Moje články

Albus vešel do salónu a nalezl Gellerta s Tomem zabořené do pohovky, kterak listují pestrobarevným objednávkovým katalogem.
„Vida,“ pronesl Gellert. „Co objednáme Albusovi?“
„Co mi chcete objednávat?“ podivil se Brumbál.
„Spoďáry,“ zachichotal se Tom.
„V tom případě bych prosil černé, bílé a šedé.“
„Nebuď takový suchar, Albusi. Viděl bych tě na pole vlčích máků nebo kouzelnou zahradu,“ zasmál se Gellert.
„Nejsem prateta Batylda, abych nosil květované bombarďáky.“
„A co tady!“ vypískl nadšeně Tom. „Magické proužky! To bude přesně pro tebe!“
„Proužky se snad nedá nic zkazit,“ usoudil Albus.
Když o týden později rozbalil fialovozelené plavečkové spodky, poněkud svého rozhodnutí litoval.

Kamenné stěny byly ozářené mihotavým světlem pochodní. Cítil jsem na sobě pohledy lidí ve švestkově modrých róbách.
„Soudní řízení, devatenáctého dubna,“ pronesl předseda Čarostolce. „Obžalovaný Roman Rádl zcela záměrně manipuloval s časem a zasahoval do zásadních dějinných událostí. Jeho vinou nedošlo ke světové válce čarodějů, Thomas Rojvol Raddle nevstoupil do Zmijozelu a nestal se lordem Voldemortem. Harry Potter se tudíž nestal slavným a J. K. Rowlingová nemohla napsat svoje knihy.“
„Svědek obžalovaného?“
„Severus Snape,“ ozval se hlas po mém boku.
Snape. Mám rád tohohle absolventa Nebelvíru a jeho smysl pro humor.
„Posílá mě Saša,“ zašeptal Severus. „Neboj, tohle rozhodně vyhrajeme.“

Gellert polknul nadávku a vytáhl nohu z díry v podlaze. Prasklé prkno nechalo na polobotce hlubokou rýhu.
„Oh, já se velice omlouvám, drahý pane Grindelwalde!“ zahalekal výstředně oblečený muž.
Gellert se užuž nadechoval k odpovědi, když se mu kolem kotníku ovinuly šlahouny rostliny, které se před lety přistěhovala do salónu, zatarasila krb a evidentně neměla ráda návštěvníky. Gellert se instinktivně ohnal hůlkou.
„Tak co na to říkáte?“ vyhrkl nedočkavě majitel nemovitosti.
„Upřímně, pane Láskoráde? Zboural bych to a prodal pozemek.“
„Ale to ne! Ten dům je přece naprosto přenádherný!“
„Dobře,“ povzdychl si Gellert. „Napíšeme, že je vhodný k celkové rekonstrukci.“

„Koupíme mu toho hada?“ Gellert přerušil večerní ticho a namuchlal si pod hlavu polštář.
Albus oblečený ve flanelovém pyžamu si posunul brýle, odložil knihu a zamyšleně naklonil hlavu.
„Mohli bychom,“ řekl po chvíli. „Chová se vzorně, hodnocení má vynikající a nad očekávání. A péče o živého tvora by ho naučila zodpovědnosti.“
„A hadi jsou v Bradavicích povolení?“ zeptal se Gellert pragmaticky.
„To nejsou, pravda…“
„Takže to dopadne tak, že Tom dostane hada, odjede do školy a starat se o něj budu já. Tak to se můžeme rovnou vsadit, že to zvíře pojde do dvou týdnů.“
„Nu, zkusím mu vyjednat výjimku…“

Tom usedl na stoličku a do čela mu padla krempa Moudrého klobouku.
„Bojíš se?“ zazněl hlas v Tomově hlavě. „Strach není špatný. Jen když se bojíš, můžeš být odvážný. Jsi odvážný?“
Tom se zašklebil, jako by se mu na obličej nalepila pavučina.
„Nesmím se bát,“ poručil si. „Strach zabíjí myšlení.“
„Ano, myšlení…“ pokračoval klobouk. „Chytrý, to ty jsi. Moc chytrý. Co vychytralý? Jsi vychytralý?“
Tom nejistýma očima vyhledal Albuse Brumbála. Ano, Albus tu teď nestál jako otec. Byl tu jako učitel. Přesto však v jeho pohledu na okamžik ucítil záchvěv hrdosti… a lásky.
Klobouk vykřikl: „Ať je to tedy HAVRASPÁR!“

Gellert se zrovna hluboce zamýšlel nad tím, jestli existuje nějaké kouzlo, které by mu pomohlo nacpat dítě do pyžama, když se v krbu objevila Albusova hlava.
„Jako na zavolanou. Kdy přijdeš?“ pronesl Gellert směrem k plamenům.
„To s tebou chci právě probrat. V Bradavicích se objevily dračí spalničky, takže je teď celá škola na dva týdny v karanténě.“
Gellert málem upustil dítě.

„Jak to zvládáte?“
„No…“ nadechl se Gellert k odpovědi, když mu na hlavě přistál rotující růžový pudink.
Brumbál ztěžka potlačil smích. „Vydrž, už jen 10 dní.“
„Ne.“
„Co ne?“
„Prostě už nemůžu. Jdu podat inzerát, že sháníme chůvu.“

Nedělní odpoledne bylo jako stvořené k posezení v zahradě. Gellert nabyl přesvědčení, že mu dokonalost tohoto okamžiku nemůže absolutně nic zkazit. A pak to spatřil: Dítě obalené hlínou, zaujatě cosi kutající v záhonech.
„Tome!“
Chlapec se polekaně otočil. V ruce svíral kořen a zaujatě žvýkal.
„Tome, okamžitě to vyplivni! Co je tohle za nápady!?“
„Já jsem blátoplaz,“ vysvětlil hoch. „A živím se drobnými savci a mandragorou. Strejda Mlok říkal, že je to pro blátoplazy prospěšné.“
Gellert vydechl a obrátil oči v sloup.
„Albusi? Albusi?!“
Brumbálova hlava se objevila v okně.
„Albusi, asi bychom si měli promluvit o návštěvách pana Scamandera.“

Albus Brumbál se odjakživa považoval za kouzelníka s pohotovým úsudkem, rychlými reakcemi a dobrým periferním viděním. Své skutečné kvality ale objevil teprve tehdy, když se stal otcem čtyřletého kluka.
„Arresto Momentum!“ Dítě dopadlo na kamennou dlažbu jako do polštáře. Albus sedě u zahradního stolku se usmál a zamíchal si čaj.
Vtom se z domu ozval výkřik, žuchnutí a vodopád originálních nadávek. Albus si provinile zakryl ústa dlaní.
„Prosím tě, Albusi,“ sykl Gellert, který vyšel ven, drže se za pohmožděný loket, „až zase budeš mít ty svoje záchvaty preventivních opatření… Mohl bys mě upozornit, že máme nad schody neviditelnou dětskou ohrádku?!“

„To musíš pracovat i u večeře?“ otázal se Albus a zakrojil do plátku jehněčího, které malému Tomovi porcoval na jednotlivá sousta.
Gellert rezignovaně odložil desky.
„To je ta usedlost v Cornwallu? Vypadá to úžasně,“ zhodnotil Albus obrázek panského sídla v Gellertových papírech.
„Vypadá, ale je to promořené rarachy. Strávím tam týdny, než to vyčistím. Oni jsou v podstatě neškodní, ale…“
„Ale?“ Albus se natáhl pro ubrousek, aby utřel Tomovi pusu.
„Občas něco urvou, zapálí, schovají, pokálí…“
Albus vyprskl smíchy.
„Čemu se směješ? Víš, co tohle udělá s kupní cenou nemovitosti?“
„To nic. Jenom mi tak nějak připomněli moje letošní prváky.“

Albus opravoval domácí úkoly. Sotva ale přečetl první esej, do salónu vstoupil Gellert.
„Konečně mám kupce na ten viktoriánský ateliér v západním Londýně,“ oznámil. „Je to úžasně talentovaná dáma.“
„Umělkyně?“ odložil Albus se zájmem desky a naklonil hlavu.
„Malířka. Malířka kouzelnických obrazů, abych byl přesný,“ zazubil se Gellert a podal Albusovi plátno zabalené v šedém papíru. „Slevil jsem jí na provizi. A na oplátku mi udělala portrét.“
„Výborně,“ usmál se Albus a začal obraz nedočkavě vybalovat. „Pověsím si ho v Bradavicích do kabinetu.“
„No, to…“
Zcela nahá postava Gellerta Grindelwalda se začervenala a rozpačitě si zakryla klín.
„Aha. Tak nepověsím.“

Theurgie a thaumaturgie

- inhibují neustálou katalýzu ušlechtilého Aurea, Lithia
- budí ustavičnou syntézu Iridia, Titanu a Tantalu
- Iniciace některých kovů: Uranium, Gadolinium, Erbium, Lanthan, Lutethium, etc.
- reaktivně tvoří thaumaturgické esence paralelně reakci Aktinia, Livermoria, Berylia, Yttria
- celková harmonie Sfér inklinuje k neustálé aktivní rezonanci Orichalca
- zaznamenáváno entitami Nekonečna

Inspekce některých archaických modelů hledá analýzu dynamické Arkány.

Tyto arkanické klasifikace:
- Yaxleyova
- Traversova
- Emericova

Raritní arkanické reakce iracionálně určují mnohé procesy:
- Rotace
- Orientace
- Taktické opoždění
- Hladina odráží Hladinu

Arkána – Divinace – Aktivita.
- divinace aktivuje vznik
- alternativně léčí: Bartemius Yaxley, Cedrella, Hadrian Macmillan
- užití magie – Yaxley: syntéza, infuze, aktivace, transfigurace, alternativní kognitivní translokace - odklonění myšlenky

Albus zvedl oči od knihy. Bylo pozdě, Tom už byl dávno v posteli a i on sám začínal dřímat. Nečekal, že se Gellert vrátí ještě dnes. A přesto rozpoznal kroky v předsíni.
Na stole přistála ovadlá kytice a lahev francouzského vína.
„Co slavíme?“ zeptal se Albus.
„Prodal jsem to,“ oznámil Gellert a shodil plášť.
„Ten tmavý byt v Paříži?“
„Přesně ten. Tu kobku na Saint Honoré,“ usmál se Gellert.
„Neříkej mi, že měl nějaký kouzelník o to zájem.“
„To je právě ten gól! Prodal jsem to mudlovi!“
„A komu?“
„Co já vím…“ usmál se Gellert a otevřel víno. „Nějaký Stravinskij.“

Představte si Godrikův Důl. Vesnice na konci světa. Hostinec, kostel se hřbitovem, pošta, několik krámků. Každý čtvrtek whist, o sobotách kriket. Genetický potenciál stojatého rybníčku.

„Ubohá paní Brumbálová! Ale ten mladý pan Albus! To by byla partie pro naši Elektru!“
„Věděla jste, že dostal cenu na konferenci v Káhiře?“
„A co ten pan Gellert, co je na návštěvě u Baty Bagshotové?“
„Je její synovec, že?“
„Naše Imelda na něm může oči nechat!“
„Slyšela jsem, že studoval v zahraničí.“

Albus s Gellertem prochází po náměstí. Drží se za ruku. Políbí se.

„No toto!“
„Skandál!“

„A ten mladý pan Aberforth někoho má?“

Woolův sirotčinec, Londýn, 1930

„Proč si přejete adoptovat dítě, pane - “
„Brumbál.“
„Profesor Brumbál,“ upřesnil Gellert.
„A váš… společník?“
„Gellert Grindelwald, obchodník. Máme velký dům, chceme se trochu rozdělit.“
„Ten hoch je… problémový. Jste si jisti…“
Dvojí rozhodné přikývnutí.

„Ahoj Tome,“ usmál se profesor. „Já jsem Albus.“
„Ahoj,“ odpověděl chlapec.
„A tohle je Gellert.“
Velké hnědé oči zatěkaly z jednoho muže na druhého.
„Vy… mě chcete?“
„Ovšem,“ přisvědčil Albus. „Vybrali jsme si tě.“
„Proč… zrovna mě?“
„Protože jsi výjimečný,“ oznámil Gellert.

Vyšli ven.
„A teď, synku,“ pronesl Gellert, „poznáš, jak si žijí králové.“
Čtyřletý Tom Rojvol Raddle nesměle stiskl Albusovu ruku.

Ve vesmíru bylo mnoho záhad. Albus teď přemítal hned o několika z nich. Nedokázal porozumět tomu, jak dokázal vstát. Nechápal, jak zvládl přes všechny ty slzy napsat dopis Elfiasovi. Nevěděl, kde je Gellert. A netušil, zda ho ještě někdy uvidí. Marně hledal odpověď na to, jak teď mluvit s Aberforthem. A nebyl si jistý, jestli by to vůbec měl dělat. Vratká nejistota prostupovala celou jeho bytost. Co teď bude?
„Co teď bude?“ zopakoval myšlenku nahlas.
Ještě před pár hodinami viděl svou budoucnost docela jasně. Teď se utápěla v černi. Neviděl nic než tmu. Kolikrát ještě?
„Co teď se mnou bude?“

Pukající sklo, zamrzlá hladina. Hladivá hladina hladí. Chvilička. Pavoučí prsty objímající týl. Srdcebol. Zvracet, zvracet – vyblít všechnu tu bolest. Slzy houstnou v sliz.
Propadání.
Připravit peníze na pohřeb.
Zrada chutná. Jako železo. Voda ze studny. Chcípl tam pták, nepij to. Už nikdy. Už nikdy.
Připravit peníze na pohřeb.
Zazpívej mi jednou. Jednou naposled. Kam utíkáš? Vrahu.
Sestřičko na obraze. Dotek; žhavý pohrabáč. Zamrzlá hladina.
Já jsem vrah. Vrahu.

Je to má vina,
má veliká vina.

Báby jdou z kostela. Polibky mezi hroby. Už nikdy. Už nikdy.
Připravit peníze na pohřeb.
Co řeknou lidi. Zelená hladina.
Musím připravit peníze na pohřeb.

Gellert vrazil ruce do kapes a čekal. Slyšel Albusovy kroky, pak křik. Když už mu celá situace připadala nesnesitelná, nadechl se a vešel do domu.
Bratři Brumbálové stáli naproti sobě, dělily je asi tři kroky a nízký stolek.
„Běž se vycpat s celou vaší revolucí!“ vykřikl Aberforth. „Jste směšní! To vaše vodění za ručičky je taky pro vyšší dobro?!“ Vytáhl hůlku a tvář mu zohyzdil vztek.
Gellert byl rychlejší.
„Crucio!“
Křik.
Zmatek.
Bosé nohy pleskající po parketách.
„Nechte toho!“
Záblesky světel.
„Nechte toho!“
Tři páry očí se střetnou, pak pohlédnou k zemi.
Dívka je mrtvá, zrak navždy upřený do prázdna.

„Aberforthe, ty idiote!“ Albus nakráčel do salónu s energií ničivé vichřice. „Máš pocit, že je normální dělat pokusy na kozách? Co ti to zvíře udělalo, žes ho očaroval?“
Mladší z bratrů sevřel ruce v pěst a udělal agresivní krok vpřed.
„Sám jsi idiot!“ procedil mezi zuby.
Albus se teprve teď rozhlédl. Pod vitrínou ležela hromada skla, závěsy byly ohořelé. Zarazil se a ztěžka polkl.
„Co se tu stalo?“
„Arianě nebylo dobře. Ale to je tobě úplně jedno. Hraješ si na hlavu rodiny, ale vůbec se o ni nestaráš. Místo toho se někde…“ nedokončil.
Na schodech stála sestra v noční košili.

Dvířka zahradní branky vrzla. Albus provedl Gellerta kolem záhonu s pivoňkami. První nedočkavý polibek si dali ještě dřív, než dorazili k lavičce. Ve vzduchu visela těžká vůně růží.
Gellert uchopil Albuse za uši a přitáhl si ho blíž. Pak ztuhl.
„Civí na nás koza,“ oznámil stroze.
„Cože?“
„Koza,“ potvrdil Gellert a ukázal směrem k domu.
Albus vstal. Pak zadupal, zatleskal, luskl koze před čumákem, ale zvíře se nepohnulo.
Obrátil oči v sloup a vytáhl hůlku.
„Finite incantatem!“
Koza zamečela, zmateně se oklepala a odběhla do šera.
„Ten pitomec Aberforth,“ zavrčel Albus. „Jednou se mu ty experimenty na kozách šeredně vymstí. “

Profesor Brumbál se rozhlédl po třídě. Zmijozelští třeťáci.
„Dnes,“ začal s výkladem, „se budeme věnovat akromantulím. Tento pavouk pochází z Bornea. Abyste získali představu o jeho velikosti, přinesl jsem vám na ukázku jeho cheliceru.“
Otevřel kufřík a vytáhl dvanáctipalcové klepítko.
„Je to výjimečně vzácný vzorek, mám jenom jeden. Nechte ho kolovat,“ řekl. Pak důrazně dodal: „Musí se dostat na všechny.“
Posadil se a zapsal do třídnice. Po chvíli vzhlédl.
„Už ho měli všichni?“
Nastalo ticho.

Když později v kabinetu popíjel čaj, hleděl na bednu se zásobou akromantulích klepítek a přemýšlel, zda někdy zažije hodinu, při které se mu opravdu vrátí.

Představte si Godrikův Důl. Vesnice na konci světa. Hostinec, kostel se hřbitovem, pošta, několik krámků. Každý čtvrtek whist, o sobotách kriket. Genetický potenciál stojatého rybníčku.

„Ubohá paní Brumbálová! Ale ten mladý pan Albus! To by byla partie pro naši Elektru!“
„Věděla jste, že dostal cenu na konferenci v Káhiře?“
„A co ten pan Gellert, co je na návštěvě u Baty Bagshotové?“
„Je její synovec, že?“
„Naše Imelda na něm může oči nechat!“
„Slyšela jsem, že studoval v zahraničí.“

Albus s Gellertem prochází po náměstí. Drží se za ruku. Políbí se.

„No toto!“
„Skandál!“

„A ten mladý pan Aberforth někoho má?“

Stojím u okna a dívám se ven. Pozoruji, jak se mění roční období, jak čas prochází okolo mne. Stárnu, ale připadám si neměnný. Vše okolo rotuje závratnou rychlostí, stromy sotva opadají a už kvetou, aby se utopily v zeleni léta. Dnes je mi sto let, a přesto si nepřipadám jiný, než když mi bylo osmnáct. Stále jsem to já. Říkají, že mám moc, ale já se cítím bezmocný. Přestože jsme dlouhověcí, smrt nás nakonec dostihne; před smrtí neujde nikdo. Jsme vězni ve svých celách. Já jsem polapen ve své zodpovědnosti, ty odpykáváš trest v Nurmengardu. Oba platíme za své chyby.

Teplé podvečerní světlo se líně převalovalo ve větvích. Seděli pod stromem; Albus opřený o Gellertovo rameno.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se ho.

Přišli jste sem dnes s touhou a vědomím, že nic už není jako dřív. Přišli jste sem, protože toužíte po něčem novém. Něčem jiném.

„Představuju si, jaké to bude.“

My, kdo žijeme pro svobodu, pro pravdu a pro lásku.

„Co jaké bude?“
„Až se věci pohnou…“

Magie vzkvétá jen u výjimečných jedinců.

„Ty jsi snílek,“ usmál se Albus, propletl prsty s Gellertovými a pevně stiskl. „A to mám na tobě rád.“

Slibte mi svou nekonečnou věrnost.
Nebo zemřete.

Albus vstoupil do salónu. Ariana seděla v křesle a tvářila se tajemně, kdežto Aberforth cosi kutil.
„Děje se něco?“ zeptal se Albus.
„Vzpomínáš na ty hodiny?“ řekla Ariana.
„Jaké hodiny?“ podivil se Albus.
„Rodinné hodiny po pradědečkovi,“ vysvětlila.
„Ty, co se jednou za sto let musí seřídit,“ dodal Aberforth.
Na stole stály sloupkové hodiny s mnoha ručičkami. Nápisy Percival a Kendra byly zčernalé a ukazovaly tam, kde by na normálních hodinách bylo 12.
„Jsou už asi rozbité,“ spekuloval Aberforth.
„Jakto?“ hlesla Ariana.
„U Albuse to ukazuje, že je zamilovaný. A za boha to nejde poštelovat!“
Ariana na Albuse spiklenecky mrkla.

Albus se zhluboka nadechl a prošel přepážkou. Pak zůstal stát a zíral s otevřenými ústy. U nástupiště 9 a ¾ nádraží King's Cross se z oblaků páry vynořila lokomotiva. Zářila rudým lakem a její píšťala zazněla jako radostný výkřik.
„No tak, chlapče, nepřekážej tady,“ řekl mu kdosi a popostrčil ho vpřed.
Nástupiště bylo plné lidí. Hemžilo se to tu jako v mraveništi.
Albus sevřel kufřík, prodral se davem a rychle nastoupil do vlaku. Našel prázdné kupé, skryl tvář za knihou.
Přál si být sám.
To je totiž to, po čem toužíte, když nastupujete na střední školu a jmenujete se Brumbál.

Byl čtvrtek. Batylda Bagshotová o čtvrtcích hrávala whist a vracívala se pozdě.
V domě bylo ticho. Domácí skřítka Potty byla ujištěna, že dnes už nic potřebovat nebudou. Po schodech vzhůru byly poházené kusy oblečení.
Albus zhluboka vdechl omamnou vůni Gellertova potu. Zajel rukama pod tenkou košili a stáhl ji dolů z ramen. Pak neomylně zamířil do slabin. Gellerův sten zanikl v polibku. Postoupili o pár kroků blíže k ložnici.
Gellert uchopil Albuse v bocích a posadil ho na postel. Albus přivřel oči v rozechvělém očekávání a vyšel vstříc slasti.
Náhle se zarazil.
„Gellerte!“
„Co je?“
„Gellerte, ty sis nesundal ponožky!“

Albus Brumbál dopil čaj a znovu se zahleděl do inzerce v Denním Věštci.
Škola čar a kouzel v Bradavicích vyhlašuje výběrové řízení na pozici Učitel Obrany proti černé magii, stálo v rámečku opatřeném logem instituce. Přeložil noviny a vstal. Nemůže donekonečna sedět a fňukat. Potřebuje práci.

„Proč myslíte, že bychom měli zaměstnat právě vás?“ zeptal se ředitel školy Phineas Nigellus Black.
„Splňuji všechny požadavky. A… chtěl bych učit.“
„Počkejte chvíli venku.“

Albus čekal.

„Tak co myslíte? Vezmeme ho?“ otočil se Black na zástupce.
„Je dost mladý.“
„No, mladý je. Ale taky zatím jediný, kdo se přihlásil.“
„Dobrá. Dáme mu šanci.“

Ariana seděla na lavičce pod růžovým keřem. Nedaleko se popásala koza.
„Dlouhá léta pátrala Smrt po třetím z bratří, leč nikdy ho nevypátrala,“ slabikovala dívka.
Do zahrady brankou z ulice vstoupil Albus.
Ariana vzhlédla, pak četla dál: „Teprve když tento nejmladší dosáhl úctyhodného věku…“
Albus se zarazil.
„Čtu kozám pohádky,“ vysvětlila Ariana.
„Čti dál!“
„…svlékl si konečně neviditelný plášť a předal ho synovi.“
„To je ono!“ vykřikl Albus. „Celou dobu jsme to měli před sebou!“
„Co jste měli…“ hlesla Ariana.
Albus neodpověděl a rozběhl se pryč.
„Kam běžíš?“
„To je přísně tajné!“ křikl.
Doufal, že na matrice ještě někoho zastihne.

Stáli nad náhrobkem Ignotuse Peverella s výrazy napjatého soustředění.
„YAJALBRY – RAIFBAZIHJP – ALFBAMH… Sakra, to absolutně vůbec nic neznamená!“ zavrčel Gellert, hledě na runové zápisy na okrajích kamene.
Albus přiklekl k hrobu, setřel nános hlíny a zetlelého listí a odhalil další nápis.
„FCHJL,“ zadeklamoval otráveně Gellert. „To jsme si pomohli.“
„Počkej,“ uvažoval Albus. „Runy jsou víc než písmena. Tohle je Fehu – bohatství. Kaunas – oheň. Hagalaz – vzduch. Jera – země. Laguz…“
„Voda!“ vykřikl Gellert. „U Merlinových fousů, to dává smysl!“
„Jo,“ přikývl Albus. „Ale třetina z nich je nečitelná.“
„Co čekat od šest set let starýho šutru,“ vzdychl Gellert. „Reparo!“
Nestalo se nic.

Aberforth zhltal večeři, zahodil příbor a zbrkle vyrazil od stolu.
„Můžeš mi vysvětlit, kam se řítíš?“ otázal se Albus.
„Do divadla,“ křikl Aberforth přes rameno, pak se ale zarazil a vrátil se do jídelny. Ze zásuvky kredence vytáhl fotografii mladé ženy, vydechl a přitiskl si ji na prsa.
Ariana se tiše zachichotala do ubrousku.
„Co to bylo?“ otočil se Albus na sestru.
„Lilian Braithwaiteová,“ pronesla významně.
„Nejlepší herečka současnosti!“ zaznělo z předsíně, kde si Aberforth pucoval boty. „Vycházející hvězda! Do roka bude zářit v Londýně, to ti říkám!“
Albus se pousmál.
Jeho hvězdou byl Gellert.
A toho nemohlo překonat nic.

Albus stál u okna a upřeně hleděl na potemnělou tabulku, která odrážela jeho tvář. Byl bledý, vypadal jako socha.
„Stalo se něco?“ zeptal se Gellert.
„Dostal jsem dopis. Od Elfiase.“
Gellert pohlédl na pergamen v Albusově ruce.
„Je teď v Řecku. Potkal chiméry,“ dodal Albus a hlas se mu zlomil. „Proč mi o tom píše!“ To už křičel a přes víčka se mu hrnuly slzy zoufalství a vzteku. „Byl jsem nejlepší! Měl jsem sny! Chtěl jsem jet kolem světa!“ Schlíple se posadil. „A teď trčím tady.“
Gellert nevěděl, co říct.
„Hniju ve vězení vlastní zodpovědnosti.“
Gellert ho políbil do vlasů.

Tmavomodrý Mercedes-Benz 220S Cabriolet klouzal po klikatých silnicích průsmyku Grimsel. Na 40 let staré auto byl ve výborném stavu.
Spolujezdec Albus Brumbál si přidržoval slaměnou fedoru a jeho dlouhé stříbrné vlasy a vousy unášel vítr.
„Jedeš v protisměru,“ upozornil řidiče.
Gellert Grindelwald si promnul knír a zavrčel: „Jedu normálně vlevo!“
„Ano, drahý, ale tohle je Švýcarsko.“
„Ach tak.“
Gellert elegantně pohnul volantem. Albus mu položil ruku na stehno a vyzývavě povytáhl obočí.
„Jeden by řekl, že ve sto patnácti letech už si dáš pokoj…“
„Nemůžu za to, že jsi ve sto třinácti pořád sexy.“
Zvonivý smích obou staříků odneslo povětří.

Albus přiklekl k Arianě ve velkém křesle a vzal její ruce do dlaní.
„Jsi nějaká smutná,“ zašeptal a ucítil bodnutí nervozity.
„Skoro nejsi doma,“ vysvětlila.
„Máme hodně práce,“ řekl omluvně a ohlédl se na Gellerta, který stál za ním. „Ale máme plán!“ dodal povzbudivě. „A až vyjde, budeme se mít jako v pohádce.“
„Budeme bydlet ve velkém domě?“
„Třeba na zámku,“ odtušil Gellert.
„Bude mít zlatou bránu a spoustu věží?“ zasnila se Ariana.
„Cokoliv si budeš přát,“ ujistil ji Albus. „Budeme žít jako králové. Ty, já a Gellert.“
Ariana se napřímila a nekompromisně dodala: „A taky Aberforth a jeho kozy.“

Gellert mezi prsty otáčel plesnivý brk nalezený v Peverellově sklepě.
„Potřebujeme název,“ řekl Albus.
„Název čeho?“
„Název revoluce.“
Gellert se poškrábal na bradě. „Co třeba… Progresivní anarchistická revoluce epických kouzelníků?“
Albus mu vytrhl brk.
„Co děláš?“
„Musím to napsat, než to zapomeneme.“ Zarazil se. „Uvědomuješ si, že zkratka by byla párek?“
Gellert se pubertálně zachechtal. „Ale začátek se mi líbí. Hmm… Progresivní Anarchistická Válka za Osvobození Utlačovaných Kouzelníků!“
Albus to zapsal. Skepticky se ušklíbl.
„Co je zase?“
„Vyšel pavouk.“
„Pavouk je dobrej! P.A.V.O.U.K.“
Albus zkratku rezolutně přeškrtl. „Možná tomu radši budeme říkat prostě jenom revoluce.“

Batylda vstoupila do předsíně a upustila kufřík. Domácí skřítka se polekala tak, že málem zahučela do necek.
„Co se tady děje?“ otázala se Batylda, odkládajíc klobouk a plášť.
„Nic,“ vypískla skřítka a ponořila se do mýdlových bublin. „Potty jen myslela, že vypere a pak opraví ten stolek.“
„Jaký stolek?“
„Rozpadl se úplně sám, Potty to viděla,“ zamumlala, opustila valchu a rozběhla se ke sporáku.
„Co to vaříš?“
„Jehněčí kotlety, omáčku a cibulový koláč.“
„My čekáme hosty?“
„Hosty ani ne, ale pan Gellert a pan Albus říkali, že jsou hladoví jako vlci.“
Batylda se zakousla do rtu.
„Aha. Takže úplně sám…“

Albus se ponořil do polibku, jako by to měl být jejich poslední.
Batylda na pár dní odjela a celý dům patřil jen jim.
Dovrávorali k posteli. Albus zasypal Gellertův hrudník polibky a zamířil níž.
„Co chceš dělat?“
Albus mu neodpověděl, protože v ten okamžik měl už plná ústa. Gellert se zakousl do ruky a slastně zasténal.
Pak se Albus zarazil. Periferně zahlédl nějaký pohyb. Uhnul očima a za veřejí opravdu cosi bylo: Malinké, útlé nadloktí a cípeček kostkované utěrky.
„Kdo je to?“
Do místnosti váhavě vkročila domácí skřítka.
„Ehm, budou si pak pan Gellert a pan Albus přát čisté povlečení?“

Gellert zabušil na dveře krčmy.
„Máme zavřeno!“
Gellert zabušil znovu. Dveře vrzly a ve škvíře se objevila tvář Rufuse Kvasinky.
„Á, to jste vy pánové. Tak pojďte…“
Albus podal muži váček galeonů.
„Nevím, co myslíte, že tam najdete, ale na otázky asi nejste zvědaví, co?“ uchechtl se, když scházeli po schodech dolů.
Prošli kolem vinných sudů. Kvasinka vytáhl hůlku a poklepal na zaprášený regál s lahvemi.
Z temné chodby páchla plíseň.
„Lumos!“
Několik dlouhých minut procházeli labyrintem.
„Tak tady,“ oznámil Kvasinka. „Peverellovic sklep.“
Uprostřed místnosti stála bedna. Gellert ji otevřel.
„No?“ vyhrkl nedočkavě Albus.
„Nic. Plesnivý brk a myší hovna.“

Odpolední slunce zlatilo Champs de Mars a obzoru vévodila Eiffelova věž.
Seděli v malé kavárně. V kouzelnickém světě se cestovalo snadno, ukradli si pro sebe dva dny v cizím městě a pohledy Pařížanů se nezdály být pohoršené.
„Pánové si dají absint.“ Číšníkova věta nezněla jako otázka.
„Dvakrát,“ přitakal Gellert.
Albus skepticky přičichl ke sklenici. Cítil anýz, fenykl…
„Pelyněk?“
„Podle všeho je to mudlovská varianta na elixír Euforie,“ zasmál se Gellert.
Albus, který o pár hodin později táhl téměř bezvědomého Gellerta domů, nabýval přesvědčení, že je to spíše mudlovská varianta Doušku živé smrti.
„Budeš zvracet?“ Byla to zbytečná otázka.
„Nenávidím Paříž!“

Profesor Brumbál si promnul kořen nosu a několikrát zamrkal. Bude potřebovat brýle. Vhodil do čaje kostku cukru, zamyšleně se poškrábal ve vousech a přidal druhou. Hodnocení esejí nepatřilo k jeho oblíbeným činnostem.

Kletby, které se nepromíjejí

Přečetl pár vět.

Kletba Cruciatus působuje bolest, která může oběti přivodit šílenství.

Vztáhl ruku k šálku, ale chvěla se mu tak, že se nedokázal napít.
„Crucio!“ uslyšel v hlavě Gellertův hlas.
Křik patřil Aberforthovi.
„Nechte toho! Nechte toho!“ To byla Ariana.
A pak jen záblesk světla.

Zakryl si ústa dlaní.
Proč tohle musí číst?
Ach ano, je to v osnovách.
A on je učitel.