DMD č. 19. pro 19. 4. 2014. Téma: Ví o nás

Dlouho jsme ležely ladem. Moc s námi nehýbala. Mohly jsme se zabarikádovat a taky jsme to udělaly. Pěkně jsme se teple a měkce obalily, vytvořily zásoby a uložily ke spánku. Pokud se občas něco dělo, byla to chvilka. Měly jsme páky, jak jí rozmluvit pokračování.
Pak se zbláznila. Všimly jsme si, že se stresuje, ale že nasadí takovéhle tempo, to jsme nečekaly.
První den. Druhý. Třetí.
Nikdo nevěděl, kdo z nás je na řadě. Šok. Rozmlouvání nepomáhalo. Polštářky nám začaly mizet. Postupně jsme rezignovaly. Jsme delší, větší, lépe zásobené, ale za jakou cenu? Ale zas o nás moc dobře ví.

Když znáš jméno, je to často jen několik kliknutí, které tě dělí od něčího života - se vším všudy, kolikrát víc, než je záhodno. Tím teď myslím hlavně to těhotenský porno - ano, milé dámy, opravdu ne každý potřebuje na své zdi na Facebooku vidět, jak vám přítel, protože dneska už se manželství nenosí, přikrývá jednou rukou nahá prsa a druhou má položenou na nadějeplném bříšku. A pak informace - některé z nich můžou bolet. Copak je normální se po roce vztahu zasnoubit a po přesně devíti měsících a pěti dnech po svatbě povít dítě? Ale mně si nevšímejte, mluví ze mně závist.

Jakub se vzbudil ráno ve svém chlívku,měl zhruba dvanáct promile. Vůbec si nepamatoval včerejší noc, v hlavě mu divně šumělo. Kraelk řekl svému kolegovi "subjekt z planety země, prokázal velkou míru otravy alkoholem." Na téhle planetě je rozhodně život, nicméně jestli inteligentní o tom stále můžou být pochyby." "Necháme mu tu důkaz na téma,že jsme tu byli,ale nikdo neví, jak se se s tím srovná". Jakub se snažil srovnat, očividně ho někdo operoval, když měl na sobě jizvy, které nikdo jiný neměl, normálně nikdo totiž nemá jizvy na nose. Jakub si uvědomil,že pravda je tam venku.

Přišlo mnoho nových lidí. Všichni blonďatí, modré oči. To mi přišlo zvláštní. Dívali se trochu divně - hlavně na ty, co vypadali jinak. Navíc byli takoví neohrabaní. Viděl jsem jednoho otvírat dveře. K popukání - jakoby by nikdy neviděl kliku… Vydával jsem se tehdy za ministra - já to nevymyslel, prostě mě odchytili. Asi, že jsem Němec. Typický blonďák s modrýma očima.

“Pane, přicházíme v míru jako přátelé árijské rasy,” začal jejich mluvčí. “Z planety u Tau Ceti.”

Vytřeštil jsem oči. Hlavně nad tou rasou. Árijci ze vzdálenosti přes 10 světelných let? Pak vyšlo najevo, že Hitlerovy projevy bylo to první, co slyšeli...

"Tony," Obrátil se Cris na Anthonyho, "Obávám se, že jsme byli prozrazeni."
"Cože?" Podíval se na něj Tony nechápavě. Jako většinou když Cris pronese zničeho nic něco takového. "Co tím myslíš?"
"Tím myslím," Pronese Cris, "Že to o nás vědí."
"Ano Crisi, ale co o nás ví?!"
"No přece že jsme zabouchnutí jeden do druhého!" Křikne na něj Cris.
"Jo aha..." Tony se zasekne z překvapení, že mu Cris křikl do obličeje. Za okamžik je ale možno slyšet otáčení koleček v Tonyho hlavě. "COŽE?! Co tím jako myslíš?!"
"Pravdu?"
"A kdo o nás vůbec něco takového ví?!"
"No, přece fanynky."

Lucien před pár dny důrazně vysvětlil členům „Podezřelého Uskupení pro Navazování Kontaktů“, že se individui s nutrií na prsou zrekrutovat prostě nenechá. Teď měl pocit, že se blíží odveta.
Sledovaly ho dvě postavy. Lucien zrychlil, zahnul, skočil do jednoho z průchodů a krytý padajícími stíny vyčkával. Za chvíli proběhli kolem. Tihle žabaři byli ještě horší než ta minulá banda.
„Myslíš, že nás viděl?“ zeptal se ten menší překvapivě ženským hlasem.
„Pokud ano, pak má ještě divnější způsoby než zbytek tohohle zatraceného města,“ odplivnul si ten druhý.
„Mohu prohlásit to samé o vás,“ odpověděl a vystoupil ze stínů s taseným mečem.

Cris se zarazil.
"Počkej, Tony! Myslím si, že o nás ví!"
"Tak nekecej a pojď!" seřval ho.
"Ale on ví, že chceme jít právě tam a nadběhne nám!" zakňoural Cri
"Mohli bychom tam být dřív, kdyby sis máknul a nezastavoval se pořád!" otočil se na něj Tony.
"Ale on už tam skoro je," stěžoval si. Tony se zastavil.
"A jak víš, že o nás ví?" zeptal se zmateně.
"Prostě to vím! Pojď, pojď tudy!" naléhal.
"Bože, ty jsi jak dítě! Někdy bych rád věděl, co se děje v tvé hlavě." Cris se na něj zazubil. "Nebo možná ani ne," přiznal.

"Ví o nás!" vyskočil principál ke stropu maringotky. "Zve nás prezident London Mime Festivalu! Píše: Doporučuji předsednictvu vaši účast! Vyplatilo se zaslat jim videozáznam našeho představení!"
"Probůh!" vydechl artista. "Vrcholná událost sezóny!"
"Nemusíte se učit anglicky!" zašpičkoval autor.
"Mně se to nelíbí, mimové se obejdou bez kulis..." zamrčel kulisák.
"Bílá mi nesluší, jsem letní typ!" zahořekovala naivka.
"Sehraji Aiantovu smrt! Úžasný kus!" rozplýval se tragéd.
"A nebude ti vadit, že u toho nesmíš kváknout?" otázal se nevinně satirik.
"Principále, půjč mi ten dopis, ať ho přeložíme společně."
"Principále, je mi líto, za "I" a před "advice you" jsi přehlédl "don't"."

"Ví o nás."
"Kdo o nás ví?"
"No přece on. Vnímá, jak se okolo něj plížíme ve tmě, cítí nás a slyší, jak dýcháme blízko něj."
"Možná bychom se mohli pokusit ho znovu najít!"
"Ale už jsme to zkoušeli mockrát. Nikdy se nám to přece nepovede."
"Nejspíš se jen nesmíme tak lehce vzdávat. Měli bychom se pokusit znovu."
"Akorát nás to rozesmutní."
"Ale představ si, až budeme spolu! Konečně spolu!"
"Na ten okamžik už čekáme hodně dlouho. Ach, příliš dlouho. Takovou dobu jsme sami..."
"Musíme! Musíme! Hned!"

Glum se odvrátil od svého odrazu na hladině jezírka a smutně si povzdechl.

Ví o nás. O všech. Skoro všechno.
Ví, kdy potřebuješ šťastný den a nechá zdvižená stavidla nebes.
Ví, žes podváděl a všechno to na tebe vykecá. V nejhorší možnou chvíli.
Ví, že ses těšil na setkání s kamarádkou, takže těsně před oslavou dovolí chřipce, aby ji sklátila.
Ví, že nechceš do školy, ale nenabídne ti jedinou rozumnou výmluvu.
Ví, že musíš trčet v práci, takže nechá slunce zářit a donutí tě poslouchat ten radostný ruch zvenčí.
Ví, že držíš dietu. Ponoukne přátele, aby tě pozvali do cukrárny.
Ví, že máš hlad. Vyžere ti ledničku.

Zlomyslný bůh? Osud? Ale kdeže.
Murphy.

Drahá,
komukoli o tom řeknu, tvrdí mi, že jsem paranoidní, ale já vím, že po mně jdou. Sledují nás všechny, sledují naše účty a záznamy, vědí o nás všechno. Ještě jsem nezjistil, kdo za tím stojí, ale jednou na to přijdu. Pokud do té doby nezemřu.
Vím, že se nad předešlou větou zhrozíš. Pomyslíš si, že nemám takové věci říkat, ale je naprosto nezbytné, abys teď byla statečná a postavila se tomu čelem. Budu jen jednou z jejich obětí. Vím, že od chvíle, co jsem odhalil jejich spiknutí, plánují mou vraždu.
Podrobnější informace ti nechám na tajném místě. Čtou poštu.

Přichází.
Slyšíme cvaknutí vchodových dveří.
Krčíme se vedle sebe za skříní a ani nedutáme.
Nemůžeme se hýbat, není tu prostor. Snažím se nepanikařit.
Prohledává každou místnost v domě.
Jeho kroky se přibližují.
Staré parkety pod jeho nohama teskně vržou.
Ví o nás. Ví, že mu neutečeme.
V duchu si přeříkávám modlitby, které mě učila babička před tím, než ji zabil. Než všechny zabil.
Je v sousední místnosti.
Volá nás.
Bráška vedle mě zakňourá. Prudce mu zacpávám pusu.
Nesmí nás slyšet. Nesmí!
Vchází do našeho pokoje. Slyším, jak se blíží.
Hrůzou ani nedýcháme.
Nakonec odchází.
Nenašel nás.

Jenomže bráška nedýchá doopravdy.

Voyager se do cíle své cesty dostal mnohem dřív, než by se zdálo z v průběhu mnoha let opakovaných zpráv o opuštění solární soustavy. Originál byl Flotilou odloven již patnáct oběhů po startu, a po trajektorii bylo posláno simulakrum.

Radní Flotily se svými tykadly opřelo o zlatou plaketu a začiřikalo :”Patetické, úroveň celkového uvědomění setrvává na stabilní úrovni, technologická připravenost je exponenciálně slabší než ukazovaly původní predikce.”

Rebializátor už tou dobou připravil ze stěrů z lodi humánní klony, malé tragické vzorečky lidství. Po jejich shlédnutí bylo všeobecnou aklamací odsouhlaseno vyčištění planety Země.

Sterilizační nádoba dostatečné velikosti je už na cestě.

Když spatřil Seregil uzarděnou Alekovu tvář, vzpomněl si na krásnou společnou noc. Konečně se dočkal. Byl nadšený, že má konečně s kým sdílet svůj život.

„Myslíš, že o nás ví?“ zeptal se Alek poté, co po snídani osaměli.
„No možná nemají jistotu, ale určitě tuší, že jsme oba šťastní a spokojení. Tohle je ve tvé tváři krásně vidět,“ odpověděl diplomaticky Seregil.
„A nebude jim vadit, že jako my dva, spolu, no, víš co,“ zaplétal se do toho Alek.
„Spíš bych předpokládal, že čekali, kdy k tomu dojde, lásko. Byl jsem do tebe už dlouho blázen,“ zašeptal Seregil s toužebným pohledem.

„Dělej,“ pobídl ji Vran. Hodil na palubu svůj vak s osobními věcmi (který momentálně obsahoval převážně slaninu) a vyhoupl se za ním.
Oddusal do podpalubí, zatímco se Rezka připravovala odpoutat loď od mola.
Za okamžik přidusal zpátky.
„Tadle je prázdná, musíme to sem přeložit.“
„Obilí? A jak?“ podivila se.
„Přeházíme.“
„Deset tun?“
„A co teda navrhuješ, no?“
Její pohled zamyšleně zamířil k nedalekému škuneru. O tom věděla, že prázdný není.
Tlačil je čas. Mají maximálně hodinu...
Temnotou přístaviště probleskly louče.
Nemají.
Na palubě škuneru byla ve třech skocích, Vran a jeho vak ji následovali.
Možná k téhle lodi najde manuál...