Už se nechci bát

Sama si uvařit, podat daňové přiznání i naštípat dříví. Odstěhovat se od rodiny hned v osmnácti. Neběhat za doktorkou kvůli každé rýmě, vždyť to se vyleží. Jít sama na puťák a nikomu neříct kam, aby mi to náhodou nerozmlouval. Být nezávislá.
Kdy se to zvrtlo, kde se stala chyba? Kdy jsem překročila jakousi neviditelnou hranici? Kde se vzal ten strach milovat (protože co když pak odejdeš?), strach se nechat objímat častěji než objímat (protože co když ti ta nerovnováha bude vadit?), strach brečet, říct si o pomoc a prosit tě, ať se neloučíme - strach potřebovat?
Netuším. Ale bát se nechci.