Moje články

Peníze, love a cash? Měna sílí, pole bílý, koloběhem daní vládne čas. Dluhem nezarmoutíš, splátkou udáví se vlk. Krmí a krmí, prase perel nažere se, ale kde nic není ani auditor nic nesebere. Berňáku berň odvedou? Kde ji ale seberou? Money, prašule a lupení na stromě nerostou. Zasít mincemi musíš, zalévat úspory a sklízet bankrot. Na burze jásat, v kasinu plakat, do hrníčku střádat. Inflace s deflací, od pankejtu k pankejtu se potácí a valuty zase za bony, z ručky do ručky. Reforma znova, rohlík za halíř a pivo za korunu padesát. Jen zlato se blyští, třeba i na smetišti.

Nakonec se proti němu obrátili úplně všichni, nejprve prostý lid, poté šlechta a nakonec i jeho věrná, tak dobře placená armáda. Přišli si pro něj v noci, vtrhli do paláce pod rouškou noci a vyvlekli ho na nádvoří, před muže s kamennou tváří. Kolem muže se vznášela atmosféra autority a železné vůle.
„Jsi monstrum a musíš zemřít. Jsou tací, kteří by tě ušetřili. Ale já ne. Ne, když jsem viděl sklepení.“
„Jako tvůj panovník nařizuji tobě a té tvé chátře, aby…“
Muž jedním rozmachem oddělil pomazanou hlavu od těla.
„Panuj si třeba v pekle.“
Tak zemřel Lorenzo, poslední král Ankh-Morporku.

„Malý krůček pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo! Zázraky techniky nám umožnily cesty vesmírem! Zázraky techniky nám umožnily překročit meze nepoznaného! A nyní se vědcům podařilo objevit střed vesmíru. Hned se spojíme s vědeckým týmem na místě, kde vše začalo Velkým Třeskem. Co vidíte?“
„Vidím dveře…“
„Cože? Jedná se snad o nějaký portál do jiných dimenzí?“
„Ne, obyčejné papundeklové dveře natřené oprýskanou bílou barvou. Je na nich cedulka – Pí. Kadeřábková – úklid. Dveře jdou otevřít. A za nimi… Za nimi je chodba. Pozor, je tu někdo další, blíží se k nám!“
„Táhněte pryč! Mám tady čerstvě vytřeno, mi to pošlapete.“

„Copak to tady máme? Dva ožralové si vyrazili na noční vycházku?“ Černá Rayla se mračila na dva muže ležící ve strouze u cesty.
Geralt se potácivě postavil na nohy, neměl vůbec dobrý den. Nechal se Marigoldem přemluvit k tahu Vengerbergem a poslední co si pamatoval, bylo, jak je vyhodili z krčmy u Prasečí hlavy.
„Kapitáne…“
Avšak jeho kumpán ho předběhl: „Nevěděl jsem, že stráž zaměstnává takové krasavice. Co takhle se přesunout někam do tepla, jen ty a já. A já složím báseň o tvých očích.“
***
Geralt zacloumal zamřížovaným okénkem.
„Ještě slovo, ty tupče, a nechám tě sníst tu tvoji loutnu.“

„Dovnitř a zavři dveře a okna.“
Farmář Jack se vrátil z cesty do městečka a slyšel podivné zprávy.
„Co se děje?“ zeptala se ho manželka.
Muž mlčky přešel do obýváku a zapnul televizi.
„Očití svědci potvrzují zprávy, že mrtví vstávají z hrobů. Úřady doporučují občanům nevycházet.“
„To je hrozné! Ale tady nám snad nic nehrozí, tady není hřbitov na míle daleko.“
„Nikdy nevíš…“
Jako na zavolanou hřebec Apač strčil hlavu oknem do místnosti. Jediný problém byl, že Apač zcepeněl před několika měsíci.
„ÍHAHAHAHA,“ zaržála rozkládající se koňská hlava.
Jack strhnul ze stěny kulovnici a začal páskovat zásobník třesoucími se prsty.

„Honzíku! Co tady děláš? Přijdeš pozdě do školy. Proč brečíš?“
Maminka našla uplakaného chlapečka sedět na posteli. Sehnula se k němu a začala mu utírat slzičky
„Já nechci do školy!“ vykřikl chlapec.
„Proč prosím tě?“
„Ostatní děti se mi smějí. Smějí se tomu, jak vypadám.“
Mamince přelétl náznak rozhořčení po tváři, ale potom mu začala jemně domlouvat: „Každý v dnešní bláznivé době nějak vypadá, nic si z nich nedělej. Tak má naše rodina tři oči, co má být. Někteří tvoji spolužáci zase mají čtyři ruce nebo klepítka místo prstů. Prostě si jich nevšímej. Nebo jim v nejhorším šlápni na chapadla.“

„Vítej k mušketýrům, chlapče!“ postarší mušketýr přivítal mladíčka s jemným chmýřím na bradě.
„Je to velká čest, stanout po boku takových legend, jako jste vy,“ rekrut se uklonil trojici kolegů.
„Tady máš uniformu.“
„Červená? Já myslel, že mušketýři nosí modrou.“
„Speciální, pro tebe.“
***
„Je jich tam snad dvacet, co budeme dělat?“ ptal se nováček a klepala se mu kolena.
„Teď přijde řada na tebe a tvoji červenou uniformu,“ odpověděl první
„Jeden na všechny a všichni na jednoho!“ přidal se druhý.
„Směle do nich. My mezitím provedeme takový taktický manévr,“ dokončil třetí.
Sotva trojice zašla za roh, dala se do běhu.

„Funguje! Ono to funguje!“ profesor Kutil troška vyběhl z laboratoře.
Jeho křik přilákal hlouček čumilů.
„Perpetum mobile funguje! Zázrak techniky! Dokázal jsem to!“
Profesor se smál, skákal radostí a přihlížející se pomalu začínali shánět po zřízencích s vestami, co se zapínají na zádech. On však nedbal a začal rozhazovat věci z kapes – drobné mince, nářadí a součástky.
„Už nebude třeba peněz! Zavládne všeobecná prosperita a mír!“
Náhle se zarazil a pohlédl na předměty, které držel v ruce.
„Ale ne, zapomněl jsem na matice spojovací hřídele.“
Budovou otřásl výbuch. Naštěstí měla silné stěny a lehkou střechu a tak přestavba nebyla obtížná.

„Vítejte v centrální Zoo. Mé jméno je Daniela a dnes budu vaším průvodcem,“ mladá žena přivítala novou várku návštěvníků. „Prosím následujte mě do oddělení zvěře mírného podnebí.“
„Jééé, co to je?“ vykřikl rozrušeně malý chlapec hned u prvního výběhu.
„To je Canis Lupus. Dnes samozřejmě vyhynulý, nedokázal se přizpůsobit toxickému prostředí dvacátého třetího století. Ale naši vědci díky technologii cest časem dokázali několik exemplářů zachránit.
Daniela poukázala na mihotavou bariéru: „Celá smečka je udržována v permanentní stázi časového pole.“
Vtom v celé budově zhasla světla.
„Prosím zachovejte klid, jde pravděpodobně pouze o dočasný výpadek.“
Ze tmy se ozvalo hluboké zavrčení.

Dnes měl velmi dobrý den. Ráno vstal pravou nohou, pojedl vtipné kaše a vykročil vstříc zářné budoucnosti.
Na schodech prohodil pár slov se sousedem, u vchodu pochválil domovnici novou trvalou a dokonce zamával i popelářům. S písní na rtech si to zamířil dolů ulicí. Tu si pohladil pejska, tu se usmál na krásnou slečnu – kdekterá mu i dokonce úsměv oplatila. Na rohu si koupil noviny a ranní kávu a zamířil do parku. Cestou se kochal blankytnou oblohou a zpěvem ptáčků zpěváčků hnízdících ve stínu stromů.
Život byl nadmíru krásný. A tak si vůbec nevšiml výkopu předtím, než do něj zahučel.

Zakřivenou čepelí přejel po předloktí a krev zkropila prastarou rytinu. Netrvalo dlouho a karmínové krůpěje se vsákly do kamene. Rituál byl téměř připraven.
Světlo pronikající zřícenou střechou kdysi honosného chrámu dohasínalo, jak se slunce blížilo k plnému zatmění. Ještě jednou si s pýchou prohlédl své dílo a v rukou sevřel prastarý grimoár vázaný v lidské kůži. Vtom se zhroutil na zem, jak jím projela bolest.
„Přišel čas, planety jsou na svých pozicích. Teď anebo až za sto let!“ uslyšel šeptat hlas svého pána.
Horečnatě ale pečlivě přednesl formuli rituálu a zkolaboval.
Z brány světů vystoupila tlama plná zubů a očí.

Eskadrona lehké jízdy popohnala koně k trysku. S burácením plechů, křikem mrzačených vojáků a ržáním vyděšených koní se zabořili hluboko do bloku nilfgaardké pěchoty. Jezdci se jako hrot šípu zakousli hlouběji a hlouběji do nepřátelské pozice. A začali umírat.
Coën záhy zjistil, že je sám. Nikdo další se takhle daleko nedostal a hlavní voj eskadrony se odpoutal od protivníka a obchvatem mířil k dalšímu útoku.
Ze všech stran na něj doráželi černí, on se však nedal a dál odrážel úder za úderem. Zrovna když uslyšel burácení nového útoku, hrudí mu prošla palčivá bolest, když mu pěšák s korsekou probodnul srdce.

Střely z bazukoidu páraly vybavení Kosmiku na padrť.
„Co do tý plechový hlavy zase vjelo?“ kvílel Kocour schovaný za dveřmi na záchod. „Udělal mi díru do obleku. Ohořelá rozhodně není barva sezóny!“
„Neskuhrej pořád, kocoure, aspoň jsi celej. To se se o mně říct nedá,“ odpověděl mu Lister a ukázal si na čerstvě ohořelou holou hlavu. Mezitím dozněla palba, jak střelec začal přebíjet.
„Nejde mi to do hlavy, negátor jsme mu přece vyměnili. Já věděl, že nemáme brát náhradní od toho replikanta, určitě tam nechal virus nebo něco."
„Humr a hnědý kečup?!“ zařval Kryton a znovu začal střílet po kabině.

„Přišel čas přinést do pekla Dorotu Máchalovou. Kdo se hlásí dobrovolně?“
Lucifer procházel zasířenou síní a pečlivě si prohlížel choulící se čerty.
„No nehlaste se všichni,“ zašklebil se.
Jeden čert nesměle zvednul ruku: „Já bych to prosím zkusil, vaše pekelná jasnosti.“
Lucifer se na patě otočil čelem k čertovi: „Vraník?! Tak to ne chlapče, já tě znám, to by nedopadlo dobře. Nikdo další? Dobře, půjdu tedy sám.“

Lucifera probral kýbl studené vody. Nad ním stál kaprál s ďábelským úsměvem na tváři.
„Co si to dovoluješ, holomku?“ vystartoval kníže pekel.
„Já ti dám holomka!“ zrudnul kaprál a ohnal se bičem. „Nástup!“

„Dobrý den pane premiére, jsem z Bezpečnostní Informační Služby. Teď když máte bezpečnostní prověrku, přišel jsem vás seznámit se státními tajemstvími.“
„Výborně, posaďte se.“
„Začněme něčím jednodušším. Tady máte lokaci Jantarové komnaty. Tady je složka na Čachtickou paní. Pozorně si prostudujte harmonogram krmení brněnského draka. V téhle složce máte přístupové kódy k mimozemské lodi uvnitř Řípu. Tenhle roh slouží k povolání blanických rytířů.“
Premiér jen zíral na množství chrlených informací.
„A potom je tu záležitost paní Kadeřábkové.“
„Prosím?“
„Paní Kadeřábková uklízí na úřadu vlády. Za žádných okolností nesmí být propuštěna. Opakované pokusy z let 38, 48 a 68 nedopadly dobře.“

Seknutí, paráda, protiútok. Obrana, seknutí, seknutí, obrana, výpad. Mečem odrážel útok za útokem, ránu za ránou a sám na oplátku valícím se protivníkům uštědřoval úder za úderem. Jeho meč byl jeho nerozlučný společník, přirozené prodloužení jeho paže.
Původně patřil jeho dědovi. Když pro něj přišli verbíři, otec si ho vzal stranou a dal mu na cestu dar z nejcenějších. Ve voskovaném plátně byl zabalený prostý meč – chladná ocel bez příkrasy, ale i po létech ostrá jako břitva.
Nyní v bitvě mu bezpočetněkrát zachránila život a on děkoval předkům.
Obrana, výpad, obrana, obrana.
Se zaúpěním, namáhaná čepel praskla nad záštitou.
Bolest.

„Podívej, padá hvězda. Něco si přej.“
Mladý pár se vydal na procházku ve svitu měsíce. Nyní seděli na stráni v rosou zborcené trávě a pozorovali hvězdnou oblohu.
„Přála bych si, aby tenhle okamžik trval navždy.“
„Nesmíš nahlas, to se potom nesplní. Hele, támhle je další. A ještě jedna. Támhle,“ chlapec ukázal na svítící bod nad hlavou. Ještě chvíli sledovali, jak padá, než zmizela za obzorem.
Noční obloha zahořela jasem tisíců sluncí. Země se otřásla a krajinou prošla tlaková vlna následovaná ohněm a žárem. Ve světle dalších výbuchů k nebi stoupal přízračný hřib kouře.
Nic z toho už mladý pár neviděl.

„Jacku, já letím!“
Mladá žena stála na přídi lodi, ruce roztažené jako křídla, zatímco ji mladý muž stojící za ní přidržoval. Potom začala pomalu stoupat po příčkách zábradlí.
„Rose, neblázni, spadneš,“ varoval ji mladík.
Žena však nedbala a už stála na poslední příčce. Hříva jejích kaštanových vlasů vlála ve větru, jak tam stála a užívala si volnosti. Ale potom se do ní opřel nečekaně silný poryv. Neudržela rovnováhu, noha se jí sesmekla a ona přepadla přes zábradlí. Voda se po jejím dopadu jen zahemžila žraločími ploutvemi.
Mladík se rozhlédl, jestli je viděl ještě někdo další a potom se urychleně vytratil.

Ve vesnici ho varovali, aby se ke starému zámečku na kopci nepřibližoval. Ale jemu to nedalo. A nyní se před ním tyčil vstupní portál zříceniny. Snad najde nějakou neporušenou místnost, kdy by mohl přenocovat. V tom se mu zdálo, že něco zaslechl.
„Je tu někdo?“ zavolal.
Spatřil ženskou postavu, kterak mu kyne na druhé straně nádvoří. Následoval ji.
Kaple byla vyzdobená květinami, plná svátečních hostů. Před oltářem pak stála žena ve svatebních šatech. Udělal krok vpřed. Stoupnul do prázdna a kaple se rozplynula. Hlavou tvrdě narazil na kámen a poslední, co uviděl, byla hromada kostí.
„Spolu navěky…“ neslo se ruinami.

„Pane, poslušně hlásím, že útočníci se zabarikádovali v bance.“
Kapitán se podíval na nováčka, potom vykouknul přes barikádu a zase rychle hlavu schoval, když mu těsně nad ní hvízdla kulka.
„To vidím taky. Co rukojmí?“
„Asi dvacet lidí, většinou zaměstnanci.“
Velitel se zamyslel a pokračoval: „Vyšleme tam Pavouka.“
Strážmistrovi zasvítily oči: „To bude určitě ten nový robot, co jsem o něm četl.“
„Ne.“
„Snad ne cvičení sklípkani? Četl jsem, že teď policie nasazuje i jiná zvířata než policejní psy.“
Velitel zavrtěl hlavou: „PaVoUK – Paramilitantní Vodovodní Úderné Komando.“ Prstem ukázal na nedalekého nadstrážmistra Janáčka, který se soukal do neoprenu s ploutvemi.

Jirka ležel na lehátku a opaloval se, když v tom na něj padnul stín.
„Haló je tohle Paříž?“
Protřel si oči a rázem se mu zatočila hlava. Nad zahradou se mu vznášel úplně malinkatý hrad a z cimbuří na něj shlížel mužík v leteckých brýlích.
„To… tohle je Horní Dolní u Prahy,“ vykoktal.
„Tak pardon, že jsem obtěžoval.“
Mužík zatáhnul za páku a hrad zamířil za obzor.
„Máňo! Právě tu proletěl hrad! Pojď se podívat!“
Manželka vyšla na zahradu, očima přelétla hromadu prázdných lahváčů a už ho brala koštětem.
„Ty si se zase spráskal jako prase. Já ti dám hrad!“

Uplynulo dvacet let od onoho osudného dne, kdy Karkulka šla s košíčkem k babičce. A teď se lesem šířila zpráva: „Karkulka se vrací ze světa ze zkušené!“
Zpráva se donesla i ke smečce vlků a ti se rozhodli si na ni počkat. Čekali křehkou ženu, na které pomstí příkoří. Místo toho začala podrost cupovat palba z kulometu. Když střelba utichla, byli vlci až na jednoho mrtví.
Ze stínů se vyloupla silueta Karkulky. Zapálila si doutník.
„Víš, co jsem ta léta dělala?“ Karkulka se sehnula a začala skalpovat nejbližšího vlka. „Byla jsem u červených baretů. Vyřiď bratrům, že jsem se vrátila.“

„V prvním rohu máme veterána, Doktora Pěst!“
Boxerský ring se otřásl aplausem.
„A ve druhém rohu vyzyvatel… to myslíte vážně? No dobře… Toníček!“
Toníček, neduživý chlapec z předměstí se probudil o půl hodiny později. Společnost mu dělal neznámý muž.
„Chlapče, takhle to nepůjde,“ vzal chlapce za ruku. „S takovým ochablým svalstvem kariéru neuděláš. Ale existuje cesta. Tu máš.“
***
„A ve druhém rohu vyzyvatel, Ždímačka!“
Ve druhém rohu stála hrouda svalů, to co kdysi bývalo Toníčkem někde uvnitř. Ze zarudlé kůže vystupovaly naběhlé žíly obepínající pletence steroidního svalstva. Groteskní postava se svezla na stranu, jak jí pod tím náporem puklo srdce.

„Ale? Copak to tu máme? Snad sis, Jakube, na stará kolena nepořídil sklípek?“ zeptal se Birski nadšený nálezem padacích dveří.
O okamžik později se policista rozhlížel po krásném suchém sklepě lemovaném soudečky. A jako bonus – uprostřed místnosti stála destilační kolona. Dneska měl opravdu dobrý den.
„No hotové sklepmistrovo tajemství. Inu, posedíš si, Jakube, posedíš.“
Jakub jen zaskřípal zuby. Potom myšlenkami zalétnul k druhému hloubějšímu sklepu, kde zakopal Birskiho předchůdce. Pohledem našel zeď, do které zazdil okresního tajemníka PZPR. A nakonec nervózně přešlápnul z dlaždice, pod kterou v dutině ležel samopal a bednička s granáty.
Sklepmistrovo tajemství, to si piš, fízle.

„Tady máš odvar, podej ho krávě a určitě se uzdraví."
„Děkuji, paní.“
Vesničan se vypoklonkoval z chatrče a čarodějnice za ním zavřela dveře na petlici. Něco tu nesedělo. Chvíli se přehrabovala v ingrediencích u kotle a potom si zavolala učedníka.
„Z čeho jsi dělal ten odvar? Tady leží celý svazek pelyňku.“
„No, z kůže třaskavce. Neměl jsem?“ odpověděl nervózně učedník.
„No to v žádném případě, nadmutou krávu třaskavcem nevyléčíš. Rychle, snad ho dohoníme…,“ nedopověděla.
V dálce se ozval výbuch a o sekundu později na mýtinu před chatrčí žuchla půlka krávy.
„Tak, změna plánu. Startuj koště, než ti vidláci najdou pochodně.“