Moje články

Stojí za to číst každou stránku, list.
Přesto vybrat ty nej musím, co já při tom jenom zkusím!
Aveva je poetická, že i próza zní jak básně,
o životě, a neřestech i o sobě píše krásně.
Aries nás odměnila svojí poetickou řečí,
která mému náročnému vkusu obzvlášť dobře svědčí.
Rebelčino navštívení roztáhlo mi koutky
a Kronika k čtení, psaní probudila choutky.
V uších zněl mi jemně,
Zpěv planety země.
Básnické obraty Keneu volila
v Bouři, jež mne jimi doslova polila.
Čespírovi vděčíme za pár dalších rýmů,
je bezva, že veršotepce skvělé máme v týmu.
Esti Vera se Sněhurkou šibalské má úmysly,
při vzpomínce záchvat smíchu vytanul mi na mysli.
Aplířino prostě skvěle zpracované téma,
těch tajemných záhybů jež nemaj přesné schéma.
Arenga a po dvaceti letech jistá vize,
byla skvělou provokací i předzvěstí krize. :-)
Krásně psala také Scully o cizincích, jež se tulí.
Owes a povídka Merline!, kdypak z ní mrazení pomine?
Vinpike - nad zlato v pohádce slzy,
snad mě to loučení s dubnem i mrzí!

Čas rozpustil loňské sněhy,
zbyl po nich jen smotek něhy.
Ledové království víc než kdo tuší
zmrazilo milencům planoucí duši.
Odcizeni ve své pýše
vydali se v jiné říše,
svému štěstí v ústrety.
Šli zmámeni světlem svíce,
absolutně netušíce,
neviděno, že jim dalo políbení na rety.
Se srdcem matčiným navěky srostlo,
V bolestech zrozeno do květu rostlo.
Otce nikdy nepoznalo, nosilo jen vzpomínku,
specifickou barvu očí, jež dostalo do vínku.
Lůno matky přírody se zelenalo čtyřikrát,
každého čtvrt roku dává jedno svoje dítě spát.
Dodneška tu křivdu nesou a pocítit dají,
tehdy, když se po svém otci opět marně ptají.

V životě jsou start a cíl kolébky a hroby
a signálem ke startu tři porodní doby.
Poslední klapkou za etapou "miminko"
je prosté zvolání slovíčka "maminko".
Dětství končí pubertou a práce pohřbí mládí,
manželství, či kupa dětí ke stárnutí svádí.
Jenže ty jsi nesmrtelná, neb tvá slova žijí,
vytesána klávesnicí v próze, poezii.
Stanou se stálicí, nebeskou planetou,
až roky kmetské ti na dveře zaklepou.
Bylas jednou z davu lidí, v jejich moři kapkou,
u nebeské brány staneš před poslední klapkou.
Ze slov utkán je tvůj ráj, kde Adam potká Evu,
po smrti buď do něj zvána díky svému střevu.

Když ji pozval na rande tak v rukávu měl eso,
k Esíčkům jí uvařil své - prý pověstné - presso.
Věřil, že s ní sekla jen ta dokonalá příprava,
lékař měl však jiný názor - kofeinová otrava.
Já a kuchař? Těš se, holka, na chuťovou bouři,
eso mezi smolaři byl - kuchyň našla v kouři.
Normálně maj lidi v zádech esovité prohnutí,
jejich dcera, jak se zdálo, stane se spíš labutí.
Tvrdil, že mu nejde karta, esa prý vždy chyběla,
až se žena jednoho dne rozpálila do běla.
Nechci tyhle problémy, už žádnou hnusnou kávu,
Bůh přikývl, v dalším levelu učinil z ní krávu.

Jenda si nastavil emoční zátku,
nechtěl si připustit, že skončí v chládku.
Mařku už z přežrání chytaly křeče,
z čeho ta babizna perníky peče?
Dala do nich projímadlo, zlodějíček dotyčný,
byl usvědčen exkrementem, což byl předmět doličný.
Vina byla prokázána a o vraždu pokus
přišili jim ke krádeži jako další bonus.
Z chládku jen tak nevylezou, maj ten případ na triku,
Jenda nechtěl brečet v sále, chyt emoční koliku.
Vyhrožoval, že si babu po návratu podá,
nebude to dřív než řekou projde všechna voda.
Pomoc babčám je vítaná, ne však rovnou do pece,
tak zloděje ježibaba dál zavírá do klece.

Tu máš babu, pojď hrát s námi, trháš partu, mladý pane,
říkali mi kamarádi: "ať ti baba nezůstane."
Mě zajmaly spíše holky, plenil jsem jim plémě,
vrchovatě rozséval jsem svých talentů sémě.
Jedna přišla s tím, že čeká se mnou přílet čapí,
od té doby jenom stárnu a čas divě kvapí.
Pod nohama horká půda, doma žena, pěkná zrůda.
Otrokem jsem po ty roky rodinného krbu,
peru, krmím, smýčím, žehlím, taky záda drbu.
Kluci když viděli manýry její,
strouhali mrkvičku, doteď se smějí.
Rok od roku pochybností fůra ve mě vzrůstala,
teď vím jistě, chyba byla, že mi baba zůstala.

Za sedmero horami a jednou pouští z ledu,
narazíte na království zpupných Darmojedů.
Král Darmojed vládl tam a dcerušku měl na vdávání,
byla to však existence tak říkajíc k pousmání.
Nehty denně kousala si z nudy nebo pro legraci,
tvrdila, že provádí tak pravidelnou recyklaci.
Když přijel princ s bílým koněm, nechtěla se k němu znát,
leda by jí automobil k tomu sňatku toužil dát.
Zhrzený princ proklel ji, pak měla dlouho ponorku,
nepomohlo, že král koupil vytuněnou motorku.
Naštěstí se našel jeden co prokletí zlomil,
po svatbě dal princce darem chtěný automobil.
Jakpak končíš pohádko? V kolíbce spí Shellátko.

Existuje hrstka lidí, za které se Pánbůh stydí.
Jedni o tě ztupí meče a chceš-li dál kráčet,
přetaví své zbraně v pluhy, budou orat, vláčet.
Druzí tvrděj: "neuškodím", prý se na všem shodnou,
za zády tě pomlouvají, nebo rovnou bodnou.
Třetí sorta - pijavice, co tě láskou dusí,
zastřihávaj ptáčkům křídla dřív než vzlétnout zkusí.
Jiní úspěch záviděj a nebo tě maj na háku,
podle nich máš život opsán jednoduše z taháku.
Poslední se nechaj strhnout, bez přílišných pobídek,
výzvou k psaní vymazlených stoslůvkových povídek.
Na sosácích svět konečně zdá se býti v pořádku,
sorry, další superlativ nevejde se do řádku.

Sedm osmin trpaslíků se Sněhurkou žije,
šest zemřelo na cirhózu, sedmý ještě pije.
Sedmi z osmi holubů je u Popelky kosa,
osmého si před oltářem vyšťourala z nosa.
Sedm osmin loupežníků čeká na své kyje,
osmý učí ve škole a Zubejda ho bije.
Sedm osmin žížal rekord v prohnojení trhá,
osmá - Julča - na pasece před Patraskou zdrhá.
Sedm osmin zlobříků je Shrečí školka malá,
osmého sis statisticky za manžela vzala.
Sedm osmin tvých oveček přešlo večer lávku,
jen ta osmá úmyslně žele zelí hlávku.
Kdyby všechny přebrodily, už bys chrápal v sednici,
takhle opět noční průvan děláš ve své lednici.

Čas rozpustil loňské sněhy,
zbyl po nich jen smotek něhy.
Ledové království víc než kdo tuší
zmrazilo milencům planoucí duši.
Odcizeni ve své pýše
vydali se v jiné říše,
svému štěstí v ústrety.
Šli zmámeni světlem svíce,
absolutně netušíce,
neviděno, že jim dalo políbení na rety.
Se srdcem matčiným navěky srostlo,
V bolestech zrozeno do květu rostlo.
Otce nikdy nepoznalo, nosilo jen vzpomínku,
specifickou barvu očí, jež dostalo do vínku.
Lůno matky přírody se zelenalo čtyřikrát,
každého čtvrt roku dává jedno svoje dítě spát.
Dodneška tu křivdu nesou a pocítit dají,
tehdy, když se po svém otci opět marně ptají.

Jedna paní v dobré víře přivedla si domů zvíře.
Zřejmě se jí zalíbilo, že tak roztomilé bylo.
Hodně hravé, trošku dravé, především však vybíravé.
Nepříliš čistotné, zmatené velmi,
s beránčím výrazem, povahou šelmy.
Paličaté stvoření, tak úlisné a milé,
že samičku kolem prstu omotá si čile.
Po skončení adaptace na všelicos prdí,
prapůvodní majitelé bývaj na ně hrdí.
Spoustu bince nadělá a úklid mívá na háku,
v bytě mnohdy nevyzná se bez nápověd v taháku.
Šuplíky centrem jsou bludného kruhu,
další krok k zániku tohoto druhu.
Možná, že kmet stařičký, nepochopí už,
proč je středem vesmíru pro tu ženu "muž".

Karkulka Červená dala pryč čepičku,
do šátku halí svou šedivou hlavičku.
V mládí uplé silonky a punčocháče nosila,
až ve stáří vlk ji dohnal a vyrážka zkosila.
Zlatovlásku v dětství hřeben rozpaloval doběla,
zlaté vlasy rozčesávat času příliš neměla.
V reklamách vtírala do vlasů jedy,
na hlavě vznikly jí zlaťounké dredy.
Na závěr své kariéry potkala se s veškou,
po chemickém ošetření sžívala se s pleškou.
Popelka žehrala na mladá léta,
po svatbě že bylo s radostmi veta.
Královské starosti pro jedny střevíčky,
stranou šly veškeré dřívější koníčky.
Kralování připadlo jí horší nežli poroba,
o rozum ji připravila Alzheimerova choroba.

Minulost zmizela za černou páskou,
když svodům podlehla zmámena láskou.
Źivot nový rozměr získal,
Ládík z Holandska to spískal.
Darované štěstí, co problémy věstí.
Od té doby žila život plný toho pozlátka,
a mateřsky chránila svá dokonalá dvojčátka.
Modlí se k nim jako k svatým milovaným obrázkům,
snáz díky nim na své cestě čelí zrádným oblázkům.
Každý šrám jí nad obočím přidělává vrásky,
s denní péčí nadstandardní šeptá: "vy mé krásky".
Prožívala první krůčky, prošlápnutí kramflíčků,
díky nim je ve své kůži, úsměv nosí na líčku.
Tak Lamková pyšně kráčí středem Školní ulice,
dosud nemá konkurenta pro svý zlatý Hromnice.

Jednou takhle z kraje září čteš si záznam v Bestiáři.
První malá bestie je roztomilý skřítek,
na pohled to nejmilejší ze všech milých dítek.
Pak se ale rozpovídá, pusa se mu nezastaví
a tobě se dostavují první infarktové stavy.
Díra v hlavě vymluvená, zdolán akční povahou,
rozloučit se kantor může s klidem svým a rozvahou.
Druhá, větší z bestií, se naučila říkat,
slovo "počky" na všechno co má se práce týkat.
Nejraději ze všeho prý totiž chytá lelky,
občas běhá po třídě, což zážitek je velký.
Zbylé dvě bestie do školy nechodí,
všechny čtyři vsadily se, zda to úča rozchodí.

Vstupme spolu do života, než půjdeme dále,
připomeňme pěknou prudu na porodním sále.
Shrnem si problémy takzvaně od píky,
od plínek, zoubečků, až po ty prdíky.
Člověčí starosti všedního žití,
"kde je ta mlíkárna, která mě sytí?"
Potom přijde školka, škola, učení a vztahy,
až k tomu, že v životě je všechno pěkně drahý.
Nakonec jsi dospělcem a jenom prací živ,
máš pocit, že starostí je o dost víc než dřív.
Někdy přijde manželství a dětí celá fůra,
začíná se opakovat stejná noční můra.
Ve výsledku na pohřeb si šetříš skrovný důchod,
"kdy přijdou ty krásný strasti?" dáš myšlence průchod.

Jmenovkyně pramáti maj úděl vskutku hloupý,
ten kdo je tak pojmenoval musel být dost skoupý.
S Adamem a Vánoci se totiž dělí o svátek,
žijí proto střídmý život, zbavený všech pozlátek.
Jako by to bylo málo další křivdě čelí,
za vyhnání z ráje můžou, což je výrok smělý.
Co když na té naší Evě je pácháno bezpráví
a všechno se stalo jinak než legendy vypráví?!
Prostá žena pod pohrůžkou plní přání svému muži,
přesto vina padá na ni a němou tvář v hadí kůži.
Důkazem, jež její pověst od všech hříchů čistí,
je, že prý snad prohlásila: "banány to jistí."

Těžko bylo na cvičišti, snadný měl být boj,
tak proč tváří v tvář té sani v bedrech cítí znoj?
Princka kung-fu lekce brala, jak jí kodex velí,
aby snadno odradila dračí útok smělý.
Bajaja se někde flákal, do rukou to chtěla vzít,
vždycky ji boj s drakem lákal, teď už mohla jenom klít.
Na setkání feministek znělo to tak lehce,
ženy musí mužům vládnout, nepůsobte křehce!
Ukažte jim vlastní vůli, nezávislou povahu,
plán zněl pěkně, v realitě chtělo to však rozvahu.
Drak si o tom myslel svoje: jaký gender? hloupý spor!
někdy lépe přiznat slabost, než doplatit na svůj vzdor.

Pan Mazanec měl svou dceru,
milou, hodnou, na mou věru.
Malovala obrázky jak na dítě se sluší,
mazanice naivní jimž vdechovala duši.
Výtvarnice byla skvělá,
každá tečka význam měla.
Táto, tohle, říkávala, to je moje maminka,
na obrázku byla žena krásná jako květinka.
Mazanec byl na rozpacích, kdysi ztratil ženu,
od té doby jeho život pozbyl pro něj cenu.
Několik let nepomýšlel ani trošku na holky,
jednoho dne vedl dceru jako vždycky do školky.
Když uviděl učitelku, poznal ženu z obrázku,
díky tomu znovu ožil, začal věřit na lásku.
Na kouzlo malůvky rodina věří,
visí jim dodneška nad rámem dveří.

Kouzelník Pokustón našel si ženu,
společně chystali svatební menu.
Proč Bob s Bobkem vynechali pravidelné cvičení?
O králících na smetaně uslyšeli líčení.
Otesánek s jídelníčkem spřádal plány nové,
v televizi viděl pořad Káči Cajthamlové.
Na polích jen kukuřice, dohoda je taková,
emigrovat za hranice musí slečna maková.
Plánu B se musel držet též vojáček cínový,
neboť ráno za dezerci přišili mu okovy.
Baletka se vykašlala na jezero Labutí,
pohádkovým autům dává nové letní obutí.
Krkovička s EET je poctivosti vzor,
zapomnění do pohádek šíří se jak mor.
Nenechte zlo vítězit, shoďte komply z výšky,
kladivy je roztřískejte, vraťte dětem knížky.

První kontakt - porodnice - do plic vzduch se dere,
většinu ten čerstvý kyslík evidentně žere.
První kroky jsou kontaktem tvých chodidel se zemí,
prošlapáváš novou cestu, hájíš svoje území.
První kontakt - seznámení s zemí tvého původu,
první kontakt - elektrický - zapojil jsi v obvodu.
První kontakt s kamarády a nesmělé lásky,
první kontakt v telefonu - předmět tvojí sázky.
Seznámíš ji s nadpozemským světem bílé vločky,
ihned poté, co našetříš na kontaktní čočky.
Splynutí dvou těl i duší, pečeť tvojí sázky,
smutný kontakt se stářím když najdeš první vrásky.
Všechna tahle poprvé se dají přežít v míru,
mít potřebný optimismus nebo aspoň víru.

První kontakt - porodnice - do plic vzduch se dere,
hrdinu ten čerstvý kyslík evidentně žere.
A to přitom při porodu vše proběhlo hladce,
narodil se v stejnou dobu, jenom jiné matce.
Ona měla pohled šelmy, potkali se ve školce,
nenechal ji vůbec jezdit na růžové tříkolce.
První kontakt kamarádský na základce přišel.
Kdy pochopil co k ní cítí? Když ze střední vyšel?
První rande - políbení, nevnímal ji jako dřív,
k happyendu už se chýlí přeslazený liebesbriev.
První kontakt intimní - až o svatební noci?
staromilské, říkali jim, jste opravdu cvoci.
První a poslední rozprava o ho*nu,
už nikdy nechci číst červenou knihovnu.

Málokdo se narodí s tak duchaplným genem,
škoda je se nepodělit, dostaneš ho věnem.
Kdysi se zrodilo chlupaté stvoření,
nadané k mluvení a taky tvoření.
Při výjezdu k porodnici zastavilo dopravu,
mělo talent vybírat si jen "kvalitní" potravu.
Alergii projevilo na trávu a srst,
někdy kouslo celou ruku za podaný prst.
Nevidělo na dálku a smrděly mu nohy,
ve škole se šprtkou stalo, mělo pro to vlohy.
Skřítčí vzrůst a fobický strach ze smrti a hadů,
na závěr jen jemná douška po výčtu všech kladů.
Kdo si jednou za manželku vezme tohle stvoření,
nemusí už do života sypat žádné koření.

Chlapi prý maj kulohryz, ženský bouři v mozku,
to jste ještě nepoznali sousedovic Josku.
Tuhle koukal jak na moři serfovaly myši,
hlavu z toho, jak sám říkal, měl pořádně v plyši.
Jak hlodavec tohle zvládne jeho mozek nebral,
toho dne to vypadalo, že malinko přebral.
Potkany si zašel koupit - myši totiž došly,
dva viděli vanu s pěnou a hned z toho pošli.
Zbylé cvičil do cirkusu, když mu potom zdrhli,
pomstu kuli krvelačnou, do větších měst vtrhli.
Potkaní klan v kloakách a kanálech se cvičí,
že odvetou lidskou chátru nenávratně zničí.
Chudák Joska pukl smíchy,
čímž zaplatil za své hříchy.

"Další husa hloupá, která dorazila na schůzku,"
úmysly už přestal skrývat a hleděl jí na blůzku.
V kruzích začal obcházet svůj kapitální úlovek,
sériový vrahoun slizký víc než banda užovek.
"Myslela sis, že přijede chlap na bílém oři?
Nyní krutá realita ideály boří.
Jsem ten vlk co do bran smrti hloupé ovce láká,
vezmu si tě v lesním chrámu, vidíš? Už se smráká.
Tvá noc bude hodně dlouhá, zůstanem sví na věky,"
zdálo se, že při těch slovech zachvěla se bezděky.
"Klidně křič!"
"Pracky pryč!
Kapitální úlovek tě po zásluze ztrestá,
já jsem totiž volavka a tvá za katr cesta."

Jak jste vlastně přišel na to, že jste takhle skvělý?
Zasadil jsem suchý košťál a vyrostlo zelí.
Speciální hnojení?
Ne, to jsou bobky kozí.
Ruce by vám utrhali zahradníci mnozí. Vy jste ale nezpychl a pěstujete dál...
Dělám jen co po mě žádá náš tatíček král.
Platí vám...?
Ne, vyhrožuje, sázím to co poručí, sic mě změní zpátky v kozla a za zelí neručí.
Takže vy jste....?
Strýček Pompo, těšilo mě, né že néééee, jé promiňte, množíte se? To je kouzlo nechtěné. Rumburak je ziskuchtivý, chce mít patent na můj um.
Já už zase dobře chápu, proč je letos babyboom...

U všech vousů všehomíra,
v koberečku zeje díra!
Otvorem jen pro zornici
vidí Dušan světlou kštici.
Plíce dosud dmou se vzduchem,
rety okoralé suchem.
Jeho krásná exmanželka
- vzrůstem malá, duší velká.
Vtom Božetěch látkou trhne,
ke dveřím se rychle vrhne.
Pak se dává na útěk.
V Dušanovi kypí vztek.
Urychleně hledá cestu,
měl by zloděj ujít trestu?
Nebo lépe vetknout v běhu
pěstní souboj do příběhu?
Má manželce sejmout pouta?
Kdo to na něj hledí z kouta?
Pepa vpřed se vrhá,
venku kouše, trhá.
Dušan rychle k ženě skočí,
strhne roubík, šátek z očí.
Ve vteřině třetí...
žena hlesne: "děti".

Mrtví můžou, živí musí
tiše trávit tyhle hnusy.
Školní jídelna je darda,
pomyslel si tuhle Jarda.
To není jak od maminky,
kus domácí debrecínky,
kváskový chléb k tomu,
nosil vždycky z domu.
Každé ráno čerstvé mlíčko
a z něj dobré kakajíčko.
Peřinu mu odestele,
snídaně až do postele.
Z talíře se smajlík směje,
mléko tak akorát hřeje.
Máma si ho rozmazluje,
vaří, peče, nakupuje.
Též místo budíku,
z lůžka jej tahá,
každý den po ránu
matička drahá.
"Vstávej honem, škola volá,
rychle vyskoč, hola, hola!
Musíš tam být včas,
neusínej zas!
Jít příkladem, to bys měl!
Vstávej, vždyť jsi učitel!"

Vždycky chtěla muže, který měl by srdce mužné,
povahy byl nebojácné a především družné.
Taky měl být vnímavý a tolerantní chlapík,
umět se vždy přizpůsobit, tančit Waltz i kvapík.
Měl by umět vydělávat a být k ženě zdvořilý,
všechny tyhle ideály brzy se jí zbořily.
Doktůrka si namluvila, byl to chlapík všechna čest,
pohledný a velmi bystrý, kavalírství jeho jest.
Byl až příliš dokonalý, čekala, že aspoň pajdá,
skutečnost je mnohem horší, v noci měníval se v Hyda.
Zlé dvojče, ta druhá tvář,
zlotřilý vlk samotář.
V noci svět zbavoval prohnilých duší,
dnes ho mnohde postrádáme víc než-li kdo tuší.

"Tak za kolik myslíš asi, že to dneska bude?"
Horáček se zlostně tvářil, tváře celé rudé.
S Pažoutem se domluvili vzájemně si píchnout,
učitelka mu však dala před hodinou dýchnout.
Že měl sirup bezinkový nechtěla mu uvěřit,
když ten přístroj zvládl záhy dvě promile naměřit.
Neměli to slavit předem, on to tak však nenechá,
Pažouta už z toho příště pro jistotu vynechá.
Když se jednou Šebestová věnovala Machovi,
sluchátko jim v parku zcizil a zalezl do křoví.
Možná už vás napadlo, jak to celé dopadlo.
Chtěl nového učitele, za hlavu se chytal,
když nastoupil Igor Hnízdo a on kouli schytal.

Že do květu zpívám růži? Už jste někdy viděli,
aby kytky náhle kvetly poté, co jste zapěli?
Pyšné princce zahradníka dělával jsem leta,
pohádkáři v mnohém lhali, po zlepšeních veta.
Charakter se nedá změnit, saň zůstane saní,
i kdyby ji veršotepci nazývali laní.
Dělal jsem jí pomyšlení, ale láska? cože?!
jen z příkazu uléhal jsem na společné lože.
S testem v ruce oznámila, "dneškem budem tým",
naivně jsem kladl dotaz, "opravdu, a s kým?"
Škodolibě upřesnila: "Budeme mít dceru",
rychle balím saky paky, do zaječích beru.
Kdybyste snad chtěli slyšet celou pravdu sladkou,
princeznička od té doby je svobodnou matkou.

ŽENA:
"Leží tady vedle mě a do stropu se kouká,
v nenávratnu představa jak džíny ze mě souká.
Nad provozem linek dumá, či nad našim vztahem?
Když mě vidí bez líčidel, odsoudil vše šmahem?!
Coby pilot z povolání sbalil svoji letušku,
měla jsem chuť do vdávání, máme dceru Petrušku.
Za deset let přibrala jsem, přibyly mi vrásky,
vlasy šednou, zuby žloutnou, to je konec lásky!
Ne, on už mě nemiluje a najde si mladší,
se kterou mu život přijde o poznání sladší!"
MUŽ:
"Moucha leze po stropě a má se čile k světu,
též musí dbát na pravidla bezpečného letu?!"

Předtím než ses narodil, tak bylo vlastně prd,
stejné bude až na rande pozve si tě smrt.
Bylo by fajn v mezičase stihnout trošku žít,
abys smířen dopřál si svůj zasloužený klid.
Zpívej, hraj a tancuj tak jak umíš jenom ty,
vůbec nehleď na to, jestli jiným do noty.
Není žádné předtím, jako není žádné potom,
prožij život s úsměvem - sám rozhoduješ o tom.
Nejkrásnější okamžiky sdílej s vlastní rodinou,
vykašli se na stres světa vymezený hodinou.
Poslouchej své srdce a vždy s nadhledem ber dění,
naplň všechny dávné sny než vejdou v zapomnění.
Jenom jednou žijem, proto CARPE DIEM!

Moji drazí rodičové, dnes už nejsem malý,
pročež žádám vysvětlení, pročpak jste mi lhali.
Celé dětství na otázku k čemu, slouží ženě chlap,
říkáte mi "na ozdobu, děti přece nosí čáp".
Potom vzešla o včelkách a opylení debata,
ze všeho se vytrácela pravá lidská podstata.
Závěrem pak semínková přišla teorie,
dodnes ve mě tahle křivda někde skrytě žije.
Můžete mi prosím říci, proč Mikuláš s Ježíškem?
Proč proradná liška končí s vyprášeným kožíškem?
Proč v pohádkách dobro trestá zlo a všechno bezpráví?
Když v životě je vše jinak, než pohádky vypráví?!
Pravda sice někdy bolí, nedělá však z dětí voly!

Na polích rozkvetly makové panenky,
motýli toužili zvedat jim sukénky.
Objevil se licoměrník, co počestné znesvětí,
naslibuje modré z nebe a pošlape okvětí.
Emanuel našel jednu obzvlášť cudnou krásku,
vsadil se, že to měsíce dá jí poznat lásku.
Na konci té epizody zábrany šly stranou,
máky rudnou od té doby nad zvlčilou pannou.
Pomsta ovšem byla sladká, chcete slyšet více?
stačil k tomu jeden odvar z čerstvé makovice.
Místo teček kosočtverce, z ostudy měl šos,
chvíli musel strkat hlavu do písku jak pštros.
Poskvrnění dávno smyto, vlčí máky rudnou dál,
tenhle příběh, na mou duši, na housle mi cvrček hrál.

"Denně malým sebevraždám vystavujem svoje zdraví,
jíme moc a nebo málo, hlavně vůbec ne to pravý."
"Všude na mě skáčou Éčka a málo se hýbu,
pak mám tyhle civilizač... prostě kašel, rýbu."
"Ovoce a zeleninu stříkají tou chemií,
pak v obchodech prodávaj to, škodliviny nesmyjí."
"Obezita - zaklínadlo pro moderní dobu,
denně jídlem krok za krokem spějem k svému hrobu."
"Farmacie v tom má hobby, dělat kolem zdraví lobby."
"Jejich zbraní je tvá starost o prospěch i přežití
a podporou argumentů strach z možného nebytí."
"Tahle doba nese všechno, nejméně však pokrok,
jednou na ty rady chcípnem, nechci však být prorok."

Vánoce, ty svátky klidu, pohody a lásky,
přidávaj mi každoročně v obličeji vrásky.
Každou zimu v tomhle čase vidím z hladu zlaté prase.
K tomu peču, vařím, smažím, po vysněných dárcích bažím.
V dětství jsem si přála štěně, dostal ho můj otec,
když rozléval první rundu, byl to "srandy kopec".
Předloni jsem chtěla trošku luxusního "puchu",
drahý parfém nahradil však osvěžovač vzduchu.
Vloni jsem to upřesnila - parfém, Chanell, pětku,
pod stromečkem našla jsem jen záchodovou štětku.
Letos opět pukám vzteky, všechny dárky byly měkký!
Až zas budem věšet baňky na barevné stuhy,
buď, Ježíšku, od té lásky, neruš moje kruhy!

Když se klubal na svět zdejší, šlo to jenom stěží,
přesto zdál se od počátku neobvykle svěží.
Na nezbytnost přebalení upozornil puchem,
plicní vaky plnily se intenzivně vzduchem.
S hlasivkami nevystačil, kousal, škrábal, mlátil,
každý rodič porodníkům ihned by ho vrátil.
Reklamace nepřijata - po bojové poradě,
svěřit kluka babyboxu zdálo se být nasnadě.
Zavřeli ho do šuplíku, tam at klidně ječí,
co jsme komu udělali, že ten kluk furt brečí?!
Až se mi do rukou dostane tatínek,
vrazím mu do krku synáčkův dudýnek.
Krom toho mu připomenu, když se tak rád množí,
ať si hezky po zrození hlídá zázrak boží.