Moje články

„Nancy, dělej a nezdržuj!“ zařval na ni přes záchodové dveře. „Musíme vypadnout!“
„Dyť už jdu, nebuď hysterickej, prosim tě,“ odpověděla a vyšla ven. Uhladila si květované šaty. „Kam tak spěcháš?“
„Musíme vypadnout. Jak jsem ti řikal o tý transakci s Karlem… ten balík peněz, co jsem ti sliboval. Tak to nevyšlo,“ zamračil se Dave a nervózně se rozhlížel po lokále motorestu. „Tak poď, padáme!“
Vzal ji za ruku a vyvlekl ji ven. Pár místních štamgastů se po nich zvědavě ohlíželo. Znali Davea a jeho chování jim přišlo zvláštní.
A to neviděli ušpiněné ostří sekery, co mu čouhalo z pracovní brašny.

„Ví o nás,“ zašeptala rozechvěle, jak leželi v příkopě a pozorovali cestu vinoucí se za plotem tři metry před nimi.
„Nic se neboj, medvídku, nedostanou nás,“ chlácholil ji, ale nervózně mu zatikalo v oku.
„Určitě objeví naši stopu, Dave, vím to,“ zakňučela Nancy a roztřásla se tlumeným vzlykotem. „Proč jsi ho jenom zabíjel? Nemuseli bychom se teď schovávat!“
„Drž už hubu!“ vyjel na ni a zatřásl s ní, aby se uklidnila. Akorát to zhoršil.
„Mám strach, Dave, oni nás zavřou!“ vzlykala.
Dave pravačkou pevně sevřel sekyru.
„Něco si zkusí a dopadnou jako Karl,“ zahrozil. „Zbude z nich akorát tak kaše.“

Do města přijeli akrobati, hadí ženy, cvičení koně a vše se vznášelo v růžovém oparu dívčích očí, které na vše hleděly se zaujetím královen. Napočítalo se 9 opic, 2 tygři a 1 osamělý harlekýn v orousaných kalhotách s maskou zemřelého pierota. Bylo pošmourné odpoledne a ptáci zpívali písně bombajských žen peroucích prádlo.
Akrobati se houpali na olověných kruzích a předváděli tance s mraky, jakých nedovedlo ani hejno kanárků, kteří uletěli nepozorným slečnám. Rozplývaly se jim pod rukama a oni plachtili vzduchem jako balón přelétající nad městem s nápisem LÁSKA JE KOŘENÍM ŽIVOTA. Smích jim plnil ústa a vše bylo bezstarostné.

Na kanály Amsterdamu se snášela tma.
Spěchala uličkami a uhýbala chodcům a cyklistům, dokud nedospěla na malé náměstí. Kostelní věž se tyčila nad pokřivenými siluetami úzkých domů a vrhala na ně stín. Opřela se do bočních dveří a vklouzla do tichého šera.
Nechodila do zpovědnice, protože své hříchy se neodvažovala nikomu svěřit.
Posadila se do lavice, semkla ruce a zavřela oči. Nechtěla myslet na červený závěs a sklo výlohy za ním. Na ty hladové pohledy tisíců cizích očí olizujících její tělo. Ale musela, potřebovala zpytovat svou duši před Bohem, aby mohla klidně usnout, až se nad ránem bude vracet domů.

Ten den bylo krásně, slunce pražilo a on se cítil dobře. Rozhodl se, že bude malovat v plenéru, na louce za domem.
Jak tak maloval, zatoulala se k němu malá ovce.
„Co to maluješ?“ zeptala se bečivým hláskem. Vincent překvapeně zamrkal.
„Slunečnice,“ odpověděl po chvíli.
„Ty já nerada,“ pravila Ovečka. „Já raději pampelišky,“ řekla a hned jedné ukousla hlavičku a spokojeně ji chroupala. „Pampelišky jsou šťavnaté a chutné. Slunečnice ne.“
„To je pravda,“ uznal Vincent. „Ale slunečnice lépe vypadají na obraze. Dobře se malují, vidíš?“ ukazoval jí plátno. Ovečce se to líbilo. Ale stejně raději dál ukusovala hlavičky svým pampeliškám.

Svět módy měl pevně daná pravidla: „Buď budeš trendy, nebo sem nelez!“
Všechny blogeríny světa slepě následovaly to, co jim módní guru jejich říše určovali. Nezáleželo na tom, jestli jim to sluší nebo jestli se jim to líbí, bylo to v kurzu a všechny se musely přizpůsobit.
Nemělo to moc logiku. Kdo chtěl být trendy, zapomínal na vlastní individualitu. Všechny se chtěly odlišovat od davu, který byl zoufale pozadu, co se týkalo odívání, ale nakonec se podobaly jedna druhé. Nedocházelo jim to.
A tak po světě chodilo stádo, které chtělo být zoufale jedinečné, ale zároveň trestalo jakékoliv vybočení z řady.

Jakmile ráno otevřu dveře ložnice, už je u mě kocour a hladově na mě mňouká. Aby konečně přestal vyluzovat ty otravné zvuky, nasypu mu do misky granule.
V poledne se mi při vaření zase motá pod nohami, a tak dostane pár šlach z kuřecích řízků. O pár sekund později už se mi zase natahuje po dvířkách linky a dívá se na mě, jako by týden nejedl.
Odpoledne dostane další hrst granulí, protože mňouká tak nešťastně, že mi ho je líto.
Ale když mi pak v noci k nohám vrhne obsah svého žaludku, dojde mi trpělivost.
Milý kocour bude na dietě.

Situace ho donutila zvolit řešení, které odkládal, dokud existovaly další možnosti.
Rayon se prohlížel v zrcadle. Takhle se tam nemůže objevit.
Sundal si blonďatou paruku a odhalil vlasy stažené síťkou. Odlepil nalepovací řasy a odličovadlem se zbavil make-upu. Zul se z vysokých lodiček a svlékl si šaty.
Díval se na sebe do zrcadla, cítil se hrozně. Připadal si malý a ošklivý a vůbec ne sám sebou.
Ale otec to odmítal přijmout. Nemůže se před ním ukázat v tom, v čem se cítí nejlépe, protože otec by tu hanbu nepřežil.
Rayon přemýšlel, jestli mu to říct. Že má AIDS a umírá.

Když Vlk poprvé přišel k Oveččině ohrádce, netušila, že se z obávaného nepřítele stane nejlepší kamarád.
Když se poprvé připlížil k její ohrádce, měl hlad a chtěl ji snít, ale to zvláštní světýlko v jejích očích ho donutilo na hlad na chvíli zapomenout.
Místo toho si hráli. Netušili, že díky tomu mezi nimi vznikne pevné pouto, které vydrží vše, co jim osud přinese.
Když se teď přiblížil k její ohrádce, už nebyla vyděšená a vyplašeně s bekotem neutíkala s ostatními ovcemi na vzdálenější konec paseky.
Když teď Vlk přicházel k Oveččině ohrádce, už ji nechtěl sníst. Teď ji měl rád.

V ústavu v Saint Rémy měl Vincent pokoj, ve kterém mohl malovat. Jeho stěny byly bílé, ale ve svých představách a na obraze je vymaloval žlutě, protože žlutá mu dodávala pocit bezpečí.
Na malování tu měl klid a mohl se soustředit na výjevy, které zachytil venku, a pak je zpaměti malovat v bezpečí zdí pokoje. Maloval pro sebe, pro potěšení z tvorby. Přesto nikdy nepřestal posílat svá plátna Theovi do Paříže, nikdy se nevzdal naděje, že jeho dílo někoho zaujme.
I přes své neúspěchy vytrval a každý den namaloval nový obraz. Když došla plátna, maloval na zadní stranu těch hotových.

Haag, Londýn, Paříž. To byla jeho kariéra u Goupila. Než po propuštění ze strýcovy firmy odjel do Amsterdamu za studiem teologie, pokusil se v Ramsgate stát duchovním.
Následoval hornický Borinage. V tamní bídě začínal s prvními črtami uhlem.
Theo mu poradil studovat malířství. Zkusil to v Haagu, ale názorově se neshodl se svým učitelem.
Raději odešel do severního Brabantu a maloval vesničany.
Studoval i v Paříži a v Antverpách, ale situace z Haagu se opakovala.
Nakonec nejvíc času strávil ve Francii – Arles, Saint Rémy, Auvers-sur-Oise, kde vznikly jeho nejkrásnější obrazy.
Teď v Paříži snad už spokojeně odpočívá po Theově boku.

Místnost byla zalitá světlem jedné vysoké svíce, házející na stěny prapodivné stíny. Cubasa obyčejně neměla strach, na desetileté děvče byla odvážná, ale prázdný pokoj s úzkou matrací na podlaze ji děsil.
Když se pomalu otevřely dveře, vstoupil do nich Lídr. Usmál se na ni, ale vůbec to nebyl hezký úsměv. Když se jí poprvé dotkl, zavřela oči.
Je to pro tvé dobro, musíš být klidná, říkala jí maminka.
Je to pro moje dobro, musím být klidná, opakovala si Cubasa, když ji Lídr svlékal, ale klidná nebyla.
Slíbili jí, že až skončí, bude víc duchovně probuzená.
Jediné, co cítila, byla bolest.

Po všem tom nekonečném trmácení celou Středozemí se zadkem bolavým od dlouhé jízdy na poníkovi a nožičkami utahanými od dlouhých pochodů, po tom všem se dočkal konce cesty. Nadechl se větříku proudícho slunečnou krajinou a zeširoka se usmál. Nebyla v něm ani špetka dobrodružství.
Otevřel dveře své nory a úlevně vydechl. Na nic nečekal, shodil batoh s pokladem, až to zařinčelo, a utíkal do kuchyně. Čajovou konvici toho nejdokonalejšího tvaru (byla to úplně obyčejná čajová konvice) objal téměř láskyplně.
Bilbo Pytlík byl konečně doma, ve svém sladkém, úžasném domově plném jídla a čaje, toho nejlahodnějšího moku na celém širém světě.

„Takže, co je to za případ?“ zeptal se Mulder a odtrhl zrak od ubíhající krajiny za oknem auta.
Scullyová se na něj zahleděla.
„Uvidíš. Nech to na mně. Určitě budeš nadšený.“
„Nebudu říkat, že jsem zvědavý, protože mi je jasný, že to bude pěkná nuda. Obyčejná vražda. Nic zajímavého.“
„Aby byl případ zajímavý, musí vždycky souviset s mimozemšťany?“ zeptala se pobaveně Scullyová.
„Ne, to netvrdím, ale...“ hájil se.
„Ale myslíš si to,“ doplnila.
„V podstatě.“
„Muldere, bude se ti to líbit.“
Neřekl na to nic. Scullyová pak s pobaveným úsměvem sledovala, jak odebírá vzorky z obří stopy nápadně připomínající slepičí.

Většinu života ho považovali za blázna a nikdo nechtěl kupovat jeho obrazy.
Zbytek svého střízlivého vědomí utápěl v absinthu, chtěl se stát duchovním a žít prostým životem mezi prostými lidmi.
Zamilovával se do žen, které se k němu nehodily nebo o něj nestály.
Jeho přátelství byla nestálá, ale přesto mu na nich velmi záleželo. Svého bratra Thea miloval nadevše a byla to oboustranná láska.
Ale přes to všechno neštěstí v něm přetrvávalo něco krásného a plného naděje, co se posledních deset let jeho života dralo na povrch pomocí štětců nanášejících na plátno paletu barev, které pro něj znamenaly celý svět.

„Chtěl bych být v jeho kůži!“ je to nejblbější prohlášení, jaký jsem kdy slyšela. Věřte mi, nechcete prožívat příběhy jiných lidí.
Taky jsem o tom kdysi přemýšlela. Přála si mít jinej život, zajímavější. Ale člověk si musí dávat bacha na svoje přání. Jo, je to jiný. Jenže špatně jiný.
Už neprožívám všední nudu obyčejných lidí, který neřeší, vedle koho se každý ráno probouzejí. Jenže život není jako to dobrodružství, o kterém jsme snili.
Zmateně se místo toho potácím den za dnem a přemýšlím, jestli můj další krok vede správným směrem. Jestli neublížím sobě nebo i někomu jinýmu.
Jenže nedostávám odpověď.

„Slíbil jsi, že tenhle týden vybírám případ já,“ řekla Scullyová, když se Mulder objevil ve dveřích kanceláře se širokým úsměvem, který naznačoval, že má určitě skvělý tip.
„Ale no tak, Dano,“ prosil a nadšený úsměv zmizel. „Slibuju, že příští týden už tě opravdu nechám.“
„Kdepak, Muldere,“ odvětila sladce a přešla skutečnost, že ji oslovil křestním jménem.
„Tenhle případ by se ti vážně líbil...“
„To znám,“ povytáhla ironicky obočí.
„Opravdu...“
Ignorovala jeho psí pohled, otevřela šuplík a vytáhla popsané lejstro.
„Pamatuješ, Muldere? Minulý týden jsi podepsal, že každý první týden v měsíci vybírám já. A to si piš, že toho využiju.“

„Podívej, Ovečko, něco jsem ti přinesl,“ vycenil Vlk zuby jednoho večera.
„Co to je? Dárek?“ zeptala se Ovečka a zvědavě pokukovala po Vlkových tlapách, jestli náhodou nespatří, co to je.
„No, ano. Ale není to jen tak ledajaký dárek. Zavři oči a pojď se mnou,“ zavrčel a vzal ji za kopýtko.
Ovečka poslechla a nechala se vést. I když měla zavřené oči, stejně se neubránila zvědavosti a potajmu pokukovala, kam jdou. Šli lesem, klopýtali přes kořeny stromů, až došli na malou mýtinku.
„Tady, Ovečko,“ ukázal Vlk na kus hvězdnaté oblohy, „vidíš to nebe? To je odteď už navždycky jenom tvoje.“

S Vlkem to nikdy nebylo jednoduché. Přicházel a odcházel, někdy na pár dní úplně zmizel, jindy se zase vrátil k Oveččině ohrádce, podle toho, jak se mu zrovna zachtělo.
Vlkové obecně jsou dost nevypočitatelná stvoření. To Ovečka už věděla. Ale nemohla si pomoct. Trávila dny zasněným vyhlížením směrem k lesu, opřená o ohrádku a přežvykující trs lahodné trávy.
Vlk věděl, že se Ovečce stýská po jejich hrách. Nebo si to alespoň myslela. Jenže stejně chodil do Tmavého lesa a honil tam kdejakou Karkulku. A Ovečka zatím snila a snila a vůbec nevnímala, že okolo ní vlastně existuje celý krásný svět.

Rust se zhluboka nadechl.
„Zase ta pachuť. Hliník... a popel,“ vydechl a pátravě se zahleděl z okna. „Vrátila se.“
Marty se zamračil. Rust vždycky namlel spoustu hovadin, bůh mu buď svědkem, nikdy to nedávalo moc smysl, alespoň ne jemu. Ale teď mu z jeho slov běhal mráz po zádech.
Rust sice vyblil spoustu podivností, ale po všech těch letech Marty taky věděl, že na Rustovy smysly se může spolehnout, ať už za jejich vyšinutí mohl sám, nebo mu pomohla nějaká droga.
Ale tentokrát se Marty modlil, aby se pletl. Protože věděl, že má pravdu a vůbec se mu to nelíbilo.

Slunce zářilo nadějí a radostí na azurové obloze. Vánek si pohrával s růžovými květy rozkvetlých stromů a Vincent byl šťastný a maloval s chutí, protože ovocný sad byl místem, kde se cítil dobře. Byl tu sám, jen s křikem ptáků.
Mauve byla barva, kterou měl rád, nejen kvůli jménu, které mu připomínalo jeho přítele. Byla spíše fialová, než růžová, ale i přesto ji použil. Když se pak o několik dní později dozvěděl o přítelově náhlé smrti, jeden obraz věnoval ve vzpomínce jeho ženě.
Událost jako by udělala tlustou čáru za veškerou nadějí. Sad už mu nikdy nepřišel tak bezstarostným místem.

Co vlastně Ovečka na Vlkovi viděla? Sama nevěděla. Maminka ji vždycky učila, že vlci jsou zlí, nevypočitatelní, lstiví, a především zdůrazňovala, že žerou malé ovečky.
Pravda, tenhle Vlk nevypočitatelný byl. Ale nebyl zlý ani lstivý a rozhodně ji nechtěl sežrat. Chtěl si hrát, a to bylo to, co chtěla Ovečka jako hravá duše taky. Byl milý, a když hezky vycenil svůj ostrý chrup v úsměvu, zdál se být i roztomilý.
Zváženo sečteno, i když obecně nebylo radno vlkům důvěřovat, Ovečka se odvážila udělat ve svém životě krok jiným směrem – pustila Vlka do své ohrádky. Bylo to správné rozhodnutí. Byla šťastná.

Toužil pokračovat v otcových stopách a stát se duchovním. Vracel se do Holandska, do rodné krajiny, aby v Bohu našel sám sebe. Ale studium teologie v Amsterdamu mu nepřinášelo žádné potěšení.
Když ho zlomila osudová láska ke dvěma ženám, obrátil se k malování. Vlastně ho k tomu přesvědčil Theo, který ho vždycky podporoval jak nejvíce mohl. Vincent opustil Paříž a vrátil se domů, do Nuenenu.
Jeho začátky byly těžké. Na Jedlících brambor usilovně pracoval velmi dlouho, ale van Rappard ho svou kritikou nepotěšil. Přesto se nevzdal, protože malování bylo to jediné, co mu v životě zbylo a co ho naplňovalo.

Do sálu vstoupili ve společnosti dámy dva elegantní pánové. Jane nejdříve pohlédla na toho vyššího, který se tvářil nepřístupně, ale pak její pohled sklouzl k tomu druhému. Jejich oči se setkaly a ona ucítila v žaludku malé zašimrání.
Nemohla z něj celý večer spustit oči. Neustále ho vyhledávala pohledem, a když na ni náhodou také pohlédl, sklopila zrak a usilovně se snažila potlačit růž ve tvářích.
Sotva dýchala, když je představovali. Pokoušela se o ni mdloba a skoro nepromluvila, když ji vyzval k tanci.
Ale nemusela mít vůbec strach. Že k sobě patří, to věděli oba od toho prvního pohledu.

Hlína na jejím hrobě byla ještě kyprá. Nedalo mu to moc práce, dostat se k její rakvi. Měl zkušenosti.
Přišel včas. Její krásná tvář už byla poznamenaná smrtí, ale ještě ne rozkladem. Se zasněným úsměvem ji pohladil po tváři. To chtěl udělat, když byla živá, ale vyrušili ho. Stihl jí jen zlomit vaz.
Přičichl k jejím vlasům a nasál vůni mrtvé tkáně. Olízl si rty. Vytáhl nůžky a pramen po pramenu stříhal její krásné zrzavé vlasy. Byl na pokraji extáze.
Nezabýval se přikrýváním jejího hrobu. Ale než odešel, utrhl růži z pohřebního věnce a hodil ji k její oškubané hlavě.

Už zbývala pouze poslední, aby se mohl uložit k hibernaci na dalších třicet let. Neměl ponětí o tom, co dělá, jeho činy řídil mocný instinkt.
Zavětřil. Pak teprve otočil oči ke zdroji toho silného aroma. To byly ty, které potřeboval. Lačně se pustil za svou poslední obětí. Sledoval ji do jejího bytu, ale nebyl tak hloupý, aby se prozradil. Lidská inteligence ho odlišovala od zvířete.
Čekal na ten správný moment, pak se teprve protáhl klimatizační šachtou a překvapil ji, když se ukládala do postele.
Zabít ji mu nestačilo. Skoro netrpělivě vyrval své oběti játra a hladově se do nich zakousl.

„Tak řekneš nám to, nebo ne?“ udeřil na ni výhružně ten vyšší.
„Ale já opravdu nic nevím!“ vykřikla zoufale a snažila se vykroutit ze svých pout.
„Když nic neřekne, budeme ji muset zabít,“ řekl tlumeně ten menší.
Ten vyšší po něm střelil pochybovačným pohledem. „Když ji zabijeme, tak nám neřekne už nic, ty osle!“
„Takže ji budeme mučit?“ zeptal se nadšeně ten menší.
„Nic jiného nezbývá...“ odtušil vyšší. Pak se otočil k tašce u svých nohou a vytáhl z ní nějaký malý elektronický přístroj.
Když uviděla, co to je, zamrazilo ji.
„Řeknu vám, co budete chtít, jenom ten epilátor nezapínejte!“

Když uběhlo mnoho a mnoho dnů a z chladného jara se stalo začínající léto, Vlk přišel k Oveččině ohrádce a řekl: „Ovečko, pojď se mnou do lesa.“
Ovečka se zarazila, protože to nečekala, ale nakonec opatrně otevřela vrátka a následovala Vlka. Věděla, že ji nesežere.
A taky že ne. Zavedl ji do svého doupěte, ale sníst ji nechtěl.
„Ovečko, já tě mám rád,“ řekl Vlk a něžně zavrčel.
Ovečka se usmála. „Já tebe taky, Vlku.“
„Tak tady zůstaň se mnou,“ řekl Vlk.
A tak se spolu uložili do pelíšku a Ovečka se šťastně zachumlala do Vlkova kožichu jako do deky.

Píšu Ti, protože nezastavím čas,
který ubíhá, a já blouzním zas,
píšu Ti, abych utěšila svou duši,
poslala vzduchem vzkaz, aniž to kdo tuší,
co skrývám v tajemství oděném
v závoj nejistoty často probdělé,
píšu Ti, abych upokojila hlad
po slovech něžných snad,
jen tak se dá zkrátit dlouhá noc,
v čekání na sladkých slov moc,
píšu Ti, protože věřím v sen,
který zdá se mi každý den,
kdy bdím v bláznivém doufání,
že ukončím toužebné zoufání,
píšu Ti pro potěchu tvých očí,
které fantasií svou mě mučí,
píšu Ti, abych dočkala se snad,
toho, že máš mě taky rád.

„Mimozemská invaze?“ povytáhla obočí a zavřela složku označenou razítkem PŘÍSNĚ TAJNÉ. „To už tu bylo, ne?“
„Scullyová, nebuď tak nechutně skeptická,“ opáčil Mulder a sundal nohy ze stolu. „Měla by sis trochu víc rozšířit obzory. Neuškodí ti to,“ usmál se na ni lišácky.
„Muldere, moc dobře víš, že jsem vědec – co není podloženo důkazy o své existenci, je velmi pochybné a nepravděpodobné.“
„To je trochu zastaralý názor, nemyslíš? Popřít existenci všeho, co my lidé nejsme schopni ověřit?“
„To ano, uznávám. Ale nikdy mě nepřesvědčíš o tom, že existují obří mimozemské slepice, dokud mi jednu z nich nepoložíš na pitevní stůl.“

Ovečka byla smutná, že s Vlkem nemá nikdy jistotu, že si za ní přijde hrát i další den. Proto se před tím, než večer šla spát, modlila za Vlkovu přízeň k Nesmrtelnému Strýčkovi. To byl bůh oveček, také nazývaný Velký Oveč, ke kterému promlouvaly, když tráva byla málo zelená a voda v potůčku málo čirá.
Ovečka ale zkusila štěstí a obrátila se na něj i se svým neobvyklým problémem. Věděla, že hrát si s Vlkem není dobré, ale přesto pokoušela osud, protože Vlka měla ráda. Věděla totiž, že pokud nevykročí za hranici ohrádky, navždycky už zůstane hloupou ovcí ze stáda.

Ulice Starého města jsou prostorné a plné světla. Přesto jsou plné i malých uliček, které zdánlivě vedou do neznámých končin. Ale stačí Starým městem několikrát projít, zabloudit, a dostanete alespoň malou představu o tom, kudy se kam dostanete.
Ty malé uličky ale kdysi nebyly tak přehledné. Staré město už dávno není takové, jaké bývalo – labyrintem plným tmavých průchodů beze jména, které vás dovedly na neznámá místa – nikdy jste z jednoho konce na druhý neprošli stejnou cestou. Židovská čtvrť bývala městem sama pro sebe. Temným srdcem královské Prahy.
A jakmile vás toto srdce pohltilo, poznamenalo vás už navždy svou mlhavou minulostí.

Mezi ovečkami propuklo vzrušení. Do jejich řad přišla nová, neznámá krasavice s vlnou tak bílou, že jí i beránci na obloze mohli závidět.
„Bééé?“ zeptala se Ovečka.
„Nikdo ji nezná, nevíme, odkud je!“ odpověděla její kamarádka.
„Na to se podívám,“ rozhodla se Ovečka a vydala se za krasavicí, kolem které se udělal hlouček obdivovatelek.
„Kdo jsi?“ vypálila na ni a měřila si ji nesmlouvavým pohledem. Nechtěla ve stádu žádnou konkurenci, která by jí mohla ukrást Vlka. Už tak bylo těžké udržet jeho pozornost.
Ale krasavice na ni jen spiklenecky zamrkala a vycenila špičáky v úsměvu.
Vlk si našel novou hru.

Byl monstrem beze jména. Nemohl mít jméno, vždyť čí jméno měl nosit? Toho, od kterého pocházejí jeho ruce? Nebo nohy? Srdce? Mozek? Ne... nebyl ani jedním z nich. Nebyl nikým.
Pozoroval jizvy, které zbyly po Frankensteinově experiementu. Byl stvůra. Všichni se ho báli, nikdo ho neměl rád.
V jeho hrudi statečně bil život, hlásil se světu, ale nikdo ho neslyšel. Měl chuť hlasitě křičet, že má duši. Že není mrtvá, jak si všichni myslí. Ale nikdo by ho stejně neposlouchal. Nezasloužil si to.
Ucítil, jak mu po tvářích stékají teplé slzy. Měl lidské emoce, ale přesto nebyl člověkem ani trochu.

Chodil do ateliéru každý den a poctivě dělal studie lidského těla. Donekonečna kreslil ruce, chodidla, sochu ženského těla, aby si osvojil základní lidské proporce. Ze začátku ho to bavilo, ale časem cítil, že to není nic pro něj.
Toulouse-Lautrec se ho snažil přesvědčit, aby v dílně zůstal, ale stará škola nebyla pro Vincenta tím pravým. Myslel na venkov a Milletovy obrazy. To bylo to, čemu se chtěl věnovat. Zobrazování prostého života, takového, jaký je.
Když získal pocit, že techniku už ovládá celkem obstojně, sebral se a odjel na jih. Maloval žluté slunečnice a ještě rád zapomněl na staré malířské mistry.

V závěru svého života Vincent namaloval několik obrazů, ale nikdo neví, který z nich je skutečně poslední. Lidé s oblibou označují za poslední obraz Pole s havrany. Na vedlejší koleji ale stojí jiný obraz, který by mohl být také posledním. Pšeničná pole pod oblačnou oblohou. Je klidnější, než ten s havrany. Vzduch je nehybný v očekávání prudkého deště.
Kdo ví, co Vincenta nakonec dohnalo k tomu, že se postřelil? Možná to byl vnitřní neklid, strach a úzkost, které vložil do obrazu s havrany. Ale možná to byla harmonie, vyzařující z druhého obrazu, po které toužil a která nikdy neměla přijít.

Hledím do tmy vstříc hvězdám. Hledím do budoucnosti a snažím se nevnímat přítomnost, která je příliš bolestná a nejistá, abych ji byla schopna unést. Ani budoucnost neslibuje, že všechno bude lepší, ale zatím tu není a já nevím, co ukrývá. Ale skýtá naději.
Naději na to, že se vrátíš i s klíčem a odemkneš mi mou tmu a prozáříš ji světlem. S každým mým nádechem jsi blíž. Vím, že přijdeš, dřív nebo později. Přijdeš, odemkneš a klíč od času, který spolu strávíme, odhodíš do řeky, aby ho už nikdo nemohl zamknout.
Budeš tady a já už nikdy nebudu mít strach.

Potřásla Ovečka hlavou a ukousla trs trávy. Pak do prkna ohrádky vyryla kopýtkem velké pokřivené P. Prostě si ji jenom spletl, nic to neznamená.
I když mu to zase tak úplně nevěřila. I ovce jsou rozdílné a ona je přece výjimečná. I když... vlci jsou nevšímaví a zabednění. I udělalo rýhu do dřeva.
Foukal vítr a přinesl k Ovečce vůni lesa. F naškrábala s vyplazeným jazykem.
Koukala na svůj výtvor a spokojeně se usmála. Krátkými tahy udělala písmeno K.
A pak ještě dalších pár písmen. A nakonec přeškrtla.
„Mám na tebe PIFKAU, Vlku!“ zněl Oveččin vzkaz na vnější straně ohrádky.

„Vážně v tom mělo křupnout, Scullyová?“ zeptal se úzkostlivě Mulder.
„To je naprosto normální. Občas nějaké žebro málo přeříznu, takže se pak vylomí. A kosti při lámání prostě křupou,“ odpověděla mu Scullyová nezaujatě, když mrtvému vytahovala hrudní kost s trojúhelníkem žeber.
„Jak myslíš,“ řekl přiškrceně a začal zelenat.
Scullyová přešla k abdominální části a jala se vytahovat střeva.
„Probůh, to je toho tolik?“ podivil se a couvnul.
Scullyová s hlasitým mlask položila střeva na váhu. „Muldere, ještě slovo, a už tě k pitvě nepustím.“
„Asi mi to nebude vadit,“ odvětil Mulder a s rukou na puse se vytratil z pitevny.