Moje články

“Drahý, pamatuješ jaké to bylo poprvé?”
Muž nepřítomně pokýval hlavou.
“Byl krásný vlahý máj a všude kvetly stromy,” pokračovala manželka.
“Ano, nádherný to čas. Byl podvečer a čas jakoby se zastavil,” odpovídal zasněně manžel.
“Leželi jsme pod rozkvetlou třešní mezi padajícími okvětními lístky.”
“Pamatuji si to jako dnes. Schovali jsme se do sadu nahoře nad vesnicí - kdyby nás náš otec chytil, bylo by zle.”
“Bylo nám osmnáct a naše láska neznala hranic. Celý život jsme měli před sebou.”
“Bylo mi třináct a ukradl jsem otci láhev Alpy a krabičku cigaret. Nikdy už jsem tak neožral jako tenkrát poprvé…” dokončil manžel.

Mladík v černé mikině s kapucí se sunul po větvi jabloně. Jen kousek nad ním ve tmě svítilo okno. Podařilo se mu přehmátnout, vylézt kousek vyš a konečně měl výhled do ložnice za oknem. Před zrcadlem zády k němu se tam převlékala žena. Odložila košilku a odhalila tak krajkové spodní prádlo. Když se však otočila, spatřil chlupatou hruď a knír. Mladík zapištěl a s praskáním padal k zemi. Co čert nechtěl, noha se mu zasekla mezi větvemi.
Z domu na zahradu vyběhl muž středního věku v krajkovém negližé. Nesl vidle a začal mladíka popichovat: “Šmírovat mi manželku se ti zachtělo!”

Po lesní pěšině přišel mladý muž. Když stanul na okraji palouku, rozhlédl se kolem sebe. Slunce svítilo vysoko na nebi, po kterém se sunuly obláčky hnané mírným větrem. Řídnoucí stromy vrhaly mihotavý stín na hustý travnatý koberec. Nedaleko šuměl potůček a voněla čerstvá pryskyřice. Byl na správném místě ve správný čas.
Normálně by touhle dobou vyřizoval telefony v kanceláři, ale dnes ne. Krosnu pohodil do trávy a zul kanady. Natáhl se na huňatý trávník a mikinu smotal pod hlavu jako polštář. Rozbití tábora, stavba ohniště a příprava jídla počká - hodinu, možná i dvě. Stáhl si klobouk do tváře a snil.

V ruce svíral revolver a čekal. Posledních několik dní strávených pátráním ho dovedlo až sem, do tajné svatyně nějakého zapomenutého kultu. V místnosti pod ním se uctívači temných sil připravovali na rituál a on byl jediný kdo tomu mohl zabránit.
Seběhl po schodech a kopnutím rozrazil dveře. Příliš pozdě. Kultisté byli mrtví a před ním se tyčila Věc. Vyprázdnil do ní zásobník, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. Přitáhla si ho blíže a chapadly mu vnikla do nosu a do uší. Detektivovy oči se zahleděly do prázdna a začal se nekontrolovaně chichotat, až mu na bradu stékaly sliny.

Ve stodole to vřelo. Na stupínku stál muž v obleku doprovázený dvěma uniformami z lidových milic.
“Jak jsem říkal, všechna pole budou sloučena a vy všichni budete přijati do kolchozu. Společnou prací ke světlým zítřkům!”
Vtom se z davu ozvalo: “Ten svůj kolchoz si strč tam, kde slunce nesvítí!”
“Kdo to řekl!” vykřikl brunátný úředník.
“Kdo řekl co?” odpověděli mu z davu.
Uniformy vytáhly obušky a začaly procházet mezi kamennými tvářemi rolníků.
“Jestli do minuty nevydáte rozvraceče, budeme z toho na výboru vyvozovat závěry.”
Ve stodole bylo rázem ticho, přerušované pouze skřípotem zastrkované závory. V rukách rolníků se objevily cepy.

“Hej, hospodo! Ještě jednou!”
Muž za stolem mávl na okolo procházejícího výčepního. Ten údivem nadzvedl obočí.
“To už bude čtvrtá. Ty víš co bude…” namítl.
“Nestarej se a nalejvej,” odbyl ho muž.

***

Muž se plížil temnou předsíní. Byl sotva v polovině když cvakl vypínač. Manželka ho čekala.
“Dýchni na mě!”
Muž kymácivým krokem přišel blíže a neochotně na ni dýchl.
Manželka začichala a nakrčila nos. Kde se vzala, tu se vzala, najednou v ruce držela paličku na maso.
“Ty hovado! Měl jsi nejmíň čtyři! Myslel jsi, že to nepoznám?! Zase ses zlil jak prase!”
Na muže se sesypala snůška ran.

Skřípal zuby bolestí. Kopí jednoho z nepřátel mu projelo kolenem a roztříštilo kloub na padrť. Naštěstí ho jeden ze spolubojovníků odtáhl z boje do bezpečí a tak nyní ležel na lehátku v polní nemocnici.
“Tak co, mladej? První bitva?” uslyšel hlas.
Otočil hlavu doleva a na vedlejším lehátku spatřil zjizveného veterána, kterak mu mává rukou se zvednutým palcem. Druhý pohled mu pověděl, že veteránovi moc jiných končetin nezbývalo. Vtom mu pohled zahradila postava doktora.
“Tak budeme amputovat.”
Když se mu zařízla pilka do nohy, začal téměř nelidsky řvát. Z dálky ještě slyšel veterána: “Ti mladí dnes nic nevydrží, citlivky jedny.”

Hlášení 1: V nově objeveném systému pouze třetí planeta ukazuje známky života. Zhruba 70% povrchu zabírá voda, ale zbytek je pokrytý z většiny jakousi plísní na bázi uhlíku.
Hlášení 2: Podařilo se nám identifikovat další třídu živých organizmů. Jedná se o odrůdy řas různých tvarů, z nichž velká část vykazuje alespoň nějaké známky inteligence .
Hlášení 3: Určili jsme dominantní odrůdu řas a odebrali vzorek ke zkoumání. Subjekt má pevnou vnitřní kostru obalenou motorickými a jinými orgány v tenké povrchové slupce.
Hlášení 4: Subjekt uprchl z cely, zmocnil se pulzního incinerátoru třídy 5 a zpopelnil půlku posádky. Navrhuji kompletní desinfekci planety.

Úder do mě narazil jako kovadlina a srazil mě na kolena. Skřet se nade mnou tyčil, meč připravený ke smrtící ráně. Čas zhoustl. V sekundě, než se mi meč zakousl do ramene, jsem se odkulil stranou a máchl sekerou. S mlasknutím se mu zasekla do třísel a mě pokropila sprška ještě vroucí krve. Vstal jsem a vyprostil zbraň z mrtvého skřeta. Miluji mrtvé skřety. Vyplivl jsem zlomený zub a zahodil zničený štít. Překročil jsem chladnoucí mrtvolu a usekl kmínek mladého dubu. Jako štít mi bude muset stačit.
“Tak co, kdo bude další?!” s úsměvem jsem se vrhl do bitevní vřavy.

“Chlap jako ty se ničeho nebojí,” říkali mu. “O co, že nepřespíš v ruinách zámku.”
Ten večer v hospodě byl chlapík - do hrudi se bil, že to dokáže. Nyní toho litoval.
Ze spánku ho probudil vzdálený pláč. Ve světle baterky nalezl mladou ženu svázanou řetězy. Ve spěchu se k ní sehnul a začal řetězy uvolňovat. Vtom se mu jeden omotal kolem ruky. Další ho chytil za nohu a potom už se kolem něj vinulo půl tuctu dalších. Než se nadál, ležel na zemi neschopen pohybu.
“Děkuji,” řekla dívka a rozplynula se.
Chtěl křičet, ale z úst mu vyšlo jen kvílení.

“Potřeboval bych trochu odpočinku, víš? Zajet si na dovolenou…”
Cizinec na druhé straně stolu kývl, že rozumí.
Hagrid do sebe kopl zbytek máslového ležáku a pokračoval: “Ty bys to mohl vzít za mě, co říkáš?”

***

“Hagrid odjel na dovolenou!” přihnala se Hermiona. “To jsem zvědavá, koho Brumbál sehnal náhradou, a co se budeme učit?”
“Pojď, Péči o kouzelné tvory máme první hodinu,” pobídl ji Harry.
Náhradní profesor je čekal u Hagridova domku. Bílé vlasy měl po ramena a oblečen byl v koženici pobité cvoky.
“Dnes půjdeme do Zakázaného lesa,” zavrčel. “Tak si rozeberte pomůcky.”
Na udusanou zem přistál svazek mečů.

“Přísahám na svatého Petra, jestli bude zase ryba, už to nevydržím.”
Fronta mnichů se pomalým krokem posunovala směrem k výdejnímu okénku.
“Ale bratře Tobiáši, víš přece, že přece máme masopust,” uklidňoval menší obtloustlý mnich stěžovatele.
“Já vím, já vím,” odbyl ho Tobiáš. “Ale existuje spousta jiných postních jídel než jen ryba. Co bych já dal za misku obyčejné jáhlové kaše…”
Mezitím se dostali na řadu.
“A dost!” zařval brunátný bratr Tobiáš. Vyrval bratrovi za okýnkem kotel uzených sleďů, serval ze sebe hábit a obnažen do půl těla vyskočil na nejbližší stůl. “Já chci maso!” Potom začal vrhat sledě všude kolem.

“Co si o sobě myslí? Snědli snad všechnu moudrost?”
Muž v ochranném obleku se skláněl nad kádinkami s chemikáliemi a mumlal si pod vousy.
“Já jim dám, vyhnat mě z univerzity.”
Pomalými pohyby přelíval tinkturu z jedné zkumavky do druhé.
“Prý jsem šílený a nebezpečný. Pcha! Kdo jim dal právo rozhodovat o tom, kterým směrem se bude věda ubírat?!”
Opatrně do zkumavky přisypal trochu stříbřitého prášku.
“Pokusy s mícháním kyseliny dusičné se sírovou jsou prý příliš nebezpečné. Já jim ukážu! Ještě o mě uslyší!”
Měl pravdu. O minutu později mu vyklouzla zkumavka z rukou. Výbuch byl slyšet až na univerzitě.

“Znovu opakujem, všechno je to jen účelovka a kampaň! Nikdy neodstúpim! Nikdy!”
Nato se zvedla smršť otázek, ale politik jasně dal najevo, že tisková konference je u konce. Otočil se a odcházel dveřmi za pultíkem.
Bodyguardům poručil zůstat přede dveřmi a pečlivě za sebou zamkl. Jakmile se ujistil, že je v kanceláři sám, položil na desku stolu stříbřitý disk. Zmáčkl několik tlačítek a nad stolem se objevil mihotavý hologram muže v hábitu, s obličejem zakrytým kapucí. Politik okamžitě padl na kolena.
“Můj pane, začínají něco tušit.”
“Trpělivost, můj učedníku. Již brzy přejdeme k další fázi plánu a galaxie bude naše!”

Pošťák se zastavil - na zdi visely dvě identické schránky. Chvíli si je prohlížel ve snaze najít rozdíl. Tu se mu pozdálo, že něco spatřil. Je možné, že se schránka napravo nepatrně pohnula? Nebo to snad byla pouhá hra stínů? Vrátil se kousek po pěšině a zvedl ulomenou větev. Zkusil strčit její konec do otvoru na dopisy, schránka se otřásla a větev začaly štípat na třísky zuby jako nože. Shodil schránku na zem a ta zavrčela. Vrhla se mu po kotnících, ale on ji odkopl stranou. Okovanou botou na ni několikrát dupl, dokud se nepřestala hýbat.
“Zatracení mimici!” utrousil mezi zuby.

“Mařká! Bere roha!”
Do místnosti, kde si nevěsta právě upravovala závoj, vběhla zadýchaná družička.
“Ženich ti zdrhá!” vypravila ze sebe jen co popadla dech.
Nevěsta vyskočila ze židle a vyklonila se z okna. Zahradou skutečně utíkal muž v obleku.
“Sakra!” zaklela a strhla ze zdi kulovnici. Zkušenými pohyby zarazila do zbraně zásobník, zaklekla u okna a opřela pažbu o rameno. Chvíli muže sledovala v zaměřovači, než zmáčkla spoušť. Minula. Muž v zahradě začal kličkovat. Zacvakala uzávěrem zbraně a na zem dopadla prázdná nábojnice. Druhý výstřel poslal muže k zemi.
Zakroutila nevěřícně hlavou a zamumlala: “Jak se jenom dostal z řetězů?”

Vážený Temný Pane,
píši Vám ve věci volné pozice vrchního pohůnka. Jsem si jist že naznáte, že na tuto pozici se dokonale hodím. V celé armádě temnot nenajdete lepšího než já v práci s bičem. V loňských hrách Plameného Půlměsíce jsem dosáhl nejvyššího hodnocení v kategoriích nuceného pochodu, vypalovaní farem a chytání otroků. Také jsem velmi obáván mezi ostatními pohůnky, mnozí se v mé přítomnosti třesou. V můj prospěch v neposlední řadě hovoří fakt, že jsem to byl já, kdo úkladně zavraždil předchozího vrchního pohůnka ve spaní.

Děkuji za váš čas a očekávám brzké posouzení mého návrhu,
Váš Globrog Zlopěst

“Den třicátý osmý. Pokus se opět nezdařil.”
Muž u psacího dopsal větu a namočil brk do kalamáře.
“Motýlí křídla jsou bohužel dalším z řady neúspěchů. Přestože si mi podařilo odchytit dostatečné množství exemplářů, jejich upevnění ke konstrukci křídel se ukázalo býti náročným. Testovací let selhal na plné čáře. Podařilo se mi sice vzlétnout, ale kontrola ve vzduchu byla téměř nemožná. Křídla si dělala co chtěla, několikrát zakroužila nad vesnicí a potom neomylně zamířila směrem k největší květinové zahradě v okolí.”
Muž se chvíli koukal z okna na vzdálený stín kroužící na obloze.
“Možná kdybych ke křídlům přivázal půl tuctu krahujců…”

“Dobrý den, Emanuel Štot jméno mé.”
Na prahu stál pomenší pán a v napřažené ruce držel vizitku.
Rozespalý muž narychlo navlečený do županu na mužíka zamžoural zakysanýma očima a zeptal se: “Kdože?”
“Váš správce daně.”
“Proboha, které?” zaúpěl rozespalec.
“Daň z nabytí nemovitosti! Koupil jste chalupu a neodvedl daň z jejího nabytí.”
“Ale vždyť tu hned vzápětí zrušili! Dokonce retroaktivně, myslím,” namáhal rozespalý muž své mozkové závity. “Nemohl byste na mě tak trochu zapomenout?”
“To by nešlo,” odvětil mužík. “Daň musí být vyměřena a zaplacena.” Potom se rozjasnil: “O vrácení přeplatku za zrušenou daň si ale můžete zažádat vzápětí. Poštou.”

Jindra Hojer přinesl šokující zprávu na schůzku: “Říkám vám, nějaký plantážník tam po nocích mučí kočku. Musíme tomu nebohému zvířeti pomoci.”
“Souhlasím, sejdeme se v šest u ohrady,” uťal začínající diskuzi Mirek Dušín.

***

Vskutku, z kůlny na dvoře se ozývaly strašlivé zvuky. Nesměli ztrácet čas, museli násilníka zastavit.
“Okamžitě nechte tu kočku být…” nastartoval Mirek když vběhli do kůlny, ale rázem se mu hlas vytratil. V kůlně seděl muž s houslemi pod krkem.
“Co tady děláte, vy sebranko uličnická,” muž rudý vzteky vstával ze židle.
“Jemináčku, panenko skákavá!” neslo se večerem Rychlonožkovo úpění, jak ho muž hnal smyčcem z kůlny.

“No táto, podívej se na to! Moje svatební šaty…”
Muž vzhlédl od rozečtených novin. Manželka stála ve dveřích a mávala zaprášeným cárem bílé látky. Celou neděli uklízela ve skříních a on už toho začínal mít dost. Něco zavrčel a vrátil se ke čtení.
“Myslíš, že bych se do nich ještě vešla?” nenechala se odbýt.
“No, to záleží,” manželovi, který takovou otázku ten den slyšel už mnohokrát, konečně došla trpělivost. “Musela by jsi zhubnout. Víš, už nejsi nejmenší. Dřív jsi bývala štíhlá jako proutek.”

***

“No a potom, ctihodný soude, vstal z gauče a upadl. Přímo na nůž. A pak ještě třináctkrát.”

“Konečně, mé životní dílo je dovršeno!”
Muž v laboratorním plášti držel v ruce křivuli s našedlým práškem uvnitř.
“Hleďte!” obrátil se na laboratorní asistenty. “Instantní vejce v prášku!”
Obratně do křivule přilil vodu. Ozvalo se tichounké “Ping”. V křivuli zabublalo a potom se z pěny vylouplo vejce, velké asi jako slepičí.
“Nobelova cena mě nemine!” jásal profesor.
Vtom se ozvalo druhé “Ping” následované praskotem skla. To už bylo vejce jako pštrosí. Potom to nevydržel stůl a následně už se vejce dralo stropem do druhého patra.

Profesor se hrabal z trosek s úsměvem - až postaví školu novou, pojmenují ji po něm.

“Mámo, mámo! Pod postelí je bubák!”
Máma odložila knížku na noční stolek a podívala se na šestiletého synka.
“Pojď sem,” uvolnila mu místo na posteli. “Co se děje tentokrát?”
“Je tam bubák, má velký oči a zuby a hrozně se ho bojím,” popotáhl chlapec.
“Ale ty brepto, bubáci neexistují, hybaj do postele.”
Maminka ho vystrčila na chodbu a zabouchla za ním dveře. Pomalým krokem vklouzl do svého pokoje. Přestože pokoj byl zaplaven měsíčním světlem, na jeho posteli byl chuchvalec tmy. Z ní na něj zíraly oči jako talíře a pod nimi ústa se zuby jako dýkami.
“Ahoj Brepto,” zasyčela věc.

Na jaře roku 1089, jen co opadli zimní sněhy, jsme opustili naše zimoviště a vydali se po proudu řeky, kterou jsme se rozhodli pojmenovat Nima. Řeka se klikatí hlubokým kaňonem, který se otvírá do divokého kraje rozkládajícího se kolem delty. Cestou údolím jsme nasbírali celou řadu dosud nepopsaných botanických vzorků. V deltě samotné pak stálo město alabastrových věží. Jeho obyvatelé, nelidsky krásné bytosti, nás pozvali dál a pohostili nás vybraným jídlem a nápoji. Celou noc jsme se pod hvězdami radovali zpěvem a lehkým vínem. Ráno však město, i s jeho obyvateli, bylo pryč. Rozplynulo se jako mlhavý sen omámené mysli.