Moje články

Dvě malé nožky míhající se ve vzduchu, rudé rtíky děvčete, které ještě není ženou, vybízející mě k polibku.
Pohled modrých očí zpod světlých řas, pohled, který vidí skrz mne až na dno duše.
Opálená pokožka ramen, která svou vůní vyzývají k pohlazení.
Drobná ručka se špatně natřenými nehty na červeno, otírající se o mé stehno.
Dráždivá celou svou bytostí. Je nevinná, něžná, naivní, ale někde uvnitř se skrývá touha a vášeň, když se pode mnou prohýbá jako luk a směje se u toho svým dívčím smíchem.
Je na prahu ženskosti, ale stále je dítětem. Je to moje Lo. Sladká Lolita.

Zdálo se to jako skvělý nápad. Neměla jsem už co ztratit, tak jsem ve hře prostě pokračovala dál. Hraješ, prohraješ, hraješ, vyhraješ. Hra pokračuje, ať už výsledek bude jakýkoliv.
Věděla jsem, že stejně asi prohraju. Ale o to mi vlastně ani tak nešlo. Důležitější se mi zdála hra samotná. Byla v ní vášeň, ačkoliv doprovázená nenaplnitelnou touhou. Dokud byly karty na stole, sázela jsem čím dál tím víc.
Nešlo to zastavit. Spodek, eso, král, piková královna, srdcová trojka. Více je méně a méně je více. Škoda, že mě nikdo nevaroval dřív. Nápad za milion skončil prázdnou vášní a zlomeným srdcem.

V posledních dnech strašně pršelo. Ovečka byla celá zmoklá, srst skrz naskrz promáčenou dešťovou vodou. Nešťastně se mačkala mezi ostatními ovcemi, aby se vzájemně zahřály.
Když konečně vysvitlo sluníčko a svými paprskovitými prsty vysušilo Ovečce srst, až krásně voněla létem, zjistila, že Vlkovo znamení zmizelo.
„Bééé?“ řekla smutně, protože dostala strach, že Vlk ji nepozná.
S hlavou vystrčenou vzhůru z ohrádky vyhlížela, až se vynoří z lesa, aby za ním mohla hned přicupitat a on ji nemusel v celém stádu hledat.
Ale jednoho dne si trošku přispala a to natropilo katastrofu. Vlk o kus dál cenil zuby na jinou ovci.

V posledních dnech na tom nebyl příliš dobře. Jeho psychický stav se stále zhoršoval, málokdy ho mohl ovládat. Každý večer chodil do místní kavárny povzbudit ducha zelenou vílou, ale někdy míval pocit, že absinth vše akorát zhoršuje.
Když se cítil zle, maloval autoportréty. Pomáhaly mu nahlížet do vlastního nitra, zkoumat svou duši, zpytovat svědomí a držet hlavu vzhůru vstříc nepříznivému osudu. Podle toho, jak se cítil, jeho obraz vypadal.
Tentokrát se na obraze mračil. Nehleděl přímo z obrazu, ale kamsi do dálky. Tvrdý pohled černých očí. Portrétu dominovala zelená, jako upomínka jeho neřesti a zároveň připomenutí, že naděje umírá poslední.

Stalo se to náhodou a vůbec to nebylo v plánu. Chytil mé srdce do svých klepet a nepovolil stisk. Neuvědomoval si to, a každý můj nádech byl tím víc bolestivější, čím více se mi vzdaloval. Věděla jsem, že k sobě patříme, ale ono poznání jsem si uvědomila z nás dvou pouze já. Možná si to uvědomil i on, ale protože jeho srdce drží ve svých klepetech jiná, je zaslepen svou vlastní bolestí.
Nekonečný kruh. Zatímco nás k sobě váže neviditelné pouto, čekám, až na druhé straně jeho srdce povolí sevření. Dokud se tak nestane, budu navždy uvězněná v prázdném citu.

Země zpustla, když přišla pohroma a já zůstala poslední dívkou mezi mořem mužů. Ze začátku to nebylo tak špatné – mohla jsem si vybírat. Nemusela jsem nic a mohla cokoliv. Ale nakonec to nebyla taková krása.
Ze světa se vytratila láska mezi mužem a ženou. Milovali mě všichni a já nesměla milovat ani jednoho. Nebe se ztratilo pod hrozbou války. Byla jsem obklopená muži, ale cítila se osamělá, když jsem se snažila vyhýbat jejich klepetům, která na mě neustále dotírala.
Měla jsem všechno a neměla jsem vůbec nic. Toužila jsem po jeho modrých očích a místo nich měla dav hladových pohledů.

Když se jednoho slunného dne Ovečka šla napít do blízkého potůčku, všimla si v odrazu vodní hladiny, že má na vlněné srsti nějaký tmavý flek.
„Bééé,“ zabečela zoufale, když se snažila otočit tak, aby spatřila, co je příčinou fleku. Ale nemohla dostatečně ohnout hlavu a voda byla rozčeřená proudem, takže to nezjistila.
Strávila zkoumáním fleku asi hodinu, než k ní přišel Vlk.
„Co to děláš?“
„Mám na sobě flek a nevím od čeho!“ řekla nešťastně.
„Ukaž,“ naklonil se k ní Vlk. „Ale to je přece otisk mojí tlapy, abych poznal, která Ovečka je moje,“ řekl a vycenil zuby v úsměvu.

Objal ji a špičkami prstů pomalu a zkoumavě přejel po její pokožce na zádech. Zachvěla se, ne zimou, ale poznáním, že ona sama ráda dělá to stejné. Poznával její tělo něžnými dotyky a ona najednou měla pocit, jako by ji objímal člověk, který je její druhou polovinou.
Zavřela oči a položila si hlavu na jeho hrudník. Jeho tělo bylo příjemně teplé; potlačila nečekané dojetí, když si uvědomila, že on je možná otiskem její duše. Že k sobě patří, tak jako dva zapadající kousky skládačky.
Ale najednou se otřásla chladem, když ji napadlo, že pro něj to nemusí vůbec nic znamenat.

Neměl to lehké. Už na vysoké na něj na chodbách volali Spooky! a on se musel naučit ignorovat jejich posměšné úšklebky. Ale svým způsobem ho to motivovalo.
Na akademii FBI ho předcházela jeho pověst. Myslel si, že dospělí lidé se budou chovat na rozdíl od nedozrálých vysokoškoláků skutečně dospěle, ale spletl se.
Výsměch. Nic jiného, než neustálé vtipy o tom, jestli už konečně chytil to svoje UFO. Nevěděli, co za tím je. Věděl, že pravda tam někde skutečně je. Jen ji stačilo odhalit.
Nakonec svou sklepní kancelář začal mít rád. A s příchodem Scullyové už se necítil tak hrozně sám.

V trojúhelníku citů je vždycky jeden sám a pozoruje ty dva zbylé. Závidí jim jejich nevázanost, jejich radost, svobodnou lásku, zatímco jemu je souzen jen strach o bezpečí vlastního srdce.
Ten jeden občas dostane trochu pozornosti, ale po zbytek věčnosti jen hladově čeká na další dávku. Je to jako rychlá jízda vlakem, který nemá cílovou stanici. Nemůže vystoupit, aniž by si ublížil. Tak jen čeká a doufá, že vlak jeho života se zastaví a při vystupování mu milovaný člověk konečně podá pomocnou ruku.
Ale nestává se to příliš často. Nešťastně zamilovaný člověk zůstává opuštěn úplně sám v cizím, nepřátelském světě.

1 náměstí svatého Marka
2 titulek SMRT V BENÁTKÁCH
3 (záběr) slunce zapadající za kostelní věž
4 dáma v klobouku překračuje kanál po mostě (detail)
5 motocykl brzdí před dámou
6 (detail) překvapený výraz dámy
7 vítr jí shazuje klobouk z hlavy
8 nasedá k muži na motocyklu
9 odjíždějí spolu do západu slunce (clona)
10 nápis na hotelu CÔTE D’AZUR
11 (detail) bílý závoj vlající ve větru
12 obloha, slunce v poledni (svatební pochod)
13 dáma se směje (detail)
14 (clona) clown ji vede k oltáři
15 hosté se smějí
16 (detail) novomanželé
17 (clona) velký červený titulek FIN

Jednou nastal den, kdy Vlk k ohrádce nepřišel. Ovečka na něj čekala až do večera, ale marně.
Druhý den čekala zas, vyhlížela u ohrádky celé dopoledne, vyhřívala se na poledním slunci a třásla se chladem, když se smrákalo.
„Bééé,“ zabečela smutně, když si lehala do studené trávy přikrytá svitem měsíce.
Čekala šest dní. Šest dlouhých dní, které strávila u ohrádky pozorováním, jestli se mezi stromy temného lesa náhodou neobjeví Vlkova hnědá srst a bílé zuby. Zoufale plakala.
A přišlo ráno, den sedmý, a Vlk se konečně objevil. Ovečka měla radost, ale od té doby jejich hry už nebyly jako dřív.

Millet ho fascinoval i po letech. Rozhodl se namalovat jeho Polední odpočinek. Měl vizi – jasná, zářivá žlutá a zlatá barva obilí v kontrastu s modrou oblohou. Jemné, pravidelné tahy štětcem, které vykreslují jednotlivé klasy a uschlou srpnovou trávu.
Odešel malovat do plenéru.
Ve předu muž s dívkou, leží vedle sebe, zavřené oči, poddávají se polednímu žáru. Oba jsou v modrých tónech, aby se zachovala harmonie výjevu. Ale dívce přidal i tahy tmavě červené. Kontrast barev vytvořil dokonale plastický obraz.
A přece. Támhle nahoře se sbírají bouřkové mraky. Namíchal na paletě další tmavě modrou barvu a přidal ji k hornímu okraji.

Ovečka se kopýtky opřela o vrátka ohrádky. Chtěla se tiše vplížit dovnitř a schovat se před Vlkem, ale vrátka jako naschvál zavrzala.
„Bééé,“ napomenula je, ale pak se zachichotala.
A to už před ní Vlk stál, tlapu v bok a káravý výraz. „Snad ses nechtěla schovat, Ovečko?“
„Už mě z hraní na babu bolí nožičky. Co si takhle zahrát na schovávanou?“ navrhla.
„Ale ty pikáš první,“ řekl Vlk a vycenil špičáky. Aby Ovečka nešvindlovala, zavázal jí oči šátkem.
„A počítej pomalu, nikam nespěchej.“
Ovečka poctivě počítala. „Jedna ovečka, druhá ovečka, třetí…“
Později ji Vlk našel, jak sladce sní v trávě.

Počítám dny jako kuličky na počítadle. Počítám zprávy, vážím všechna slova. Pohybuji se na tenké hranici mezi sněním a realitou. Popouštím uzdu fantazii a vzápětí ji zase krotím se smutným povzdechem – protože co kdybych si dělala falešné naděje?
Minuty, hodiny, dny ubíhají a já pořád čekám na znamení. Srdce mě bolí, mám pocit, že umírám. Potácím se v hlubinách citů a bojím se uvěřit, že štěstí přijde.
Ale cítím podivnou jistotu, že jednou kuličky na počítadle dojdou a já se budu moci svobodně usmát. Protože vím, že všechny překážky jednou pominou a já se konečně přestanu bát o tvou lásku.

„Bééé,“ udělala Ovečka a přežvýkla trs trávy.
Vlk ji pozoroval, zavrtěl chundelatým ocasem a pak řekl: „Jsem zlý a bydlím v temném lese.“
Ovečka na něj upřela své modré oči. „Ale já se vlků nebojím.“
„Jsi nějaká odvážná. Chceš si hrát?“ zavrčel Vlk.
„Možná. Jestli na to stačíš,“ prohodila ledabyle a zase se sklonila k trávě.
Vlk zvědavě přišel blíž. „Vážně se mě nebojíš?“
„Bééé,“ potvrdila. A rozběhla se k ohrádce, vykopla hrazení a vydala se mezi tmavé stromy.
„Počkej, já tě dostanu,“ zasmál se hladově Vlk a následoval ji.
A pokud se v lese neztratili, tak tam běhají dodnes.

„Je úterý,“ přitočil se k ní Chase a nevinně se usmál. Věděla, co to znamená.
„Nemusíš to pořád opakovat,“ utrhla se na něj a obrátila svou pozornost zpátky k mikroskopu.
Přátelský sex s Chasem se jí začal vymykat kontrole. Mělo to být nezávazné, pouze útěk od reality, ve které byla sama a odmítaná, jenže on se do ní zamiloval. Jistě, Robert byl krásný, hodný, inteligentní... ale měl jedinou malou vadu – nebyl to House.
Kolik nocí strávila tím, že sama sebe proklínala a měla chuť se nakopat? Ale nemohla si pomoci. Věděla, že její lásku k Housovi jen tak někdo nevyléčí.

„Nemáte co na práci, Cameronová, že tu stojíte a koukáte na mě jako na boží dopuštění? Řekl jsem, ať uděláte lumbálku,“ ozval se House a zabodl do ní pronikavý pohled.
Zamrkala, otočila se a vystřelila z jeho kanceláře. Za rohem se zastavila s chutí si nafackovat. Proč podlehla dojmu, že by jeho srdce mohlo roztát a opětovat její city?
„A co sis myslela?“ zašeptala. „Že House jednoho krásného dne přijde a vyzná ti lásku? To je asi tak stejná pravděpodobnost, jako že se někdy potvrdí lupus.“
„Nikdy to není lupus,“ zaznělo jí za zády. „A teď běžte udělat tu lumbálku.“

Všechen sníh v ulicích už roztál
a s jarem očekáváš první záchvěv v srdci
ztracená mezi domy a sama
cítíš na paži dotek jeho prstů
a jen déšť je společníkem tvých slz
sníš a sníš a víš
že je to jen přelud
přesto neodoláš úsměvu v kaluži
chceš cítit ten polibek patřící jiné
kráčíš městem sama a světla
se odráží v uslzených očích
navždy ach navždy
si šeptáš pro sebe
a přitom nikdy nezaslechne
bušení tvého srdce
po proudu řeky se vydáváš
a tvůj hlas utichá v pláči
jen jednou obejmout a ucítit
vůni jeho vlasů na tvé osamělé tváři.

Nikdy jsem moc nebyla na klácení zmijí. Tyhle hry šly mimo mě. Jenže pak se objevil on a začal tahat za nitky mé fantazie. Ukázal mi, co ve mně skutečně je, že mám hravou a dravou mysl. Objevila jsem díky němu svou skutečnou podstatu. Objevila jsem svou vášeň.
Ale pak přišla ta z jeho minulosti a chtěla mi ho sebrat. Najednou stál na rozcestí a nevěděl, kterým směrem se vydat. Já se nechtěla vzdát bez boje, protože ona sice měla jeho srdce, ale já v rukou třímala trumf: jeho fantazii.
A nehodlala jsem karty složit, dokud někdo neřekne GAME OVER.

„Sakra, Muldere, pohni sebou! Potřebuju pomoct!“ Scullyové hysterický křik se ozýval zpoza rohu, doprovázen mocným zasyčením.
„Ummmh, snažím se!“ vydechl Mulder a zasadil hadovi, který se ho snažil uškrtit, ránu loktem do třísel, kdyby had něco takového ovšem měl.
„Dělej!“ zařvala na něj vyděšeně.
Mulder sebral zbytky své odvahy, polkl a střelil hada do hlavy. Had ho okamžitě přestal škrtit, takže nyní mohl škrtiče bez problému svléknout.
Scullyová byla obklíčena hejnem přerostlých zmijí, které se k ní nebezpečně přibližovaly.
Společnými silami je rozstříleli na padrť.
„Kdybych věděl, že tu budou hadi, tak sem nepojedeme!“ odtušil.
„Ty seš taky bábovka, Muldere.“

„Máme nový případ, Scullyová,“ řekl Mulder, vtančiv do jejich sklepní kanceláře.
Scullyová zabodla do stropu poslední tužku a dorovnala tak Mulderovo skóre z minulého týdne.
„Skutečně?“ zvedla k němu dychtivě oči a sundala své drobné nožky ze stolu. „Seš si jistý? Vždyť nám nic neposlali víc než měsíc.“
„Skutečně skutečný případ. Alfasavec!“ Mulder jen zářil.
„Cože?“ Její nadšení odpadlo. „Alfasavec? Muldere, nemyslel jsi náhodou alfasamec?“
„Ne, ne, Scullyová, slyšela jsi dobře. V Pennsylvánii objevili nový druh savce, který je údajně vyspělejší než člověk. Takže Alfasavec.“
Scullyová pozvedla levé obočí a suše poznamenala: „Aha. Takže jsi to stihl už i pojmenovat.“

D’ARTAGNAN (Vběhne doprostřed jeviště a nadšeně tasí meč.): Jsem zde, připraven! Pojďme se tedy bít! (Zamává výhružně mečem, ale bez odezvy. Rozhlédne se.) Kde jsou kardinálovi muži?
ARAMIS: Nepřijdou. Kardinál je odvolal.
D’ARTAGNAN (Svěsí ruku se zbraní a zatváří se zklamaně.): Ale né. Jim do toho taky vždycky něco přijde. Ale my, mušketýři, máme přece svou čest! Já se chci bít!
ARAMIS: Drahý příteli, zasuň svůj meč a pojď si raději svlažit hrdlo číší vína.
D’ARTAGNAN: (Udiveně.) Víno? Ale já bych raději tasil! (Znovu vytahuje meč.)
ARAMIS (Mumlá si pro sebe.): U všech svatých, to je jak mluvit do větru.

„Podle statistiky se minulý rok prodalo o dvacet obrazů více, než letos, Vincente,“ řekl strýc Cent a významně na něj zamrkal zpoza brýlí.
Vincent otráveně zamručel, ale neodpověděl. Nesnášel strýcovy narážky na to, že se mu v prodeji umění už nedaří tak dobře, jako ze začátku. S lehkou úklonou se odporoučel a vyšel z obchodu do pařížských ulic.
Nadechl se jarního vzduchu. Z nebe se snášely růžové kvítky, jako by padaly z bělostných mraků. Usmál se na výjev ulice před sebou. Kdyby si to tak mohl zaznamenat... Zapamatovat! Všechny ty barvy, pocity, vůně...
Vzadu v obchodě stálo jedno prázdné plátno...

Zastavila ho na ulici, vysoká, štíhlá, výrazně nalíčená, ale jeho zaujaly její nehty, nabarvené jasně červenou barvou, pocítil záchvěv vzrušení, nevnímal rysy její tváře, soustředil se na strukturu jejích vlasů, světlých jako vycházející slunce.
Na ruku mu dopadala ledová voda, slastně se usmál a pohledem zavadil o šampony vyskládané na kraji vany, zavolal ji, aby ji umyl, aby se mohl dotýkat jejích vlasů, ale stěžovala si na studenou vodu, praštil ji, aby byla ticho.
Donnie Pfaster slastně vzdychl, když pohlížel na své dílo, na několik nehtů vyskládaných vedle sebe, jak zářily červení, na chomáč hedvábných vlasů.
Konečně byla opravdu krásná.

Pierot nastoupil do balónu a zamával na Kolombínu
proletěli spolu v polibku nad národním parkem
dělníci v továrnách usedli ke strojům
hleděli skleněnými okny do tajemných dálek
na nápis nad koloniálním obchodem
BUDOUCNOST JE V PARNÍCH STROJÍCH
snili o cestách za Atlantik a štěbetali
Kolombína se vyklání z balónu a posílá vzdušné polibky
hercům z kočovné společnosti
slunce praží na pavlače a jejich obyvatelky
jsou jako ptáčci na telegrafních drátech
šeptají si o Harlekýnově milence
bylo to dávno co se na něj usmála
nalodili se a pluli lodí za Indiány
prožít ten pravý western
DNES VSTUPENKY DO BIOGRAFU ZCELA VYPRODÁNY