Moje články

Vzduch v Batyldině sklepě byl chladný a páchl zatuchlinou. Vládlo tu šedé přítmí.
Gellert se rozhlédl po nějakém harampádí, jako by potřeboval pár vteřin, než bude připraven pohlédnout Albusovi do očí.
„Dlouho jsem to studoval,“ řekl Albus, aby si dodal odvahy. „Věříš mi?“
„Věřím ti.“
„Nikdy se nepostavíme proti sobě.“
„Nikdy.“
Gellert zatnul zuby, když přiložil hrot hůlky k dlani, kde se objevila krvavá rýha. Albus sykl, když i on ucítil ostrou řezavou bolest. Dlaně se dotkly. Gellert v konečcích prstů jasně cítil tlukot Albusova srdce.
Dvě kapky krve se vznesly vzhůru, spojily se a vytvořily pečeť.
Přísaha byla stvrzena.

Gellert Grindelwald se postavil naproti zrcadlu a rutinně si protáhl krční páteř. Stále to byl nezvyk. Dopnul škrobený límec košile a uvázal si kravatu. Dnes ho čekala velká spousta práce. Chvíli se ztratil uvnitř vlastní mysli a plánoval. Až po chvíli si uvědomil, že hovoří nahlas. V odrazu se pohybovaly rty pohledného muže v elegantním obleku. Oči byly černé, tmavé vlasy prošedivělé na skráních. Grindelwald je prohrábl dlaní a tentýž pohyb v zrcadle učinil Percival Graves. Ušklíbl se.
A pak se v hlavě zjevila myšlenka. Drobná, droboučká, jen nepatrný záblesk nesoustředěnosti. Gellerta napadlo, zda by se tahle tvář líbila Albusovi.

Krajinu přikryla tma.
Gellert sevřel Albusovy prsty a zašeptal: „Máš ledové ruce.“
Pak vytáhl hůlku a udělal tři rychlé pohyby. Čára, kruh, trojúhelník. Znamení nakreslené ohněm zastínilo hvězdy.
„Potřebujeme je,“ vydechl Albus a snad to znělo jako otázka.
„Potřebujeme je,“ potvrdil Gellert. „A potřebujeme jeden druhého.“
Albus otřel nos o Gellertovu tvář, zhluboka se nadechl a zavřel oči.
„A co bude pak?“
„Budeme zářit, Albusi. Vyjdeme ze stínu. Budou nás ctít a budou se nás bát.“
„Zaslouží si to,“ opět to znělo jako otázka.
„Zaslouží. Vzpomeň si, co udělali tvojí sestře.“
„Všichni ale takoví nejs…“
Slova se ztratila v polibku.

Když hledím ti do očí, topím se v hlubině
chladného jezera severních skal,
v červáncích zářný jsi jak jiskra ve víně
dlaně tvé na mých jsou obranný val.

Můj hrdino, oděn jsi ve zlatém brnění,
v kouzle své mysli té nejvyšší ceny,
v nádheře, z níž každý úžasem oněmí
kráčíš vstříc větru, co přináší změny.

A když mluvíš o dobru, co nese oběti,
já visím ti na rtech a tajím svůj dech
jsa lapen jak můra v tvém stínu.

V polibcích, v šílenství, pochybnost odletí,
srdce mé vězněm je v tvých hladkých zdech.
Však když jsem sám, cítím jen vinu.

Leželi v trávě a pozorovali nebe.
„Víš, že existuje zrcadlo, které ti ukáže, po čem toužíš úplně nejvíc?“ řekl Albus.
Gellert vytáhl z úst stéblo trávy a zamyšleně s ním otáčel vstříc slunci.
„Viděl bych úplně jiný svět. Svět, kde se nemusíme skrývat. Svět, kde nám žádný mudla nemůže ublížit. Svět, který patří nám…“ pronesl přivíraje oči. „A po čem toužíš ty?“
Albus ucítil příjemný tlak ve slabinách, přitiskl se ke Gellertově boku a s úsměvem mu to pošeptal.

***
O osmadvacet let později profesor Brumbál strhl závěs z rámu. V zrcadle Erisedu spatřil sebe. A tolik milovanou tvář Gellerta Grindelwalda.

Byly tu i příjemné dny.
Albus dočetl odstavec a vzhlédl. Na hladinu řeky nalétaly vážky. Byly zelené a modré a hravými záchvěvy křídel připomínaly hejno Zlatonek. Albus nastavil tvář slunci.
Vážky se rozlétly a z vody vystoupil Gellert oděný do úsměvu. Bez ptaní se položil na Albusova rozpálená záda.
„Studíš!“
I přes ledové kapky Albus cítil, jak Gellertovo tělo intenzivně sálá. V jeho objetí se cítil šťastný.
Bylo to jako kouzlo, které mu dovolilo zapomenout. Na dny, kdy se Ariana budila s pláčem a ve vzduchu kolem viselo napětí.
Ale ne vždy to tak bylo.
Byly tu i příjemné dny.

Vzduch byl prosycen létem. Nad temným obzorem visel zlatavý pruh nebe jako blednoucí připomínka dne. Zahrada u domu Batyldy Bagshotové vibrovala hlasitým koncertem cikád.
Albus se opřel zády o kmen stromu. Zhluboka se nadechl. Cítil seno a vzdálenou bouřku. A také Gellertovu vůni, ve které se mísily věci, co měl rád. Inkoust, čokoláda, dobrodružství…
Polibek přišel náhle, byl spěšný a obezřetný.
„Počkej,“ zašeptal Albus.
V okně Gellertovy pratetičky se svítilo. Na stolku stál výkřik poslední módy: stolní lampa s vitrážovým stínidlem.
„Už dávno spí,“ odtušil Gellert. „Nechává si rozsvíceno.“
Albus zavřel oči.
Batylda Bagshotová pustila záclonu a potěšeně se usmála.

Stáli na hranici lesa. Nebe bylo světlé, pokroucené větve stromů se proti němu rýsovaly jako ohořelé paže vzpínající se v zoufalé prosbě o milost. Bylo ticho; teď už ano. Eärendil vyplouval, jasný silmaril se vyhoupl nad obzor.
„Kdy jsi naposled plakal?“ prolomil mlčení Maedhros.
Maglor se na něj nepodíval. Řekl jen: „Už si nevzpomínám.“
„Bojím se, že už to nedokážu, bratře.“
Maglor se zhluboka nadechl. V chřípí stále cítil pach krve. Plášť se zdál těžší a těžší.
„Mám pocit, jako by ve mně rostla prázdnota, uzlovala mi střeva a požírala mě zevnitř…“ pokračoval Maedhros.
Maglor přikývl: „Já zvracím každé ráno.“

„Ty vole, já už zase musim,“ zaúpěl Saša spěchaje ke kadiboudě.
„Čí to byl nápad, sežrat guláš, co stál dva dny v přetopený chatě?“ nadhodil Ivan.
„Muj ne!“ ohradila se Lynda. Vzápětí se zlomila v pase a vyběhla z verandy. „Sašo, dělej! To tu je vážně jen jeden hajzl?“
„Poté co Jiřík zalil chemickej záchod kýblem, si ho fotr zamknul do kůlny,“ vysvětlil Ivan.
„Tak já letim do křoví!“ oznámila Lynda.
„Tady už jsem já!“ zvolal Albert. „Leť si jinam!“
„Hlásim nouzový přistání na kompost.“
„Oukej, jdu bombardovat louku! Doneste mi pak letovej plán, ať si mam čim utřít prdel.“

„V téhle zemi jsem prožil roky míru a radosti, i ty špatné, kdy nás potkala válka. Ale díky nim jsem si nejvíce uvědomil, že mé srdce patří sem. A udělám pro svou zemi vše, co bude v mých silách.“
„Stop!“
Gil-galad frustrovaně vydechl. Obklíčil jej nespočet hbitých rukou s pudrem, hřebeny a vatičkami. Jiné rovnaly uzel na kravatě, další kartáčovaly tmavomodré sako.
„Sjedeme si to ještě jednou,“ oznámil režisér. „Klapka!“
„Volby 2017, záběr 18, po šesté!“
Gil-galad znovu zopakoval text.
„Stop! Tohle beru.“
Tiskový mluvčí Elrond si promnul kořen nosu a utrousil: „Kde jsou ty časy, kdy Lindon býval monarchií…“

„Hele, Becky, co znamená kulový eso?“
Seděli jsme na hromadě pneumatik. Becky se snažila rozmotat sluchátka.
„Kulový eso je materiální úspěch. Třeba výhra v loterii,“ odpověděla zamyšleně.
„A zelený?“
„Zelený je dobrá karta. Urovnává problémy.“
Zamručel jsem na souhlas.
„Červený je láska, ale to by poznal i ignorant jako ty,“ dodala.
„Nechceš mi vyložit, jak dopadne další běh?“ zeptal jsem se.
„Klidně,“ souhlasila. „Vyber si jednu.“
Zašátral jsem v balíčku a vytáhl kartu. Skepticky jsem na ni pohlédl.
„Žaludový eso je co?“
Zbledla.
„Tak co?“
„Smrt,“ hlesla.
Pokrčil jsem rameny.
„Já bych spíš řek, že s těma ostatníma mam poker.“

Stáli na hranici lesa. Nebe bylo světlé, pokroucené větve stromů se proti němu rýsovaly jako ohořelé paže vzpínající se v zoufalé prosbě o milost. Bylo ticho; teď už ano. Eärendil vyplouval, jasný silmaril se vyhoupl nad obzor.
„Kdy jsi naposled plakal?“ prolomil mlčení Maedhros.
Maglor se na něj nepodíval. Řekl jen: „Už si nevzpomínám.“
„Bojím se, že už to nedokážu, bratře.“
Maglor se zhluboka nadechl. V chřípí stále cítil pach krve. Plášť se zdál těžší a těžší.
„Mám pocit, jako by ve mně rostla prázdnota, uzlovala mi střeva a požírala mě zevnitř…“ pokračoval Maedhros.
Maglor přikývl: „Já zvracím každé ráno.“

Nejdřív jsem chtěl bejt myslivec, pak Vinnetou, pak tuším Robin Hood. Na základce jsem šéfoval partu. Lez jsem po stromech, střílel z luku, rval se a čural vestoje. Pak mi máma zakázala hrát si na kluka. Tak jsem to dělal tajně. Taky nemusí vědět všechno.
V patnácti jsem to už nějak nezvlád. Naučil jsem se udělat si perfektní mejkap a nehty, pořídil si šatičky, punčošky a boty na podpatku a konečně zažil něco jako přijetí. Sbalit jakýhokoliv kluka bylo v podstatě snadný.
„No ještěže jsi dostala rozum, my už jsme si mysleli, že jsi nějaká divná.“
***
Teď se jmenuju Petr.

Žila byla jedna PETka. Když ještě spala v obchodě, snila o tom, jak jednou bude vhozena do tříděného odpadu a pak se z ní zázrakem stane něco hezkého a užitečného.
Jenže ouha! PETku koupila zlá bydlena, která když dopila limonádu, proměnila se v ještě něco mnohem horšího: tvořilku! Vzala nebohou PETku, zmrzačila ji a přetvořila v odpornou věc neznámé funkce. PETka plakala, ale nikdo ji neslyšel.
Naštěstí se z práce vrátil manžel té tvořilky.
„Co je to tu zase za zrůdnost?“ řekl a odnesl nebohou PETku do plastů.
Z lahvičky se nakonec stala výplň do bundy a všechno dobře dopadlo.

Místností se rozezní ústřední melodie z Pána prstenů. Mobil vibruje a sune se sem a tam po desce psacího stolu.
„Ty vole, matka,“ zafuním.
Přijmout hovor.
„No, čau mami.“
-
„Ne, to nemůžeme, to je Libušín.“
-
„Ten příští? To nevim, ale asi budeme mít trénink.“
-
„No pak je Barka.“
-
„Barbarie. Jak jezdíme k tý Čáslavi.“
-
„Počkej, podívam se. Ne, to určitě ne, to jedem na bépéáčko.“
-
„Jo, já ti zavolam.“
„Co chtěla?“ zeptá se nevzrušeně Elrond.
„Že prej bysme mohli překovat meče v pluhy.“
„Co?“
„Ale že bysme nemuseli furt někde lítat a přijet. Potřebuje posekat trávník a zastřihnout živej plot.“

Saša bouchl prázdným panákem o konferenční stolek a pronesl: „Ty vole, já mam hlad.“
„Tak si objednáme pizzu,“ navrhla Týna.
Ivan se zahleděl do telefonu.
„Kolik toho mam objednat? Je nás pět, tak pět?“
„Já celou nesnim.“
„Tak čtyři.“
„Mádl, dobrý večer, já bych chtěl objednat čtyři pizzy…“
Za půlhodinku už se cpali.
„Když z každý sníme jenom sedm osmin, tak mi zbyde půlka pizzy na snídani!“ zvolal nadšeně Saša.
„Žerte jenom sedm osmin,“ upřesnila myšlenku Lynda.
Když se Saša ráno doploužil ke krabicím, zděšeně zjistil, že jsou prázdné.
„Kde jsou mý čtyři osminy?!“ zaskučel.
Nacpaný Jindřich jenom pokrčil rameny.

Bylo zvykem, že bastardi dostávali příjmení podle toho, čeho bylo v kraji nejvíc. V krajině říčních lordů se rodily děti jménem Řeka, v údolí Arryn Kámen, v Dorne Písek…
Mistr Luwin otevřel tlustou knihu, zabodnul do ní kostnatý ukazovák a začal soustředěně projíždět stránkou.
„A máš ji!“ vykřikla Arya, vpadnuvší v patách svého bratra do pracovny.
„Nemám!“ bránil se Bran. „Oplátky se nepečou!“
Luwin se zmateně rozhlédl po dětech.
„Co to děláš, mistře?“ zeptala se Arya a zvědavě nahlédla do knihy.
„To je matrika,“ odpověděl Luwin. „Počítám loňské Sněhy. Zase jich přibylo. Dnes už nikdo nemá úctu k institutu manželství.“

Chata Ivanova otce se nacházela v jakési řiti u Plzně. Sašovo auto funělo po dálnici naloženo čtyřmi opilými lidmi, pěti basami piva a jedním dehydrovaným řidičem.
"Musíme sjet na Starej Plzenec," radil Ivan.
"Mně navigace říká, že na Rokycany," reagovala Lynda.
"Ty vole, tak kudy teda?" rozčiloval se Saša.
"To máš fuk, nějak tam dojedem," uzavřel Jindřich a vyhodil z okýnka prázdnou plechovku.
O několik hodin později...
"Ty vole, už je tma," konstatoval Albert.
"Už musíme bejt blízko."
"Možná jsme přejeli bludnej kořen?"
Jindřich vykřikl: "Vidim bludnej kruh!"
Ivan vyhlédl z okna.
"Mně to teda připadá spíš jako zákaz vjezdu."

Lynda se prodrala oblakem cigaretového dýmu.
"Mám pro vás blbý zprávy," oznámila ostatním. "Bankochvat u Billy je rozbitej a na Opatov nejdu."
Ivan smutně dopil svůj větrák a pronesl to, na co ostatní pouze mysleli: "Tak holt půjdem domů, no!"
Jindřich a Saša začali lovit v kapsách drobné.
"Za jedenáct korun si nedáme ani malý pivo," zhodnotila situaci Lynda.
"Je tu automat!" vykřikl Jindřich, sesbíral peníze a hnal se k jednorukému banditovi.
Ivan vstal ve snaze ho zadržet, ale zakopl o Jindřichův batoh.
Válce se zastavily.
"Třikrát banán!" zavýskl nadšeně Jinřich do zvuku sypajících se mincí. "Dáte si někdo daiquiri?"

Bilbo Pytlík vysrčil nohy z vyhřáté postele, protáhl se s hlasitým zívnutím a vyhlédl z okna. Slunce už stálo vysoko.
Nespěchal. V klidu se umyl, pročísl vlasy a vybral si jednu z barevných kazajek, které dostal darem od Elrondových sloužících.
Kručení v břiše ho naléhavě hnalo do jídelny.
"Dobré ráno, pane Pytlíku!" pozdravil hobita s úsměvem Lindir. "Nebo mám spíše říci poledne?"
Bilbo zasedl na svou vysokou stoličku a s chutí se pustil do oběda.
"To víte, elfíci, doháním, čeho se mi v mládí nedostalo," zasmál se.
"Takže snídaní jste měl s Thorinovou družinou zřejmě dostatek," utrousil suše Mistr Erestor.

Christian Hrdobec Brown byl nejmajetnějším chrobákem v okresu. Měl atletickou postavu, lesklé krovky a na kontě tolik trusu, že ho nebylo možné přepočítat. Měl však temné tajemství: Liboval si v sadomasochismu.
Stázička Ocelová byla malá nenápadná muška. Od rána se plahočila od výkalu k výkalu, až jednoho dne potkala pana Browna.
Hrdobec se do ní zamiloval a začal ji systematicky týrat, což Stázičce působilo nevýslovnou rozkoš. Byla vzrušená dokonce víc, než když se jí parta kluků pokoušela utrhnout nožičky a křidýlka.
Po několika dnech vydatných prasáren Christian řekl: "Teď si oba zasloužíme wellness. Pojď, do JZD navezli novou kupu hnoje."

"Hele, pojedem na ten Arnor?"
Procházím kalendář akcí a vymýšlím, kdy si mám nahlásit dovolenou.
"Tak můžem. A za co chceš jet?"
Rychle listuju webem.
"Elfové už jsou skoro plný."
"Co je tam za možnosti?"
"Hůrka, trpoši, nějaký Numenorejci..."
"Tak pojedem prostě za bestiář."
"To je nápad! Tak já jim písnu."
Milí Romane a Hugo,
jsme moc rádi, že chcete dorazit na náš larp. Bestiář se hodí, ale moc byste se nám líbili jako noldorští šlechtici, byla by strašná škoda nevyužít ty úžasné kostýmy. (Trochu jsme vám stalkovali fotky.)
Vaši orgové.
"Tak co?"
"Tak na bestie jsme prej moc hezký."

„Máš tam někde metr?“ táži se.
„Je v šuplíku,“ odpovídá nevzrušeně Elrond.
„Tak krk a lýtko 36. Ještě potřebuju nabrat pět čísel přes biceps,“ uvažuju nahlas a zahlížím k hrazdě mezi futry. „A zejtra musim jít běhat, potřebuju shodit ten pupek.“
„Dyť nemáš pupek,“ oponuje Elrond.
„Dokud nejsou vidět svaly, tak je to pupek,“ nesouhlasím a hledím do webu o fitness. „K nárůstu svalový hmoty je třeba aspoň 200 gramů proteinu denně. Potřebuju vymyslet, co žrát.“
„Bych chtěl mít tvoje starosti.“
Ještě před pár lety jsem řešil, co žrát, když mam v kapse 12 korun a exekuci na účtu.
„Viď?“

Věděl jsem, že život vojáka nebude snadný. Ani ve snu jsem si ale nedokázal představit, co to obnáší. Brzo jsem zjistil, že vojín není hrdina. Vojín je dělník. Boj jsme cvičili jedenkrát týdně. Zbytek bylo tahání pytlů, kácení stromů, stavění palisád, tahání pytlů…
Usínal jsem bolavý a budil se unavený. Myšlenky se ubíraly k bitevnímu poli. Mrtvé už nic nebolí.
***
„Držte řadu!“
Nárazy do štítů. Černé skřetí kopí nachází skulinu. Krev. Muž vedle mě padá. Záblesk čepele. Stříbro štítů se zavírá jako hladina.
Sehnu se k němu. Kolik váží muž ve zbroji?
„Vydrž.“
Je překvapivě lehký. Lehoučký jako dítě.
„Vydrž.“

Jednou paní učitelka povídá, půjdete s kolegou Hrachem na výstavu moderního umění. Jenže pan učitel Hrach onemocněl, nedá se nic dělat, řekla paní učitelka, půjde s vámi tělocvikář Mazanec.
Učitel Mazanec v galerii kroutil hlavou, co je to za mazanice, Šebestová se na to nemohla dívat, vytáhla sluchátko a povídá, prosím, nešlo by, aby pan učitel Mazanec tomu umění rozuměl? Jak je libo, ozvalo se, a Mazanec začal používat slova jako asambláž a kontrapunkt, všichni na něj užasle hleděli a nejvíc mladá brýlatá kustodka, ze které se pak stala paní Mazancová a Šebestová řekla, no vidíte, jak umění sbližuje lidi.

V Praze hráli Fatal shore. Vzal jsem si kvádro a bílou košili, ulíznul vlasy, a když jsem kouřil v Plzni na peróně, připadal jsem si jako mladej Nick Cave.
Do hlavního města jsem dorazil trochu brzo. Kámoši z Brna byli ještě na cestě. Jako správnej dekadent jsem krátil čas v secesní Fantově kavárně u šálku předraženýho pressa.
Postarší Němec od vedlejšího stolku na mě nejdřív občas pokukoval, pak nenápadně mávnul. To mě jako balí? Pleš, knírek, pupek... Sorry kámo, můj typ fakt nejsi.
„Fünfzig Euro?“ vypadlo z něj, když si přisednul.
Takhle rychle jsem ještě nikdy z žádný kavárny nevypad.

„Takže plán je následující,“ říká Janine a naklání se nad mapou.
Víc než slova vnímám jednotlivý detaily: černej měsíček špíny za nehtem, malou jizvu na kloubu, koženej řemínek na zápěstí.
„Jednička a Čtyřka odlákají zombie tudy. Lékárna je v přízemí týhle budovy,“ pokračuje.
„Jo,“ vypadne ze mě, že chápu.
***
„Fraxiparine, fraxiparine, kde je kurva fraxiparin,“ melu nervně sám pro sebe, když se hrabu v krabicích.
Zombie v bílým plášti to nejspíš kdysi věděla.
„Janine, jsem v prdeli, opakuju, jsem v prdeli.“
„Fajn, čas na plán B.“
„Co je, sakra, plán B?“
„Běž!“
„Pamatuju časy, kdy to bejval plán A.“
„Běž!“

Muži doriathské hlídky seděli ve větvích stromu. Byli tiší. Jejich dech byl jen ozvěnou ševelících listů. Zelené kazajky pokryté mechem a zelenou kůrou navíc chránilo kouzlo Melian.
Dole pod stromy se něco hnulo. Bylo to rozložité, nemotorné a hřmotné. Chvíli si mysleli, že slyší divoké prase.
Co je to? naznačil Mablung posuňkem.
Jiný hraničář pokrčil rameny.
Sešplhali níž. Kráčelo to po dvou nohách, bylo to šeredné a páchlo to.
Skřet, ukázali si dohodnuté gesto.
Střela nalezla cíl. Bytost bolestně vykvikla.
„Trošku chlupaté na skřeta,“ pronesl Mablung, když otáčel mrtvolu špičkou boty.
„Ticho! Něco mi říká, že jich tu bude víc.“

Na chvíli vyšlo slunce. Bylo to skoro jako zázrak. Východní vítr přinášel jen čpavou mlhu a dým. Vyšel jsem před stan. Na mysl se mi vtírala známá písnička.
Copak mi přineseš za věno,
panenko útloboká?
Pozoroval jsem ho, jak bere ze šňůry košili a zapíná řemínky zbroje. Pobaveně jsem se zasmál. Otočil se, oplativ mi úsměv. S panenkou by si ho spletl snad jen trpaslík. Zezadu. Potmě.
Copak mi přineseš za věno…
Pro tuhle chvíli jsem zapomněl, že to má i další sloky.
Copak mi přineseš za věno,
šavličko ocelová?
V blátě či prachu spát s tebou budu,
nevěsto má?