Moje články

Pochodovali jsme na východ k Amon Sûl. Pevnost na vrcholu větrného kopce se z dálky jevila malinká jako dětská hračka. Přítomnost Elendilových vojsk jsme zatím jen tušili, stejně jako pohled krále Arnoru, který se upíral k západu a očekával příchod spojenců.
Kapitán zavelel stát a vyhlásil pohov.

"Co bude pak?" zeptal jsem se tiše.
"Až se spojíme s Dúnedain, půjdeme do Imladris," řekl. "Elrondovi kováři prý pracují dnem i nocí."
Bylo mi úzko. V tomhle okamžiku na mě dolehla děsivá tíha vědomí, že jdeme do války, že jdeme zabíjet a nejspíš i zemřít.
Poznal to.
A tehdy mě poprvé políbil.

Ereinion Gil-galad se pousmál a upil z poháru vína. Cítil se klidný, po dlouhé době opravdu klidný. Zvuky z přístavu utichaly, smrákalo se a v krbu vesele praskal oheň. Král pohladil psa a opětoval jeho věrný pohled naplněný láskou.
Vzduch voněl mořem; byl jiný než v Barad Eithel, kde prosycen ledovými krystaly bolíval v plicích. Ale to je už dávno. Vzpomínky na dětství byly jen dávno ztracený sen. Teď byl tady a teď, Velekrál Noldor, těšící se z pocitu dobře vykonané práce.

"Smím dál?"
Dveře královských komnat nepatrně vrzly, když vstoupil Elrond.
Sdíleli ticho ve dvou, rozuměli si beze slov.

Ivan a Lynda mířili ulicí Rybalkovou dolů.
"Tady přes tu zídku jsem jednou ožralá přelezla, že si to zkrátim přes Grébovku, ale dole už byly zavřený vrata. Mně se nechtělo vracet, tak jsem se protáhla tou mezerou mezi šprušlema. Ale bylo to teda těsný!"
Ivan neváhal a přelezl zeď. "To musim vyzkoušet!"

Lynda se protáhla jako první. Ivan odpozoroval techniku a začal se cpát do čtyřicenticentimetrové škvíry.
"Au, ty vole, Lyndo, pomoz, já jsem se tu zahák za pinďoura! Nemůžu tam, ani zpátky!"
Lynda chytla Ivana za ruku, trhla a ten vypadl do Vršovic.
"Jauvajs! Nechceš mi ho aspoň pofoukat?"

"Kdo si dá pivo?" zeptal se Ivanův otčím.
"Já!" vyhrkl Ivan a dodal: "Řídí Líza."
Ivanova matka postavila na stůl mísu s řízky. Až doposud se situace jevila jako ideální.

"Já se ti divím, Lízinko, že vydržíš s člověkem, jako je Ivan," spustila paní Mádlová při kávě. V televizi běžela Rosamunda Pilcherová. "Vždyť jen chlastá a nemá žádný kamarády. A všichni jeho kamarádi jsou magoři. Ivane? Vezmi si montérky a běž na zahradu smontovat tu lavičku z Lidlu!"

"Až zas budu mít nápad jet na návštěvu k matce..." začal Ivan v autě.
"Tak řídíš zpátky. Já tvoji matku střízlivá nedám."

Ivan si dolil sklenici červeného, naklonil se zpět k notebooku a pokračoval: "Odysseus jim nechal zalít uši voskem, aby neslyšeli zpěv Sirén a on sám se nechal přivázat ke stěžni."

Lynda private to Saša: Jsem si toho Ivana musela mutnout, to se neda.

Saša private to Lynda: O čem mele teď? Já si ho ztlumil, když vysvětloval paralelu mezi Númenorem a Atlantidou.

Jindřich: WC.

Albert private to Fanouš: Posloucháš to?

Fanouš private to Albert: Zltumil jsem ho, když si dal druhýho špeka a otevřel Petišku.

"A Amazonky si nechávaly..."

Lynda private to Saša: Priste ho taky radsi privazem ke stezni.

"Kolik jsi měl těch vodek?" zeptal se Fanouš.
"Tři," odvětil Jindřich a soustředěně zíral do své šrajtofle, kterou vylovil z batohu. "Na další už nemam. Zaplatim ještě ten zbytek a pudu."
"Tak jestli chceš, tak na jednu tě ještě pozvu," navrhl Ivan pln chmelového optimismu a objednal Jindřichovi panáka.
Ten do sebe kopl Finlandii, odpotácel se k baru vyřešit svou útratu a následně bez rozloučení zmizel.

"Tak co?" zeptal se Saša, co čekal s cigárem před hospodou na Ivana, který platil jako poslední. "Zaplatils mu tu čtvrtou?"
"Jo. A taky pátou, šestou, Sex on the Beach, tři piva a utopence."

"Jak strašnou kocovinu jsi měla, když ses rozhodla koupit si tohle auto?" zeptal se Ivan a nenápadně nahlédl na tachometr.
"Buď rád, že se vezeš a můžeš chlastat," odpálkovala ho Lynda. "Cíťa je spolehlivý vozidlo."
Škoda Citigo s kufrem naloženým lahváči supěla do kopce zřejmě jen silou Jindřichovy vůle.
"Lyndo, šlápni na to, mně se chce strašně chcát!" zaskučel již poněkolikáté.
"Benzínka je za 3 kiláky," oznámil Saša.
"Hele petka od Nestea!" zvolal vítězoslavně Jindřich a vzápětí se již ozvalo nezaměnitelné zurčení.
"Jindřichu, ty prase! Ty mi chčiješ v autě?!"
"Se neposer, stačí že je citově nevyrovnanej ten tvůj samochod."

"Můžete mi říct, čí nápad byl jet na Silvestra do Krkonoš?" nadnesl Saša.
"Mě by spíš zajímalo," přidala se Lynda, "koho napadlo vyjet bez sněhovejch řetězů."
Už se stmívalo, v okolí se ozývalo vytí a auto se odmítalo hnout z místa.
"Myslel jsem, že jsou v kufru!" bránil se Ivan. "Ovšem chápu, že myslet znamená hovno vědět, takže si beru běžky a jedu je koupit."
Vyndal z futrálu lyže a vyrazil směrem k nejbližší benzínce.
"Co když se nevrátí?" zeptala se Lynda.
"Nevim, ale odmítám ho jet hledat. Jestli se dobrovolně rozhod skončit jako Hanč, já teda odmítám bejt Vrbata."

Ivan si objednal dvojitý rum a lihovinu takřka vdechnul. Následně ji notně zalil plzní, ale o mnoho klidněji nevypadal.
"Co se děje, vole?" otázal se Saša.
"Ty vole, ani mi nemluv. Byl jsem předvolán do ředitelny."
Saša mávl na vrchního a otočil rundu.
"Budu si muset s naším Arnoštem vážně promluvit o nutnosti používání diakritiky," pokračoval Ivan.
"Co?" Saša se netvářil příliš chápavě.
"Nedavno se přihlásil do akvaristickýho kroužku a chová rybičky."
"A kvůli tomu jsi musel do školy?"
"Kvůli rybičkám ne, ale ten šulin si předevčírem napsal na facebook, jestli nemá někdo tip, jak se nejlíp zbavit černý rasy."

Okolo lesa pole lán,
hoj, jede jede lesem pán,
Dacii Duster řídí směle,
dojede leda do prdele,
což zanedlouho zjistí sám.

Uprostřed lesa v cestě kmen,
pohnout s ním nelze tam ni sem,
nadává Ivan kurvy, píči,
kdo tady na mě pasti líčí,
za Sašou chci než skončí den.

Telefon zvedá, hola hej,
v štychu mě, Sašo, nenechej!
Zaběhni do vsi pro pachole,
hni sebou, rychle, kurva, vole,
po pile s motorem se ptej.

Poslyš, pachole, běž, je chvat,
spěchej k té přípojce na obchvat,
leží tam v cestě silný kmen,
Ivan se musí dostat sem,
potřebuju s ním zachlastat!

Ke skřetům jsem cítil odpor, ale nemohu říct, že bych je nenáviděl. V jistém ohledu mi jich bylo líto. Byly to ztýrané bytosti, které své dny prožívaly v bolesti a strachu, a k jejich činům je vedlo šílenství.
Nenávist jsem cítil k divokým lidem. Ti se k Sauronovi připojili dobrovolně. Nejvíce se mi znelíbili tím, že okrádali mrtvé. Bezostyšně se zmocňovali zbrojí, zbraní, šatstva...

Plakal jsem, když jsem se slovy lítosti obouval boty mrtvého druha. Na mých chyběla podrážka. Nebyl teď prostor vyhledat ševce. Valar ví, že láska a válka vás donutí udělat mnohé věci. Přesto jsem sám sebou pohrdal.

Ivan nemluvil. Namísto toho do sebe ládoval guláš s osmi a zapíjel to dvanáctkou. Když dojedl a objednal si presso a palačinky, osmělil se Saša na něj promluvit.
"Tys tejden nežral, nebo co?"
Ivan si říhnul, odpálil startku a začal vysvětlovat: "Líza se už úplně zbláznila. Drží půst, pije zeleninový koktejly podle barev, žere jenom lupení a batáty a když se zeptám, co budeme jíst, chce mě zabít."
"No to mě poser," zhodnotil Saša a doexoval půllitr.

Líza se mezitím svalila na gauč, pustila další díl Broadchurch, naházela oreo do zmrzliny, popadla velkou lžíci a usoudila, že na to sere.

Ivan ztěžka dosedl na židli v předzahrádce a zapálil si startku.
"Co je?" zeptal se Saša. "Vypadáš nasranějš než obvykle."
"Ani mi nemluv, ty vole," vydechl kouř Ivan a objednal si pivo. "Líza začala chodit na jógu. Dneska jsem ji tam vez a ta jejich instruktorka si asi myslí, že sežrala Šalamounovo hovno."
"Do tebe něco hustila?"
"Jo, vole. Prej že si ničim karmu a znečišťuju čakry. Že prej bych se měl nad sebou zamyslet, meditovat, přestat kouřit a pít... Hotová energie Šambaly, ty vole."
"A cos jí na to řek?"
"Že je kráva a evidentně nikdy nepracovala v korporátu."

"Ty vole, Jindřichu, kams nás to zatáh?"
"Už jen to, že se to tu jmenuje Síly v pozadí, nás mělo varovat."
"Náhodou, já sem chodím rád. Kde jinde ti cizí chlap zaplatí drink," rozzářil se Jindřich.
"Kdyby tu aspoň nehráli Helenku Vondráčkovou," posteskl si Albert.
"Některým jedincům to evidentně vyhovuje," poznamenal Saša a zadíval se k parketu, kde Ivan s Lyndou křepčili na Sladké mámení.
"Kam vůbec zmizel Jiřík?"

Jiří se po chvíli vynořil z velmi temné části klubu.
"Cos tam, proboha, dělal?"
"Hledal jsem hajzl. Ale všude byly jen kabinky a všude bylo plno. Tu asi točí dobrý projímadlo."

"To hovado mi odešlo s cigárama!" zvolal Ivan na celý lokál.
"Tak mu zavolej, třeba se ještě vrátí," radil Saša.
"Haló, Jindřichu? Jestli ti to nevadí, tak jsi mi sbalil cíga. Jak jako že potřebuješ stihnout poslední vlak do Ostravy? Cože? To ses posral, ne?"
"Tak co?" zeptala se Lynda.
"Prej jde na vlak a nechá mi je v Šervůdu."
"Co?"
"No prej za pomníkem Jacka Harknesse* je dutej strom. Jelikož nemám co kouřit, jdu tam. Jsem tu za dvacet minut."

"Tak co? Našels mrtvou schránku?"
"Mrtvou schránku udělám z Jindřicha. V tý díře byl akorát bordel a zdechlej drozd."

"Ha, Ivan!" zvolal Fanouš od stolu. "Přišel nečekán, nezván..." Když spatřil Ivanův výraz, zarazil se. "Co se děje, vole?"
"Budu se ženit, ty vole," oznámil Ivan pohřebním tónem.
"Ulovili tě na husí játříčka?" zachechtal se Saša.
"Kéž by. Byl jsem donucenej s Líziným otcem, dědou a strejcem pít slivovici."
"A co se stalo?"
"Po dvou flaškách strejc prohlásil, že jsem zkurvenej pražák a jestli si Lízinku nevezmu, zastřelí mě. Což by byla prdel, kdyby na mě pak nevyběh s malorážkou."
Sašovi zaskočilo pivo.
"No, myslím, že jsem dal rekord v horským crossu. Setřás jsem ho někde za ocasem lišky Bystroušky."

Sašu vytrhlo z komatu zvonění telefonu.
"Spíš?" ozval se na druhém konci Ivan.
"Ne, vole. Cvičim pozdrav slunci a popíjim u toho odvar z kombuchy," zavrčel Saša "Každopádně teď už nespim."
"A zavez bys mě do špitálu?"
"Co se ti stalo, vole?" zbystřil Saša a zapil ibáč zvětralou kofolou.
"Chlastal jsem s Jindřichem a Fanoušem a ty hovada napadlo udělat sumo zápasy v tom kruhu, co zůstal v trávníku po bazénu."
"Už nic neříkej."

"Pan Mádl?" ozvala se sestra s rentgenovými snímky. "Tak máte zlomený dvě žebra."
"Kokoti zasraný," zaklel Ivan. "To tak! Prej, že jsou lehoučký jako motýlí křidýlka!"

Vážený mistře Elronde,

píši Vám ohledně obsazení místa správce Vaší domácnosti v Imladris.
Myslím si, že jsem k tomuto poslání vhodnou osobou. Nejenže splňuji Vaše požadavky na výborné organizační schopnosti, mohu nabídnout také zodpovědnost a smysl pro detail. Vynikám klidnou povahou, čehož jste si již jistě ráčil povšimnout, neboť jsem měl tu čest setkat se s Vámi v Lindonu, toliko jako královský písař.
Sloužit Vám bych považoval za poctu a zároveň věřím, že by Vám ku prospěchu mohlo být i mé vzdělání v oblasti historie a lingvistiky. A v neposlední řadě někdo musí dohlédnout na lorda Glorfindela!

S úctou
Erestor

Jiřík do sebe naklopil již šestý rum, který platil Ivan, a zalkal: "Proč já si, do prdele, nemůžu najít normální práci?"
"Počkej, já myslela, že děláš v tom callcentru?" podivila se Lynda.
"A to ti přijde jako normální práce?" opáčil Saša.
Jiřík pokračoval: "Posílám deset životopisů denně a nic."
Ivan chvíli hleděl do telefonu, který pak otočil směrem k Jiřímu.
"Zkusil jsem tě vygooglit. První, co jsem našel, je tvoje profilovka s tuzemákem."
"To je nelegální! To je proti GDPR!" bránil se Jiřík. "Budu žalovat Google, že shraňuje moje citlivý data!"
"Pro začátek bych si zkusila upravit soukromí na Facebooku."

Ivan se zastavil mezi keři, které lemovaly chodník k jejich domu, mírně se zakymácel a započal s hledáním klíčů. V ten okamžik se mu cosi otřelo o nohu.
"Hele, kotě," pronesl nahlas. "Chudáku kočičko, ty jsi tady úplně sama ztracená! Pojď, já tě zachráním, já tě vezmu domů do tepla."

Líza zvedla oči od notebooku a pedezíravě si Ivana změřila.
"Našel jsem kočičku," oznámil Ivan. "Sebral jsem ji před barákem. Bude to moje sebranka."
"Říká se schovanka a to zvíře si necháme jen přes mou mrtvolu."

Druhého dne, jen co uklidil kočičince, byl Ivan donucen nastartovat Facebook.
Nechcete někdo kotě?

Ivan polkl obsah pohárku a zaržál: "Borovičko, mrcho šedá!"
"Dobrá, čo?" zatetelil se Ľuboš.
"Chutná to jak kerosin," zhodnotil Saša.
"Tak ešte do druhej nohy!" pravil Ľuboš a odešel k baru pro další rundu.
Za chvíli na stole přistál tácek s po okraj plnými decovkami.
"Ty vole, co to je?"
"Vzal som rovno veľké, nech tam nemusím stále chodiť."
"Tak tohle já odmítám vypít," konstatoval Ivan.
"Proč, ty vole?" podivil se Saša. "To máš jedno, jestli vypiješ dvě malý nebo jednu velkou, ne?"
"To teda nemam. Slíbil jsem Líze, že budu pít jenom malý panáky. Takže si dám až příští."

"Do prdele, jak má jako ten krám fungovat?" rozčiloval se Ivan.
"Normálně to nasadíš, zmáčkneš ten čudlík a tlačíš směrem dolů," vysvětloval Albert.
"Akorát to bzučí a hovno se děje. Ty vole, to tu nemáte normální vývrtku?"
"Tohle je normální vývrtka!"
"Tohle je totální kokotina!" zařval Ivan, který zoufale pozoroval utrženou polovinu špuntu, jak rotuje na konci nerezového válce.
"Kdybyste pili rum jako slušný lidi, nemusíte tu řešit vývrtky," komentoval situaci Jiřík.
"Třeba už jsou slabý baterky," zamyslel se Saša.
"Podle mě je to slabý celý," uzavřel Ivan a zatlačil zbytek korku do lahve kusem klacku. "Dáte si někdo Beaujolais?"

"...to je totiž naprosto zásadní. Dokud se neujasní, jak je to definovaný, tak se vo tom nemá vůbec smysl bavit. Když nemáš daný ty vstupní parametry, tak prostě můžeš bejt v úplně jiný dimenzi a..."
"Jak dlouho už takhle mele?" zeptal se Saša hledě na blábolícího Jiříka.
"Asi tak tři hodiny," odvětila nevzrušeně Lynda. "Začalo to poté, co si dal tu bábovku."
"Jakou bábovku?"
"Tu, co jsem dones z práce. Přinesla ji kolegyně Dušková," přiznal Ivan.
"Co v tom, proboha, bylo?"
"Spíš co bylo na tom. Ozdobila to dobrotou, u který se kolega Machovec dušoval, že jde o moučkovej cukr."

Cesta na maloměsto, které se nachází mezi Řitkou a Pičínem, byla vcelku nudná, jelikož jsem ji absolvoval v autobuse integrované dopravy po dálnici D4. Samotná obec mě na první pohled zaujala historickým náměstíčkem s vietnamskou večerkou, kde jsem si zakoupil cigarety, a čtrnáctipatrovým panelákem, který se tyčí hned nad ní.
V obci se nalézá zámek a také rozlehlý anglický park, kam chodí popíjet mládež 15 plus. Pak také skejtpark, kam chodí drandit na koloběžkách mládež 15 mínus.
Na Bobříši je ovšem nejvýznamnější to, že zde žije můj nejlepší přítel Saša Kladívko, který má dům, zahradu, gril a plný sklep piva.

"To pivo chutná jak velbloudí moč," prohlásil Ivan a zapálil si startku.
"Co čekáš od Krušovic, ty vole," poznamenal Saša.
"Já bych šel jinam," navrhl Albert.
"Ale kde jinde bude pivo za dvacet sedm?!" bránil se Jindřich.
"Navrhuju hlasovat," řekl Fanouš. "Kdo je pro to tu zůstat?"
Zvedly se tři ruce, tři zůstaly dole.
"Co blbneš, Lyndo? Dyť jsi říkala, že další krušky dáš už jen v případě smrti žízní!"
"Ty vole, padá mi klenba a nevzala jsem si ortopedický vložky. Takže jakmile se postavim, mam pocit, že mi někdo bodá do paty stovku hřebík. Takže jdu leda na hajzl."

Ivanovi v kanceláři hned od rána zuřivě blikal telefon.
Ivan sám páchl jako čtvrtá cenová, cigára a zoufalství. Vzhledem k tomu, že se probudil po třech hodinách spánku u Lyndy na gauči, se nebylo čemu divit.
"Ty vole, to je určitě ten Vašinka," zaúpěl, když se telefon znovu rozblikal. "Já to, kurva, nechci řešit."
Raději odešel na oběd. Telefon stále blikal.
Kolem čtvrté Ivan přece jen zvednul sluchátko.
"Mádl, prosim," zahuhlal.
"Krásný dobrý den, pane Mádle! Tady je Vašinka. Já už jsem se trošku začínal bát, že jste na mě zapomněl!"
"Ne," zavrčel Ivan, "já jsem se na vás vysral."

To, jak nám brali míry, si příliš nepamatuji. Živě však vidím, jak nám pak předávali výstroj.
Stáli jsme předpisově nastoupeni a v ústrety nám přicházela řada žen. Každá z nich přinášela balíček šatstva. Ten pak s obřadnou poklonou předala svému vojákovi.
Později jsem zaujatě sledoval lem rukávu. Švy byly naprosto identické, nikdy předtím jsem neviděl tak precizní práci.
"Společnost královských švadlen neuznává nedokonalost," řekl. "Taky je veliká pocta se k nim dostat. Vede je Nilmairë, která se učila ve Valinoru u Míriel Serindë, a její sestry."
"Jak to všechno víš?" podivil jsem se.
"Jednoduše," zasmál se. "Nilmairë je moje matka."

Chata Ivanova otce byla oblíbenou destinací pro pořádání pitek. Jednalo se o typický rekreační objekt fanouška Jaroslava Foglara v důchodu a jako taková se vyznačovala například výskytem taxidermických exponátů.
"Ty vole, vyfoťte to někdo!" zvolal Jindřich.
Saša, notně již posílen kořalkou, se snažil políbit jednu vycpaninu.
"Chudák zvíře!" pronesl Albert a odpanil lahváč otvírákem z parůžku.
"Já se na to nemůžu dívat. Takový zoofilní orgie!" zahlásil Ivan a odešel pochcat modřín.

Ráno se jako první vzbudila Lynda.
"Můžete mi, vy hovada, říct, kdo navlíknul šprcku na tu veverku?!"
"Bylo to v jejím vlastním zájmu, přísahám!" ozvalo se odněkud zpod postele.

Projížděli okolo nás a byli nádherní. Gil-galadova zbroj se zlatě leskla a bohatě vyšívaný tmavomodrý plášť se lehce vzdouval. Velekrál nebyl uplně vysoký, ale držením těla a výrazem tváře tak působil. Lord Elrond klusal po jeho boku a královská zástava, kterou nesl, se skvěla stříbrem a démanty.
Opřel jsem se o štít a zasněně na ně pohlédl.
"O čem přemýšlíš?" zeptal se.
"Jaké by to bylo..."
"Jako co?"
"Být tím hrdinou. Tím, o kom budou psát písně."
"Po tom teda netoužím. Ani na den."
Věnoval jsem mu nechápavý pohled.
"A ty bys jako chtěl v tomhle marastu pobíhat bez helmy?!"

Být připraven za úsvitu znamenalo vstávat ještě za tmy. Rozčesat a zaplést vlasy, ošetřit řemení zbroje, vyčistit boty, přeleštit plech.
Účesy, výzbroj, výstroj. Všechno stejné. Všechno dokonale nahraditelné.
Ale pod tím vším tváře, z nichž každá měla svůj příběh.

S prvními paprsky jsme spatřili jezdce. Byl to Dúnadan.
"Hledám velitele Lúvaela," křikl.
"To jsou lučištníci, pane. O tři řady dál."
Voják odcválal mezi stany.
"Zatracení elfové," zaslechli jsme ještě. "Všichni vypadají stejně."

"To byl Isildurův herold?" zeptal se.
"Spíš Anárionův," uvažoval jsem. "S těmi vousy mi všichni připadají stejní."
Rozesmáli jsme se ve stejnou chvíli. A doufali, že nás neslyšel.

Slunce klesalo a odráželo se v zálivu. Posunul jsem si helmu a zahleděl se k západu, kde úzkou cestou z Emyn Beraid sestupovala karavana mezků, kteří sem naváželi bílé kamenné kvádry.
"Nevím, jak tobě, ale mně je zima," řekl.
Poslední zvíře klopýtlo a sedřelo si nohu až na kost.
"Myslíš, že to zvládne?"
"Možná. A kdyby ne, bude holt zase guláš."
"Vsadím se, že napíšou, jak tyto mocné věže vystavěl Velekrál Gil-galad pro přítele Elendila, ale co tu jedly hlídky, to nikde nezmíní."
"Nestěžuj si. Pořád lepší než tuhle ta kaše se slanečkem."
Zadoufal jsem, že to ten mezek nedá.

Být vojákem je vlastně snadné. Jednoduše děláte to, co vám někdo řekne. Když máte jít, řeknou vám, ať jdete, když máte stát, řeknou vám, ať stojíte. Myslí a rozhoduje za vás někdo jiný. Za nic nenesete zodpovědnost. Jen za to, abyste splnili rozkaz. Ve všech bitvách, ve kterých jsem byl, jsem se cítil lehce. Až doteď.

"Tangado haid!"
Držte pozice. Stojím, štít mám pevně zapřený o rameno.
"Tangado haid!"

Koutkem oka zahlédnu pohyb. Šíp nikdy nevidíte, vždycky až to, co zasáhl. Muž vedle mě padá. Udělám úkrok, je třeba doplnit řadu. Chtěl bych se přesvědčit, zda ještě dýchá.
"Tangado haid!"

"To, že tu maj velkej rum za deset, kvituju pozitivně," prohlásil Ivan a hodil do sebe panáka.
Sokolovna se plnila omladinou, jejíž společenský status určoval počet pruhů na teplákovce.
"A teď tu máme song pro Ládíka!" zahlásil místní dýdžej a spustil vypalovačku z období paleolitu.
Na parket se nahrnula skupina pořízků v džízkách, které vévodil chlapec s mocnou dekou na Jágra. Začal sebou divoce zmítat v parodii na epileptický záchvat. A jo, hlavu měl fakt obrovskou.
"Neviděls Jindřicha?" optal se Saša.
"Naposled na dvorku. Vytáh chlapa z tý modrý toiky a prosil ho, ať ho dopraví zpátky do jednadvacátýho století."

"Kde je ten Ivan?" utrousila Lynda a spláchla pachuť rozhořčení gambáčem.
"Netušim," odvětil Saša. "Hele, zrovna volá! Ty vole, kde seš?"
"Hniju v arbajtu. Musim tu dořešit totální sračku. Přijdu tak v devět. Budete tam ještě?"
"Jo, budem."

Když Ivan dorazil k hospodě, uvítalo ho prázdno.

"Ty vole, kde jste? Jste říkali, že tam budete."
"Jsme U Kočiček."

Ve zmíněné nálevně je ovšem nedohledal.

"Neviděl jste tu zrzku s notebookem a..."
"...takovýho malýho, tlustýho, plešatýho? Tak ty si dali griotku a říkali něco vo Letný."
"Tak na to seru. Jsem málo vožralej na to, abych lez v obleku na kyvadlo."

„Vypadáš strašně,“ řekl Albus místo pozdravu a rozesmál se.
Gellert se snažil zatvářit dotčeně, pravdou však bylo, že vypadal příšerně. Londýnští bezdomovci by ve srovnání s ním mohli vyrazit do opery.
„Jeden by řekl, že se realitní makléř umaže maximálně inkoustem,“ provokoval Albus.
„Jen se směj. Ten barák stál v bažině. V bažině, Albusi. A to byl začátek. V životě jsem neviděl tolik běhnic v jednom závěsu. Ve sklepě byl… radši nic, zapomeň na to. A pak po mně chtěla, abych jí vyvenčil -“
„Hafoně?“
„Dlaždičouna!“
Albus vyprskl smíchy. Pak se ale docela vážně zeptal: „Dokážeš to prodat?“
„To si piš.“

„Jak moc velkou katastrofu očekáváš?“ zeptal se Gellert, když bral za kliku domu.
„Řekněme, že se spokojím s tím, když budou oba živí,“ odvětil Albus.
Živí byli. Tom žvýkal sendvič a vypadal nepoškozeně. Aberforth spal v křesle a hlasitě chrápal.
„Ahoj,“ pozdravil chlapec, vstal a ukázal na osm lahví od máslového ležáku, které stály v řadě na konferenčním stolku. „Aberforth udělal koncert. Vždycky upil, naladil flašky a pak na ně hrál písničky,“ oznámil nadšeně. „Ale pak řekl, že by se to zkazilo a byla by to škoda, takže to musí rychle vypít. No a teď už to tak hezky nehraje.“