DMD č. 15. pro 15. 4. 2021. Téma: Právo být zapomenut

Obrázek uživatele Rya

Památníky různého druhu

Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ

Drabble: 

„Tady,“ rozvinul sochař plány, „vaše hrobka.“
„Jsem ještě naživu.“
„Tím lépe, můj pane. Vaše představa?“
„Neoznačený hrob. V přírodě.“
„To neprojde.“
„Klid. Zapomenutí,“ snil vévoda.
„Zapomenutí? Lidé mají na zdech obraz vaší tváře.“
„A ve městě je prý hospoda, kde mají stejný portrét místo terče na šipky.“
„Vskutku?“ podivil se nepřesvědčivě sochař, zahloubaný do svitků.
„Kdepak to je?“ zeptal se vévoda tiše.
„U Páva,“ odpověděl nepřítomně sochař. Vzápětí sebou trhnul.
„Neboj, hlídku tam nepošlu,“ usmál se vévoda. „Když však na mě nezapomenou lidé, k čemu zdobenou hrobku?“
„Protože se nechcete dohadovat s městskou radou?“
Vévody vzdychnul.
„Považuj návrh za schválený.“

Obrázek uživatele L.P.Hans

Šiml se musí najíst

Úvodní poznámka: 

Inspirováno skutečnou událostí z loňského roku.

Drabble: 

“Dobrý den, Emanuel Štot jméno mé.”
Na prahu stál pomenší pán a v napřažené ruce držel vizitku.
Rozespalý muž narychlo navlečený do županu na mužíka zamžoural zakysanýma očima a zeptal se: “Kdože?”
“Váš správce daně.”
“Proboha, které?” zaúpěl rozespalec.
“Daň z nabytí nemovitosti! Koupil jste chalupu a neodvedl daň z jejího nabytí.”
“Ale vždyť tu hned vzápětí zrušili! Dokonce retroaktivně, myslím,” namáhal rozespalý muž své mozkové závity. “Nemohl byste na mě tak trochu zapomenout?”
“To by nešlo,” odvětil mužík. “Daň musí být vyměřena a zaplacena.” Potom se rozjasnil: “O vrácení přeplatku za zrušenou daň si ale můžete zažádat vzápětí. Poštou.”

Obrázek uživatele Ancient Coffee

Zmizení po francouzsku

Úvodní poznámka: 

Kosťa se stal mnou, je to oficiální! :D

Drabble: 

Po obědě procházka, léčebné účinky čerstvého vzduchu a rodícího se šmaku osobní automobilové dopravy a tak dále a tak podobně. Mládí na promenádě.
Judita umně vedla útok na odemčení tragického životního osudu obou džentlmenů a Konstantin Alexejevič, sevřený úzkostí a obrněný rostoucí nechutí ke společnosti lidí, si přál, aby byla jeho existence zapomenuta. Cítil, že na to po téměř dvou hodinách má právo – už měl být dávno v kanceláři! (Netušil, nebožák, že je mu přáno z vyšších míst.)
Mes dames, excusez-nous,“ zastavil tirádu impertinentních dotazů Antoine.
Konstantin zbystřil.
„Mám tady s... kolegou obchodní schůzku.“
Vděčnost nabrala prakticky erotických výšin.

Závěrečná poznámka: 

Poznámka pro kontrolory: excusez-nous počítám na rozdíl od počítadla jako dvě slova, v metodice o tom nic není, ale dává mi to smysl

Poznámka pro čtenáře: dává smysl, aby medik a účetní šli na obchodní schůzku? Ne. Ale koho to zajímá, hlavně že to funguje!

Obrázek uživatele Owlicious

Zapomenout právo nebo právo zapomenout

Fandom: 
Drabble: 

Když zapomeneš na zákon, sejdeš z cesty.
Když zapomeneš na to, odkud jsi přišel, nebudeš vědět, kam míříš.
Když zapomeneš na víru, zemřeš.

Můžeš zapomenout na selhání, když se držíš milosti.
Můžeš zapomenout na to zlé, když se upřeš k dobrému.
Můžeš zapomenout na sebe, když se soustředíš na Něj.

Musíš zapomenout na pýchu, protože jen pokora se nechá vést.
Musíš zapomenout na rozum, protože Jeho slovo je pro svět bláznovstvím.
Musíš zapomenout na to, co tě drží při zemi, abys mohl vzlétnout na křídlech orla.

Zapomenut bude ten, jehož jméno bude vymazáno z knihy života.
Ten, kdo "měl právo".

Obrázek uživatele Eso Rimmerová

Chybička se vloudí

Úvodní poznámka: 

I mistr tesař se někdy utne, ale pokud jinak odvádí dobrou práci, kdo by si pamatoval nějaké to zakopnutí, že? ;-)

Drabble: 

Eso dupl na brzdu, vyskočil ze svého smykem se sunoucího sporťáku a svižným kotoulem překonal poslední tři metry. Pár švihů nožem a provazy poutající mladou černovlásku ke kolejím byly minulostí. Pomohl krásce na nohy a pak konečně promluvil:
„Dovolte, abych se představil: Eso Rimmer.“ V jeho hlase bylo čiré sebevědomí, které ještě umocnil ležérním opřením o páku výhybky.
Co čert nechtěl, páka dostála svému účelu a přehozená výhybka poslala přijíždějící rychlík přímo naproti plně naloženému nákladnímu vlaku.
Hrdina zůstal stát jako opařený, ale brzy se vzpamatoval. V té záplavě hrdinských činů, které denně vykonává, jistě bude jeden trapas právem zapomenut.

Obrázek uživatele Gilnar

Závěť tyranova

Fandom: 
Drabble: 

„Na smrtelném loži, tyrane, spočiň mírně. Vyhotovil jsem soupis skutků tvých obrovských. Zdrtil jsi Taskorské, dobyl republice Salantu, vodu přivedl městu z Venez, hrobky svatých v Kajatilímu jsi vyrval pohanům-“
„Dost už. Sám dobře vím, čím jsem život svůj trávil. Děkuji ti, však nyní spal ty stránky!“
„Jakže-“
„Neb jméno mé z nich smaž! Tyranem mě zvolil senát dosmrtným z vlastní slabosti a pohodlí. Mnoho jsem dobyl pro republiku, ale každé mé vítězství jí zvoní hranu. Ať nepamatují, čeho tyran dobyl! Ať vede senát, ne jeden muž. Svůdný je spoleh na skvělého tyrana! A smrt přinese republice vbrzku, uchytí-li se.“

Obrázek uživatele Envy

Muž z minulosti

Fandom: 
Drabble: 

Každý má právo na život. A žije dokud se o něm mluví a jeho myšlenky a příběhy o něm se přenášejí dále. Skrz historii, z generace na generaci. Říká se, že nejhorším trestem je být zapomenut.

Ale co když bylo zrovna toto přesně to, po čem toužil?

Tolik toho vykonal za život. Mnoho dobrého i špatného. Zemřel však v klidu a smířený, a netoužil již po ničem jiném, než věčném odpočinku. Ještě před svou smrtí se snažil vymazat známky o své existenci. Tak proč se najednou po více jak 2000 letech znovu objevuje jeho jméno a vypráví o jeho činech?

Obrázek uživatele Kahvi

Who Waked the Giant that Napped (in America)

Fandom: 
Drabble: 

"Oh, fuck you."

Maybe it was how Tony said it; the effervescent anger, the way he spat the fuck out across the room. Steve had to giggle.

"Yeah, laugh it up! I died. I think I have a right to be forgotten."

"It's good to see you, too."

"No." Tony shook his head. He was wearing, Steve noticed, a sweaty tank-top and a pair of boxers with a suspicious hole. "I died so you could be with Bucky. So go... buck it up."

"You died for everyone."

"Screw everyone." His voice shook. His eyes pleaded.

"Can I start with you?"

Obrázek uživatele Red Knight

V tunelech

Úvodní poznámka: 

Navazuje na Čas vyrazit.

Už se konečně někam posunujeme! :D Akce se blíží!

Drabble: 

„Jsi si jistá že tudy se dostaneme k tomu vchodu, o kterém ti říkal Paull?“ ptal se opatrně Amias, zatímco ve tmě v předklonu následoval Saru tunelem. Jednou rukou přejížděl po stěně, aby získal alespoň nějakou představu o směru, kterým má jít. Podle všeho se síť tajných uliček a katakomb táhla pod celým městem.
„Neremcej,“ odbyla ho Sara. „Dlouho jsem tady nebyla a občas člověk prostě něco zapomene, no. Tady ty tunely beztak mají všechna práva na různý tajemství. Ale někde by tady měl být... tady!“
„Co tam máš?“
„Co myslíš, kočár i s šestispřežím třeba? Vchod přece. Jdeš?“
„Jdu.“

Závěrečná poznámka: 
Obrázek uživatele Blanca

It's Not What You Think

Úvodní poznámka: 
Drabble: 

"Great job, Lioness. Although you didn't actually feel them, did you?" Tortoise inclined her head.
"No," the young agent shook hers. "I just... never forget a face. Or..."
It was more complex than that.
What Eagle saw her do was not about remembering faces. It was recognizing people despite their face. Whether they try to mask themselves, aged or changed - she just knew it was them.
Emotions probably were a part of that, but it was also a part of her coping mechanism - if you know it's them, you know what to expect.
Especially if they wanted to be forgotten.

Závěrečná poznámka: 
Obrázek uživatele Linkový stykač

Nesmazatelně vryto

Úvodní poznámka: 

Přístupnost: 15+
Upozornění: pikantní, sado-maso

Drabble: 

Kvído měl fenomenální paměť. To se hodilo, když chtěl kolegům vyprávět historky.
Potíž nastávala ve chvíli, kdy zažil něco, na co by nejradši zapomněl.
Jako třeba tenkrát na Divoké Šárce. Jakmile vystoupil poslední ovíněný loudal s petkou stáčeného Sauvignonu, Kvído zhasnul světla, udělal si na sedačce větší pohodlí, sáhl po knize... a náhle to spatřil.
Muž zahalený do županu, bičující kabelem od televize ženu nezahalenou vůbec ničím.
„Nepotřebujete pomoc?“ odvážil se houknout z okýnka na nebožačku.
„Dobrý, tohle zvládnu sám!“ odpověděl ubožák.
„Zkuste na to zapomenout,“ poradila žena, když o deset minut později spokojeně procházela kolem. „Děláme to každej čtvrtek.“

Život za život

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Krásné téma, které by stálo za víc:)

Drabble: 

Od tvého posledního výdechu, kdy jsem naposledy držela tvou ledovou ruku, jsem nepřestala plakat. Nedokázala jsem přijmout fakt, že už tu nebudeš, že se na mne nepodíváš a já už si ti nebudu nikdy moci vylít své bolavé srdce. Byla jsi víc, než vlastní máma a já si neuměla představit, že tu nebudeš, že mám dýchat vzduch, kde nejsi i ty.
Každý další den jsem tě v našem společném bytě slyšela. Nikdy jsi neodešla.

Ale nakonec asi i tobě došlo, že takhle to dál nepůjde.

Každý má právo jít.
A od té doby jsem neplakala.
Hladila jsem si rostoucí břicho.

Závěrečná poznámka: 

Můžu jen říct, že je to pravda a za tím si stojím:)

Obrázek uživatele Karin Schecter

Never Forget You

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Warning: Spoiler for the finale of the 4th season! (no connection to the 5th season as I stopped watching after this bullsh*t)

Drabble: 

Days turned into weeks, weeks turned into months. Their group slowly fell apart. Eliot was the only one, who couldn't let go. He tried to bring him back. But failed. He asked Alice for help but she just said that Quentin had a good life and he sacrificed himself for what he believed in. That he had the right to be left alone. Forgotten.
But Eliot couldn't. And their story wasn't over. There had to be more.
He entered his bedroom and froze. There was a lone peach, sitting on his pillow. His eyes filled with tears.
"Q?" he whispered.

Závěrečná poznámka: 

It was so difficult to shorten it to 100 words.

Obrázek uživatele Remi

Deserving better

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Obsahuje spoilery k episodě 6x21.
Vždycky mi z té scény bylo smutno. Nevím, jak by to fungovalo, kdyby se všechno rozhodlo jinak, ale... bylo to prostě smutný.
Tohle je asi taková parafráze té scény s trochu nadějnějším koncem.

Drabble: 

„Dean,“ hesitated Cas. “Do you really wish for them to forget all about you?”
He received a firm nod in response. “I’m like a monster magnet and everyone around me keep getting hurt. Lisa and Ben... They deserve better.”
“And what about you?”
“Me? What about me?”
Cas tilted his head. “Don’t you deserve ‘better’ as well?”
“You know, man, this whole apple pie life thing... that ain’t for me,” he smiled but his eyes remained sad. “Can’t leave our Team Free Will for a white picket fence, can I?”
Cas’ expression softened. “We can always fence the bunker, Dean.”

Obrázek uživatele nettiex

Zachovat si tvář

Drabble: 

Wei Wuxian s úsměvem vtrhl do domku svého adoptivního syna.
Následovalo vylekané vyjeknutí dvou chlapců a šustění papírů spěšně schovávaných za zády.
Wuxian povytáhl obočí. „Copak to tam máte?“
Sizhui i Jingyi zrudli.
„Prodávají to na trhu,“ špitl Jingyi provinile.
Wuxian si pamatoval, jakou… literaturu schovával v jejich věku.
Zasmál se. Nejspíš měl předstírat, že nic neviděl, velkoryse zapomenout, odejít a nechat chlapce zachovat si tvář. Nakonec, byli to teenageři, měli na zvědavost právo.
Jenže to nebyla zábava.
Vteřinka mrštnosti a měl papíry v ruce. Úsměv mu zmizel, protože místo očekávaného milostného textu na něj hleděla ohyzdná karikatura jeho tváře.

Závěrečná poznámka: 

Přestože byl Wei Wuxian ve skutečnosti velmi pohledný mladý muž, tak se po jeho smrti šířily světem portréty zobrazující jej jako ohavného démona (pravděpodobně za to mohly některé jeho záliby jako nekromancie a hromadné vraždění). Jeho pýcha tím po jeho zmrtvýchvstání velmi utrpěla. :D

Obrázek uživatele Voldemort

Včas odejít

Úvodní poznámka: 

Nečekaný návrat (a okamžitý odchod) postavy, která už u nás dlouho nebyla.

Drabble: 

Sedm let kamarádství postupně podemlel čas. Přestali se vídat každodenně, pak už jenom občas, když to vyšlo. Ti dva se semkli jako nikdy předtím a možná si nejdřív ani nevšimli, že se jim Petr i Remus pomalu ztrácejí ze života.
Remus se topil ve vlastním světě, ale na pivu se tvářil, že je dobře.
Petr se styděl, nejdřív jenom trochu a pak víc a víc. Špehovat kamarády? Spolužáky? A za co, pár ministerských galeonů? Po jednom zvlášť ošklivém udání se rozhodl, že dál nemůže. Odešel z Británie a nechal všechny, aby na něj zapomněli. To bylo ještě v jeho silách.

Závěrečná poznámka: 

Částečné napravení záporné postavy z kánonu? Tady u nás? Je to pravděpodobnější, než si myslíte.

Obrázek uživatele Jahodový pohár

Jediná možná cesta

Úvodní poznámka: 

Snaha psát každou fanfikci podle jiného tématu.

Drabble: 

Před Cézarem zastavil kůň. Jezdec měl zbroj z drsné býčí kůže, u boku meč a dýku. Jeho slaměné vlasy vlály, ač se zdálo, že skoro nefouká. " Máš jen jednoho nepřítele. Ten teď sesedne z koně. " Na to učinil jak řekl a jeho chodidla dopadli na zem s grácií starého kocoura.

Pomalu vytáhl meč z pochvy a položil jej na zem. " Vzdávám se ti, za to že můj lit necháš žít. Svobodný nebo zotročený, tak naši bohové přežijí. " Jeho orlí zrak se setkával s klidným pohledem uchvatitele. " Budou žít a tví bohové zůstanou. Ovšem ty ztrácíš právo být zapomenut. " Řekl Ital.

Závěrečná poznámka: 

Ať si aspoň někdo tuto soutěž pamatuje.

Jarda

Drabble: 

„Hele a pamatujete si, jak tenkrát Jarda skočil nahej do rybníka, protože si chtěl chytit kachnu k večeři, a přijeli na něj policajti, protože si stará Došková myslela, že se tam někdo topí?“

„Nebo jak na dovolený v San Marinu vlezl omylem až do prezidentský kanceláře, když hledal záchod, a pak ho sekretář vyprovodil až ven?“

„A nebo jak jsme mu dali do krosny čtyři slovníky a zjistil to až druhej den, když stavěli stany?“

.....

„No jo, jen si ze mne dělejte legrácky. Já každej den děkuju všemohoucímu, že se mi tyhle věci stávaly, když ještě nikdo neměl chytrej telefon!“

Obrázek uživatele Tess

Bílá místa na mapách

Úvodní poznámka: 

Po pravdě řečeno by se mi tohle tém mnohem víc hodilo, kdybych ve světě Ostrovů psala pozdější časové období.
Inu co.
Pro ty, co cestují prstem po mapě - můžete si najít Gairloch.

Drabble: 

Claire se udržovala zaměstnaná.
Poslední roky nebyla policejní práce obtížná. Občas malá krádež nebo mediace sousedských hádek.
Příliš mnoho volného času.
Proto se vydávala se štětcem a plechovkou červené barvy po obvodu bezpečného území. Někdo musí vyrábět a udržovat varování.
Nátěr na jižní hranici obnovila, ale ještě nechtěla odejít. Tam, za dvěma mysy, byl někde její domov.
Zůstala zaseklá tady. Tam je prázdnota.
Ty bílé pláže, modravé kopce, tráva vlnící se ve větru. Tak blízko a daleko.
Volají ji zpátky.
Všichni zapomenuli. Jako by to nikdy neexistovalo. Míň to tak bolí.
Ale oni smí.
Jednou si to možná taky dovolí.

Závěrečná poznámka: 
Obrázek uživatele Arenga

Jak jen to zaonačit...

Úvodní poznámka: 

Praha, září 1885

Drabble: 

Lydie měla těžkou hlavu. Zpočátku vše působilo tak… nevinně. Tatínek si usmyslel, že jí najde ženicha, mamá mu to nevyvracela, bratrovi to bylo jedno a ona sama předem věděla, že jde o marnou snahu. Jenže doktor Krása byl cílevědomý. Snažil se ji zaujmout, naklonit si ji, získat její ruku. Asi mu nešlo jen o věno. Zatraceně! Kdyby alespoň nenosil ty hloupé brýle! Přidávaly sice na důstojnosti a vlastně byly docela šaramantní, ovšem sklo tvořilo nepřekonatelnou překážku. Kdyby je neměl, mohla by mu podsunout…
Snad jen kdyby si zažádala o praktikantské místo někde na venkově. Sejde z očí, sejde z mysli!

Závěrečná poznámka: 

Lydie absolvovala Učitelský ústav před prázdninami, ale aby mohla učit samostatně, musí absolvovat dvou nebo tříletou povinnou praxi – dvouletou pro obecnou, tříletou pro měšťanskou školu - Lydie chce na měšťanku, takže musí mít tři roky povinné praxe, pak složí zkoušku způsobilosti a bude plně kvalifikovaná.

Co se týče onoho podsouvání, tak dámy z rodiny mají jisté schopnosti, díky nimž jsou schopné číst myšlenky a taky je občas trochu ovlivňovat.

Bílé tváře

Fandom: 
Drabble: 

Častokráte vyčítal jsem svým dřívějším známým, když dlouze se dívali, než mne pozdravili, procházejíc kolem na ulici. A slova: „Málem jsem tě ani nepoznal!“ mne urážela snad ještě více. Jak mne někdo může nepoznat; jak někdo může zapomínat tváře?
Poté mne zavřeli sem – bílá místnost, čtyři stěny, hlasité ticho vlastních myšlenek, a já přišel i o posledního přítele – mé zrcadlové ego. S plynoucím časem přestávám si vybavovat barvu vlastních očí, délku špinavě plavých vlasů i tvar suchých rtů při zahořklém úsměvu.
Uznávám, tváře vskutku mohou vcelku snadno vyklouznout z paměti, a proto ostatním konečně přiděluji právo na to mne zapomenout.

Zapomnění

Fandom: 
Drabble: 

Někteří lidé se bojí zapomnění. Dříve jsem mezi ně také patřila, zoufale jsem se snažila udělat něco výjimečného, díky čemu si mě budou všichni lidé pamatovat, díky čemu bude mé jméno v učebnicích a děti si budou přát být zajímavé, jako já. Když ale čtete o zajímavých lidech, třeba v učebnici, nebo časopisu, zajímá vás někdy, proč dělali to, co dělali, nebo jak se přitom cítili? Nikdo potom nevidí celý příběh, vidí jen útržky, ze kterých si skládá povahu někoho, kdo byl úplně jiný. Právě proto jsem ráda za zapomnění. Budou si mě pamatovat jen ti, kteří mě opravdu znali.

Obrázek uživatele Queen24

Stará zapomenutá cesta

Úvodní poznámka: 

Milovníci Šumavy, hlašte se :)

Drabble: 

,,Parkoviště v okolí Kvildy a Modravy dnes praskala ve švech. Lidé vyrazili za hezkým počasím..." Mamka otráveně vypne televizi. ,,To je strašný, jak v mraveništi." ,,My jsme tu přece taky," popíchla jsem ji. ,,To je přece něco jiného."

Měla pravdu. Jezdíme na Šumavu 15 let. Stále do stejné vesnice. V zimě i v létě. Známe všechny místní, starostu, vlekaře, šéfa lyžařský školy... Všechny.

Večer sedíme s naším známým v hospodě. Plánujeme zítřek. ,,Vyrazíme na Boubín," prohlásí. ,,Tam jsem byla milionkrát," opáčím. ,,A víte, jaký tam budou průvody? Úplnej Václavák..."

,,Ale já vás vezmu starou cestou. O tý už nikdo neví."

Závěrečná poznámka: 

Ano, "stará cesta" na Boubín fakt existuje. Srdcem boubínského pralesa. Doslova pralesem. Místy se pěšina skoro ztrácí, místy se jde prostě lesem, přes větve, kořeny, pařezy... Je to nádherný a právem zapomenutý kus přírody. Nepotkali jsme tam ani živáčka. Což je strašně dobře a doufám, že to tak ještě dlouho zůstane. Nejlépe navždy. Turisti opravdu nemusí být všude.

PS Vyloupnete se přímo u rozhledny ;)
PS2 Cestou se hodí mít po ruce nějaký klacky, větve. Kdyby náhodou kanci. Ne že byste se tou větví oháněli xD ale v místě, kde se vyskytují prasata (rozrytý les.. No, to poznáte) lepší větvemi ťukat a klapat o sebe, abyste případně kance zaplašili ;)

Obrázek uživatele Aveva

Okamžiky

Fandom: 
Drabble: 

Byl okamžik, kdy jsem mlčela a nevyřčené propálilo chřtán.
Byl okamžik, kdy jsem mluvila a slovo umí zranit stejně jako nůž.
Byl okamžik, kdy jsem odvrátila pohled, abych nemusela podat ruku.
Byl okamžik, kdy jsem se celá skryla do lži jako do brnění.
Byl okamžik, kdy jsem uvěřila, že já mám přece právo.
Bylo jich tolik, těch okamžiků, které pálily jak prásknutí bičem.
Nechtěly být, nechtěly existovat a snad by využily právo upadnout v zapomnění, přestat mě trápit, ale zůstávají. Mám je v srdci vypálené žhavým železem, protože bez nich, bez okamžiků bolesti a hanby bych já nebyla doopravdy já.

Obrázek uživatele Carmen

Dozvuky prázdného místa

Fandom: 
Drabble: 

Slyší křik, ví, že na tapiserii hoří jeho jméno, léta svazovaná krev se uvolňuje a víří mu ve spáncích, utíká po nekonečných schodech a doufá, že výhružka už nejsi náš syn byla slib.

Regulus ho přestal zdravit. Sirius nosí rodinné odmítnutí jako odznak, ani Jamesovi nepřizná, že se nedokáže ubránit ublíženému proč, fantomové bolesti po ztracené rodině, kterou nikdy neměl.

*

U vánoční večeře je napřímené chladné ticho, hrdlo mu stahuje vázanka zauzlovaná očekáváním jich všech. Sirius si odchodem zabral výsadu, kterou on už nezíská, jeho jméno rdousí poslední větev kdysi košatého stromu. Při pohledu na vypálené místo se nedokáže nadechnout.

Obrázek uživatele Tajiš

To vám teda děkuji!

Fandom: 
Drabble: 

Nejhnusnější pocit je asi vděčnost. To je totiž pocit, který musíš cítit a vyjadřovat. Předci ti darovali, věnovali, snažili se a přivezli a máš tu krabici a nemáš odplatu. Voláš, děkuješ, říkáš, jak je to dobrý, užitečný a krásný. Když jsi uražený, tak je to diametrálně jiné. Tento nádherný pocit si užiješ! Zapomněli! Nezavolali! Nepoblahopřáli! Ani si mě nevšímají! Nehledají mě! Nechybím vám!? Mohli jste aspoň poslat zprávičku?! O dárku nemluvím! Nic od vás nechci! Jsem uražený! Jak mohli! Předvídal jsem to! Znám je! Seru na ně! A najednou – překvapení! A zase musím být vděčný. Rezervuju si právo být zapomenut!

Obrázek uživatele Lejdynka

Vážný rozhovor

Drabble: 

"A už mě štve, jak mě pomlouvají", ukončí svou řeč první. "Zaprvý, mý ženě nebylo devět, a zadruhý, velbloud je hnusný zvíře"!

"To mi povídej", přeruší ho druhý. "Nevyžaduju ničí děti jako oběť! A za tu poušť si můžou sami, měli se někoho zeptat na cestu".

"A mě ještě navíc pořád citují blbě"! stěžuje si třetí. To je furt "Pán řekl tohle" a "Pán praví tamto", ale že by si pamatovali to jediný, co jsem FAKT řekl? Pche"!

"A já", fňukne čtvrtý, "NEJSEM TLUSTEJ"!

"Kéž bychom byli raději zapomenuti", přejí si všichni se slavnostními výrazy.

****************

A tak se i stane.

Obrázek uživatele strigga

Za mlhou

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Tohle prostě není veselý téma.

Drabble: 

Díváš se na mě a v očích máš mlhu. Vím, že ty nevíš. Víš, že já vím? Možná tě to už ani nenapadá.
"Sesternica?" zkusíš nejistě.
Všechna ta léta u tebe doma. Všechny ty návštěvy koupališť a zámku. Všechno to korzování po náměstí, pizza a večerní sklenky. Všechny ty básničky, příběhy a snídaně, večery na dvorku a krmení koček. Všechny ty dopisy a vzkazy a přání. A proti tomu všemu mlha, kterou už nic nerozežene. Beznaděj a zároveň neodbytný pocit, že už nemám nárok to od tebe žádat.
"Ne. Pravnučka," vysoukám ze sebe. Uvnitř pláču, ale navenek nesmím, ještě ne.

Obrázek uživatele Apatyka

Klášter

Úvodní poznámka: 

Zcela mimo seriál, jiná doba, jiný člověk. Ale na seriál nápad nemám a tohle muselo být napsáno.

Drabble: 

Až budete mít někdy cestu okolo Humpolce, najděte si chvilku a zastavte se v Želivi. Tamní premonstrátský klášter, barokní perla z dílny Jana Blažeje Santiniho, nabízí komentované prohlídky konventu a kostela Narození Panny Marie. Po domluvě a v dostatečném počtu můžete absolvovat prohlídku celého areálu kláštera.
Součástí prohlídky je i zastávka u jedné pamětní zdi, dvou pamětních desek, jednoho Ukřižovaného a jedné Okurkové monstrance. Zdejší klášter byl v padesátých letech peklem na zemi, internačním táborem pro kněží. Jedna z pamětních desek patří opatu Bohumilu Vítu Tajovskému, druhá lékaři a spisovateli Nikolaji Kelinovi.

Nikolaj Andrejevič Kelin zapomenut nebyl. Kolik dalších ano?

Závěrečná poznámka: 

Byla jsem tam a můžu říct, že málokteré místo na mě zapůsobilo tak silně. Slzy mi jdou do očí ještě teď, čtyři roky po mé návštěvě tam. Pokud by vás zajímalo víc, tak:
Nádherný článek zde.
Kelinova báseň Živá pochodeň (přednes Karel Kryl) zde.

Obrázek uživatele Angiera

Zapomenutí rodiče?

Úvodní poznámka: 

Toto drabble souvisí s padesátkovou povídkou Harry Potter a ranec plný překvapení (http://www.sosaci.net/taxonomy/term/3464).

Drabble: 

Draco tvrdil, že kolejní příslušnost se často dědí. Katie to dlouhé týdny vrtalo hlavou, pak se odhodlala k činu. V knihovně, jak zjistila, byly uložené seznamy studentů jednotlivých kolejí, knihy zavedené snad už někdy v sedmnáctém století.
Její rodiče mohli chodit do Bradavic přibližně před dvaceti až padesáti lety… Takže pokud projde Zmijozelskou knihu, narazí tam na ně, ne?
Strávila nad tím čtyři měsíce. Našla Dracovy rodiče, starého Crabba, Goyla, Parkinsona, profesora Snapea… Ale po jakémkoli Cunninghamovi jako by se země slehla. Přece ho tam nemohli zapomenout napsat! Nebo snad ano? Co když tam přece byl a ona ho přehlédla?

Stránky

-A A +A