Moje články

Na zdech komnaty se ve světle svic komíhaly stíny. Tančily po kameni s plápoláním plamenů, natahovaly po ní své ruce, jako by ji chtěly zardousit.
Sansa nemohla úzkostí dýchat. Z chodby se ozvaly kroky a ona se zajíkla.
Ale to jen někdo prošel okolo, za chvíli se kročeje ztratily v tichu studeného hradu.
Ramsay si své urozené ženy příliš nevážil. Sázel na její strach, na své nohsledy, které jí zabrání v útěku.
Ale Sansa přes všechen strach v sobě měla ještě krůpěj odvahy.
Pokud se nepokusí utéct, dřív nebo později tu zemře.
Když bude mít smůlu, její tělesná schránka přetrvá.

Gaby žil ve svém vlastním světě. Okolního světa normálních racionálních lidí si nevšímal, stejně jako toho, co o něm říkali. Že je slabomyslný, možná retardovaný, nedovyvinutý. On si jich nevšímal.
Měl své vlastní způsoby objevování vnějšího světa. Nesnášel dotyky cizích lidí, ale rád cítil na své kůži dotyk věcí. Poznával svět okolo sebe jako slepý. Lehal si do trávy na zahradě, nechal se lechtat stébly po obličeji, písek z dun mu skřípěl mezi zuby. Velkého chrobáka zvědavě skousl, a když na něj matka s odporem hleděla, řekl nadšené „Ham!“
Bylo mu už osmnáct. Ale byl ve svém světě nadmíru spokojený.

Ten rok, kdy se Mulder vrátil, zpytovala svědomí a přemýšlela, jestli o hon za pravdou stále stojí. Stála nad rozhodnutím, zda ho následovat, nebo jít vlastní cestou.
V nejlepším se má přestat, říká se. Poslední události jí pomohly překročit propast pochybností. Vrátila se k vědě, bezpečnému přístavišti. Záchrana lidských životů ji naplňovala.
Ale stále ho držela za ruku. Nedokázala Muldera úplně opustit. Šílela z jeho pátrání po záhadách, z jeho konspiračních teorií. Nakonec musela odejít.
Zase je rozdělila propast a tentokrát se zdálo, že už ji nikdy společně nepřekročí.
O mnoho let později zjistila, že i ona chce znát pravdu.

Noc předtím, než se konečně rozhodla, že zanechá medicíny a půjde k FBI, se jí zdál zvláštní sen. Byla u kartářky, která jí nevyložila nic než sedmu. Kulovou. Stále dokola se ta karta opakovala.
Bylo v tom něco hrůzostrašného.
Nevěřila těmhle věcem, výkladům budoucnosti z karet nebo horoskopům. Ale ta symbolika ji trápila.
Sedm dní stvoření světa. Sedm ran egyptských. To číslo mělo silnou symboliku.
Osudové setkání, říkaly knihy. Znělo to jako to nejtrapnější klišé. Nakonec na to zapomněla.
O dvacet let později si ten sen zničehonic vybavila.
Hleděla Mulderovi do očí a najednou věděla, že kulová sedma jí nelhala.

Po dlouhé době si zas k ohrádce přišel s Ovečkou hrát Vlk.
„Béé,“ řekla nadšeně a radostně vyhazovala kopýtka.
„Kde jsi tak dlouho byl?“ ptala se ho.
„Toulal jsem se. Měl jsem náladu pod psa,“ odpověděl Vlk.
Celý den si pak zase hráli na schovávanou. Ovečka s chutí vyskočila z ohrádky, která už jí v poslední době připadala moc nudná a malá.
Když se pak večer loučili, Ovečka mu kladla na srdce, aby se zase ukázal. Trochu dřív.
Ale nebyla z jeho odchodu smutná. Byla plná radosti a tráva v její ohrádce jí zase přišla šťavnatě zelená, jako bývala dřív.

„Čokoládový dezert?“ zeptala se Gainana, když si k baru přisedla Troi s náladou pod psa.
„Ne,“ zavrtěla poradkyně hlavou.
„Horkou čokoládu?“ Gainana to zkusila znovu.
Zvedla k ní skelné oči.
„Se šlehačkou?“
Ale Deanna zase odmítla.
„Tak to musí být velké trápení, když nechceš už ani čokoládu. Co se děje?“
Před Troi přistála sklenka Rudého Toriana. Vzala ji do ruky, pohlédla na mok zářící ve světle barových žárovek a na jedno polknutí její obsah vypila.
Do očí jí mimozemský rum vehnal slzy.
„Williamovi byla nabídnuta loď,“ řekla tiše. „Myslím, že přijme.“
Gainana ji vzala za ruku.
Tenhle smutek alkohol neutiší.

Z Indonésie se vracel do Evropy plný rozčarování. Víc než podmínkami, které tam panovaly, byl Eduard Douwes Dekker otřesený tím, že místodržící i regenti se tvářili, že vykořisťování domorodců se neděje.
Snažil se ze své funkce zvrátit alespoň to nejhorší. Nakonec rezignoval. Na loď do Evropy nasedl s odhodláním zpravit o podmínkách v Nizozemské Indii celou společnost.
Za pár týdnů měl dopsáno. Chtěl být slyšen, čten, být bojovníkem za lidská práva.
Jenže Max Havelaar vyšel v exkluzivním drahém vydání, snad mu to van Lennep udělal naschvál.
Multatuli byl zdrcen. Místo toho, aby byl čten masami, byl oslavován jako geniální spisovatel.

„Brumbále, snažně vás prosím, dovolte mi...“
Na Snapeově tváři se zračilo čiré zoufalství.
„Severusi, ale to je krajně neetické,“ namítl Brumbál.
„Toho jsem si plně vědom, ale když ony jsou... tak pitomé. Neustále se mi dobývají do kabinetu. Už nemůžu ani v klidu opravovat eseje. Vždyť víte, že vlastně ani nejsou skutečné. Komu to ublíží?“
***
„Nechápu, že jste mu to dovolil, Albusi,“ protestovala Minerva. „Pro studenty je takové počínání silně nevýchovné.“ Její rty se stáhly do přísné čárky.
„Mějte pochopení, Minervo. Jen tenhle týden jich přišlo šedesát.“
Za okny se zeleně zablesklo.
Právě zemřela jednašedesátá učitelka Obrany proti černé magii.

Christian ležel na břiše s rukama svázanýma, ústa zacpaná roubíkem.
Zprava se kolem něj mihly kožené kalhoty. Zaregistroval v nich blonďáka s oříškovýma očima s potutelným úsměvem. V ruce třímal jezdecký bičík.
Zleva mu výhled zastoupila nacistická uniforma. Modré oči pod brigadýrkou jen zářily. Vzduchem zasvištěl důvěrně známý zvuk důtek.
Greyovi se trochu sevřely půlky. Byl od Elleny zvyklý na ledascos, ale tohle... to bylo poněkud příliš.
„Vypadá, že mu to stačilo,“ kývl Kirk na svého parťáka.
„Myslíš?“ zeptal se trochu zklamaně Harkness. „Škoda nevyužít příležitosti,“ mrkl na něj.
Kirk se lišácky usmál.
Za dveřmi herny Ana zaslechla tlumené zavytí.

Dveře jí otevřel muž pohledný. Trochu se jí ulevilo.
Uvedl ji do svého bytu, usadil ji na pohovku v obýváku a zeptal se jí, jestli si dá něco k pití. Byl starostlivý, ale trochu ostýchavý. Očividně se mu moc líbila, se zájmem si prohlížel její rezavé vlasy a pěstěné ruce.
Měla červený lak na nehtech.
Připravil jí koupel. Zaskočilo ji to, ale nebránila se. Bude příjemné si odpočinout po několika hodinách venku.
Projevil zájem jí umýt vlasy. Nakonec, proč ne, pomyslela si. Platí dobře.
Ale voda byla studená.
Ani nestačila začít drkotat zuby a už měla jeho ruce na krku.

"Drahý Vincente,
děkuji ti za tvůj poslední dopis, skica rybářských loděk nás s otcem velmi potěšila. Přesto nás tvůj stav i nadále trápí. Přáli bychom si, aby ses usadil a sehnal si slušnou obživu vhodnou pro tvůj stav. Od Thea jsme se dozvěděli, že stále žiješ s tou ženou nedobré pověsti, kvůli níž se s tebou nechce setkávat ani rodina strýce Mauva.
Vincente, snažně tě prosím, odejdi a naprav svou reputaci. Pokud bys chtěl, můžeš na čas zůstat v rodičovském domě. Malířství je uctihodné zaměstnání, ale asi jsi pro něj nebyl zrozen.
Willemina posílá srdečné pozdravy.
S láskou
tvá matka"

Vcházeli na místo činu. Vše vypadalo naprosto běžně, jako všude, kde se stala nějaká vražda.
„Co se tu stalo?“ zeptala se Scullyová.
„Muže našla ráno jeho sousedka, když mu nesla noviny. Podle všeho je mrtvý od včerejšího večera,“ odpověděl policista, který dohlížel na vyšetřování.
„Vypadá to na docela obyčejnou vraždu,“ podotkl Mulder. Rozhlížel se okolo a snažil se najít něco neobvyklého.
„To ano,“ přitakal strážník. „Ale je tu jistá věc...“
Pomalu je vedl k tělu zavražděného. Muž očividně zemřel na následky poranění ostrým předmětem zaraženým do oka.
„Víte, vražednou zbraní byla pastelka. A jeho pětiletá dcera... je od rána nezvěstná.“

Dana Scullyová, zvláštní agentka FBI, zaútočila na číslo na své váze. Její kolegyně nám prozradila tajný recept, díky kterému má agentka tak útlý pas. Nejí totiž nic jiného než jogurt s mateří kašičkou!
Musí to být zázračný produkt, protože agentka Scullyová se mění před očima. Naši reportéři ji zahlédli před posledním vyšetřováním a byli šokováni její proměnou.
Zdá se ale přepracovaná, krutá dieta možná zatočila s jejími nadbytečnými kily, ale mnoho energie jí nedodává. Možná by si naše oblíbená agentka mohla občas dopřát i tlačenku!
Inzerce: Kupte mateří kašičku a nadobro zhubněte! Nyní výhodně jen za 125 dolarů vč. poštovného!

Doprovodila ho k vlaku, aby se s ním rozloučila, když odjížděl na frontu. Vtiskl jí polibek na tvář, kterou dlouho neuvidí.
„Až se vrátíš, budeme tři,“ řekla mu, než se zavřely dveře. Srdce mu poskočilo. Otevřel okýnko a s rozjíždějícím se vlakem na ni zakřičel, že ji miluje.
Prošla těžkým porodem, který málem nepřežila. O měsíc později jí přišel ten dopis. Do křiku hladového syna se z pokoje ozývaly její vzlyky.
„Mám tě rád, maminko,“ řekl, když pokládal květinu k náhrobnímu kameni, ale už ani nevěděl, jak vypadala, jak voněla. Zemřela žalem a on zůstal na celém světě dočista sám.

Lydia netušila, co má Wickham za lubem. Už týden byla zavřená v jedné místnosti.
Chtěla jít aspoň do divadla!
„Jak dlouho ještě?“ ptala se ho.
„Vydrž, holubičko, už jen chvíli,“ smál se na ni lišácky.
Takhle si to tedy nepředstavovala. Myslela, že být dospělou vdanou ženou znamená moci to dávat okázale najevo. Chodit na nákupy, švitořit s přítelkyněmi, koketovat s mladíky...
Ach, ty bláhová.
Nakonec si ji vzal. Prvních pár měsíců byla šťastná, měla svého Wickhama a ještě ho ukradla Líze!
Zakrátko hořce litovala. Nákupy si dovolit nemohla, na severu neměla přítelkyně a s vdanou ženou nikdo nic mít nechtěl.

Další laciná kořist. Tentokrát se stačilo jen správně usmát a už ji měl v náručí.
Kolikátá to byla? Už to ani nedokázal spočítat. Dělalo mu dobře dobývat ženská srdce. Ale přísahal by, že miloval každou z nich. Krátce, zato vášnivě.
Jen jedna duše mu opakovaně nedávala spát. Její blízkost ho rozechvívala, vždy se mu zvýšil tep a nemohl se soustředit na svou práci. Ale tentokrát mu úsměv nestačil.
Musel opatrně.
Ale nemohl si pomoct. Ten hlas a ta vůně...
A vůbec nejhorší to bylo, kdykoliv zaslechl ta důvěrně známá slova: „To je nelogické.“
Pan Spock ho prostě přiváděl k šílenství.

„Zase kokain?“ zeptal se Watson, když vešel do obýváku, kde Sherlock ležel rozvalený na pohovce a očividně zcela mimo realitu.
„Omyl, milý příteli. Jak jste si mohl všimnout, nemám v ruce injekční stříkačku. Dnes to není kokain, ale zcela jiný roztok,“ nadzvedl hlavu Sherlock a podíval se na něj sklěněnýma očima.
„Morfium?“
„Gin,“ opravil ho Holmes. „Neboli jalovcová. Duch v láhvi. Do angličtiny přejatý přes několik jazyků. Geniální,“ usmál se nepřítomně.
Watson ho několik momentů pozoroval a pak se usadil do křesla a rozložil si noviny.
Jestli Sherlock místo kokainu začal pít, už vůbec se s ním nebude dát mluvit.

Slunce zapadalo za obzor a nebe se zbarvilo růžovým oparem. Celá scenérie se rozechvěle odrážela v mořské hladině. Racci poletovali oblohou a křičeli.
Jim byl šťastný. Vzal Spocka za ruku, byli sami. Společně kráčeli na boso pláží a mezi nimi panovalo příjemné ticho. Moře líně omývalo pláž, po které pavoukovitě běhali drobní mořští tvorečci, kteří v písku zanechávali své stopy, jež vzápětí smyla voda.
Zastavili se. Spock se dvěma prsty dotkl Jimovy ruky a ten jeho gesto napodobil. Vulkánský polibek.
Kde se jejich prsty dotýkaly, cítil jemné chvění.
Taluhk nash-veh k'dular.
Jimovi ta slova rezonovala v hlavě.
„Já tebe taky.“

„A kdy se vrátí maminka?“ zeptal se malý Jonáš. Babička si ztěžka povzdechla.
„Maminka je nemocná, leží v nemocnici. Musíš ještě pár dní vydržet a vrátí se domů. Zítra se na ni spolu půjdeme podívat,“ vysvětlila mu a laskavě ho pohladila po tváři.
***
„Babi, kdy se maminka vrátí?“ zeptal se malý Jonáš o pár dní později. Babička stěží potlačila slzy.
„Maminka se už nevrátí, víš? Odešla do nebe a stala se z ní hvězda. A ta hvězda na tebe každý den kouká a opatruje tě. Takže je pořád s tebou,“ řekla mu, ale pohladit ho už přes vlastní smutek nedokázala.

Dny v Saint-Rémy utíkaly pomalu.
Vincent byl letargický, celé dny ležel na svém kavalci a četl si nebo pozoroval ostatní pacienty ústavu. Měl pocit, že tam nepatří. Oni byli skutečnými šílenci, které sem příbuzní odložili, on byl v pořádku. Nebyl šílený, jen v jeho záchvatech občas probleskl náznak běsnosti.
Chtěl vyjít ven a ponořit se do svých barev a pláten.
Doktor mu to ale zakázal. Měl strach, co by s ním další vypětí udělalo. Ne, Vincent se rozhodně nesmí znovu vysilovat.
Dovolil mu psát aspoň dopisy, do kterých občas kreslil perem. Těšil se, až zas bude malovat nádherně žlutá pole.

Když Hermioně přišel dopis z Bradavic, měla obrovskou radost, ale i obavy.
Bylo jí jedenáct a měla se vydat do cizího světa, do světa kouzelníků.
Ten svět ji fascinoval a chtěla ho poznat celý - říkali jí, že je šprtka, protože přečetla každou kouzelnickou knihu. Smáli se jí, že má pokřivené hodnoty, když prohlásila, že vyloučení z Bradavic je horší než smrt.
Jenže za tím vším byl jen strach. Že nebude dost dobrá čarodějka, že o ten kouzelný svět přijde. Že navždy bude jen průměrnou čarodějkou, protože je dítětem mudlů.
A tak z křehkého děvčátka díky strachu vyrostla silná, sebevědomá čarodějka.

Řekl jsi, že to bude jen na chvíli
že se za chvíli vrátím
ale už je to sedm dní
jsem pryč navždy
Řekl jsi, že já nejsem ta
která to prohraje
ale už je to sedm dní
jsem ztracená
Řekl jsi, že to urovnáš
že mi dáš sílu dál žít
ale už je to sedm dní
a já prohrála
Řekl jsi, že mi dáš víru
která se neztratí
ale už je to sedm dní
sešla jsem ze stezky
Řekl jsi, že se zas vrátím
že mu dám polibek na čelo
ale už je to sedm dní
jsem na druhé straně

Ale Butchovi nebylo dopřáno užít si klidu u bylinkového thé. Ze snění o krásné Patrícii ho vytrhlo zabouchání na dveře.
Znělo zlověstně. Butch Káčidy vyskočil a pírka se mu naježila. Sunkáč Kid už byl dávno pryč a on zůstal na zlověstného nočního návštěvníka sám.
Pravým křídlem sevřel kolt a odložil hrnek s thé.
V hlavě zaplašil poslední vzpomínky na růžové podvlíkačky a oči přenádherné kačky.
„Kdo tam?“ zaburácel. Ať chtěl nebo ne, noční návštěvník ho vyděsil.
Ale nikdo se neozýval. Jen zase čtyři rytmická zabouchání na dveře.
Butch pevněji sevřel kolt.
A pak to zaznělo znovu.
Buch, buch, buch, buch!

Den za dnem tahal šrapnely z kluků, kteří se ještě měli schovávat mámě pod sukní nebo potají chodit do kina se svojí holkou a schovávat se pod sukni jí.
Uzdravil je a oni se vrátili na frontu.
Když ne, nakonec se domů dostali.
Navždy.
Kdyby měl dát všechnu tu ocel nebo olovo nebo bůh ví, z jakého kovu se granáty vyráběly, na jednu hromadu, postavil by z toho nový dům pro sebe i pro tátu.
A stejně to pořád slýchával. Snažil se tím utěšovat, když mu na první pomoci na olověnou helmu padaly sutiny.
Není to válka, jen policejní akce.

Jak se pozná osudová láska?
Je to ten všudypřítomný pocit uvnitř, který mě rozechvívá?
Všichni mi říkali, že internetové seznámení dlouho nevydrží.
Už jsou to tři roky.
Stačila ti jedna věta a byla jsem tvoje, i když jsem neznala ani tvoje jméno. Kolikrát jsme se za ty roky viděli? Dvakrát, tříkrát? Už ani nevím.
Poznala jsem tě ve špatnou dobu. Měl jsi jiné problémy, byla jsem jen hra. Rok jsem hrála s tebou, doufala jsem, že tu hru ve třech nakonec vyhraju.
Jsou to tři roky a ty tady někde pořád jsi.
Mohlo nám to vydržet, ale já už nechci.

Pomalu procházeli lesem a pátrali po místu vraždy, které tu mělo být, ale od telefonátu šerifa ho už nikdo nenašel.
„Tati?“
Scullyová by přísahala, že právě za tím stromem viděla svého otce. Musela už blouznit z několikahodinového pátrání.
„Slyšíš to?“ vyjekl najednou Mulder. „To je Samantha!“ Jako běsný se vydal za jejím hlasem.
„Muldere, stůj!“ křikla na něj, ale už byl pryč.
Scullyová se na poslední chvíli vzpamatovala a vyrazila za Mulderem. Věděla, že se nesmí rozdělit.
Doběhla ho a vzala ho za ruku.
Za dalším keřem to místo našli.
A vypadalo to, že s ním narazili i na vraha.

„Mám chuť zase psát. Ještě jsem nevyčerpal všechny náměty,“ protáhl se Stephen ve svém pohodlném ušáku a podíval se na Marka.
„Zato já se cítím dost vyčerpaný. Jsi si jistý? Sedmá série? Nejsme na to příliš staří?“ podivil se Mark.
„Staří? Vůbec ne. Podle mě dozrál čas na další akci. Čekají na to, přece je nezklameme."
Sherlock se vrací!
Televize BBC včera potvrdila, že příští rok se dočkáme nové série seriálu Sherlock. Natáčet se bude během roku a svou účast potvrdil Benedict Cumberbatch i Martin Freeman, ačkoliv jejich diáře jsou jako každý rok velmi nabité.
(The Sun, 12. dubna 2035)

Důstojníci jsou ve městě! Potenciální manželé! Srdce paní Bennetové plesalo radostí.
Mary to ale ani v nejmenším nezajímalo.
Paní Bennetová byla na zhroucení. Už i Kitty byla dávno z domu a Mary pořád jen seděla zahloubaná ve svých knížkách. Pan Bennet jí nebyl žádnou oporou, očividně ho naprosto vůbec nezajímalo, že je potřeba zajistit i jejich poslední dceru!
Nemůže přece žít jen tou svou filozofií a náboženstvím, vzdychala si starostlivá matka na pokraji nervového záchvatu.
Ale pak ji to napadlo a už slyšela vyzvánět svatební zvony, byly tak blízko!
Pošle ji na návštěvu do Hunsfordu. Pan Collins má přece bratrance!

„Co to doprdele je?“ Billyho otec vytáhl z vaku na cvičení bílé legíny.
Chlapec se zachvěl. „To je na cvičení.“
„Jak jako na cvičení? Dyť na box nosíš tepláky! Kde se to tam zatraceně vzalo?“
Billy si povzdechl. Pravda bude muset vyjít na světlo. „Ty nejsou na box. Cvičím v nich na hodinách baletu.“
„Baletu?! Seš snad nějaká debilní buzna, že chodíš na balet? To přestane, rozumíš? Budeš boxovat jako správnej chlap.“ Otec s ním zatřásl.
Po tváři Billymu steklo několik slz. Tiše přikývl.
Napříště úbor na balet lépe schoval. Nenáviděl násilnický box. Nikdy na svoje lekce tance nepřestal chodit.

1. T'Khasi od BC_Brynn, které se mě dotklo velmi hluboko tím, jak je krásně smutné,
2. Kde schází úleva od Amy, dokonale vystihující Kirkovy pocity,
3. Dva milenci od Smrtijedky o největší lásce kapitána Kirka (a není to Spock),
4. Androidí řešení od Lyty, která nezávisle na mém drabblu taky nechala Data vyprat Flíčka,
5. Druhá šance také od Lyty o nejhorší noční můře kapitána Picarda,
6. Študijný pobyt od BC_Brynn o minulosti kapitána Kirka,
7. Nábor od Jacomo, protože červených triček není nikdy dost.

Vincent van Gogh měl dozajista velké nadání pro psaní. Napsal stovky, tisíce dopisů, každý plný nádherných obratů. Vyjadřoval v nich své myšlenky, emoce a poznatky, balil je do krásných slov. To ale bylo jen pro blízké. Theovi se svěřoval se vším, protože věděl, že on jeho obavám a radostem porozumí.
Pro ostatní tu byly jeho obrazy. Bylo v nich vše, přesto jinak. Slova nahradil barvami, slovosled tahy štětcem. Neřekl tím to, co slovy, ale vnitřně měl strach veřejnosti sdělit to, co chtěl. Obrazy mu umožňovaly schovat si něco pro sebe.
A tak se dál vyjadřoval barvami a psaní přenechal jiným.

Byl poklidný den. Bilbo si po snídani sedl na lavičku a vyhříval se na sluníčku. Pomalu bafal z dýmky starého Tobyho. Na obzoru nebyl ani náznak malinkatého dobrodružství. Vše bylo tak, jak se na Kraj sluší a patří. Bilbo si spokojeně povzdechl.
„Dobré ráno, strýčku,“ řekl Frodo, který přiběhl po cestě.
„Hmm, dobré, dobré,“ odpověděl Bilbo a potáhl z dýmky.
„Už jsem ti říkal, že má přijet Gandalf?“ Frodovi nadšením zářily oči.
„Gandalf?!“ Bilbo se vymrštil ze sedu a ostražitě se rozhlížel okolo.
Když se z horizontu vynořila špička šedého klobouku, vzal nohy na ramena a do večera se neukázal.

Starší důstojníci posádky Enterprise D jsou na můstku. Picard sedí v kapitánském křesle, po jeho levici sedí poradkyně Troi, po pravici první důstojník Riker. V pozadí stojí Geordi, Worf, Crusherová, Data a Wesley.
Picard se zvedne a škubnutím za lem uniformy si ji popotáhne dolů. Začne zpívat.
PICARD:
Já jsem kapitán, téhle lodi pán,
vesmírem se vydávám, neobjevené poznávám,
Já pravdu mám, omylný nebývám,
Svou cestu znám, to vám povídám!
OSTATNÍ
(vstanou a též zpívají):
Pravda je krásná, pravda je zlá,
když žena mluví, praktická nebývá,
Však náš kapitán, ten vždy uznává,
pravda že musí žít, byť je nepěkná!
Data a Crusherová vystoupí vpřed a zaujmou pozice. S nadšeným výrazem začnou stepařské číslo. Ostatní se v pozadí vlní do rytmu hudby, která graduje. Pokračují ve zpěvu.
Přidej se k nám, udělej dobrý skutek,
věz že ve flotile, nepočítá se smutek,
odvahu měj, pravdu vždy pěj,
mír duši posílí, zlo navždy zakvílí,
přidej se k nám!
Troi, Riker, Picard, Worf, Georgi a Wesley se chytnou za ruce. Staví se do půlkruhu. Následuje grandiózní finále.
Na Enterprise, lodi všech krás,
poznáš jen přátelství, dobro všech ras,
jen žádné rozbroje, s Q nepokoje,
všechno se vysvětlí, tma se osvítí,
na Enterprise!
Stmívačka.
KONEC

Když zmizela, bylo jí osm a jemu dvanáct. Byli ve věku, kdy se jako snad všichni sourozenci vzájemně nesnášeli, dělali si naschvály, zlobili se. Nedokázali spolu být v jedné místnosti déle než deset minut, aniž by se pohádali.
Když Samantha zmizela, Fox najednou přesto cítil neskutečný žal. I přes sourozeneckou nevraživost svou malou sestřičku miloval.
Zanedlouho po jejím únosu nadešly jeho třinácté narozeniny. Poprvé s nimi neslavila. Byla to jeho nejsmutnější oslava.
S úderem 13. roku přestal být dítětem. V hlavě nosil plán, jak se pomstít těm, kdo Samanthu unesli. Od té doby nechtěl nic, než poznat, jaká je pravda.

Po dešti les krásně voněl, zvlášť na jaře, kdy slunce ohřálo vzduch a rozvonělo vlhké jehličí a mech. Iorghu se toulal po lese a užíval si volný den. Ion běžel bezstarostně před ním. Ani jeden se lesa nebál, na rozdíl od ostatních, kteří se i ve dne nervózně ohlíželi přes rameno, jestli je nesleduje Pricolici, a lekali se každého stínu.
Stromy se po pár minutách rozestoupily a odhalily malou mýtinu. Ion radostně skočil do vysoké trávy.
Iorghu ho pozoroval, jak se raduje, když v tom to uviděl. Úplně u země se krčily prvosenky. Letos poprvé.
Crina z nich měla radost.

Byl mrtvý a ani mu nestihl říct všechno, co měl na srdci. Jen letmý dotek rukou přes chladivé sklo.
Byl jsi a navždy budeš mým přítelem.
Poslední slova nedokázala v nejmenším vystihnout pouto, které mezi nimi bylo. Měl pocit, že to by nesvedlo tisíc slov v tisíci různých jazycích. Ani jeden z nich to nedokázal vyjádřit.
Miloval ho a přišel na to až v momentě, kdy nebylo návratu.
Přál si usnout a probrat se do nového dne, kde jeho smrt byla jen snem. Místo toho se probral do dne, kdy se chystali pohřbít jeho tělo.
Genesis se zalila zábleskem světla.

T’Pring na Spocka chladně zírala. V její tváři nebyl jediný náznak emoce.
„Využila jsem svého práva, ale tvou vinou jsem o Stonna přišla,“ pronesla. „Odtržení Vulkánu od Federace pro tebe bude velkou ztrátou.“
„To je ale v rozporu s logikou, T’Pring. Jednak jsem nebyl přímou příčinou Stonnovy smrti, jednak potlačení emocí mě chrání od zármutku, který by odtržení Vulkánu mohlo vyvolat. Zapomínáš, že jsem Vulkánec.“
„Jen poloviční. Má logika nebyla špatná. Vím, co pro tebe tví lidé znamenají.“
Spock mlčel.
Měla pravdu. Pokud by byl donucen zůstat na Vulkánu, ztratil by vše, co se mu za celý život podařilo získat.

Podívejte se, mně je nějaká reinkarnace nebo karma ukradená. Na tyhle blbosti nevěřím. Ja jsem vlk a vlci jsou, jak je všeobecně známo, prostě dravci. Když mám hlad, tak sním, na co přijdu, a je mi jedno, že společnost považuje za nemorální, když se mi do cesty připlete zrovna nějaká malá holka.
Příroda nezná zákony etiky a je jí jedno, co si o tom společnost myslí. My jíme, když máme hlad. Občas sežereme nějakýho člověka, stane se.
Přiznávám, že Karkulka s babičkou byly tak trochu plánovaný, taky jsem tejden pořádně nejedl.
Ale zašívat mi kameny do břicha jste fakt nemuseli.

„Kampak, máš namířeno, holčičko?“ zeptal se Vlk a hlasitě mu zakručelo v břiše. Znělo to jako zavrčení. Karkulka o krok vyděšeně ustoupila.
„Víno a bábovku pro babičku,“ odpověděla. Sladce se usmála. Vlkovi se z toho zamotala hlava. Už hlady šilhá a ona tam má bábovku!
„A kdepak ta babička bydlí?“ Snad aspoň ta bude mít klobásu.
„Tamhle za lesem, po cestičce rovně a za tím velkým balvanem doprava, tam má babička chaloupku,“ řekla bezelstně.
Vlk na nic nečekal a zmizel mezi stromy. Vyrabuje babičce spižírnu.
Ale ani ta neměla klobásu. Co nadělám, povzdychl si Vlk a slupnul babičku jako malinu.

Nikola se schovával v lesích. Byl hladový, vyčerpaný, ale odmítal se vzdát. On se nikdy nevzdává. Nikdy ho nedostanou.
Četníci už ho hledali, občas připadli na správnou stopu, ale Nikola jich pár pobil a zase se ztratil v lese.
Eržika doma plakala. Chtěla mu pomoct, chtěla ho vidět. Ach, Nikolko můj... snad jsi v pořádku.
Nikola se už ploužil vyčerpáním, hlad ho obral o poslední síly. Bambitka byla prázdná a nohy ho už nedokázaly ochránit.
Nakonec ho dostali. Neměl z čeho střílet a když na louce potřetí klopýtl, už se nezvedl.
Proti ráně sekyrou ho žádné kouzlo nechránilo.
Zůstala sama.