Moje články

Janek se chmuří u stolu. Táta nad ním stojí a mračí se.

„Měl by ses oženit.“

Janek pokyvuje hlavou, ale uvnitř se mu nechce. 

Nechce si uvázat na krk ženskou a převzít tátovo hospodářství.

Jo, běhat za děvčaty, laškovat s nimi po dlouhých dnech plných roboty, to se mu líbí. Každý týden jiná, která se zrovna nechá.

V duchu si vybavuje jejich jména a tváře.

Která je ta nejpovolnější?

Maruna ne, ta se křižuje, jen poodhrne sukénečku.

Eliška ho políbí, ale ruce z klína odstrkuje.

Ale Anička holubička, ta se nejvíc směje, když ji za stodolou laská na bílé kůži.

Byl to jen obyčejný šestnáctiletý kluk a chtěl se podívat do minulosti na rytířský turnaj.
Jenže cesta časem nabrala nečekaný zvrat.
Rok 1212.
Cesta z Německa přes Alpy do Itálie.
Neznal jejich svět a vlastně ani pořádně jazyk. Ale v očích těch zubožených dětských tváří byl hrdinou, protože znal věci, které si ony nedokázaly představit. Ale ony měly cíl, měly vizi, spojovala je naděje na zázrak.
Dovedl je k široké hladině moře, která se před nimi měla rozestoupit.
Když se vrátil zpátky, nepřestal myslet na děti, které cestu nepřežily.
Na zbytečnost svého dočasného hrdinství, protože cesta do Jeruzaléma se neotevřela.

Jejich trojice byla poněkud neobvyklá. Jistě, Geralt s Marigoldem cestoval často, ale Yennefer dávala přednost portálům.
Marigold od rána žvanil, jako kdyby ho platili od slova. Odpoledne už sténal zoufalstvím nejen Geralt, ale i Yenn ztrácela svou ledovou vyrovnanost.
„A pak ten běs zaútočil, já jsem seskočil z koně a vytáhl...“
„Sklapni, barde, nebo tě umlčím na dobro,“ zavrčela čarodějka.
„No dobře,“ hlesl Marigold. „Ale nejdřív vám to dopovím, určitě vás zajímá...“
Geralt barda propaloval pohledem. „Nezajímá.“
„Rozkaz zněl jasně, už mlčím jako ryba,“ zakoulel očima Marigold. Věděl, že dráždit Yennu se nevyplácí.
O tom by koneckonců zaklínač mohl vyprávět.

Ležel na poli mrtvých a cítil jen tělo prostupující chlad, který se plížil po končetinách jako hustá mlha. Neměl ponětí, kde je a kdy je, jestli je na živu nebo je mrtvý. Ale cítil… nejspíš žil.
Jeho mysl postupně prostupovala mlhou a místy zahlédla kousek skutečna – bitva u Cullodenu – Claire – skelný pohled Jacka Randalla – krev na jeho rukou – pád.
Tíha reality na něj padala čím dál více, jak se mlžný opar zvedal z jeho mysli.
A na samém kraji vědomí zůstávala nejposlednější z posledních vzpomínek.
Zasáhla ho taková fyzická bolest, jakou nezažil u nejhorších ze svých zranění.
Claire odešla kameny.

Na Place du Tertre ležérně posedávali v pouličních kavárnách umělci a vesele klábosili, trhovkyně nabízely ve stáncích své zboží okolojdoucím lidem a vzduch provoněly šeříky a palačinky s cukrem.
Vincent se šťastně rozhlédl kolem sebe. Prošel malým trhem a vkročil do stínu katedrály Sacre-Coeur. Jen pár kroků dál po kočičích hlavách a měl celé město jako na dlani.
Zhluboka se nadechl. Jeho nitro zaplavil pocit svobody a naplnění. Konečně měl směr, cíl, důvod. A věděl, že tentokrát je to to pravé.
Viděl pod sebou Paříž a představoval si, jak by ji namaloval. V pastelových tónech ranního světla, ospalou, bezstarostnou, oduševnělou.

Spock zíral na dveře kapitánovy kajuty a přemýšlel, co dělá. Co se stalo s jeho naprosto racionální myslí, sesypala se jako domeček z karet? Cítil, jak mu srdce rychle tluče a jeho tělesná teplota se zvyšuje. Kdyby se Vulkánci potili, byl by patrně i mokrý. Takhle se naposledy cítil při pon farr, jen o málo víc šíleněji.
Co když signály přečetl špatně a bude to jen naprosté fiasko?
Vteřiny ubíhaly a on stále zíral na ty dveře.
Pak se najednou otevřely a stál v nich Jim.
Usmíval se.
Vtáhl ho dovnitř a přitiskl rty na ty jeho v úlevném polibku.

Rodiče chtěli, aby se vypracoval u strýčka Centa v obchodě uměním Goupil & Cie. Zpočátku ho to bavilo, pak zůstával už jen kvůli rodičům.
Haag, Londýn, Paříž. Chtěl se zavděčit všem, ale čím dál víc cítil, jak ho tento osud tlačí. Prodávat krásné umění hloupým lidem, které nezajímá…
Do obchodu chodil s čím dál větším odporem. Byl otrávený, protivný, neurvalý. Nakonec ho propustili a Vincent najednou čelil skutečnosti, že sobecky zklame rodinu.
Ale Paříž byla tak zajímavá… plná skutečných umělců, se kterými mohl hodiny rozprávět o současných dílech. V jeho srdci to zaselo semínko, které o roky později plně vykvetlo.

Frank Burns poulil oči na roztřeseného vojína, který jim byl to ráno přidělen na výpomoc jako saniťák.
„A proslýchá se, že ty čínské svině tě stáhnou za živa z kůže, když tě náhodou dostanou živého,“ prohlásil nenávistně. „Severokorejci ti prý dokonce nacpou vlastní střeva do pusy, abys nekřičel.“
„Co myslíš, jak dlouho tu vydrží?“ zeptal se Hawkeye.
„Ten zelenáč nebo Frank?“ opáčil Hunnicutt.
„Franka odsud nedostane ani výhružka jeho ženy, že ho vykastruje“ namítl Pierce.
„Zelenáčovi dávám dvě hodiny. Pokud ho nezachráníme.“
Hawkeye se zamyslel.
„Pravda. Je to záchrana v zájmu lidstva. A Franka bychom měli poslat Číňanům. Na převýchovu.“

Lisbeth zabořila hlavu do polštáře. Před očima jí běžel celý její zpackaný život, všechno, co si musela prožít. Snažila se spát, ale výjevy se jí míhaly před očima jako záběry ze špatného filmu.
Toužila svůj život přestavět, začít od znova, být někým jiným, nějak jinak. Být s někým jiným. Nemít v hlavě tak výkonný mozek.
Hodiny trávila zíráním na přístav a přemítala, jak žít jinak. Tma se pomalu snášela na Stockholm a její osamělá duše dál bloumala po světlech odrážejících se na vodě.
Má někdo jako ona v tomhle světě ještě vůbec místo?
A kde v tom všem stojí Mikael?

Geralt s Marigoldem zastavili v hostinci U Prasečího tance.
„Pivo!“ zahalekal Marigold.
„A něco k snědku, jestli máš, hostinský,“ dodal Geralt.
Pojedli a popili skoro v osamění, hosté postupně odcházeli, když si Geralta blíže prohlédli.
„A mají pánové čím platit?“ zeptal se hostinský.
Zaklínač s bardem po sobě loupli očima.
„Inu…“ kupoval Geralt čas, ale v tom básník vytasil loutnu.
„Mohu zadarmo hrát celý večer!“
Hospodský ho zpražil pohledem. „Hospoda je prázdná! Všechny jste vyhnali a ještě platit čím nemáte!“
„Díky,“ ulevil si Marigold, když se plížili pryč, zatímco hospodský počítal andělíčky. „Byl jsem si jistý, že tentokrát to zabere…“

Ještě když měl v hlavě ideu komunity malířů žijících v jeho Žlutém domě, horečně obstarával všechno, aby se na příjezd umělců z Paříže připravil. V první řadě neustále psal Gauguinovi. Ten odpovídal sporadicky, ale čím méně od něj dopisy chodily, tím více jich Vincent napsal.
V druhé řadě pořizoval nábytek, který bylo potřeba opravit, vybavoval pokoje, uklízel, do toho stále intenzivně maloval. Skoro nevařil, jen se odbýval kusem chleba, jeho žaludek proti pestřejší stravě protestoval.
Činorodé naplnění dne ho uspokojovalo. Cítil se šťastný a tak lehký, jako kdyby všechny starosti světa odletěly pryč.
A na stůl postavil vázu se slunečnicemi.

Spock nemohl usnout. První noc mimo izolaci, ve své kajutě, obklopen důvěrně známými předměty, které ho obvykle samy přiváděly do klidného stavu mysli. Tentokrát jeho útočiště nezabíralo.
Pokoušel se ponořit do meditace, ale jako kdyby mu na stěnu lebky něco neustále doráželo. Nepatrný, tichý hlas, který ho rušil v koncentraci.
Po několika marných hodinách snahy o zklidnění ukrajujících z jeho času odpočinku se rozhodl, že tomu hlasu dá prostor.
Ponořil se do svého nitra a vyhledal místo, odkud se ozýval.
Pak pochopil, kde je problém.
Když ve tři hodiny ráno lodního času stál u kapitánovy kajuty, Jim nebyl vůbec překvapený.

Čas strávený v izolaci se pomalu chýlil ke konci. Vyplnili ho velkým množstvím mlčení, meditací a partií šachů. Kirk měl ale pocit, že mezi nimi vzniklo určité napojení, které sdílejí lidé sobě navzájem hodně blízcí.
Mlčení ne vždy znamenalo, že si nemají co říct. Nemuseli používat slova.
Možná za to mohla vulkáncova mysl k telepatii uzpůsobená, ale i to představovalo jistý průnik.
Za masku neexistujících emocí.
„Těšíte se na svou konzoli, Spocku?“ zeptal se ho nenuceně několik večerů před koncem.
„Ano, prodlévání bez práce mi způsobuje nedostatečný stimul,“ odpověděl Spock. „Nicméně klid a mír vaší společnosti… zcela jistě budu postrádat.“

Do Poplaru přišlo jaro, ulicemi se proháněly děti s kuličkami a praky, dělníci mířili do přístavu, manželky zařizovaly vše potřebné pro domácnost. Sestry z Nonnatu se jen střídaly ve dveřích, ve čtvrti rodila jedna žena vedle druhé.
„Přísahám, že tohle je to nejnáročnější jaro, které jsem tu zažila,“ odfrkla si Trixie a unaveně se svalila na postel po obzvlášť těžké noci.
„A bude hůř,“ popíchla ji Valerie. Trixie po ní hodila polštář.
Sestra Julienne jim u snídaně s rozpaky přečetla úřední dopis.
„Máme zavést opatření na podporu porodnosti,“ řekla skoro s omluvou.
Trixie vyprskla smíchy.
„To nám tu ještě chybělo!“

Někdy ho to tak přepadlo, ani nevěděl jak, ten záblesk šílenství, co přinášel jen zkázu. V koncertu slov chrlících se z jeho hrtanu pozoroval v němém úžasu, jak Gauguin vrtí hlavou a s rozzlobeným výrazem odchází.
Temno před očima ho ohlušilo, slepě se potácel zahradou utopenou v měsíčním světle a doklopýtal na ulici. Nevnímal nic, jen mu v hlavě zněla Paulova slova doprovázená protirytmem jeho odchodu. Je pryč, je pryč, je pryč.
Prázdno, kterému nemohl uvěřit, ale stejně mu rozdíralo nitro. Není to pravda.
Ale ruka, která pak sahala po břitvě na nočním stolku, ta věděla, že je to tak.

„Muldere, kouzla neexistují…“
„Vážně ne?“ Mulder poklepal na novinový článek.

V jihozápadní Anglii se včera stala prapodivná událost. Svědkové tvrdí, že z opuštěného údolí blízko Plymouthu se linula zelená záře a byly slyšet hrozivé výkřiky. Později oblohu zaplnil zvuk motoru, který se přibližoval a oddaloval. Policii bylo několikrát nahlášeno, že se ulicemi města pohybují podivná individua v dlouhých černokněžnických hábitech s nějakými proužky v rukou. Sally Whiteboroughová tvrdí, že jde o příslušníky sekty černé magie, kteří jsou zodpovědní za včerejší události.

Mulder na Scullyovou vyzývavě hleděl, jako kdyby článek dokazoval všechny jeho teorie. „A ty jsi říkala, že kouzla neexistují.“

Dotek osamění
jako studená stužka ovíjející se kolem krku
pohled do prázdna, holé nitro
jen tikot hodin naplňuje tok času
A stará fotografie ztracené zahrady,
dávných časů, dávných minulostí
a lásek
Vyvolá slzy naplňující všechny současné smutky
jen tiše sedím a nechávám se nést
melodií
občas probleskne myšlenka na nicotu
ale takovou sázku nelze vyhrát
Vůně odcizení
připomene dotek teplého těla,
jak je to dávno, co to bylo přítomností
jen otisk zapomenuté vzpomínky
Touha po pohlazení
něhou
obklopení láskou a starostí
Tichý vzlykot po cestě jiných
Vzít se za ruku a vpíjet se do momentu propojení
Je to dlouho pryč

Kamëlë ležela schoulená ve tmě, v drüeinové kleci, tak malá, až byla skoro neviditelná. Zavřené oči, pevně semknuté rty, uši splývající podél hlavy jako závoj temně fialových vlasů. Zdánlivě bez dechu.
Nebyla mrtvá. Jen čekala.
Paüsüe ji byla zkontrolovat, ale nakonec její slabosti nevyužila. Nechala ji tam ležet v hybernaci, v podivném stavu na prahu smrti.
Kamëlë neměla jinou možnost, pokud chtěla získat alespoň sebemenší šanci na přežití. A trefila se. Paüsüe nebyla hloupá, ale boty její předchůdkyně velekněžky jí byly zatím příliš velké.
Tma byla nekonečná, chladná, össenské tělo dokonale objímala jako perfektně padnoucí rukavice.
Kamëlë vyčkávala. Tiše, pokorně.

Izolace. Tři týdny. Jen on a Spock.
„Mrzí mě to,“ řekl upřímně Kostra, „nebudou to tři lehké týdny.“ Očkem mrknul na Vulkánce.
Kirk přešlápl. „Zkusím z toho vytěžit, co se dá,“ odkašlal si neurčitě.
Kostra na něj pořád soustrastně hleděl. „Tak běžte, ať tam nemusím s vámi. A to by nechtěl nikdo.“
„To rozhodně ne,“ odtušil Kirk pobaveně.
Spock čekal u dveří a přivítal ho pozvednutým obočím.
„Připraven, kapitáne?“
„Na něco takového se asi nedá připravit, pane Spocku,“ odvětil Kirk. „Ale my se nedáme.“
Měl z toho přirozeně obavy. Ty tři týdny mohly skončit velmi dobře… nebo taky velmi špatně.

Šachy. Hráli 3D šachy znovu a znovu a Jim znovu a znovu prohrával.
„Nechal jsem vás vyhrát, pane Spocku, protentokrát.“
Spock zmateně zamrkal. „Nerozumím.“
„Nezahrajeme si něco jiného?“ Kirk měl pocit, že další prohraná partie šachů by ho zabila. Jakákoli další partie šachů by ho zabila.
„Co navrhujete, kapitáne?“
„Hru na pravdu a lež,“ odvětil nenuceně Kirk, jako kdyby Spock snad byl schopen vnímat emocionální nuance v tónu jeho hlasu.
Vulkánec přikývl.
Kirk si odkašlal.
„K někomu na téhle lodi chováte city,“ vyslovil konečně.
Spockův obličej byl bezvýrazný. Ale Kirk měl dojem, že v něm vidí trochu paniky.
Dobré znamení.

Kapitán Kirk a komandér Spock se materializovali v transportní místnosti.
„Vy dva. Se mnou,“ zjevil se před nimi doktor McCoy v ochranném obleku a s nekompromisním výrazem.
„Co se děje, Kostro?“
„Zjistili jsme, že na planetě, ze které jste se vrátili, řádí virová infekce,“ řekl doktor. „Nemá žádné příznaky, ale je vysoce nakažlivá a může být smrtící.“
Kapitána polil studený pot. „Je to tak vážné?“
Kostra přikývl.
„Jaký bude váš postup, doktore?“ ozval se Spock.
„Bohužel, nejlepším opatřením proti šíření je třítýdenní izolace.“
Kirk pohlédl na Spocka.
To budou tři dlouhé týdny, pomyslel si a v břiše ucítil podivné zašimrání.

Marigold si nešťastně prohlížel pampelišky a kořínky. „Nebylo by tam něco… výživnějšího?“
Geralt pokrčil rameny. „Nic lepšího nemáme. Práce není a peníze na zdravou stravu a střechu nad hlavou taky nejsou.“
„Tohle dál nevydržím, Geralte. Co kdybychom navštívili Yennefer? Vengerberg není daleko.“
Zaklínač zaváhal. „Ta možnost tu je, ale řeknu ti, že radši budu nadosmrti žrát kořínky, než Yen přiznat, že jsem na dně.“
Marigold začal odevzdaně chroupat kořínky.
„Teď už by nám jen chybělo, kdyby začalo pršet.“
V dáli se zahřmělo.
„Víš co, Marigolde? Drž hubu,“ procedil skrz zuby zaklínač, když u vyhaslého ohně seděli jako dvě zmoklé slepice.

Kebuláčci žili pod kameny a vycházeli ven, když byli zvědaví, co se okolo děje. Byli malí a skoro průhlední, ale záleželo, kdo se na ně díval. Dospělí si jich skoro nevšimli a děti si s nimi často povídaly.
Uměli ledacos najít, když jste se k nim chovali mile, třeba ztracené klíče, brýle, peněženku nebo ten otřesný porcelánový set od pratety, který se jako by do země propadl, zrovna když měla přijet na návštěvu.
Ale taky uměli věci šikovně schovávat. Když jste ty klíče, brýle, peněženku nebo porcelán nemohli najít, mohli jste si být jistí, že jste kebuláčky něčím dozajista naštvali.

Milý Theo,

píšu ti až po pár dnech, doktor mi nařídil odpočinek, nemohl jsem ani malovat. Ty dny prázdnoty byly dlouhé a chladné, ale cítím, že mi pomohly. Venku už zase sálá léto a teplo mi proudí do těla a zdá se, jako kdyby se v něm objevovala nová energie. I na duchu je mi mnohem lépe. Za pár dní, pokud doktor povolí, půjdu malovat do zahrady. Letní Slunce vytváří oStré stíny a zahradu vykresluje v dalších pohledech. Cypřiše voní intenzivně i v noci. MySlím na tebe a tvou rodinu. Těším se, až se zase znovu uvidíme.

S láskou, Vincent

„Říkám ti, Otisi, že s tímhle účesem vypadáš jako pako,“ řekl Eric vyčítavě.
„Vlasy takhle nosím odjakživa,“ namítl Otis.
„No právě. Jsou úplné memento tvého dětství. Musíš ukázat, že jsi muž zralý k pomilování.“
„Nech toho…“ bránil se Otis. „Jak bych se podle tebe měl česat?“
„Předně musíš k holiči.“
Na otázku „Jak to bude?“ dostal holič od Erica podrobný popis.
Otis se mu úplně odevzdal, byť ho zvuk holícího strojku značně znepokojoval.
Když se podíval do zrcadla, naprosto se zděsil. „Vždyť vypadám jako Adam!“
Na hlavě měl pouhé tři milimetry vlasů.
Eric se mu ve škole celý týden vyhýbal.

Když nás všechny zavřeli, věděli jsme, že budeme muset k výslechu. Kdo jsme, s kým jsme se potkávali, jak jsme to mysleli. A myslíme si to, co nám oni předkládají?
Začínali zlehka, někdo se vystrašil hned a přiznal se. Někdo odolával dlouho. A pak, v té největší bolesti, odkýval všechno, i to, co nebyla pravda. I to, za co věděl, že umře.
Inkvizice byla neúprosná. A na konci všeho se ukazovala pravá tvář lidí. Jak zlí dokážou být, zlí pro jeden jediný poklad.
Mučili nás všechny tak dlouho, až jsme se všichni přiznali. Z mé cely už nezbyl vůbec nikdo.

„Hele, Geralte, viděls ten držkopád mladého Wojtka?“ začal Marigold zvesela.
„Ne,“ odvětil zaklínač. „A nevyprávěj mi to,“ dodal rychle, když viděl, že Marigold otevírá pusu, aby mu historku barvitě vylíčil. Básník zase zklamaně sklapl a pokračoval v jízdě.
„A Geralte–“ začal za chvíli znovu, ale zaklínač mu hned skočil do řeči.
„Ne.“
„No tak ne. Ale přicházíš o skvělou historku, jak mi Lasička jednou po večeři–“
„Marigolde, pozor!“ přerušil bardovo žvatlání najednou Geralt, ale už bylo pozdě. Marigoldův kůň škobrtl a básník z něho sletěl jako malina.
Geralt se na něho šklebil. „Co jsi mi to chtěl vyprávět o Wojtkovi?“

Vincent listoval novinami a zaškrtával si zajímavé události. Mimo hltání nejnovějších románů si rád udržoval kulturní přehled. Také už dlouho nic nenamaloval – Haagské teskné zimní ulice ho příliš neinspirovaly, jen čas od času udělal pár ponurých črt každodenního dění.
V tom ho to upoutalo – strana s inzercí. Lidé nabízeli a poptávali práci všeho druhu – Vincentovi svitla naděje.
Ihned sedl ke stolu a napsal Theovi několikastránkový dopis. Namaluje několik obrazů a prostřednictvím inzerátu bude svá díla nabízet. A nebude nadále finančně závislý na Theovi…
Za týden v novinách jeho inzerát vytiskli.
Vincent van Gogh, malíř z Noord-Brabantu, nabízí svá umělecká díla…

Kocour tancoval kolem Krytona, který v rámci přípravy trvanlivých zásob na horší časy nakládal zavináče.
„Přidám tam cibuli,“ opakoval Kryton recept.
„To tam nedávej, to neni potřeba,“ hučel Kocour.
Android pokračoval: „Dále nakrájenou kořenovou zeleninu...“
„No když to musí bejt, tak teda jo, ale dělej, Krytone,“ křepčil nedočkavě Kocour.
„...sůl, ocet...“ Kryton s obdivuhodnou ledabylostí ignoroval Kocourovo dorážení. „...cukr, bobkový list, pepř, nové koření...“
„Tohle všechno? A bude to ještě vůbec ryba?“
„...a nakonec snítku kopru,“ dodal Kryton.
„Cožeeee? Zbláznil ses, Krytone? Kopr? Fuuuj!“ nevydržel to už Kocour, bleskově vylovil sledě, než je Kryton gastronomicky naprosto znemožní, a byl pryč.

Angelo Voiello se snažil být dobrým rádcem každému papežovi, kterému sloužil. Dobrým tak, aby to vyhovovalo jemu. Nebyla to jednoduchá pozice zvlášť pro to, že to ve skutečnosti byl on, kdo vládl církevnímu světu ve Vatikánu.
S mladým Lennym narazil. Nenechal si poradit. Dělal si paličatě všechno po svém. A hlavně – byl naprosto nepředvídatelný. Jako kdyby věděl, že se ho Voiello snaží dostat, kam potřebuje, a tak každou jeho radu odmítal.
Voiello to nakonec vzdal. Nesnažil se radit papežovi ve svém zájmu, ale aby to skutečně bylo dobré pro chod církve.
On koneckonců o svou říši věrných jen tak nepřijde.

KONEC SLOŇÁCKÉ NADVLÁDY! NENECHEJME SE OVLÁDAT FEŤÁKY!
Velectěná velekněžka regentka Paüsuë víry Akkütlixovy rozhodla, že s platností od zítra musí každý obyvatel Země podstoupit pohovor s kněžím za účelem odhalení všech lidí s psychotronickými předpoklady, aby je mohla nechat odstranit! Každému odhalenému latentnímu psychotronikovi bude podána myceliální droga, jež ho zahubí pomalou a krutou smrtí.
Nenechejme se zatlačit sloňáky, roztahují se už příliš dlouho! Tento jejich třetí pokus o nabytí absolutní nadvlády nad Zemí je nanejvýš odporný a trestuhodný! Vyjděte do ulic a volejte Aš~šáda, který nám jako jediný může pomoci!
Nenechte ze sebe udělat oběti toho jejich hmyzího boha!

Sněhurka znuděně listovala akčním letákem. Už měla v trpasličí chaloupce vysmýčeno, navařeno na další tři dny a nakoupit už bylo vážně nutné.
Prófa potřeboval nové kalhoty, byly samá záplata. Dřímal by užil nový polštář, přemýšlela Sněhurka, Rejpal čepici, Kejchalovi by se hodil látkový kapesník… Stydlín dočetl další knihu a už neměl co číst, Šmudlovi bylo potřeba koupit nový svetr, protože ten starý mu byl kupodivu už malý. Jen Štístko vůbec nic nechtěl.
Sněhurka se rozhlédla po světnici, jestli někde neobjeví skrýš se zlaťáky, jinak jí nezbývalo než při nákupu šetřit.
Povzdechla si. Nebylo lehké starat se o sedm dospělých mužů.

Rodina seděla u večeře a diskutovala o posledních událostech. Lady Sybil se vrátila z demonstrace plná ideálů, které se po rozhovoru s rodinou pomalu vytrácely.
„Moc si na své výlety nezvykej,“ prohlásila Mary, „pokud se chceš někdy vdát.“
„V manželství není prostor pro takové vzletné ideje,“ přitakala lady Violet.
„Takže mým údělem bude poslouchat a manželův názor bude i mým názorem?“ rozhořčila se Sybil.
„Tak to chodí, drahoušku,“ podotkla lady Violet. „Ale s trochou šikovnosti prosadíš názor a ještě si bude myslet, že to byl jeho nápad.“ Stará dáma na ni poťouchle mrkla.
„V tom případě se nechci nikdy vdát!“

Lidé visící v dopravním prostředku, hlava na hlavě, noha na noze. Hromadná doprava dostává každodenně svému názvu. Normální, běžné, obvyklé.
Jenže pandemie se šíří. Panika se taky šíří. A paranoia. Tři pé, ruku v ruce. Lidé jsou ostražití. Drží si odstup, pokud možno jezdí autem nebo zůstávají doma. V hromadných prostředcích dopravy poloprázdno. Nenormální, divné, nezvyklé.
Smrk, smrk. Hlavy se otáčí jedním směrem.
Mrk, mrk. Nakazí nás?
Jedinec visící v dopravním prostředku se ocitá v ostrůvku prázdnoty. Dopadají na něho pohledy ostré jako šípy. Zlost. Strach.
Odsouzení.
Podivná doba prázdna, osamění.
Zbude tu vůbec někdo, kdo zase naplní tu normálnost?

Poslední nádech, velké soustředění, zvláštní nepřítomná bolest a nakonec úleva. Je to za tebou. Položili ti ho na břicho, tam, kde se ještě před chvílí schovával a pomáhal si na svět.
Krásné stvoření, velké tmavé oči hledají ty tvé, křehké maličké tělíčko. Teplé, jako ten pocit, co se ti hřejivě rozlévá u srdce. Roztřeseně ho držíš a pomáháš mu, aby se k tobě doplazil blíž. Hledá tě a pak se svým sosáčkem přisaje a je to to nejkrásnější, co prožíváš. Malými ručkami se tě drží, protože jsi celý svět, který má.
Je tady. Tvé dítě, na které jsi netrpělivě čekala.

„Elixíry jsem doplnil,“ řekl Geralt a utáhl si zapínání na kazajce.
„A musíš jít?“ zeptal se ho poněkud roztřesený Marigold. „Pamatuješ přece, jak to bylo s tou poslední strigou, že?“
Zaklínač si básníkovy rostoucí paniky nevšímal. „Tahle není tak zákeřná. A ty se mnou nejdeš, tak co se staráš?“ zeptal se Geralt, ale Marigolda to neuklidnilo.
Regis, dosud potulující se opodál, se nečekaně zjevil za bardovým ramenem. Tomu přejel mráz po zádech.
„Ještě štěstí, že ho budeš doprovázet,“ řekl úlevně.
Regis vycenil špičáky. „Kdepak, Marigolde, zůstanu tu s tebou a budu ti dělat společnost.“
Marigold vypadal, že na místě zcepeněl.

Jamie rázně přecházel po mýtině, v podpaží držel dřevěné kolíky a s každým krokem jeden zapíchl do země.
„Tohle bude světnice,“ usmál se na Claire, „a tady bude ložnice.“
Dmul se a s pýchou se rozhlížel okolo sebe.
Claire souhlasně pokývala hlavou. „Nemůžu se dočkat, až náš dům bude stát. Ale… nezdá se ti, že jsou ty místnosti poněkud… malé?“
Jamieho zářivý úsměv trochu pohasl. Zamračil se.
„Inu, mo duinne… možná ano. Ale… došly mi kolíky,“ pokrčil rameny.
Claire se zasmála. „A to jen proto budeme mít malý dům?“
„Máš pravdu, Sassenach, vyrobím další,“ řekl a jak slíbil, tak udělal.