Moje články

“Sakra, sakra, sakra!”
Vynálezce v bílém plášti zaplul za převržený stůl.
“Braka braka braka!” ozvala se série výstřelů a ze zdi nad vynálezcovou hlavou se sneslo krupobití rozbité omítky.
Do ticha se ozvala série kročejů a stůl byl smeten na stranu. Nad vynálezcem se tyčila ocelová konstrukce robota, jeho nejnovějšího vynálezu. Robot pozvedl ruku se zbraní a druhou zacvakal uzávěrem.
“Jsem tvůj stvořitel! Přece mě nemůžeš zabít, měj slitování!” škemral vynálezce.
“Inicializuji detekci emocí!”
Robot se toporně zastavil a setrval několik okamžiků bez hnutí v jedné poloze.
“Hledám slitování! Eror! Slitování nenalezeno!”
Zdemolovanou laboratoří se ozvaly výstřely a bublavý výkřik.

“Běžte do pokoje a hrajte si, tatínek musí pracovat.”
Otec vstal od počítače a jal se vyhánět dítka z pracovny.
“Ale tati, my se nudíme!” odporoval starší synek. “Proč nemůžeme jít ven?”
“Venku řádí corona! A dost skuhrání, užívejte si prázdnin vy sebranko.”
“Tatí!!!”
“Jestli toho nenecháte tak se z vás zblázním!”
***
Chlapci jako chumel vtrhli do pracovny, tahajíc se o hračku. Okamžitě toho v překvapení nechali. Otec seděl na židli a na sobě měl puntíkované šaty z kanafasu.
“Co s nimi uděláme pane Filuto?! Cože? Ale to by nešlo, kdo by to potom uklízel!”
Otci se červeně rozzářily oči.

“Miláčku, co to prosím tě je?”
Manžel před sebou nevěřícně nesl talíř hnědé kašovité hmoty.
“Svíčková, drahý. Jako od maminky,” odpověděla manželka, nenamáhajíc se zvednout od nedělní křížovky.
“Svíčková? Před a nebo po natrávení, miláčku?”
“Nemusíš být hrubý, drahý. Zkouším nový recept,” manželka položila křížovku a otočila se k manželovi. “Maso je ze sójové náhražky, omáčka je z mandlového mléka a knedlíky z cizrny.”
“Proč je to všechno tak hnědé, miláčku?”
“Nejsou tam žádné konzervanty a barviva, drahý.
“A prosím tě, miláčku. Kde máme ten velký nůž, ten pořádně ostrý?”
***
“Prosím povstaňte a vyslechněte rozsudek jménem republiky,” vyzval soudce manžela.

“Co to má znamenat?”
Uprostřed pokoje stály dvě děti, sourozenci. Kolem nich byla spoušť - na zemi ležela rozbitá skříň, na kousky roztříštěný porcelán a z vazeb vyvrácené knížky.
“Hráli jsme si na horolezce, ale přišla na nás lavina!” začala holčička.
“Nic nechci slyšet,” umlčel je otec. “Jdeme!”
Vyvedl je ven a přes dvůr do kůlny.
“Tady si můžete hrát dosytosti, když něco rozbijete, nic se nestane.”
Vrhl na ně ještě jeden přísný pohled, zabavil ze špalku sekeru a odešel.
Děti se na sebe moment dívaly, potom se chlapec usmál a z kapsy vytáhl krsbičku zápalek.
“Budeme si hrát na hasiče?”

Zítra očekávám vaši osobní audienci u příležitosti plánovaného útoku na nepřítele. Přineste také nejlepší láhev vína o které se jste citelně přesvědčen že mě interně potěší. Dejte si mého sluhu předvolati, on exaltovaný jest a on zcela určitě vám nesmírně akademicky poradí s výběrem. U příležitosti mých narozenin svým důvtipem i moji VVěrnou ženu jak výběrem I prezentací dárku překvapil. Také doufám že počasí u vás rovněž není nejhorší. Čekám vaši stručnou a svižnou odpověď obratem. Podepsán vlastní rukou Alfred Oleandr, hrabě z Vallois, lenní pán rodověho zámku Elford nad řekou Artas. Odpověný písař: Albert Kamych, nádeník guildy Zlatého Slunce

“Pojďte! Támhle tudy je zátoka a je úplně prázdná. Nikdo tam nechodí, ani místní.”
Skupina mladíků s osuškami zamířila pěšinou směrem od městečka. A vskutku - za chvíli našli skrytou zátočinu. Všichni do jednoho se svlékli donaha a s výskotem naskákali do vody. Zůstali se cachtat až do večera.
Druhý den se ale každý z nich probudil s nepříjemným překvapením - s tělem pokrytým svědivou vyrážkou. Jeden za druhým se ploužili na snídani, nikdo nevědíc kterou část těla poškrábat dřív.
“Chlapci nebyli jste se včera koupat?” všiml si hostitel jejich potíží.
Svěřili se mu.
“Ta zátoka hned pod chemičkou? Tam nikdo nechodí…”

“Patnáct supů na zdi sedí,
dneska nikam nepoletí!
Zubatá nám ptáčky chytla,
přistřihla jim obě křídla!”
Ve světle zamřížovaného okna seděla skupina otrhaných vězňů a hlasitě zpívala. Jeden z vězňů dirigoval zlomenou lžící a chystal se začít druhou sloku, když vtom se oknem zvenčí ozvalo bubnování. Vězni se v mžiku nahrnuli k okýnku.
“Už ho vedou!” vykřikl někdo ale byl okřiknut - diváci s napětím sledovali scénu.
Venku bubnování vrcholilo. Potom vteřina ticha, jednoslovný rozkaz, zaburácení salvy výstřelů a žuchnutí těla.
Ze stísněné cely se ozval jásot, pískání a potlesk.
Vězni se pustili do zpěvu nanovo:
“Šestnáct supů na zdi sedí…”

“Proboha! Cos to dělal?”
Na prahu dveří stál mladý muž a s připitomělým úsměvem držel před sebou omlácený hrnec. Jeho obličej však ze všeho nejvíc připomínal sekanou.
***
“To si pošmákneme, chlapci, že jo!” pochvaloval si mladík.
S řinčením zamkl dveře do bytu a zvedl z botníku krásně vonící hrnec. A protože měl naspěch, bral schody po dvou. Co čert nechtěl, uklouzl. Ještě stačil během pádu stočit hrnec pod sebe a chránit ho vlastním tělem
Avšak, kdyby mohl, obličejem by do schodů vyryl brázdu. Zastavil se až v mezipatře, šťasten, že z hrnce nevylil ani kapku.
***
Dršťky,” odpověděl se zřetelnou námahou.

“Tohle chci! Na záda!”
Mladík nervózně sáhl do kapsy u kalhot a podal přes pult složený kus papíru. Tatér si ho krátce prohlédl.
“Jste si jistý? Je to poněkud neortodoxní…”
“Jsem! Určitě!”
“Jak chcete…” tatér mu pokynul směrem k závěsu. “Prosím, tudy do dílny.”
***
"Tak to máme dva tisíce pět set korun. Hotovostí, kartou?”
Mladík zalovil v kapse pro peněženku, když nahmátl kus papíru - papíru s kresbou růžového slona.
Okamžitě se zděsil: “Proboha! Co jste mi vytetoval?”
“To co jste mi dal na tom letáčku.”
Mladík shodil tričko a otočil se směrem k zrcadlu.

“COCA COLA - DVĚ ZA CENU JEDNÉ!”

“Vítejte ve čtyřicátém miléniu!” hlásala obrazovka nad kryogení komorou.
Z ní se vypotácel muž navlečený do nemocničního anděla. Nejistým krokem sledoval šipky do procesní místnosti. Tam ho již čekal zřízenec.
“Jíst! Potřebuju jíst!” přerušil příchozí jakoukoliv naučenou řeč zřízence.
“Ale jistě, hned to bude,” usmál se zřízenec. “Jistě rád uslyšíte, že se vědcům podařilo uchovat pochutinu z vašich časů. K obědu dnes bude koprová omáčka. Vlastně ke každému obědu - nic jiného nukleární zimu nepřežilo.”
“Koprovka?!”
***
Ze zápisu obsluhy kryogení komory: “Subjekt se rozeběhl proti oknu a vyskočil z devatenáctého patra. Doporučuji instalaci nerozbitného skla, tento týden to je už šestý.”

“Ještě že tě mám, můj věrný rádce. Bez tebe bych nikdy neodhalil toto hrozivé spiknutí.”
Král shlížel z okna komnaty na nádvoří, kde posluha poctivě drhl zakrvácená prkna popraviště. Na hradbě proti oknu se vyjímalo sedmero čerstvě nabodnutých hlav.
“Přípitek, pane králi?”
“Ale jistě, velmi rád, teď když je dokonáno.”
Král pod dohledem svého rádce vyprázdnil číši. Přešel místnost k psacímu stolu, ale náhle se mu udělalo mdlo. Žaludek se mu zkroutil bolestí a podlomily se mu nohy.
“Proč?” vypravil ze sebe král posledním dechem.
“Ale pane králi,” odpověděl s úsměškem rádce. “Přece jsem vám říkal, abyste nevěřil vůbec nikomu.”

Dle anonymního zdroje, zítřejšího večera vejde v platnost nařízení vlády zakazující konzumaci více než tří piv v pohostinských zařízeních. Tento předpokládaný krok má údajně zabránit veřejnému opilství.
Panikou zasažené obyvatelstvo začalo vykupovat lahvové pivo ve velkém. Průzkum veřejného mínění v supermarketu Alfréd odhalil, že lidé nepohrdnou ani méně žádanými značkami označovanými jako “eurodryják”, “chcanky” a “Starobrno”.
Předseda vlády označil zvěsti za bezpředmětné a dodal: “Proč bychom zaváděli takovou hovadinu, když na čepovaně je šestnáctá sazba DPH?”
Vrchního sládka předního českého pivovaru se nepodařilo zastihnout k vyjádření, neboť dle slov jeho sekretářky “Zrovna počítá peníze s tím pánem z PR agentury.”

“Stejně se mi to nějak nezdá, ten zájezd byl nějak levný.”
Rodinka navlečená do šortek a různobarevných triček si to i se zavazadly šinula k letištní bráně.
“To víš, Máňo. Když nakupuješ lást minit, tak prostě musíš ušetřit. Za takový peníze bys normálně jela maximálně na Mácháč, ne na Maledivy. Natož soukromým letadlem.”
“Je to divný, Franto. V tom musí být ňákej háček.”
Během hádky rodinka vyšla koridorem ven z letištní haly.
“Ale drž pec, žádnej háček ne…” muž nedopověděl.
Na ranveji stálo letadlo. Na zrezivělém trupu se skvěl nápis “AIR UGANDA” a zřízenec se právě snažil naložit pár krav.

“Je mi ctí převzít předsednictví feministické internacionály.”
Mluvčí v čele stolu si přerovnala poznámky.
“Bylo mi naznačeno, že existují nějaké problémy,” pokračovala.
Tajemnice na druhém konci stolu se ujala slova: “Dochází k problémům se špinavým nádobím, je to pod úroveň svobodné ženy. Do médií se nic nedostalo, ale nejméně tři města už byla zavalena… Vysávání… Prach…”
***
Předsednice zničeně seděla za stolem. Jeden rok od vyhlazení mužského pohlaví a civilizace byla v troskách.
***
“Jste si jistá že to bude fungovat?”
“Určitě,” odpověděla vědkyně.
Ze skleněného válce vypadl muž. Klon, ale muž.
“Tohle je koště, tohle je hadra. Zvykej si.”
Muž přikývl.

“Cos to dělal člověče?”
Na nemocniční posteli ležela postava obalená v sádře a obvazech.
“Jsem myslel, že jsi jel do Itálie. Tě takhle zmlátili Carabinieri na hranicích? Prý to teď uzavřeli…” pokračoval návštěvník uždibujíc z ovoce, které přinesl.
“Ale kdeže, na Itálii zapomeň. Byli jsme v Orličkách,” ozvala se mumie zpod obvazů. “Krásná černá sjezdovka, umělej sníh a nikde ani noha. Tak to rozjedu, rozumíš. Šusuju to dolů, úplná Ledecká. Davy šílí, fanynky skandují. Jedu a jedu, když se to stalo! Jen na okamžik jsem přimhouřil oči. A když jsem je otevřel - smrk.”
Odmlčel se.
“Ty mrchy jsou hrozně rychlý.”

“Sosákama sosáme, bez přestání to samé, do pěti, do pěti, musíme být u maminky v doupěti!”
Náhle se ze tmy vyloupl stařík v rubáši a zamířil k bujaře zpívajícím mladíkům.
“Co to je za randál, vy holoto?”
“Bavíme se, dědku!” vyplázli na něj jazyky a dali se na útěk.
Stařec se sklonil nad mrtvolou, která po nich zbyla. Zaryl vystouplé špičáku do krku a krátce nasál.
“No jistě, chytili si nějakého opilce. A určitě jim nebylo víc než sto let. Jen počkejte, já si zjistím ve které kryptě bydlíte. Rodiče vám to spočítají!”
Znechuceně se proměnil v netopýra a odletěl.

Politik s kruhy pod očima narychlo navlečený do červeného svetru promlouval k národu: "Proto vyzýváme občany, aby nepanikařili a zachovali chladnou hlavu. Situaci máme pod kontrolou."
Postarší muž vypl televizi, přešel k oknu a poodhrnul záclonku. Chvíli se díval ven, pak sundal ze zdi kulovnici a začal do ní ládovat náboje.
"Co blbneš, v telce říkali, že je všechno pod kontrolou," vyjela na něj manželka roztažená na gauči
"Na zahradě právě přistál létající talíř, vylezl z něj šedák a usmažil našeho Azora laserem."
Muž zacvakal uzávěrem zbraně.
"Ty si klidně poslouchej toho klauna v televizi, ale já jdu do sklepa."