Moje články

Nikdo nevěděl, kdo jí vlastně to pitomé jméno vybral, ale změnit jej už nešlo a tak se princezna
jmenovala Nemrtvá. Nikdo si ji kvůli tomu nechtěl vzít. Nápadníci si říkali, že bude nejspíš nesmrtelná
a že nechtějí, aby je jejich manželka přežila a zdědila rodinný majetek. Všichni až na jednoho. Kostěji
Nesmrtelnému vůbec nevadilo, že jeho paní nikdy nezemře, ba naopak. Problém byl v tom, že princezna
kupodivu nechtěla přijmout jméno Nesmrtelná. Asi by to bylo příliš okaté. Kostěj se uchechtl. Princeznu
unesu, předponu škrtneme a rovnou to její nové jméno vyzkoušíme v praxi. Plán dobrý, ale princezna uměla kung-fu.

„Ale paní učitelko, tohle po mě nemůžete chtít, co když to tu žábu bude bolet?“ „Ta žába je mrtvá, Horáčku. Vezmi si příklad z Macha a Šebestové, jak se se skalpelem činí.“ Horáčkovi se při tom pohledu zvedl žaludek. Také Pažoutův obličej zezelenal. „Vy asi nechodíte do kostela, nezabiješ vám nic neříká, viďte?“ „Nebuď drzý, Horáčku! Je to jednoduché. Takhle vezmeš skalpel a uděláš přímý řez. V tu chvíli se stalo hned několik věcí. Žábě definitivně odzvonilo, Horáček se v mdlobách svezl k zemi a paní učitelka měla jisté, že v příští kapitole skončí v dutině korouhvičky na střeše kostela.

Potkali jsme se před patnácti lety. Byl to takový malý pidižvík s rozvázanými tkaničkami a nudlí u nosu. Druhého dne mi kamenem vysklil okno a na sousedku pokřikoval něco o hovězím dobytku. Rodiče to pokaždé odbyli výpraskem a on lumpačil dál. Jednoho dne jsem ho našel před domem. Bylo patrné, že se s někým porval a že to pro něj nedopadlo dobře. Natržený rukáv a krev z nosu. Nejvíc mě ale překvapilo, že brečí. Zmohl jsem se na otřepané: „kluci nepláčou.“ Blýskl po mě očima a vzlykajíc pronesl: „ale, pane, já jsem přece holka.“ Svatbu jsme měli vloni v létě.

„Pudy a zase jen ty pudy. Není to pro život trošku málo?“ Žák svému Velkému učiteli naslouchal s posvátnou hrůzou. Ano, ten člověk měl naprostou pravdu. Pořád samé boží tělo a božská láska a ve výsledku nic menšího než nestřídmost a požitek při obžerství a rozsévání genů. Jedno se kamufluje jako snaha o zachování lidského rodu a druhé coby nezbytné životní potřeby pro přežití. „Sám vidíš, učedníku, že zde v kláštěře nepotřebujeme ani jedno. Jsme schopni dosáhnout takového meditativního stavu, při kterém nám všechna laciná pozlátka zůstávají odepřena, aniž bychom tím utrpěli sebemenší škodu.“ Učedník se začínal mírně ošívat. Sutana jej najednou škrtila a po tváři mu stékal pot. V klášteře vyrůstal odmalička. Co je to hlad, to věděl, ale láska? Konečně…dnes v noci se to má dozvědět. Mniši sice byli soběstační, ale strkat svoje posvátné ruce do klozetu se jim příliš nechtělo. Uklizečka byla podle mladíkova soudu ta nejhezčí žena, kterou kdy spatřil. Co na tom, že jí obličej hyzdily bradavice a pár vrásek. Jeho nová lektorka si s ním dnes domluvila schůzku a on tajně doufal, že Učitel zase bude celou noc rozjímat, jak ctnostně nazýval své tajné noční výpravy za světskými neřestmi, před kterými mladíka právě varoval.

Paní učitelka nás už odmalička varovala: „Chcete-li přežít, vyhněte se mu na sto honů. Nikdo nikdy pořádně neviděl, jak vypadá. Jediné střetnutí je smrtelné.“ Existovala jen hrstka těch, kteří setkání přežili, ale ti nebyli schopni podat rozumné svědectví. Pomateně blábolili o barevných žárovkách a lásce na první pohled. Spíš poslední, řekl by jeden z nešťastníků, kterého nám přivedla. To by ovšem musel mluvit souvisle. Ten chlapík měl popáleniny na devadesáti procentech těla a totálně spálené sítnice. Popisoval svou touhu a žár, který je pohltil. Tenkrát člověk lampu zhasl a můra se podruhé narodila, ale smrt by jí bývala byla přednější.

„Ale paní učitelko, tohle po mě nemůžete chtít, co když to tu žábu bude bolet?“ „Ta žába je mrtvá, Horáčku. Vezmi si příklad z Macha a Šebestové, jak se se skalpelem činí.“ Horáčkovi se při tom pohledu zvedl žaludek. Také Pažoutův obličej zezelenal. „Vy asi nechodíte do kostela, nezabiješ vám nic neříká, viďte?“ „Nebuď drzý, Horáčku! Je to jednoduché. Takhle vezmeš skalpel a uděláš přímý řez. V tu chvíli se stalo hned několik věcí. Žábě definitivně odzvonilo, Horáček se v mdlobách svezl k zemi a paní učitelka měla jisté, že v příští kapitole skončí v dutině korouhvičky na střeše kostela.

Zatímco ostatní říkali svým dopravním prostředkům podle lidského slovníku: „auta,“ (nic chytřejšího je nenapadlo), Pidičlovíček byl v Pidisvětě populární. Jediný mohl říkat svému autu „kára.“ Jednou se odehrála velká pidisrážka a pidikára při ní přišla k pidiúrazu. Našli ji o sto pidimetrů dál, slisovanou do pidikosočtverce. Pidičlovíček se teď mohl chlubit leda tím, že pidikára je opravdu pidi. A protože měl patent a nikdo jiný nemohl slovo použít, začalo se kára říkat kosočtverci, což byl přenesený význam a aby měl Pidičlověk vztek, malovali jej pidivandalové na zdi Pidiměsta, aby měl Pidičlověk vztek, že teď zas oni mohou a on nemůže.

Nejdřív šla vůně a potom ona. Svůdné, štíhlé boky, dokonalý make-up, špičkově ovládaná houpavá chůze na vysokých podpatcích. Nikdy se doopravdy nezamilovala, ačkoli sama lámala mužská srdce na počkání. Každý skalp si pečlivě zapsala do svého tajného deníčku, a že jich tam bylo! Znechuceně odhodila rozevřenou knížku. Číst o cizích osudech ji nebavilo. Vždyť sama žije naplno. Nechápala, proč jí ten poslední ňouma doporučil číst tenhle román…že prý je o ní. Hloupost. A stejně by ji zajímalo, co se tam píše…Lesk a bída kurtizán… netušila, oč jde, ale předem ji to uráželo. Blahosklonně se usmála…však on ještě přijde s prosíkem…

Slyšeli jste to? To třísknutí opravdu nešlo přeslechnout! Zase nějaká z prdu kulička, co?! Ten náš Starej si zkrátka nedá pokoj! Počkej, až tebe popadnou vrtošivé choutky, s chutí ti to připomenu. Myslíš to, jak jsem posledně popad pár zelných antének a šel strašit děti? Jen kdyby nám těmi „metropolemi“ aspoň neznečišťovali oběžnou dráhu. Zas sem budou posílat vlajkonoše a pateticky žvanit o velkých krocích pro lidstvo. Coby trilobitům jim to slušelo mnohem líp. Vesmír je nekonečný dost, hned zítra se můžem přestěhovat. Navrhuji je přečůrat, všichni půjdou sami a dobrovolně.
Toho dne se zespoda ozvalo: „Máňo, vem deštník, chčije!“

„Dnes jsi nervózní, můj rudý bratře.“
„Máš úsudek stejně přesný, jako pěst, Old Shatterhande.“
„Od rána jsem nenarazil na žádnou squaw [:kočku].“
„Ani černou? V tom případě nevím, kdo z nás je větší zelenáč.“
„Blíží se banda kašparů, co s nimi máme hrát na indiány.“
„OK, rád se zase blýsknu v objektivu.“
„Počkej, chci být taky vidět!“
PIF, PAF!
„STOP! kterej idiot tak blbě míří?“
„Sorry, já vím, že padnout měl tady mladej svalouš, ale když Vinetou byl tak pěkně na ráně…“
„Rejžo, došel matroš, dneska už to nedotočíme.“
„Na tohle, hoši, nemám čas. Ty už si nevystřelíš, rudej gentlemane!“