Moje články

Dneska mají v širém světě nukleární zbraně,
barbarský a zastaralý je boj "hurá na ně!"
S pohrdáním díváme se na lid doby kamenné,
výdobytky civilismu? - Téma řeči plamenné.
Slyšte jak jsme evolučně na nejvyšším bodě,
byrokrati demokrati, melou o svobodě.
Poroučíme větru, dešti, aspoň si to myslíme,
potom ale v nepohodě pro sebe si syslíme.
Než přírodní invaze zavaří nám neblaze,
naučme se znovu vnímat, čeho si lze předem všímat.
Co příroda ukazuje nevyčtete z knih,
zato vás však nepřekvapí, že napadl sníh.
Než zas něco semele se, přijdou další pohromy,
schovejme se lidi v lese, velím zpátky na stromy!

Žil byl jednou jeden malý cirkusový psíček,
tomu zemřel jeho starý nesmrtelný strýček.
Říkali mu nesmrtelný, protože znal historky,
o kterých si štěbetaly v širém světě sýkorky.
"Když můžou mít cirkus lidi, proč ne taky zvířata?",
povídal si na začátku tenhle strýček - udata.
A jak si tak povídal, příběh běžel rychle dál.
Do cirkusu přišli lidi, říká se jim lesníci,
u krmelce před posedem manéž měla tradici.
Psi zvířata naháněli aby přišla účinkovat,
proslýchá se, bezpečnější že je před nimi se schovat.
Diváci jsou ukáznění do chvíle než přijde hon,
v té době dej cirku vale, ať nepřijdeš o ohon!

Data léta nastřádával na externí disk,
na přesun jim stačil jeden láskyplný stisk.
V ochranně však vznikl error, selhal antivirus
a už je to všechno v háji, systém chytl virus.
Mám pocit, že virus staví uvnitř druhé město,
rozhodně se rozpíná jak kvasinkové těsto.
Po odborné detekaci dostalo to grády,
virus staví houževnatě velké barikády.
Otázku je kdo teď komu chystá život změnit,
zda dovolit samozvanci vaše města plenit.
Je tu ale jedna možnost, že se zázrak stane,
virus změní přesvědčení a láskou k vám vzplane.
To ajťačce běží hlavou, když uslyší: "maminko,
smím vám složit gratulaci, budete mít miminko."

Za panskými lesy,
u vepříků kdesi,
žilo bylo jedno dítě společenské spodiny,
nevěstu mu najít chtěli ze zámožné rodiny.
Měla to být krásná panna neznámého původu,
s ní měl prožít klidný život od mládí až k důchodu.
Přivezli mu holku v triku - prvotřídní semetriku.
On - prototyp anděla, ona - pěkně protřelá.
Místo peněz samé cetky a s chlapama věčné pletky.
Chtěla aby vepře prodal, koupil za ně šaty,
jen kolem ní běhat musel, div neprodřel paty.
Po pár dnech ho chytla depka, po měsíci klepla pepka.
Jaké plyne poučení z pohádky v mém drabblíku?
někdy lepší místo ženské deset tučných vepříků!

Vyprávění ze života, nad kterým se neděste,
začalo to: "Seďte zpříma, nežvýkejte, nejezte!"
Šedovlasý profesůrek knírkatého vzezření,
fyziku měl jako práci i životní koření.
Nosil účes Emila a bílého vasila.
To jsme chytli vola - zkrátka stará škola.
S gustem nás po hlavách pravítkem mlátil,
já mu to nakonec s úroky vrátil.
Jezdívával v malém brouku co se sotva vlekl,
každou chvíli motor škytal a za chvíli klekl.
Miloval tu svoji káru a tak v rámci biflení
dával nám ji do příkladů na dráhu a zrychlení.
Jednou jsme si zakoupili dvě plechovky Balakrylu
a auto mu vyzdobili květinami v hippies stylu.

Vybavili se kuklami a paklíčem. Stačí počkat, až hlídač usne a co možná nejtišeji přelézt plot. Plánek zahrady měli dokonale prostudovaný. Navíc, koho by napadlo, že se do zoologické chystají vloupat dva blázni z ústavu věd. "Podej mi sakra ten -P-rvní -I-nseminační -F-lakón," ozval se nervózní hlas za mřížemi klece. Nikdy by ho nenapadlo, že noc s manželkou vymění za pobyt v kleci s tímhle zvířetem. Výraz -K-lokana -A-ustralského by se v tu chvíli dal popsat jako notně vyděšený. Muž zkumavku pečlivě označil nápisem P.I.F.K.A. Dobře věděl, že jestli tenhle pokus vyjde, budou lidi brzy skákat jako... však vy víte.

Toho dne byl zrovna pátek, třináctého, perný den,
navzdor tomu, že pověrám nebýval jsem nakloněn.
Při vaření opařil mě rozpálený olej,
manželka mě odstavila na vedlejší kolej.
Vajíčka mi praskla v tašce, že jsem z nich měl omeletu
a v bance mi nepůjčili, tvrdili, že pin si pletu.
Uléhaje do postele zlomil jsem si palec
a z práce mě vyhodili, anžto nejsem znalec.
Když mi v noci dům vyhořel, unikl jsem o fousek,
opil jsem se do němoty, až mě zatkl profousek.
Řekl jsem si že mám smůly, že bych mohl rozdávat,
vyšlechtil jsem černé kočky a začal je prodávat.

Ševcův syn byl hodné dítko, občas ale pěkné kvítko.
Věděl přesně že chce krásku a s ní prožít velkou lásku.
Taky věděl, že ta žena musí míti všechna P,
tu princeznu dokonalou pořádně si proklepe.
V přesných mírách už měl jasno, přeměřil to na Manči,
rozhodně by nechtěl fiflu, co podle něj netančí.
Jeho žena urozená bude mít dost peněz,
nebude mu denně spílat "do hospody nelez!"
Zároveň mu bude dělat co na očích uvidí,
žena věrná, co se krásu na odiv dát nestydí.
Tak si vysnil princezničku a jak se prý říká,
za ženu si nakonec vzal dceru zámečníka.

-P-rastarý dub se po letech kácí
-I- tak se z okolí slétají se ptáci
-F-ouká a vítr jim načechrá peříčka,
-K-rákají havrani, je ptačí rozcvička.
-A- ptáci hledají místečka pro hnízda,
v koruně dubové vítr už nehvízdá.
Do kůry vepsán má svůj příběh dubový,
a mými ústy jej před smrtí vypoví.
Znal jednoho muže, který miloval svou krásnou dívku,
soka ale v lásce našel, dostal na něj velkou pifku.
V souboji vyhrát chtěl, vytasil pušku,
jeho sok ovšem měl přesnější mušku.
Muž i dub se svorně kácí, je v tom pravda odvěká,
každý strom je spjatý s žitím nějakého člověka.

Křupy, křupy u chalupy, něco se k nám plížilo,
ježí se mi všechny chlupy, kéž by nás to sblížilo.
Temný stín to zvíře vrhá, kouše, saje, vřeští, trhá
a má drápy, sápy, sápy...
Stařena netuše, tiše a bezduše
dál sedí nad prací a přízi drhá.
Kdo vezme odvahu zjevit se na prahu
a vyjít obludě v ústrety vstříc?
Já bych jí ukázal, kdyby mě nevázal,
nejasný pocit, že nezmůžu víc...
Oči má krvavé a dech má smrdutý,
jistě mě rozsápe, už to vím natuty...
Dnes už jsem veliký, sním čtyři knedlíky,
tenkrát to nebyl vrah,
byl to můj vlastní strach.

V hlavě mi to seplo, třením vzniká teplo.
Pak myšlenky narážely na stěny mé hlavy,
dutý prostor temně duněl, známe tyhle stavy.
Okno jako do výkladu a v kalhotách naděláno,
dneškem na svůj první diplom mám mít, myslím, zaděláno.
Skřítčí zkoušky dospělosti nejsou žádná legrace:
zbarvi duhu, lesk dej rose, za práci skliď ovace.
Testová část maturity obsahuje návody,
jak rozvinout jarní květy a ovonět jahody.
Správný skřítek prokáže se detailními znalostmi,
o přírodě, o umění, o životní radosti.
Každý skřítek má svůj talent, uměleckou múzu,
já mám jenom sbírku rýmů - ze slov šitou blůzu.
Říkáte popleta? Já?! - Hrdý Poeta!

Ne, já vážně nejsem mrtvý, ušklíbl se v odpověď,
z hrudi ještě trčela mu ostré dýky rukojeť.
Nesmrtelnost - času spousta,
své "já" srovnat s žitím chrousta.
Sbírka botů prošlapaných,
dopisů jen sobě psaných.
Milenek zástupy, láska co bolí
a moře vzpomínek zalitých solí.
Vůně dávno vyprchané,
všechno stokrát sežmoulané.
Barvy, které ztrácí lesk,
radost, z níž se stává stesk.
Žádostivost, chtíč, to vše už je pryč.
Od zdi ke zdi, bez cíle s tou jednou větou v uších,
proklet zlobou, kterou zasil v "slabých" lidských duších.
Kéž by duše pokořená svoji hořkost polknula,
nesmrtelnost přítěží je, zemřít chtěl by Drákula.

Rowlingová vymyslela brejlatého klučinu
chléb a vodu vyměnila za luxusní svačinu.
Tolkien a Pratchet vlastní vysnili si světy,
s fabulemi úspěch slaví, zasypáni květy.
Tak si říkám co tak napsat českou verzi fantasy,
od myšlenky k činu se však dlouhá cesta urazí.
Hrdina chlapeček dětského věku,
sbohem a šáteček starému fleku.
Do světa jak Honza - za štestím, za činy,
jimiž by spasil svět a trestal zločiny.
Provedu ho zemí ze skla, dřeva nebo papíru,
světem z látky, co mu bude šitý zcela na míru.
Pak mu najdu protivníka, zlouna jako malinu
a jen doufám, že jak Donald v milionech spočinu.

Do klidného spánku vnesla
bez pozvání, aniž hlesla,
prapodivný sen.
Zdálo se mi, že jdu lesem, zřejmě k svému domu,
všude bílo, baňky visí na každičkém stromu.
A nad strání svítí slunce, spolužák jde s pískem
pak se v něj sám proměňuje... (proč se nestal řízkem?!)
Zdálo se mi o žvýkačce, již nemůžu dostat z huby
a v příštím snu pro jistotu vypadly mi všechny zuby.
Freud by jásal, já však vidím překročené meze,
když mi dědek invalidní do postele leze.
Naposledy sen měl název - Na honěnou s hady v bytě -
"Noční můro?! Máš výpověď, už tě nechci! Tvoje Skřítě."

Kamila: krásně klenutá karoserie, kartotéka koketních kukučů, kariéristka.
Karel: kulatá kebule, krátký kašpárek, kvalitní kapitál, kleptoman.
Krásná koketa Kamila klofla kolegu Karla. Katastrofální kopulace. Komediální konec. „Kretén“, klela.
Kápl kulatý kapitálek. Kamila kapitulovala. Konej. Kopulují kdykoli, kdekoli.
„Kamilo, křikloun!“ Kariéra krachla. Kamila kupuje kočárek, krmí, kleje.
Karel komanduje: „klid“! Kubíček kálí, křičí. Karel kárá Kamilu. Kamilo, klusej Kubíčka koupat. Kamila koulí kukadly. Klofla krásného kurýra Kryštofa. Karel kupuje kvalitní kyanid. "Kamilo, koketování končí! Kafe?!"
Krchov: Kurýr kupuje květiny. „Kanče! Konec koitům!“, křičí Karel, kastruje Kamila.
Karel koupe Kubíčka, kleje. Kéž klofnu kvalitní kojnou!
Kryštof kontaktoval karabiníky. "Karle, kdepak kojná! Katr!"

...cukrovka.
Nastoupila k vzdělávání
v místním malém ústavu
a zpočátku všichni kluci
zdáli se jí na hlavu.
Jenže pak si všimla JEHO!
Bude z toho románek?
Dobrodružství s happyendem
z amerických čítanek.
Ten kluk byl fakt hodně zvláštní
neb se stranil slunce svitu,
a ta holka? Krásná Bella,
doplňme si z koloritu.
Jenže je tu jeden háček,
výtka značně praktická,
Edward, to byl pěkný ptáček!
Láska? Chyba faktická!
V reálu děl: "vítej v klubu"
a že neměl žádný cit,
zanechal jí otisk zubů,
když ho chtěla políbit.
Jenže business vyžaduje
co nejvíce vydělat
a tak milá Meyerová
musela to předělat.

Miluje mě? Nenávidí?!
Zíráme na sebe, zíráme já a ty,
život nám před brodem vysvlékl kalhoty.
Oba se vpíjíme druhému do očí,
pohledem pichlavým ty oči útočí.
Oba jsme v afektu a krůček k pláči,
oba dva bláhoví s osudem hráči.
Jak vejce vejci a přesto tak jiní,
vidí si do duše, z hříchů se viní.
Rozhovor mlčky, jen rety se vlní,
substance prázdných slov břicha si plní.
Nepříteli, neleknu se tvé převahy, silných gest,
tvoji tvář znám dokonale a prohlédnu každou lest.
Množství minut odměřuje identické kyvadlo,
tobě i mě, neb ty jsi já a já jsem tvé zrcadlo.

...koukám tak po ránu,
cože to má stará má dneska za ránu.
Pak cestou potkávám tu krásku Marii,
mám pocit, že se dnes pořádně naliji.
Vracel jsem se o poledni, když odbily hodiny,
(s optimismem znovu vlitým) do kruhu své rodiny.
Žena rázem změnila se v policejní kontrolu,
promile mi chtěla měřit, mlela něco o molu.
Dcera, zdá se, radost měla, neb se smála velice,
že s tatínkem domů přišla i nezvaná opice.
Na linku bezpečí volal jsem zoufalý,
že ty dvě fůrie z domu mě vyhnaly.
Místo aby pomohli mi, jak prý bývá zvykem,
nazvali mě pracovníci zpustlým al-koh-lí-kem.

...řekl mi že jeho žena chytá povídavou,
a on z toho mívá potíž s přeplněnou hlavou.
Tak když už chce chvíli klidu
vrže těmi dveřmi,
povídal mi, "zabírá to, zkus to, Pepo, věř mi."
Tak jsem přišel domů a hned sejmul dveře z pantu,
vazelínu řádně setřel, kopírujíc Frantu.
Jenže žena na to přišla a takticky mlčela
tak po týdnu zkroušen jsem se začal mlátit do čela.
Všude v domě válely se jen napsané vzkazy,
jednoho až z toho ticha náhle všechno mrazí.
Když jsme se zas s Frantou sešli, debatu jsem zapřed,
jakápak je "spravedlnost", že jsou ženský napřed.

Když Bůh stvořil Zemi, nebylo to proto, aby vytvořil něco, o čem se bude mluvit. Prostě se nudil. A tak vymyslel fotbal. Ano, slyšíte dobře, tu stupidní anglickou hru, která je údajně nejpopulárnější kolektivní hrou na světě. Jediným kopnutím způsobil, že Země je šišatá. A protože pak ho napadlo, že rugby bude vlastně lepší, než honit se ve zpoceném dresu za kulatým nesmyslem, nechal Zemi Zemí a vzal si na paškál jinou planetu. Jen to zemské mužské plémě kdoví proč doposud nepochopilo, že vývoj šel dopředu a honit se za merunou už je poněkud demodé. Ostatně, co vlastně muži pochopili?

...kalendář do skály
a my se proroctvím bláhově vysmáli.
Konec světa ale přišel, jenom v jiném rouše,
prosinec má periodu a zima se kouše.
Má zamrzlé CD-romky, Nohavica pěje,
a já si tu v nitrozpytu dumám kam to spěje.
Pan Huml už nemá rýmu, nevymřou nám mamuti,
říkal to prý Zákopčaník a ten to ví "natuti".
Veverka konečně oříšek získá,
a až ho sežere, pěkně se zlíská.
Uznejte, že pro oblevu tady místo není,
nechápu co na tom létě všichni si tak cení.
Zase bude kdekdo skuhrat jaký že je venku hic.
A co věční pesimisti? Nebudou mít nikdy nic!

Vyrostl z něj pěkný hoch, zklátil každou, kterou moh.
"Mohl jsem mít každou krásku,
stačí slíbit... hlavně lásku.
Na cukrovou vatu slov se lepily jak mušky,
na motýly měly chvíli bez přílišné fušky.
Dívky jak cukrátka, voňavé kvítí,
zbaštily pozlátka, očka jim svítí.
Ženy i dívenky duše mi upsaly,
mnohým z nich ty oči jen pro pláč zůstaly.
Zlákal jsem je na slovíčka obalená v sladkém medu,
paradoxně čím míň tály, tím víc měly v srdci ledu."
Jak léta plynula Don Juan stárne
a dívky přestávaj být tolik tvárné.
Na stará kolena léta už žije,
po boku protivné senilní zmije.

Já: Ba ne.
Svědomí: Tuším, odkud vítr vane.
Já: Zítra ale píšu test.
Svědomí: Jsi jen lenoch, tak to jest.
Já: Mám svědomí zodpovědné, jistě káravě prst zvedne.
Svědomí: Na to kašlu, milá dámo, příliš práce, co já, samo?!
Já: Takže ty jsi jako já, stejně líné, stejně shnilé.
Svědomí: No bodejť bych bylo čilé. Jen mě krmíš, oblbuješ, odkládáš a prokrastiníš,
tváříš se, že děsně makáš a flákáš se.
Já: Ty mě viníš? Dělat nechceš, spát ti nedám, nad tahák si tedy sedám.
Svědomí: Jakže? Tohle?! Nebezpečno! Až tě zítra chytnou, slečno, ber laskavě na vědomí, NESPOLÉHAT NA SVĚDOMÍ!

...je jak mu po roce neurvat hlavu.
Zezačátku je vše krásné, ideální pohádka,
do té doby než se zjeví v rohu první hromádka.
Špinavé fusakle v koutě se kroutí,
ideál vysněný lehce se hroutí.
Duchařské seance pořádá den co den,
na pile pracuje, v době kdy sní svůj sen.
Když nechodí do putyky, saje pivo z lahváče,
kdo podupe jeho ego, pěkně si to odskáče.
Zuby pastu neviděly, myslím, co je dlouhý rok,
jí jak čuně, věčně žárlí, na tebe i na pokrok.
Chce co nemá, hlavně ženu, dokonalou tryskomyš,
"muži, vzbuď se, už jsem doma, neříkej, že zase spíš!"

Shrek z Fiony rychle svlékl cibulové slupky,
kupa jejich zlobřích dětí jí lidi jak křupky.
Jeníček s Mařenkou vzali se (za ruku),
Jenda chyt kulomet, Mařenka bazuku.
Otesánek vyčet někde, že nezdravě žije,
dnes ho léčí doktor Voštěp - těžká bulimie.
Trautenberk si nakradl (celý poklad z hory),
na Bahamách dneska žije, nevylézá z nory.
Křemílek a Vochomůrka pozítří se berou,
děda Mrazík s babou Jagou chlubili se dcerou.
Princezna co ráčkovala najmula si logopeda,
kde děd Vševěd přišel k pleši, to mi teda spáti nedá.
Statistika, mrchla jedna, kleju jako dobytek,
předem je mi všechno jasné, pohádky jdou do kytek.

Prestiž klesá, cena stoupá rok od roku výše
ve skořápce těsných šatů se jen těžko dýše.
Osamělým duším ráda společnicí budu,
davy mužů po mě šílí, snad chtěj zahnat nudu.
Srdcem dáma, vzorem dítě,
jednou za rok potěší tě.
Zmaluju se, budu kráska,
poznáš jak chutná má láska.
A ty směšnou poezií říkáš si o moji duši,
ženským z toho rudnou zadky, tobě nos a obě uši.
Zmalovaná konkubína, pod makeupem tvrdá slupka,
bílé maso, zžloutlé srdce,
jen skořápek zbude kupka.
Vejce bylo dřív než člověk,
hoď vejcem, kdož pohrdáš!
Sešlem na tě salmonelu,
skloň se, lide, svět je náš!!!

Hlas mu divně lavíroval od slavíka po ropuchu,
image změnil dokonale, cígo v koutku, šroubek v uchu.
Rozhodl se silou ega zapůsobit v kurníku
a vybral si k tomu nejdřív Schwarzíkovu taktiku.
Svaly rostly, ego taky, teď těm ženským vytře zraky.
Zapózoval, hodil řeč, jenže pak ho chytla křeč.
Když mu řekla padesátá, že má mozek v trenkách,
došlo mu, že jeho chvíle zatím dřímá v plenkách.
Radily mu posilovat místo svalů ducha,
"pak kdo je tu nevyzrálý, jsou to zkrátka ucha.
Já vím svoje, vale dám všem gentlemanským gestům,
vrátím se k svým strojům zpátky, smrt všem IQ testům!"

Dlouhý nos osudu, posměšky aprílům,
s gustem jsi trhával křidýlka motýlům.
V láskyplném tichu
poezie smíchu
na rtech přimrzá.
Oblaka přinutil k zmrzlému dojetí,
matičku přírodu držel jsi v objetí.
Do šatů halils ji vločkami tkaných
a zámek ledový ze slov měl lhaných.
Šachy hráls se smrtí rok co rok znovu,
jen nerad před jarem spěl k svému rovu.
Stříbrným jíním jsi mámíval oběti,
radosti sliboval především pro děti.
Na rampouchy vítr drnkal lidem do uší,
spoléhals, že tvoje krása mnohé ohluší.
Jenže teď se králi kácíš,
svoji vládu náhle ztrácíš.
Kašlem zimě na extázi,
jdi do háje, dědo Mrázi!