Zázračný konec

Všechno jednou skončí. Oheň vyhasne, my zemřeme, svět pohltí vesmír. Pokud mám být upřímná, ano, bojím se. Smrti, konce, ale i věčnosti. Vím, že to bude bolet, každý den se ale uklidňuji, že to bude něco výjimečného, zázračného, neopakovatelného. Musí to tak být.
Na začátku byl zázrak. Zrození. Jiskry přeskakovaly, dítě opouštělo matčino lůno, částice se shlukovaly. A pak jsme vznikli my. Věřím, že tohle je zázrak. Tak proč by to s koncem mělo být jinak? Konec a začátek jsou svázány neviditelnou nití, tak proč by konec nebyl zázračný, když začátek je vždycky takový?
Opravdu je nutné bát se zázraku?