Moje články

Po cestě předlouhé, kterou šly pěšky,
do tepla za kamna vlezly si blešky.
Žila byla v tomhle domě taky jedna babička,
co na trhu prodávala otrávená jablíčka.
Pod plachetkou hnáty křivé a na hlavě jupku,
už byste ji nepoznali skrz vrásčitou slupku.
Kdysi holka krev a mlíko, na dveře však klepe věk,
když štupuje trpaslíkům sedm párů ponožek.
Po maceše zůstala jí jen hromádka jablíček,
každý týden rozprodá jich na jarmarku košíček.
Úmrtnost se v kraji zvedla, kdopak za to může?
Sněhurka je spokojená, jen ji svrbí kůže.
V královstvíčku zablešeném dávno není poroba,
Sněhurce však paměť vzala Alzheimerova choroba.

Psal si malý Toníček
hodnotový žebříček:
"V prvé řadě chtěl bych husu,
by mi dala pac a pusu
a vzala mě pod svá křídla
- ne jen na chov pro kus jídla!"
Dospělí mu slibovali, pak ji ale oškubali.
"Upekli mou husu, nacpali si pusu."
Hledal kousek Všehomíra,
kde prý zeje pěkná díra.
Zubí se tam do prostoru,
Samota v ní mívá noru.
"Tam se spolu zavřeme,
budem tam než umřeme."
V horku, mrazu, každé slotě,
přemýšlel tam o životě.
"Došel jsem k závěru:
kompromis neberu.
Nechci dožít dospělosti,
olizovat husí kosti."
Tak v rozporu se světem,
do smrti byl dítětem.

Za poslední stránkou
stál s chlebem a slánkou.
Hladovému podal píci,
nestyděl se pár slov říci,
"Stálo tě to spoustu sil,
bys na konec dorazil.
Přelouskat ty spousty řádků,
strávil nad tím fůru pátků,
Literami umazávat své myšlenky v hlavě,
slova vnímat, hrát si s nimi, hltavě a hravě.
Čekáš jak ten příběh skončí, napětím až nedýcháš,
do náruče zabijáka na sám konec pospícháš.
Tak zoufale toužils vědět, jak ten příběh dopadne,
zda zklamání nebo radost na konci tě popadne.
Vyčteš z řádků všech těch knih poučení, co je v nich?
Vždyť sám píšeš svým životem tu nejlepší Knihu knih!"

"Sněz mě" volá kalorie a těší se na orgie,
co nastanou v tučném těle, kde nebudou osamělé.
"My jsme holky v triku s břichem,
rády nadskakujem smíchem."
"Já nesnáším vyzáblinky, lepím se jen na oblinky."
"Mě těší, když jídlo chutná, nadváha mi bývá putna."
"Milujeme rauty a též pivní skauty.
Náš revír je tvoje tělo, držet půst by neprospělo,
protivníkem dieta, ta buď vážně prokleta.
Pracujeme ve dne v noci, už tě máme ve své moci.
Bezpečnost tvou chráníme, prochladnutí bráníme.
O tvých choutkách svoje víme. Jez! A my si poradíme.
Buď tak trošku dobrodruh - v tučném těle bodrý duch!"

"Proč tam stojí tamta pumpa?", ptal se malý Umpalumpa.
Rodiče ho tedy vzali na výpravu za zvířátky,
Umpalumpa, nedivte se, chtěl být velmi rychle zpátky.
Lidi, to byl divný národ velikánských barbarů,
tvářili se přemoudřele, přitom žili postaru.
"Moderní svět" těchto zvířat ze spěchu byl složen,
člověk běhal křížem krážem, dokud nebyl zmožen.
Za štěstím se stále vrhal nespokojen věčně,
klaněl se a podlézal té nabubřelé slečně.
Jen žíznivě hltal vodu přímo z jejích dlaní,
zdála se mu obyčejná, bylo to však zdání.
Nepochopil, že ji pije v doušcích běžných dní,
svět je pro něj obyčejný, o štěstí jen sní.

Jeden kluk jako buk
pátral po spřízněných duších,
ostré šípy v luku, kuších.
Vyzbrojil se naivitou,
romantikou, vášní skrytou.
Dřív pro muže žena - růže, dnes lodyha trnitá,
jenom jednou pro něj kvete, květ však brzy odkvítá.
A tak vzniká bludný kruh,
v němž on, coby dobrodruh,
hledal spásu každé duše,
byť se k lásce tváří hluše.
Proklál šípem srdce kletá,
po lásce však byla veta.
Jen se vzali, tu se změnil obřadem tím celý svět,
lásku čas a manon odvál, čin ten nelze vrátit zpět.
Amor spáchal sebevraždu, na hrobě šíp přeťatý,
vytesáno v kámen stojí "líp mrtvý než ženatý."

V jedné vísce řvalo dítě,
to se narodilo Skřítě - moje maličkost.
Prošla jsem se po příbězích ve světě i vlasti,
na hrdiny připravila roztodivné pasti.
Kolumbovi nakukala jak dát vejce na špičku,
Honzík už má jen skořápky po družstevním vajíčku.
Hrubínovi vyprávěla o vajíčku pohádku,
na vandr šlo s kamarády - znáte ji i pozpátku.
Na tradici Velikonoc nemám ovšem podíl,
byť by se mi malý zásah někdy vážně hodil.
Holky kluky mrskali by a jak řekl Potter,
tatarem by díky tomu dostal každý lotr.
Nebudu tu vychloubačně skládat sobě holdy,
na holou a včas by dík mě dostal bídák Voldy.

V mládí byl díťátko chytré jak opice,
život měl krátký jak chuděra jepice.
V pubertálních letech zmámen byl voláním přírody
v hlavince mu začly strašit hormonální pochody.
Tak se stalo že se zbláznil do mladičké slečinky,
problém byl, že stal se trnem v oku její maminky.
Tvrdila, že poblouznění zase brzy zmizí,
že ty city, které chová nejsou vůbec ryzí.
Tak se stalo, že své dceři zakázala schůzky,
každý večer vyrážela domem na obchůzky.
Mladík měl však srdce mužné ve chlupaté hrudi,
řekl si, že oknem vleze a svou milou vzbudí.
Pro lásku si zlomil vaz, pročež tchýně vezmi ďas.

Od mala ti, parchant jeden, házel klacky pod nohy,
zbavoval tě ideálů a okrádal o vlohy.
Ten který ti bezlítostně způsoboval šrámy,
obrazům bral svěžest barev a oprýskal rámy.
Nevrátí už nikdy zpátky, co si jednou vzal,
čas ti dlouze protahoval a pak zase bral.
Na houpačce smůla - štěstí s pravidelným výkyvem,
po kolenou jít tě nechal občas s větru poryvem.
Plazit se i vzduchem létat, klouzat se a běžet,
by nakonec na hřbitově zanechal tě ležet.
Tímto viním slavný OSUD za škody, co napáchal,
vždycky to byl pěkný floutek a příšerně zapáchal.
Ukázat mu záda? Jenže... mám ho ráda.

Byl to vážně špatný hráč, říkali mu Přizdisráč.
Vše posílal do autu, choval se jak při rautu.
Bral si vše, co hrdlo ráčí, prudili ho spoluhráči.
On měl vlastní šachovnici, co uzrálo v makovici,
za tím šel si velmi tvrdě a tvářil se přitom hrdě.
Rád ohlodal tučnou kost, jen rozumu neměl dost.
A když se měl zodpovědně stavět k vážné věci,
tu se náhle místo činů objevily kecy.
Fotbalový zápas žití propotil mu dres,
čelit výtkám druhých lidí byl pro něho stres.
Myšlení, že byl tak mdlého, začal si hrát na mrtvého,
pohřbili ho tenkrát v práci kamarádi funebráci.

Vyprávěla Jiřina, že má strýce Pepina.
"Zná ho každé dítko, neb je pěkné kvítko.
Bleší cirkus cvičí, hmyzí škůdce ničí.
V symbióze ale žije se skupinou krys,
každou noc mu palce nohou hryžou hryzy, hryz.
V noci proto mění postel za skříň, v níž se zavírá,
na hromadě ze smetiště klidným spánkem usíná.
V domě už má sbírku pro něj drahocených pokladů,
jednou za čas přijdou z města, odvezou tu hromadu.
Strýček netuše se vrací a rázem je po legraci,
- sebrali mu jmění, je mu na umření."
Když ta naše Jiřina vyprávění začíná, všichni křičí: "Dopřejte nám více strýce Pepina!"

Cesta pravé ženy? Přes Kaufland a Penny.
Žena, to je nástroj boží, od dob Evy jen se množí.
své Adamy usměrňují, věčně spolu něco kují.
Kvokají si u kafíčka, na podpatcích venčí psíčka,
zakládají spolky, říkají si "holky".
O potomky pečují, migrénou se vzpěčují
když nechtějí další plodit - lépe muže za nos vodit.
Hlavou hýbou coby krky v týlu svojí rodiny,
občas bouchnou když jim tikaj "bižolické" hodiny.
Venušiny křivky ničí krabičkovou dietou,
vždyky musí doříct tečku, co muž nemá za větou.
Ženy myslí jiným mozkem neb prý přišly z Venuše,
jen se děsím dne, kdy Adam na vodítku přikluše.

Chystal jsem se do akce jedné jarní transakce.
Ve sváteční košili oděn budu za chvíli.
Kravatu si uvážu, kontakt s dívkou navážu.
Vyčistím si nehty, uši, oholím knír, byť mi sluší.
Gel vytvoří správnou patku, na odchodu líbnu matku.
Zkontroluju svěžest dechu, navoním se ještě v spěchu.
Koupím kytku, vonné svíčky, mapu hvědné oblohy
a objednám dobrou krmi skoro jako pro bohy.
Doufám, že se slečna chytí na laciné řeči,
beru s sebou hodně pití, ať není tak v křeči.
Genetické informace předáme si divoce,
jen doufám, že plody lásky neponesou ovoce.
Moc vysokou laťkou je pro mě být taťkou.

Vydal jsem se na štvanici políčiti na samici.
Vařit bude samice prvotřídní žranice
a krom toho dokazovat, že je pěkná ďáblice.
Přehnul jsem tu samici pře svou školní lavici.
Život jsme si užívali dokud housle hrály,
a pak jsme si upocení jen tak povídali.
Říkal jsem jí o těch krysách co v kloakách chystaj puč,
měli jste se, lidi, dívat na ten její velečuč.
Mámila mě, pábila mě, já dál drtil litery,
umazaný od inkoustu, v lisu Knihy šestery.
Na křesťanství zanevřel jsem a největší umění,
spatřoval jsem ve svém kroku do nového prozření.
Nadšením sýpal když ho lis skřípal.

Velký bratr vidí všechno, ví o našich přáních,
o bolestech, o neřestech, prostých pousmáních.
Tuší co se děje za zdmi uzavřených klášterů,
a zásadně neslevuje ze splátek tvých úvěrů.
Velký bratr vládne světu ze své klícky zlaté,
viděl jak ses šťoural v nose přesně o půl paté.
Velký bratr je tvůj přítel, dá ti práci, radost,
ztělesňuje dobrodiní, bezchybnost a mladost.
Velký bratr je bratrem všech, život tvůj má v malíčku,
jeho tvář se na tě směje i z vánočních balíčků.
Tvé myšlenky tuší,
ví, co skrýváš v duši.
Chceš s ním vyjít po dobru? Nauč se hrát jeho hru!

Kolem plynou znova,
slova, slova, slova.
Jako mouchy kolem uší,
do spánků mi bzučíc buší v ustavičném hemžení.
Ať si říká kdo chce, co chce, poslouchám jak tupá ovce, na tom se nic nemění.
Každý den jdu na procházku, žiju smrt a křísím lásku.
Zpoza mříží vidím nebe - modrý blankyt a v něm tebe.
Tvůj smích kolem poletuje s táhlou písní vánku
a tvůj dech mi vlasy sfoukl z orosených spánků.
Já vím, že tys se mnou živý, tak proč rakev, rudý šat?
Musela jsem, tenkrát, drahý, na cáry je roztrhat.
Chci tvým svodům podlehnout, lodí bláznů k tobě plout.

Olověné kružnice se rozplývaly ve vzduchu,
kouřil lulku poslouchaje vícehlasé ejchuchu.
Na Petrových kamenech slet se koná dneska,
na koštěti letí každá, škaredá i hezká.
Insekticid, nebo ohně, nic je dneska nezničí,
každá na svém pometlu zas na slet vzorně přifičí.
Bradavice, křivé hnáty, jedna jako druhá,
ta co rychlost nezařadí, bude brzo tuhá.
Gandalf přijal gratulaci, pozvánku a přání,
těsil se jak dneska v noci rejdit budou do svítání.
Vykašlal se na partičku pochybného Hobbita
a vydal se na Petráky pokochat se dosyta.
Tolkien je rozpačitý, do karet mu nechcou hrát,
hrdinovy chlípné choutky, tak v příběhu musí lhát.

Zapálil si velkou svíci, poklekl před zpovědnicí
a pak jal se povídat, co má doma za případ.
Jeho žena byla milá, s ničím se však nemazlila.
"Jsi-li dokonalý druh, hravě zvládneš řídit pluh."
zapřáhla ho jako vola, prý to pro něj bude škola.
By ukázal, že se umí dokonale otáčet,
musel denně vlastní silou větrný mlýn roztáčet.
Ponožky jí zaštupoval a uvařil večeři,
na rukou svou ženu nosil, ač nebyla pápěří.
Už si zvykl na robotu, koupání ve vlastním potu, ne však na samotu.
Kněz když slyšel jeho slova, dobrozdání dal mu hned,
škrtl páté přikázání a namíchal prudký jed.

Tahle tvoje potrava, to je vážně poprava,
lépe možná louskat šišky nebo sežrat pampelišky.
Že ta žena věrná byla slovu svého chotě,
šla nasekat pampelišek v učiněné slotě.
Na kost zmoklá, ale šťastná, vařila je v hrnečku,
místo vděku její drahý zlomil o ni vařečku.
Lítostivě, nechápavě, ptaly se dvě kukadla,
proč drahého při večeři taková zlost popadla.
Že je hloupá pochopila z jeho zlostných řečí,
situaci nevyřeší tím, že tady brečí.
Zašla tedy do lesíčka, poprosila víly,
by rozumu v míře malé pro ni přikouzlily.
Vílám hnedle zželelo se téhle nešťastnice,
růžové jí brýle sňaly, nežila s ním více.

Na cestě byl pouze v době gravidity matky,
vystudoval učitelství, ač neměl rád spratky.
Zeměpisář tělem, duší - "pyžamo mi nejvíc sluší".
Ze severu na jih chodil od postele ke stolu,
"s maminkou si rozumíme, tak bydlíme pospolu".
Říkal si, že jeho žena jistě tchýni snese,
v mapě pátral po chalupách na samotě v lese.
Tam ji občas vystrnadí, když ho bude prudit,
žena co vše raz dva zvládne, nebude ho budit.
Ženská musí kolem skákat, pomyšlení dělat,
vstupní test je slepá mapa - k vytřídění telat.
Žádná chytrá Horákyně, ne však mozek slepičí,
on už si svou milou družku dokonale vycvičí.

Jednou z rána v jedné říši narodil se chlapeček,
sudičky mu vinšovaly, že prý bude blbeček.
Pokulhával na oči, měl pidlooký zuby,
než dorostl osmnácti, vypadly mu z huby.
Úsměv trošku na šišato, hadrem leštil hlavu,
taky hýkal oslím smíchem, neztratil se v davu.
Nožičky měl jaksi křivé, chováním byl dítko divé.
Nevypadal roztomile, přesto měl se k světu čile.
Křičel vždycky z plných plic, "mámo, zima", "mámo, hic!"
Svět pohrdal jeho jménem, říkali mu nadávkou,
dělali si z něho koně, musel chodit s ohlávkou.
Chtěl dokázat velké věci, minimálně jeden mord,
tak se zapsal v historii svým příběhem Voldemort.

Hledal jsem v slovníku pod heslem "kráska",
chtěl jsem s ní navázat vztah zvaný láska.
Google mi vyplivl vyzáblou kost,
u níž je dieta vítaný host.
Žebra se draly ven na světlo boží,
prsa se zdály být zcizené zboží.
Časem jsem cestoval, zanechal lidstvu vzkaz,
co v ženách hledat maj. A oni? Vem je ďas!
Venuši si vystavili do muzea za vitrínu,
jejich děti si však hrají na Kena a na Bárbínu.
Mlékárny si ženy vycpou u chirurga silikonem,
za chvíli se množit budou ze zkumavky nebo klonem.
Nenávistně roztrhal jsem obrázek té zmije,
co zavedla novou modlu zvanou bulimie.

Otevřel zápisník malého sviště,
těšil se co do něj napíše příště.
Kulíka s Bubíkem odvelel za strýčkem
a teď si pohrával s malinkým paklíčkem.
Kámoši Rafani vzali ho do party,
úkol zněl zabavit bratříčky caparty.
Paklíčem dostat se k zlaťáčkům strýčka,
pro Ďuldu bude to v podstatě hříčka.
McKvákovým letadlem pak zvednou hezky krovky,
v kapse saka hřát je budou "vypůjčené" stovky.
Boj o srdce jedné ženy v Kačerově vrcholí,
Ďulík bručí, Kulík skučí, Bubík všechny ošulí.
Poměry se proměnily od dob dětských hrdinů,
Kačerov teď vystupuje v celé špíně ze stínů.
Hodní kloučci? Každý ví - malí, zlí a oškliví!

"Ta princezna", řekl suše,
"líčí na spřízněné duše."
"Kdo aspoň dva metry fluše?!"
Každý nekalost v tom tuše
o dům dál jen rychle kluše.
Hrdinka nám, zdá se, kouše,
štěstí má jen na teplouše
nebo ty, co vidět chtěj ji v adamově rouše.
V dětském věku škubali prý křidýlečka mouše,
sliby, chyby, že ji vezmou přes moře a souše.
Zakotvila tedy sama až u břehů Malše,
zjistila, že svět je plný závisti a falše.
Rozdávala svoji lásku potichu a plaše,
to co kdysi její bylo, dnes může být vaše.
Nakonec tu dívku z buše smrt si vzala ranou z kuše.

Pohádky se pomíchaly - Fantomas má vlasy,
v televizi Zlatovláska kváká o počasí.
Teď mám pocit, že mně jemně šimrá cosi na pokožce,
pařátkem tu do mě šťouchá chaloupka na kuří nožce.
Mařenka s Jeníkem sjeli se perníkem,
což je Otesánku vhod - dal si je na druhý chod.
Ježibabu vzal si Drozdík místo Krasomily,
tvrdil, že má hezčí vnady... nebo kukuč milý?!
V lidském světě dětské knížky musely se pálit,
koho za to pomatení hanět nebo chválit?
Vysvětlení je tu prosté - nezvaní k nám přišli hosté
virového původu. A z podobných důvodů,
dneska místo Lucie, noci prý nám upije trsající nutrie.

Omamně dnes voní lípy,
zrychlený dech jitří chřípí.
Dychtivý tep horké dlaně
polechtá tvé nahé skráně.
Šeptem po větru zní slova
dotek tvých řas cítit znova.
Zpaměti bych uměl rád
smíchu tvého lartpourlart.
Rozpouštíš se v kapkách deště,
zaklínáš, ať prší ještě.
Křičíš cosi do nebe
tančíš jen sám pro sebe.
Písnička zní v každém kroku
a tvé stáří nemá roků.
Sloky vět ti čeří duši
vráska smíchu tváři sluší.
A jiskřičky tančí v oku,
když jdu cestou po tvém boku.
Svět se oděl jarním šatem,
květy tušíš za poupatem.
Rána úst už nezarůstá
a tvá půlka s druhou srůstá.

Mrtvola má modrý nádech, posmrtnou křeč a nůž v zádech.
"Obyčejně nezabíjím", dušoval se podezřelý,
bezzubými ústy vystřih úsměv, řek bych, vskutku vřelý.
"Prý to byla vražda z lásky", řekl kdosi bez nadsázky.
"To ho bodli do osrdí?".
"Pojďme pryč, vždyť děsně smrdí!"
"Já tu někde cítím zradu".
"Ty mlč, mladej, meleš z hladu."
Místní černí kronikáři začli zprávu psát,
účastníci hudrovali, že už chtějí žrát.
Zjednavatel téhle vraždy na trachtu jel ve Fordu,
"každou chvíli krev tu teče, zkrátka ni den bez mordu.
Nevěděl jsem, že dnes píchnou zrovna tuhle Pepíka,
pánbůh dej mu věčnou slávu, NA NAŠEHO PAŠÍKA!"

Jinak dnes, děťátka, začla ta pohádka:
princezna s rozkoší vytáhla sluchátka.
Líce jí zrůžoví, srdce se rozbuší,
když si je v tramvaji zastrčí do uší.
Tatínka má prezidentem, stát okrádá o mince
a princezna na tabletu šťouchá prstem do prince.
Ten dal neznámému stovku za fotku na profilovku.
Podobizně oči září a událost v kalendáři
smí si přečíst poddaní, zítra budou oddáni.
Ve vztahu chtěj hlavně klid, tak má každý vlastní byt.
Nemají čas na pusy, lajkují si statusy.
A jak ten čas rychle letí, ze zkumavky mají děti.
V království vše dál jen kvete,
konec zvonec, tak už spěte!

Rodiče mu předurčili nevěstinku s velkým věnem
a vůbec jim nevadilo, že tak páchne koňským senem.
Byla dcerou hospodáře ze sousední vesnice,
malá, tlustá, hnáty křivé, ošklivá jak opice!
Útlý bok a ladné křivky dodaj čtyři hlty slivky.
On však viděl strašné noci, kdy vedle ní bude spát,
když po letech zavzpomínal, tak se musel začít smát.
Možná nebyla to kráska - první pohled - je tu láska.
Měla ale krásnou duši a to ženě víc než sluší.
Miloval ji nakonec víc než zlato Lakomec.
Jak snadné je, vysvětlete, především svým vlastním dětem,
zaměňovat dobro a zlo, splést si krásku se zvířetem.

Velení nech na mě, řekl ten muž dámě,
a ta žena slepě kráčí, přes kameny, přes bodláčí.
Vůně vábí její smysly, proč teď myslet na nesmysly?!
Nebezpečí nevnímá, v myšlenkách jen rozjímá
kdy uvidí milou tvář... On přec není pletichář!
K ňadrům tiskne symbol víry, vyvedena zcela z míry,
když tu náhle klopýtá o čertovská kopyta.
Úsměv čerstvě povadlý, v moci ďábla milý dlí.
Za úplňku na hřbitově tancuje na čerstvém rově.
Od soumraku do svítání po své milé dál se shání.
Střez se, dívko, toho muže, řeči voní jako růže.
Krásný květ, však stonek s trny, lépe býti opatrný.

Malý princ se marně snažil ochránit svou růži,
baobaby množily se, nebyl ve své kůži.
Lidské plémě hlodalo mu v jeho dětské mysli,
nechápal proč hašteří se a majetky syslí.
Člověk to je vzácný exot beze špetky citu,
vlastně mu ho bylo líto, někde v duše skrytu.
Proč neleze z ulity? Předčítá jen levity?
Proč ten takzvaný pán tvorstva nectí zákon přírody?
Proč jen ve všem kalkuluje profity a výhody?
Stříbro skryté v kapce deště, zlato hvězd a sluníčka,
jenom děti, těm je vzácný každý plod a kytička.
Dítě ví, v čem to tkví, proč jsou lidé bláhoví.
Ale nepoví.

Máma byla zoofilka, táta pěkný ptáček,
narodil se hodný chlapec, mělo to však háček.
Spolužáci záviděli, že má zvláštní nadání,
spíš za trest než za odměnu dostal jedno poslání.
Měl navštívit říši lidí a pomáhat člověku,
ať se snažil jak se snažil, výsledek byl ke vzteku.
Bonzli na něj, že prý kráká,
- "svoje bližní za vlasy?!",
- senilní král na ten popud dal ho vsadit do basy.
K princezně když vzplanul láskou, svět ho začal proklínat,
a tak čistě ze zoufalství jal se všechny zaklínat.
Chtěl být jednou skvělým tátou - Rumburakem dobrákem,
místo toho je z něj psanec s pokřiveným zobákem.

V Kocourkově na stanici policejní svodky
zjevily se jednou zrána cizí polobotky.
Strážníci hned rokovali, kde se tady vzaly:
"my ten případ vyřešíme", závazek si dali.
"Ten, kdo dotyčného zouval, se zbraní s ním možná smlouval."
"Oběť jistě trpěla, když naboso odjela."
"Máme boty bez mrtvoly, pachatel z nás dělá voly."
"Nikdo z osob zúčastněných nenechal tu fotky."
"Nedořešen nesmí zůstat případ Polobotky."
Kocourkovští nad zločinem zoufali si velice:
"koho v poutech odvedeme z trestanecké lavice?"
"Ta bota má žraloka." - "Pirátům pad do oka?"
Našli ševce co prý ušil osudný pár botek,
tak zabásli aspoň jeho, že je "starý šotek".

Psal jsem panu Aprílovi gratulaci k svátku,
vepsal jsem ji ptačím perem do růžových plátků.
Čumkartu jsem poslal k nebi
na perutích labutí,
by i v nebi vědělo se o mém jarním vzplanutí.
Májový dech sfoukl svíčky z růžového okvětí,
vánek sušil slzy rosy, uroněné z dojetí.
Červen požár nebe hasí,
srpen sklízí žitné klasy.
Obzor rudne vinnou krví,
říjen září stíná brvy.
V listopadu plískanice sílí s vládou podzimu,
dětem vločky v očích tančí, už se těší na zimu.
Zima vládu marně brání, stejně přijde jarní tání.
Ptačí smích a nektar z květů,
"Světe, měj se čile k světu!"

Jedna slečna nebezpečná v modrobílé blůze,
ku vlaku se blíží stylem primadonské chůze.
Hraje si na velkou hvězdu půl minuty do odjezdu.
Když vlak před ní zvedl krovky,
údiv pronik přes duhovky
a dech hledal do plic cestu,
ruce máchly v němém gestu.
Kolem lidi dál se ženou za tím, co už nedoženou.
V okamžení vidím jasně absurditu doby.
Lidské loutky samým spěchem kopají si hroby.
Za štěstím jak za ocasem obíhají v kruhu
a pro oči neuvidí na obloze duhu.
Kde podpatky o zem klapou,
moje nohy bosé šlapou
a zpívaje jak pan kos
dělám na čas dlouhý nos.

Zdálo se mi o voděnce mezi prsty čeřené,
snila jsem svůj modravý sen o krůpěji svěřené.
Rukama jsem hýčkala tu kapku vody v dlani,
napít dala prvosenkám i žíznivé lani.
Vůní jara prosycená nabobtnaná semínka
vážila jsem, hýčkala je, jako jejich maminka.
Sčítala jsem jarní květy a hledala v lese světy
skřítčí, vílí, motýlí, stromy, které posílí.
Energii načerpala od paprsků slunečních,
do povídek vepsat chtěla cinkající dětský smích.
Popsat rána v nichž se pára sráží v drobné kapičky,
pavučiny blyštící se od stříbrné rosičky.
Konečně sem jaro vtrhlo svojí svěží zelení,
ptáci křičí k ochraptění, že je konec drabblení.

Musel jsem si dopřát čouda,
ta tam byla rodná hrouda
a já se slepeckou holí ztracen jsem byl někde v poli.
Myška, kamarádka milá, brzy mě tam objevila.
Že jsem jako krtek slepý, sdělila mi všechny klepy
kam že jsem se dostal... a tak jsem tam zostal.
Sebrala mi všechny drobné, prý že koupí jídlo,
musel jsem jí vybudovat velké myší sídlo.
Dobrák zajíc hodil bobek na mou skromnou chalupu
a ježek si sehnal hrušky, tak byl v jednom kalupu.
Až zas Miler nakreslí mi příběh v němž jsem pomahač,
ukážu mu v jasných barvách, co je vlastně krtek zač!

Byl kdys kdesi jeden svět, krásný jako z růže květ.
Kdo tam čekal na ráno, měl na růžích ustláno.
Lidem z toho království růží voní kůže,
kdokoli tam seje sny, tomu kvetou růže.
Růže duši očistí, mluví vlastní řečí,
láska kvete v každém věku, o tom růže svědčí.
Přátelům dej růži žlutou, přeješ-li jim zdraví,
růžolící jsi-li vděčný, zákon zdejší praví.
Spiritismus a nevinnost znakem těch co sází bílé,
obdiv, vášeň a uznání v oranžové, pro tvé milé.
Lidé objevili zradou tuhle zemi vílí,
od doby co růže kradou, víly ztrácí síly,
neboť každý zvadlý květ ničí jejich křehký svět.

Zabít málo, jak se zdálo,
zasloužil by tenhle ptáček,
po křídlech a po zobáku,
neboť našel ve všem háček.
V dobrých skutcích cestu ke zlu
na cinknutí zvonku,
spoustu živých přivésti chtěl snad až k žití sklonku.
Z místa činu často mizel v opeřence proměněn,
vždy byl za své skutky trestán ale nikdy doceněn.
Děti měnil na staříky, což byl pokus vědecký,
dovolte mi nyní přečíst můj posudek svědecký.
Chtěl být vládcem celé říše, žalobce zde pro soud píše,
a v pohádce filmové potvrzují králové.
Neodsuďme Rumburaka, na obranu říci stačí,
že měl chudák těžké dětství neboť chytl chřipku ptačí.

Vydal jsem se na pouť dlouhou, příjemnou a dalekou
a přitom jsem zůstal doma, jen ukrytý pod dekou.
Vylétl jsem nad oceán a pozdravil širou zem,
létal jsem jak tažní ptáci sem a tam a tam a sem.
Zavítal jsem k Eskymákům slíznout si pár nanuků,
indiáni spíchnuli mi vyšívanou hazuku.
V Africe mi šaman předal čarodějné korále,
v pralese jsem potkal šelmy a měl vážně na mále.
Zaletěl jsem i do zemí z pohádkových knížek,
na rytíře dolů mával ze všech hradních vížek.
Potom ale přišla léta nazývaná telecí
a já náhle zjistil, že mi nejlíp bylo za pecí.