všech škol jsem vyvázl, byť mírně oďobán. Avšak když jsem slézal z oné skály, zjistil jsem, že je pravým semeništěm hadů. Hle, zde důkaz v podobě svléknuté kůže.“
Baron elegantně mrštil důkaz na stůl.
„Ale to je přece…!“ Vybuchli jsme smíchy.
Ponožka se smýkla po desce, pak po noze stolu a hnala se pryč.
Slípky bavily na zahradě. Čistění kurníku jsem odkládala dost dlouho, jenže přijde chvíle, kdy už odkládat nejde, protože po otevření dvířek hrozí, že nějaká vykládka postihne vás.
Navíc je větší cottage core sbírat teplá, čistá vajíčka, ne lovit z guána zmazané kraslice hrůzy.
Vyhrabala jsem podělanou slámu, hodila ji na plastové víko, které se válelo před kurníkem. Přinesla jsem čistou slámu a přichystala hrabavým důstojné bydlení.
Když jsem zvedla víko se starou slámou, objevila jsem potkana s ocasem chyceným v železech, který se pod víkem celou dobu schovával.
Zírali jsme na sebe.
Takže se budu muset postarat o další zvíře.
„Princezno,“ spustil čaroděj. Dal si záležet, aby mu temný plášť zavlál v náhlém poryvu vichru, „přišel jsem požádat o vaši ruku. Jen vy jste jí hodna. Položím vám k nohám království... říše… samotné HVĚZDY! Stanete po mém boku korunovaná nocí a –“
„Fajn,“ řekla princezna.
„… a nocí…“ Čaroděj se nechal rozhodit narušením obvyklého scénáře. Tak dlouho si ho cpal do hlavy!
„To můžeme přeskočit. Všichni do mě ryjí, že zůstanu na ocet. Můžu za to, že ženiši hynou nebo se rozhodnou pro výhodnější spojenectví nebo se prostě sprostě vytratí?“
„Ale…“
„Žádné ale,“ řekla rozhodně.
Zhynuli ti nápadníci přirozenou smrtí? napadlo čaroděje.
Když si nevíš rady, sáhni po poezii.
"Poezie"
S lodí, jež dováží čaj a …,
pojedu jednou do dálného... kraja?
Horký písek a pestré ryby,
něco mi tu však stále chybí.
Co jen to mohlo být na rohu ulice?
Nebyla to jen tak lecjaká věc…
Kvetla modře…
Lidé si jí velmi vážili…
Možná si vzpomenu, za rok či za chvíli.
Tvá prsa jsou jako... cosi z Austrálie.
Medvídci koala či místní zmije?
Jak špatný bumerang slovo se nevrací.
Múza jak Uluru v soumraku krvácí.
Zlovolnost z vesmíru v oblasti rovníku
vysála zásoby světových jazyků.
Snad z černé díry slov zas něco vypadne.
Pták však dí kriticky: „To teda víckrát...“
Kdyby to bylo moc divné a poetické, tak už z první věty vypadla káva.
Je to samozřejmě vykradená báseň od K. Biebla "S lodí jež dováží čaj a kávu"
Musela jsem vynechat část, kde neznámý poeta lamentuje nad nedovezenou kávou:
Sbohem, a co já vím... vyplň se, osude,
bez toho, co má vézt loď, síla mi ubude.
...bývalo to překrásné a bylo toho dost.
Teď zbyla jen únava, bezmocná zlost.
Světlo nás přitahuje jako lampa noční motýly, ostatně se rádi považujeme za můry.
Prodíráme se houštinami, ti zdatní a vysocí je přeskakují. Přikrčíme se, když nad námi zasviští letky našich okřídlených sourozenců.
Připlížíme se k oknům. Jsou dvě, přední a boční. A za nimi ozářené lidské doupě.
Zase si čte. Nahlas.
Možná je nahluchlá. Nebo jen lidsky otupělá.
My ji slyšíme jedna báseň.
A zrovna jednu báseň předčítá.
Vůbec nikdy nepostřehne, když ji lákáme ven. Všichni – neukotvené kořenové kočky, blanití i opeření letci…
Jednou třeba vyjde za námi a ze zažrané čtenářky bude sežraná čtenářka.
Ale do té doby…
… posloucháme.
Pokud tady už tohle provedení bylo, můžu jen říct, že dotyčných kandidátek bylo hodně, i těch neúspěšných úspěšných.
Mám takový pocit, jako bych o téhle postavě už někdy psala. Ale možná ne. Jenom na ni často myslím.
Osud si umí s člověkem pohrát.
Kristinin otec ztratil všechny tři severské koruny. Matku skoro nepamatovala.
Ve dvanácti Kristinu provdali a stala se milánskou vévodkyní. Ve třinácti byla vdovou.
V šestnácti se přestěhovala do Bruselu k tetičce Marii, která se jí ujala a soucítila s ní v jejím údělu. Ostatně ho sama poznala.
Teď, když Kristina stála modelem proslulému malíři, který přijel až z Anglie, aby ji portrétoval, tiskla v rukách rukavičky a říkala si, že tomuhle osudu se vzepře.
„Kdybych měla dvě hlavy, dala bych jednu k dispizici anglickému králi,“ svěřila se tetičce.
Ta jí pevně stiskla prokřehlé ruce.
Hans Holbein vytvořil po smrti Jany Seymourové pro Jindřicha VIII. sérii portrétů potenciálních nevěst.
Kristina Dánská neměla lehký život, ale to, že se nevdala za Jindřicha VIII., byla výhra. Jinak měla na manžely celkem štěstí, i když jí oba brzy zemřeli.
Nedá se ověřit, jestli ten výrok na adresu Jindřicha VIII. někdy řekla.
Tetička Marie je Marie Habsburská, vdova po Ludvíku Jagellonském, místodržitelka Nizozemí. Už před prvním Kristininým sňatkem oddalovala její odjezd do Milána, aby se Kristina nevdávala v jednácti, a diplomaticky, ale rozhodně se stavěla proti její potencální svatbě s anglickým králem.
A tady je ten obraz od Hanse Holbeina z Národní galerie v Londýně.
Plášť – elegantně vlnivý, punčochy – dokonale zdůrazňující mužná lýtka, krejzl – obzvlášť naškrobený.
Dnes večer ve společnosti zazáří. Hlavně pozor na polévky, omastky a jiná nebezpečí ohrožující běl okruží.
Hned po příchodu zapůsobil. Doslova cítil závistivé i obdivné pohledy slouhů a snad také paní domu.
U stolu ocenil odpovídající úroveň pokrmů a pochoutek. Všeliké pernatce zbavené hávu. Křepelky, kuřata, husy, šneky vítal jako staré známé. Prohodil dostatek předem připravených zábavných bonmotů.
„Á, papoušek à la ústřice!“ nadchl se.
Zbytek společnosti na něj zíral.
„Myslíš tu želvu, příteli?“ zeptal se hostitel.
Nakonec si nemusel žádné bonmoty připravovat. Spolustolovníci se mu řehtali zbytek večera.
Inspirováno obrazem Lucase van Valckenborcha Malá hostina. Aneb Najdi želvu.
Začátky jsou výborným místem k uměleckému vyřádění. I když umění ještě oficiálně nevzniklo.
Ovšem když jste Entita s posláním zvládnete si sehnat i volňásky z budoucnosti, ačkoli se prehistorie ještě nerozhodla, jestli chce být historií a jestli ten muzikál, na který máte vstupenky, nebude nakonec Veliký Hor Superstar.
Jako správná Entita s posláním zkoušíte, jestli krajinu vymodelujete lépe ledovcem nebo olbřímými žhavými balvany vyvrženými sopkou, kterými budete přejíždět po kopcovitém terénu.
Pak se zamyslíte, jestli vůbec máte rádi muzikály, až to se žhavými balvany přeženete a najednou máte před sebou placku skoro bez puku.
Pořád jí můžete říkat třeba… Nizozemsko.
„Promiňte, jak se dostanu Hrabáčovu ulici? Nějak jsem se zamotala,“ zeptala se turistka a výmluvně zamávala mobilem, který v tomhle podivně seskládaném a navrstveném městě vypovídal poslušnost.
„Tudy,“ pravil muž, který vypadal na distributora letáků nějaké místní historické taškařice, i když už mu nezbyl ani jediný. Ukázal na uličku za níž se o několik řad domů dál tyčila věž katedrály.
Turistka poděkovala a vyrazila.
Pak narazila na zeď. Chvíli nadávala, že se nikomu nedá věřit.
Muž proplul stěnou domu a zjevil se na dvoře za ním.
Vždy ochotně vypomohl, i za života. Copak mohl za to, že mezitím město přestavěli?
A oba tam bloudí dodnes.
„Zde leží zem medvědím česnekem a rybízem oplývající,“ pronesla zavedená vědma Koleda, „koutek světa, kde se nikdy nic pozoruhodného nestane. Převratné události se vyhnout tomu oudolu od lesa po tamtu hromadu kamení. Místu tak poklidnému, až to bude podezřelé.
I spatříte zde muže, jak seká práh domu, a nepřijde vám to nikterak pozoruhodné.
Ale bude to dobré místo k postavení domu.
A bude se jmenovat…“ Vědma zaváhala. „Koleslav!“ dodala objevně.
Staletí poté se místní mládež balila a vyrážela do světa s křikem: „Je tady nuda!“
Po čase se vraceli, sami, nebo s rodinami.
Na koleslavském poklidu přece jen něco bylo.
Na starších mapách jmůžete tuto oázu klidu najít pod názvem Coleslaw.
Velice záleželo na tom, kdo bude chtít pohádku tentokrát.
Kluk, kterého si matně pamatovala z jejich ulice?
Bratr, kterého si nepamatovala vůbec?
Možná král, který ji ráno nechá stít.
Nebo si její posluchač nebude jistý, jakou podobu na sebe vzít, a bude se plazit místností nebo číhat v rohu jako nepopsatelná věc z jiného světa.
Ó, kéž jsi dnes v dobrém rozmaru, záhadná entito 28, která nasloucháš hlasu malé vypravěčky.
Buď milosrdná ke své laboratorní spoluvězeňkyni, když poplete pohádku o cestovateli v čase a jeho věrném psu, který byl samozřejmě robotický, ne živý.
Už dlouho nespala. A docházejí jí příběhy.
Tohle je hodně obskurní, ale už roky mě pronásleduje představa holky, která někde v laboratoři vypráví příběhy stvoření, které tam vyrobili nebo uvěznili. A které nakrmili spoustou lidí, než přišli na to, že ta bytost má ráda příběhy (o něco málo víc než lidské maso). Holka už je unavená a nemá kde brát, tak stvoření vypráví seriály, které kdysi viděla, včetně Dr Who, ale moc si nepamatuje, o čem byly.
Z cyklu Putování modrého koníčka, v němž se obraz Franze Marca vydává hledat své sourozence (Věž modrých koní), kteří zmizeli za druhé světové války.
Málokterý detektiv se může vydat do doby, kdy došlo ke zločinu.
Modrý koníček si už byl dost jistý, že to zločin byl.
Jeho koňské já teskně vzpomínalo na doby, kdy tyhle lidské věci nevnímalo.
Obrazy ale cestování v čase umožňují. Někdy až děsivě.
A tak se při pátrání po svých sourozencích koník ocitl v tmavé pustině plné běsnících neonových čar.
Útočily, škubaly sebou, a když se přiblížil, změnily se ve smečku vlků útočící na medvěda.
Pak ho zahlédli.
Koňské já i detektiv se shodli, že musí utéct.
Neonoví vlci se hnali za ním.
Koník cítil, jak mu kopyta stahuje bahno.
Tohle drabble je poznámkový papírek pro mě, abych se znovu pokusila najít ten obraz s vlky útočícími na medvěda, což symbolizuje útok nacistického Německa na Sovětský svaz. Posledně jsem na autora náhodou narazila v nějaké galerii a poznačila jsem si jeho jméno, ale už netuším kam. Snad se zase vynoří. Namaloval ho nějaký německý malíř za druhé světové války nebo po ní. Ten obraz je působivý, ale těžko dohledatelý. (A ano, AI vyhledávání jsem zkoušela.)
Místo toho sem dám Vlky (Balkánská válka) od Franze Marca z roku 1913.
Kněz Messer Piovano si vlídně měřil svého studenta, nyní již téměř příbuzného, mladého Hieronima.
Hieronimo zase nedokázal spustit oči ze své nevěsty Marietty.
„Zajisté už počítáš dny do svatby,“ poznamenal Messer Piovano. „Nebo do studií v Boloni?“ dodal žertem.
Hieronimo se usmál. „Nevím, jestli se Mariettě bude chtít odjet z Benátek.“
„Proto odcestuješ do Boloni sám.“
Hieronima přešel smích. „Ale…“
„Manželský život by tě rozptyloval od učení.“
„Ale…“
„Je lepší s naplněním svazku posečkat. Odříkaná slast se časem násobí,“ pravil kněz.
„Netušil jsem, jaký jste epikurejec,“ zamumlal Hieronimo.
Nutno dodat, že doktorský titul získal v rekordním čase a s vyznamenáním.
Marietta a Hieronimo měli syna Leonarda a dceru Modestu da Pozzo, která se proslavila pod pseudonymem Moderata Fonte. Psala poezii, divadelní hry a jejím neznámějším dílem jsou dialogy Zásluhy žen, které jsou stále čtivé, vtipné a bohužel i aktuální.
Hieronimo byl sirotek, který studoval humanitní vědy u kněze Piovana, jenž mu dopomohl ke sňatku se svou příbuznou.
Hieronimo a Marietta naneštěstí zemřeli velmi mladí. Ale ta historka je pořád roztomilá.
Pokud má Alex Horne na něco talent, tak na vymýšlení praštěností, podivností a pokoutností.
Ve škole to nebyla zrovna výhoda, zato teď…
Sedí v horké lázni, po ruce má voděvzdorný poznámkový blok a nechá mozek pracovat.
Dnes se mysl spíš toulá a při pohledu na jeho kolena trčící z vody mu spíš předhazuje, co by z takové situace vytěžilo autorstvo, které na nejmenovaném internetovém archívu zveřejňuje explicitní povídky o něm a Gregovi.
Nápad. Chce to nápad.
Pád.
Nemůže komiky shazovat padákem.
Nebo ano?
Ne…
Popadne blok a zapíše si:
Vytvoř padák pro svou perníkovou verzi. Zvítězí nejméně poškozený komik. TČZT.
Taskmaster je britský komediální soutěžní seriál, kterému velí obr Greg Davies, jemuž asistuje o něco menší čahoun Alex Horne, který má ovšem ve skutečnosti největší moc, protože vymýšlí zapeklité úkoly pro soutěžící z řad převážně britských komiků. Ani po jednadvaceti sériích mu nedochází inspirace. To vymýšlení v horké lázni je podle všeho kanonické.
Úkoly obvykle končí slovy "Your time starts now." (TČZT - Tvůj čas začíná teď.)
Aneb Kdo byl o Velikonocích ve Vídni
Je sladké ponořit bosé nohy do průzračné vody, které zprvu bodá jako jehly.
Stříbrná síť se jí míhá na kůži.
Když kolem zavane vůně ze zahrad, jako by skutečně cítila na jazyku sladkost.
Protáhne se, aby ulevila zádům. Šití a kreslení návrhů ji někdy unavuje. Příjemně.
Příjemné je i tohle dopoledne u jezera.
Stejně tak příjemný by měl být i dopis, který jí poslal Gustav.
Chtěl by přijet.
„Nejdražší Emilie,“ psal jí a snažně ji prosil, ať si nezamiluje jiného.
Tak vřelý dopis by potěšil každou ženu.
Kdyby jeho pisatel nezplodil během jednoho roku děti hned se dvěma svými modelkami.
Emilie Louise Flöge byla vídeňská návrhářka a také životní partnerka Gustava Klimta.
Velmi negrafické 18+
Jak mohl? Takto zahodit talent. Ne, zahodit ne. Mistr zůstává mistrem, i když opustí vznešené umění portrétu, při němž dokáže zachytit, co se zrcadlí v očích modelů.
I když se při službě realismu odkloní od zobrazování tvrdého každodenního života: venkovských pohřbů, obyčejných mužů při obyčejné večeři v hostinci, přadlen zmožených prací.
I když opustí zvlněné krajiny, tajemné jeskyně, kam nepronikne sluneční paprsek…
Vlhkých proláklin…
Alexandre Dumas mladší zaúpěl a začal psát George Sand rozhořčený dopis o tom nejnovějším skandálním obrazu.
Gustave Coubert vedle portrétů, krajin a nelítostné reality uměl zachytit i ženské tělo.
Včetně míst, která slunce políbí skutečně málokdy.
Obraz Počátek světa od Gustava Couberta si raději vyhledejte sami nebo se na něj vypravte do Muzea Leopoldových ve Vídni (obvykle ho ale najdete v Musée d'Orsay).
Alexandre Dumas mladší o obraze skutečně napsal rozohněný dopis George Sand. Netuším, co ona na to.
Cesta se zdála nekonečná. Když už si zvyknete na novém místě, na nové sousedy i nová nebezpečí přijde něco, co rozehraje strunu ve vašem srdci a nutí vás k návratu.
Přes hory, doly. Víry, proudy, vzlety a skoro pády.
Dny nespatříte pevninu. Moře vás obklopí, vítr s vámi smýká, déšť vás bičuje, a už se zdá, že skončíte v nekonečném mokru, z posledních sil zaberete.
Zavede vás to domů.
Jakmile dosednete, málem uvíznete v bahně. V noci na vás nasněží.
Tak teda krátce vrznete, abyste naplnili očekává.
Nejraději byste zalezli, ale holt jdete v rozbahněném poli hledat místo k hnízdění.
Žár sauny pronikal tělem a zaháněl bolesti. Na Pekku šlo po dlouhém dni spaní.
Vtom ucítil závan chladu.
Když otevřel oči, seděl před ním pišišvor: šiškovité uši, vyboulená očiska.
Jen Pekka mrknul, pišišvor byl pryč.
Týden na to do sauny vlezla zubatá kradnožka a zabrala si nejlepší místo. Vyhnal ji vrbovou metličkou.
Když onehdy zase v sauně usínal, zaslechl zpod podlahy šepot:
„Až nás bude dost, tak Pekku přemůžem.“
„A sníme.“
„To by nás muselo být osm.“
„Radši tucet.“
„Jo, ale nejdřív bysme se museli sejít. A každej z nás žije v úplně jiným čase.“
Pekka znovu klidně zavřel oči.
Turisté ten obchod milují. Místní dělají, že ho nevidí.
Kdyby si Hieronymus Bosch zřídil krámek věnovaný vánočnímu kýči a napěchoval ho umělými krápníky, světýlky, koulemi, myšmi v uniformách, panenkami uvíznutými v lavinách dekorací, Santa Klausy v dragu, včetně famózního make-upu, sexy sobicemi v červených minišatičkách poletujícími ve stylu Marilyn Monroe…
To vše vede k velké figuríně Santy v zadní místnosti.
A ke dveřím, které se otevírají jen občas.
Stačí jednou denně.
Pokaždé do nich jeden dva turisté zabloudí.
Dveře se za nimi tiše zavřou.
Z tajné místnosti vedou hadičky do figuríny Santy.
Když jimi protéká čerstvá krev, Santa plní přání.
Najdete ho v Budapešti. Nebo si možná najde vás.
Sny stále představují nebezpečí. Veškerý výcvik, příprava a pár mírně pochybných psychologických pokusů je nedokázaly spolehlivě odstranit.
Pořád se mu vracejí vzpomínky na to, jak zůstal sám, prohraboval se troskami. Modřiny a rány pokaždé na stejných místech – kolena, dlaně, nos.
Co má dceru, všímá si rizikových oblastí, společných všem dětem bez rozdílu, ať pocházejí z Westalisu, nebo z Ostanie.
O to ironičtější je, že ho dnešní sen tolik vyděsil, když v něm dostal nový úkol: Dnes nezapomeň zemřít.
Už to v minulosti párkrát udělal. Pro činnost tajného agenta je to nezbytné. Vymazat stopy existence.
Jenže teď měl dceru a manželku.
Člověk se nemá setkávat se svými idoly.
Někdy na ně narazíte po letech, když už jste zapomněli, že jste nějaké idoly měli.
Vždycky jste si ale mysleli, že fungují na základě jistých pravidel, že temné pozadí, které provází každý jejich čin, skrývá obratné loutkoherce, bez jejichž vedení by idol neudělal krok.
Bez nápovědy cizího hlasu by sám nevydal ani hlásku.
Proto nás překvapilo, když jsme oba načapali na cigáru za místním kulturákem. V celé jejich zeleno-oranžové nádheře.
Dočista vykolejený jsem vyhrkl: „Ať si nezapálíte srst.“
„Hele,“ řeklo Jů varovně.
„Kamarádi,“ zasáhlo Hele, „máme vás rádi, ale teď máme sakra pauzu.“
„Pitomci!“ mumlal, když se kradl chodbou.
Začal horšími výrazy, ale jak se blížil k cíli, do klení se vkrádaly otazníky.
Jenže teď se před ostatní kluky nemohl vrátit. Ne bez koruny krále Urca.
V improvizované převlékárně nikdo nebyl.
Koruna čekala na stole.
Pitomá atrapa.
Když ji zvedl, překvapila ho její tíha.
Ruce mu klesly a zápěstí obemkl ledový kov.
Zoufale zachrastil řetězy, které se mu zjevily na rukách.
Něco se za ním pohnulo.
Otočil se.
Okovy ho poutaly k obřímu černému psu.
Pes se zašklebil a táhl ho pryč.
Nikdo je neviděl.
Kluk se dal do křiku.
Nikdo je neslyšel.
Hrdina drabble se vytahoval, že ukradne korunu vlídného karvenalového krále Urca (děj se odehrává v galicijské Pontevedře). Jenže Urco má i temnou podobu. V galicijském folkloru vystupuje jako obří černý pes, který vychází z moře ověšený řetězy a zvěstuje smrt nebo láká psy do své smečky.
Zkouším funkce. Nemusíte drabble číst - je to test, ale nakonec se rozvinul.
Testovací drabble si nasadilo bezpečnostní přílbu a s hlubokým nádechem, který mohl být jeho poslední, vykrčilo vstříc nemilosrdným strunám Jsoucna, rozladěným tak, že řezaly do reality s vervou kráječe na vajíčka, který nechal speciálně v Toledu vyhotovit hlavní inkvizitor.
Drabble si stáhlo do očí klobouk mstitele. Vzápětí ho zase povytáhlo, protože mu širák značně omezoval rozhled.
Jsem samo, uvědomilo si testovací drabble.
Takový už je úděl laboratorních literaturních pokusů.
Málokterý najde druhy po svém boku v almanachu, věrného přítele v časopise, který rok za rokem bojuje o čtenáře, finance a jehož redakce se dušuje, že se na to příště vykašle...
Dobře, měla jsem si tu flétnu pořádně prokouknout a profouknout. Ale na to první jsem moc spěchala po práci domů a to druhé… dělá se to vůbec? Nechali vás před covidem foukat do fléten?
Míša měla flétnu do hudebky, a to bylo hlavní.
Jasně že ji musela hned vyzkoušet.
A flétna spustila o tom, že ji zabila starší sestra ze žárlivosti (jak jinak?) a že ji utopila. Pak ji našel zaměstnanec výrobny hudebních nástrojů a z její kosti vyrobil flétnu.
Nejspíš bude pět lidským hlasem, dokud ji nepomstíme.
Ale mezitím si docela ráda brouká písničky Chapelle Roan a Paris Palomy.
