Moje články

Martin samozřejmě poslechl, ale neodpustil si zlostné vrčení.
„Kdyby tomu zmatku někdo velel. Tihle si umanou kdovíco, Řehoř se nejspíš zbláznil, ta zrůda nás utopí všechny…“
Evžen ani Xénie ho nevnímali.
Proměnili se.
Xénie vykouzlila neviditelnou liščí lávku.
První vykročila nad smrtící proud. Její tmavá srst splývala s vodou.
Tři údery srdce a Evžen ji zlehka následoval.
Jako dým se plazili nad hladinou.
Najednou hastrmana zasáhlo Řehořovo ohnivé kouzlo.
Zavyl vzteky.
Vzápětí čaroděje jedním rázem smetla vzedmutá vlna jeho zuřivostí.
Evžen se bez uvažování proměnil. Zoufale se pokusil starce zachytit.
Nedosáhl.
Ztratil rovnováhu.
V tom okamžiku si ho vodník všiml.

Přístěnek přes zatopenou ulici začal hořet.
Hastrman si z ohně nic nedělal. Zjevně se bavil čím dál líp.
Evžen vydechl: „U Želmíra, kde dědek nechal mozek?“
Vtom dostal nápad. Šílený, riskantní, na samé hranici proveditelnosti, ale snad spásný.
Jinou možnost neviděl.
Neobejde se bez pomoci a musí to být někdo, kdo bez dohadování dokáže myslet stejně jako on, předjímat každý jeho pohyb.
Martin Rapos se zrovna zchváceně vrátil z další cesty s postiženými do bezpečí.
„Podrž to za mě,“ nařídil mu Evžen.
Opatrně se vyvlékl z magického přadiva hráze, stiskl ruku Xénii a pokynutím hlavy ji vybídl, ať ho následuje.

„Slyšela jste o tom případu?“ Břetislav Sojka rozčileně zamával novinami.
„Ukažte… Hm… Násilník, co vraždil osamělé ženy, mizerně skončil. Co vás na tom tak šokuje?“ pokrčila Lada rameny.
„Přečtěte si podrobnosti. Našli ho smotaného do ruličky, že vypadal jak kus salámu! Pátrání po pachateli – či mstiteli - uvázlo ve slepé uličce.“
„A co z toho vyvozujete?“
Břetislav se zarazil. Pronikavě na dívku pohlédl. Její nezúčastněný tón zněl podezřele.
„Patrně se střetl s dobře trénovanou čarodějkou.“
„Brilantní dedukce.“
„Našli ho na Žižkově… kde že to bydlíte?“
„To máme letos příjemné jaro,“ usmála se Lada. Zapálila si cigaretu.
Břetislav jí mlčky přisunul popelník.

Je to málem k nevíře, ale i Johan Řehoř býval kdysi mladý a do dnešního rozvážného starce měl daleko.
Z frajerského nerozumu se tenkrát vsadil s třeboňským mlynářem, že se mu podaří odloudit ženu tamnímu vodníkovi. Zprvu se zdálo, že uspěje, vodní krasotince se zalíbil. Jenže za pár týdnů se jí život na suchu znelíbil a jednoduše utekla. A tak byl o čtyři tisíce chudší a zase sám. Peníze by s krvácejícím srdcem oželel a časem na tu příhodu nejspíš zapomněl. Kdyby za necelý rok nenašel na prahu košík s dítětem.
Celý život doufal, že ho vodníkova pomsta nedostihne.
Marně.

Mokrou tmou prolétnou tmavé postavy.
Liškomágové.
Staví se mase vody jako hráz.
Neviditelný násep zadržuje proud, tlačí ho zpátky, kolísá, znovu se napře v zoufalém vypětí, černý vzduch praští výbojem energie, voda syčí, klokotá, neochotně ustupuje magické přehradě, znovu vyráží vpřed, někdo se zhroutil vyčerpáním, není čas sledovat, kdo to je, nahradí ho jiný, všechny síly se musejí spojit, každá špetka magie je potřeba.
Na nakloněném betonovém sloupku uprostřed temného víru sedí zelený skřet, zalyká se smíchem, povzbuzuje svůj živel.
Jen do toho, vodičko, všechny utop!
Tmu rozčísne plamen.
Starý čaroděj balancuje na střeše kůlny. Metá na příšeru hrsti ohně.

Varovný hukot, vzápětí ohlušující řev.
Kalný proud prorazil betonové zaklenutí.
Potok jako běsnící příval vtrhl do ulic, vmžiku pohltil sklepy i zahrádky, vřinul se do bytů.
Paní Bartošová stěží stačila popadnout spící dítě. Vybrodila se na dvorek, s plačícím děckem na ruce a ledovou vodu po pás jak v příšerném snu marně zápolila s obrtlíkem kurníku.
Nohy podjely v bahně. Přes obličej pleskl páchnoucí chomáč mokré srsti.
Proboha, Martínek! Utopí se jak ta kočka! Zkusila překřičet burácení vody, zalkla se.
Čísi ruce jí vyrvaly přidušeného chlapečka z náručí.
Mlhavě zahlédla dlouhé rezavé vlasy, víc už nic.
Všude stejné mokré peklo.

Liškomágové souhlasili s Evženem, že není nad čím váhat:
Hastrman, co se tu uhnízdil, nemá nic společného se spřátelenými vodníky, kteří na trhu prodávají ryby a sem tam přijdou požádat Xénii o léčivé bylinky.
Vpadl na jejich území, vyzval je na souboj. Má ho mít.
Ten večer šli v Lysolajích spát jen obyčejní.
Čarodějové horečně roztápěli kamna, přiklápěli studny a poshledávali lýkové provazy. Lýková smyčka je to jediné, co na vodníka platí.
Slyšeli ze tmy kvákavé pochechtávání.
Sleduje je? Ví, že jsou ozbrojení? Odradí ho? Nebo jak ho vyprovokovat, aby vylezl na sucho?
Sledoval.
Odpověděl.
Noc zaduněla hukotem vzduté vody.

Řehoř začal naléhavěji než kdykoliv jindy: „Sousedé, přátelé!“
„Soudruzi,“ zamumlal Evžen pod vousy.
„Nesmíme zavírat oči a uši před tím, co se děje. Sáhněme si každý do svědomí! Není mezi námi někdo, kdo neuváženým činem a zlovolnou nelidskou magií přivolal současnou katastrofu?“
Hlouček čarodějů temně zahučel.
„Máte-li sebemenší podezření, nesmíte mlčet! Označte původce, ať se můžeme s pohromou urychleně vypořádat, potrestat viníka, obnovit studánku a…“
Evžen netrpělivě vyskočil: „Mlátíte prázdnou slámu a nic nevidíte.“
„Tak to řekni,“ vybídl ho Ambrož.
„Celý ten malér souvisí s vodou, veškerá škoda je jen tam, kam voda dosáhne,“ pokračoval Evžen. „Je to jasné. Vodník.“

Johan Řehoř, nejstarší v Lysolajích. Nikdo nepamatoval, jak se přistěhovali jeho rodiče. Samozřejmě míval ženu. Na tu se už skoro zapomnělo. Sousedé mlčky předpokládali, že umřela. Kdo věděl, že mu jednoho krásného dne utekla a nechala mu malého synka, nechával si to pro sebe.
Tohle všechno byla minulost.
Těšil se vážnosti díky svým zkušenostem, ráznému jednání a – přiznejme si to – protože se do neoficiální role starosty sám dosadil a nikdo nic nenamítal, dokonce ani liškomágové.
Teď cítil obrovskou odpovědnost.
Co když za děsivými projevy nelidské magie stojí liškomágové?
Jak udržet pořádek, upokojit obyčejné, odhalit viníka?
Selhání by byl jeho konec.

Ha!
Všechno jde jak na strunkách, přesně podle plánu.
Daří se mi, daří! Už se kroutí na háčku, už mi sedli na vějičku! Zatím se škorpí, jeden strachy podezřívá druhého, zlá krev klokotá. Zakrátko překypí, brzičko se začnou rvát. Zasít svár, to miluju! Začíná mi zábavička, checheche!
Budou mrtvolky. To bude hostina!
Ale to mi nestačí, kdepak.
Mohl bych všechny pohltit. Smlsnout si. Ó ano, asi to udělám. Nemají ponětí, jak daleko dokážu zajít, když se mi zachce. A mně se nejspíš zachce.
Nedovedou si představit, co všechno je ještě čeká, až okusí moji obrovitou sílu.
To mám radost, checheche!

Na základě zjištění neutěšené úrovně stravování internovaných záporných postav Vás žádáme o urychlené řešení ve formě vyčlenění dostatečných finančních prostředků na zajištění kvalitní stravy s hodnotným obsahem živočišných proteinů.
Váš zásah je nezbytný a situace velmi naléhavá.
S úctou Aries
Bojovnice za práva imaginárních postav na sebeurčení
NECHCEME BEZZUBÉ ZÁPORÁKY!

Paní Bartošová plácla na pult náramek s ametystem: „Už to nechci. Bojím se toho.“
„Ale…“ Nakonec však Evžen bezmocně mávl rukou. Po dobrém to nevysvětlí, zuřit nemá smysl.
„Dneska druhá,“ vztekal se později u Ambrože. „Když jí doma řádil poltergeist, to jsem byl babizně dobrý. Jsou všichni stejní, nejdřív pane Vulpes tohle tamto, a teď by člověka zaživa sežrali.“
„Bodejť,“ přisvědčil Ambrož rozhořčeně. „Mně tady hnije dřevo, hlavu mám v pejru jako všichni. A Pařík na mě přišel řvát, jak to přijde, že jeho žena pila ze studánky a potratila! Chápeš to?“
Evžen náhle vytřeštil oči: „Kamaráde… asi už chápu.“

Jakožto uznávaná hlava naší čarodějnické komunity vás důrazně nabádám: Zachovejte klid! Neodpovídejte na provokace obyčejných! Zabraňte krveprolití!
Kdo má spojení s onou škodlivou nelidskou entitou, nechť se přizná.
Dále žádám všechny uvědomělé obyvatele naší obce, aby viníka bez váhání označili. Okamžitě zjednám nápravu.
Podobná katastrofa se nesmí opakovat.
Johan Řehoř

Onoho dopoledne propuklo zděšení v celých Lysolajích.
Zbytky sněhu chytily hnusnou plísňově zelenou barvu. Zábradlí, branky a okapy sžírala rez, jako by je nikdo neudržoval celé roky. Nejotřesnější bylo zjištění, že z místní zázračné studánky místo křišťálově čisté vody vytéká zakalená břečka páchnoucího bahna a žabince.
Mezi obyčejnými se začalo šeptat.
Za nenadálou pohromu možná můžou ti… inu, ti sousedé, však víte. Zdvořile zdraví, každého znají, ale nikoho si nezvou domů. Sem tam pomohou, ale… Nikdy se to neříká, teď ovšem …
Zakořeněným mlčenlivým soužitím otřese strach.
Pak objevili místního opilce v potoce obličejem dolů.
Večer vletěl Raposovým do okna kámen.

Kletba mrazící ledově modrým dechem. Drtivá smršť. Čáry jako rdousivé brazolety.
Překousnout strach z doteku a nasadit nejtěžší úder, zasypat to tíhou skalisek, roztříštit silou země.
Odezva drásá jako štěrk v peřejích, hryže to dlaně, prohýbá kosti, vyráží dech.
Evžen se ochable sveze do vzdušného polštáře, jímž ho Xénie pohotově zachytí.
Teď je na řadě ona. Utišit sladkým vánkem, oklamat tklivými slůvky, uspat omamnou vůní, nelítostně zadusit.
Padá do ledové tříště, prokřehlá se schoulí do Evženovy náruče.
Seberou se natolik, aby zvládli zapečetit dveře, a vyčerpaně si přiznají porážku.
To zákeřné cosi v písku nepochází z lidské ani liščí magie.

Kdesi jsem četla, že argentinský spisovatel Jorge Luis Borges v mládí studoval čínské klasiky. Četl je v překladu a jednou se pozastavil nad větou, která zněla: „Člověku, jenž je odsouzen k smrti, nevadí kráčet po okraji propasti.“ Následovala poznámka překladatele, že se domnívá, že tuto větu přeložil lépe než kolega, jehož verze zněla: „Sluhové rozbíjejí umělecké předměty, aby nemuseli posuzovat jejich hodnotu.“
Tomu panečku říkám duch jazyka, to je něco!
Nevím, jestli je to pravda, ale s oblibou tu historku vyprávím studentům, když začnou kvílet, že přece není možné se naučit pouhých osmnáct dokonale logických španělských slovesných časů a způsobů.

„Nemůžu to zatracené svinstvo rozpoznat. Co to u Želmíra je?“
„Abych radši vyhodila všechny zásoby, jeden nikdy neví. To je k vzteku.“
„Jak je možné, že mi to přešlo přes bariéru?“
„Zatím to tady zamknu. Hlavně sem za žádnou cenu nepustit děti.“
„To bych rád věděl, jestli je to jen náhoda.“
„Nemám co dát do polívky. Abych ještě honem běžela na trh.“
„Odkud je ten písek?“
„Šalvěj a sůl. Vyčistím celý dům. Už víš, co s tím?“
Evžen obrátil oči v sloup. Jak má něco zjistit, když mu do toho Xénie pořád mluví po svém.
„Mohla bys laskavě zmlknout?“
„Promiň.“

Xénie vstoupila do spižírny, aby z bedničky s pískem vybrala do polévky dvě mrkve ze zimní zásoby.
V poslední chvíli se zarazila a šokem se jí až zadrhl dech.
Zčernalé mrkve se v bedničce kroutily a svíjely jako klubko zdivočelých červů, zakusovaly se do sebe, škrtily se navzájem, trhaly se na kusy a roztékaly se v písku s odporným sykotem.
Xéniin vyděšený křik přivolal Evžena.
„Zatracený děcka,“ zavrčel, jakmile se vzpamatoval z leknutí.
Pak se však podíval lépe, opatrně přiblížil konečky prstů k bedně a ucukl. Ostré vibrace ohavně pálily.
Za tohle liščata určitě nemůžou.
„Je to něco v písku.“

Žádná příchylnost ani nepřátelství. Jen chladná lhostejnost. Jako by ten kus žuly byl němý.
Tak ještě jednou. Opatrně se přiblížit, zatím se nedotýkat, počkat na pozvání. Pozdravit a představit se. Lehounce navázat spojení a poprosit o vstřícnost a důvěru.
Nechat proudit magickou sílu, vlastní žíly propojit s žilkami v kameni. Slibovat a nabízet něžným šepotem nepostřehnutelným pro lidské ucho, účastně naslouchat, laskat a konejšit, hojit zranění způsobené zlým slovem nebo skutkem.
Falešný tón, nešikovné přehmátnutí a kouzlo se zbortí.
Evžen zasyčel. Zatracená levá ruka! Devět prstů místo desíti a připadá si jak chromý.
Nedá se nic dělat. Znova od začátku.

Drobná osamělá blondýnka rychle kráčí důvěrně známou uličkou.
Rozbitá lucerna jí nevadí. Prošla by tudy i poslepu. Zná každou dlažební kostku, všechny výklenky a zrádné díry v chodníku, dobře ví, kterým koutům se raději vyhnout uctivým obloukem, nemá-li následovat nepříjemné drhnutí podrážek.
Tady je doma.
Mraky zastřou odlesk měsíce v černé kaluži.
Ulice pochrupuje. Půlnoční kroky se rozléhají tichou ozvěnou.
Ale co to? Ozvěna má zpoždění. Kazí rytmus.
Dívka zrychlí chůzi.
Cizí podrážka škrtne o obrubník.
Neotáčet se!
Vítr těžkne cizím dechem. Skřípne ocel.
A tak se podívá.
Noc rozčísne drásavý výkřik, temná silueta se hroutí.
Lada Durmanová pokrčí rameny.

Stavení připomínalo kulisy z hororu.
Ponuře se choulilo mezi chroštím. Omítka skoro pryč, okna vytlučená, na vydrolených cihlách začernalé stopy požáru. Dveře uhnily, výstražná tabulka rezavěla v kopřivách.
Těžké boty rozkopávaly soumračné stíny. Rušily jejich dřímotu ve svinstvu na podlaze. Zdivo zabzučelo nelibostí.
Dva výrostci obhlíželi mrtvou kuchyň. Zvědavost vystřídala tíseň. Radši se na to vykašlat.
Zpuchřelé trámy se s děsivým zapraštěním rozlomily. Chlapci neměli šanci.
Avšak zborcený strop se podivně zhoupl. Proti vší logice bez viditelné opory zůstal viset.
Mladíci se zoufale vrhli k východu.
„Klika, vole,“ ulevovali si venku.
„Jasně, klika.“ Lišák nenápadně splývající se zvadlým listím zmizel.

“Co. Má. Tohle. Znamenat?”
Xénie právě vymetla zpod sporáku svůj parádní ubrus. Špinavý, napůl poskládaný, napůl zmuchlaný. Uprostřed podivného improvizovaného hnízda objevila zdroj záhadného zápachu a tichého křupání, co ji už značnou chvíli znervózňovaly.
Tři skvrnitá vejce. Popraskaná a upečená do černohněda.
Bořek by se nejraději vrhl ke svému pokladu, aby zjistil, jestli se nedá ještě zachránit, ale rozumně se ovládl. Tenhle matčin nebezpečný výraz moc dobře znal. Má průšvih.
„Chtěl jsem vypěstovat plivníky,“ pípnul.
„U Želmíra proč?“ Strop v kuchyni jako by začala lehce potahovat temná mračna.
„Prodat je klukům.“
Podnikatelská vize se rozprskla v hromobití jako kropenaté skořápky.

Bořek si zase našel chvilku, aby se potají vytratil.
Brouzdal sám trávou na břehu slepého ramene řeky a ve zpocené dlani zahříval malý zelený kamínek. Uprosil tátu, aby mu ho dal, a teď s ním měl velké plány.
Tady potkal zelenovlasou dívku poprvé. Ona se jednou určitě vrátí. Ukáže jí svůj vltavín. Vysvětlí jí, že je to kousek nebe, který se spojil se zemí a miluje řeku. To se jí určitě bude líbit.
A potom jí ten kamínek daruje. A potom…
Bořek se vznášel s hlavou v oblacích.
Vltavín jeho sny spokojeně polykal a třpytil se jako klidná vodní hladina.

Obtížný hmyz od Šarloty Holmesové. Protože má pravdu.
Památková ztráta od Kleio. Až teď mi došlo, že je na podobné téma jako drable z předchozího výběru. Takže to prostě není náhoda.
Vlaky od BC_Brynn. Protože tam je to všechno.
Hlas lesa od Birute. Protože je to nádhera.
Srdce a struny od Dangerous. Protože tahle něžná romantika zabrala kupodivu i na mě, což se stává velmi výjimečně.
Zákon lovu od Danae. Protože je strhující.
Sběrač od Striggy. Výstižný komentář neumím, prostě si to přečtěte.
Odpočívej v pokoji, bratře od Reverenda Barnabyho. Protože je nejen výborné jako ostatní ze série, ale ještě k tomu srdcervoucí.
Neromantický výlet do minulosti od Esclarte. Protože je surově neromantický.
Nevěrník od Scully. Kvůli lehkosti, za kterou je schovaný smutek.

Bez rozhřešení od hidden_lemur. Protože je to smutně zralé.
Vojenská hranice od Danae. Protože syrová historie a vlkodlak.
Vysvobození od ef77. Protože Kostěj Nesmrtelný.
Jak jsem pohrdal láskou od Anity. Ani nevím přesně proč, ale funguje to.
Hrdinové smyšlení v pomateném myšlení od Skřítěte. Protože to není smutné.
Květiny obstará sama od Julie. Protože na to se jen tak zapomenout nedá.
Olověná elegie od Viviany Stellaty. To sem nešlo nedat.
Nedělní kázání od Reverenda Barnabyho. Protože Reverend je letošní bomba a kdo nečetl, ať opomenutí napraví, jinak o moc přijde.
Uvnitř ticha od Lejdynky. Je to ošklivé. A dobré.
Spisovatelské nebe od Safiry. To je naopak hezké. Poklidně smířené.
Pohřeb staroměstský od Kleio. Kleio tohle zkrátka umí.
Pověste ho, že byl jinej, neboť tvrdím, že je vinej od Skřítěte. Protože s tím se nedá polemizovat.

Lada od Zanthie. Protože je křehce krásné.
Perspektiva od Estriel. Protože je to krásná oslava svobodné imaginace.
S květenou už nebojuje od Bilkis. Protože je to strašně osudově smutné.
Kde najdeš přítele? od Terdy. Protože série o Skřivánkovi je skvělá a protože tohle drable mě dojalo.
Stála lipka v širém poli od Ebženky. Protože nádherně napsaná lípa.
Návštěva od Avevy. Protože bez Avevy by Budeč nebyla Budčí.
Ráno v páté čtvrti od Kytky. Protože tohle drable s úžasnou atmosférou bylo nespravedlivě přehlédnuto.
Le šana habaa Birušalájim od Danae. Protože je to tak strašně živé, jak to jen Danae umí.
Gerda od Kleio. Protože… to se musí přečíst.
Po tom všem od ef77. Protože je to balada v próze.
Výjimka z pravidla od Mivky. Protože tam hřejou nejen kamna.

Kaštan pod okny do rána ozdobil svou jasnou zeleň vysokými voňavými svícemi bílých květů.
Antonino neodolal a vyšel ven, aby se tou krásou potěšil zblízka.
Listí tiše ševelilo jako temné tóny violoncella a ptačí hlasy přidaly flétnové trylky.
Vzpomněl si, jak ho kdosi učil rozmlouvat se stromy, a dostal chuť zkusit, jestli se mu to podaří. Opatrně se dotkl drsné kůry nejdřív konečky prstů, jako by hladil struny, pak celou dlaní.
„Vím o tobě, Antonino, a vítám tě.“
Antonino překvapeně vzhlédl do rozložité koruny. Bylo to zdání nebo slova opravdu zaslechl? Zvláštní.
Domů se vrátil s úsměvem.
Sáhl po mandolíně.

Sluneční paprsky proklouzly pootevřeným oknem a změnily proužkovaný ubrus na zlatě kostkovaný s hrbolky drobečků.
Kuchyně voněla jarním povětřím, opečenou slaninou a čerstvě umletou kávou.
Evženka odstrčila svůj poloprázdný hrníček a se smíchem sledovala, jak poskakuje přes celý stůl a šplíchá zbytky mléka, dokud ho Evžen s přísným pohledem nezastavil. Matka jí rázně utřela pusu.
Evžen spolkl poslední sousto a prohrábl magické pomůcky v batůžku. Nic nechybělo.
„Večer budu zpátky,“ poznamenal.
Xénie s úsměvem přikývla.
Přehodil si batůžek přes rameno a rozčepýřil Evžence vlásky: „Koukej být hodná.“
Políbil ženu i dcerku do vlasů a byl pryč.
Xénie sklidila ze stolu.

Rozhovor se pomalu stočil k osobnějším věcem.
Břetislav Sojka nadhodil otázku: „Proč se mladá žena rozhodne být soukromým detektivem?“
Lada mlčky pokrčila rameny. Byl devětačtyřicátý, kdo se ptal.
„Představuji si, že ta práce má i dobré stránky,“ uvažoval Břetislav polohlasně. „Poznáte řadu osudů. Cvičíte svůj důvtip... Ale těch špatných stránek musí být víc. Za prvé, hrabete se asi v hrozné špíně. Za druhé, vystavujete se obrovskému riziku. Za třetí, Vyšehrad není soukromým vyšetřovatelům příliš nakloněn. A…“
„… a za poslední, lidé vám v jednom kuse zapomínají dolévat skleničku,“ pousmála se Lada.
Břetislav jí s omluvným úsměvem dolil a poslušně změnil téma.

Vyšetřoval Dmýšek začínal nepříjemně naléhat: „Smrt toho obyčejného vykazuje podezřelé příznaky, mohlo jít o otravu neznámou magickou substancí. Máme zjištěno, že jste toho muže několik dní sledovala. Skutečně jste nezjistila nic relevantního?“
Lada si zapálila. Na poslední rozhovor s klientkou se snažila nemyslet.
„Dlouze jsem přemýšlela. Zanedbávala jsem ho, ach ano. Manžel si tolik potrpí na dobré jídlo. Připravím mu k večeři takovou lahůdku, jakou ještě nikdy neochutnal. Mám v záloze ještě spoustu rozkoší, které mu mohu poskytnout. Rozplyne se blahem. Do smrti se už na jinou nepodívá.“
Zájmy klienta především.
Pokrčila rameny: „Přejídal se. Já bych tipovala nanejvýš infarkt.“

Žila byla jedna kubánská rodina. Otec vlastní rukou postavil dům, solidní a zděný, to každý nemá, synkové pomohli, matka zvelebovala a pilně zametala.
Jen jedna věc tam chyběla: vodovod.
A tak se pro každý hrníček vody běhalo ven k pumpě.
Uplynulo pětatřicet let.
Přijel nejstarší syn a hned: „Proč nemáte vodovod?“
„To víš, je to těžké,“ pravila matka.
Nuže, městské vodovodní potrubí vede dva metry od vchodu.
Druhý syn je cosi na nějakém úřadě. Povolení získal za minutu.
Šlo se do obchodu a koupily se trubky.
Za týden tekla voda v koupelně.
Vsadím se, že v kuchyni ještě pořád neteče.

Dva dny a dvě noci prošuměly v úlevném polospánku, oparu bylinkové vůně, mezi záchvěvy magie. V konejšivé náruči.
***
„Byl tady Kadrnožka,“ řekla Xénie, když se Evžen úplně probudil. „Pověděla jsem mu, co jsem věděla. Otravoval, chtěl mluvit s tebou. Vyhodila jsem ho.“
„A on?“ ušklíbl se Evžen.
„Že lepší se oběsit, než mít na krku takovou semetriku.“
Evžen se zasmál. Láskyplně položil dlaň na její bok.
„Jeden tam uhořel, ostatní utekli,“ dodala Xénie. „Oheň zničil stopy.“
„Sáhni mi do kapsy,“ požádal Evžen.
Našla velkou třísku.
„Vyloupl jsem ji z prahu, než mě chytili. S tímhle zvládne stopovací kouzlo i Kadrnožka.“

Podpálení domu musel šéf zajistit osobně.
Vstoupil do místnosti s vězněm a strnul. Lišák se dostal z pout!
Rozmáchl se hořící pochodní, aby mu přerazil hřbet.
Liščí oči se zableskly rudě jako plameny. Muž se zhroutil v sevření červeného paprsku.
Vysílený Evžen by nejraději zůstal nehybně ležet. Avšak nezadržitelný požár vybičoval liščí instinkty, jeho tělo jako by se samo vleklo k oknu nezávisle na ochromené vůli. Vlády se ujal prastarý nevykořenitelný děs vlastní jeho rodu.
Roztřískl okno, nevnímal jak. Nějakým kouzlem.
Pokusil se vydrápat na parapet. Zraněné tlapky zoufale odmítaly poslušnost.
Vtom se zvenčí natáhly dvě ruce.
Pevně ho popadly.

- Řekněte prosím panu Pacovi, že došlo k omylu. Zásilka vajec nebyla určená pro nás.
- Señor Paco, ha ocurrido un error. El envío de huevos no ha sido destinado a nosotros.
- ¿Pero qué carajo? A mí me lo dijeron bien claro.
- Prosím? Řekli mi to jasně.
- Má nějakej dodák?
- ¿Usted lleva el albarán?
- Me lo robaron por el camino.
- Ukradli mi ho cestou.
- To je mi sice líto, ale to je váš problém, takže ty vejce si zas odvezte.
- Lo siento, pero es problema suyo, así que llévese los huevos de vuelta.
- ¡Ay caramba!
Kamion odjíždí.
Mám padla, můžu jít domů.

Xénie se bez dechu řítila nocí.
Čas se krátí. Příští vteřina může být osudově poslední.
Stopa vedla k něčemu mezi stodolou a chalupou. Stavení nevypadalo jako hlavní stan podvodnického gangu, avšak důmyslné magické svádění z cesty ji nenechalo na pochybách. Vždyť by ten barák sama minula nemít tak silné vodítko.
V otevřených dveřích blikala sféra. Slabě ozařovala čtyři muže. Nastupovali do dodávky a netrpělivě se ohlíželi.
Evžen mezi nimi nebyl.
Xénie nehodlala zbytečně riskovat zdvořilé dotazy ani dlouze rozvažovat. Cokoliv se Evženovi přihodilo, způsobili to oni.
Stačila omráčit řidiče.
Vtom se dům otřásl.
V ten ráz stál v jednom plameni.

Držel se schválně nenápadně při zemi, opatrně oťukával dodavatele i kupce, mazal stopy, doklady psal mizícím inkoustem, když bylo třeba, poupravil paměť. Strýc mu občas nadal do přizdisráčů kvůli malému zisku, ale zas tak malý náhodou nebyl vzhledem k poměru riziko / výsledek.
Mizera liškomág zachytil drápem jedno vlákno a obratem mu všechno rozbil na padrť. Nezbývá než zdrhat. Chlapi se potají pošklebují, všiml si. K tomu ty vyhlídky doma.
***
Ještě kousek, aspoň poslední nesnesitelně bolestivé zhoupnutí.
Špičky prstů Evženovy volné ruky se dotkly stěny.
Proměnil se, vyklouzl z pout a bezvládně dopadl na podlahu.
Zároveň se rozlétly dveře. Vyšlehly plameny.

Šéf nervózně dohlížel na nakládání do otřískané dodávky a snažil se skrývat chmurné myšlenky.
Nemít tak naspěch, s chutí by toho prokletého liškomága osobně sedřel z kůže.
Za tohle fiasko ho strýc zaručeně nepochválí. Řídí celou organizaci. Jemu svěřil tuhle malou pobočku na zkoušku.
Nebýt z rodiny, strýc by s ním teď udělal krátký proces. Jakožto synovec se naštěstí o život bát nemusí, ale stejně ho čeká kravál až na půdu, spílání do neschopných zmetků… Nejhorší je, že si ho strýc bude zas držet na centrále pod ostrým dozorem, věčně mu bude za zadkem a s bezstarostnou svobodou bude utrum.

Xénie posbírala nádobí od večeře.
Odešla vykoupat nejmladší holčičku. Uložila ji ke spánku. Pohádku dnes trochu odbyla.
Vrátila se do kuchyně. Sklidila nepořádek.
Ignorovala malicherný spor Bořka s Radkou. Rozsoudila jakýsi zásadnější.
Našla Drahošovu modrou ponožku. Zjistila, že se ztratila jedna zelená.
Zahnala Bořka a Radku do postele.
Zalila muškáty.
Už neměla čím přehlušit ticho.
Evžen se nevracel. O falešných kamenech říkal pravdu, jí by nelhal nikdy, tím si byla jistá. Stejně jistě věděla, že neřekl všechno.
Intuice burcovala na poplach. Něco se strašně zvrtlo.
Přikázala Drahošovi dohlédnout na děti.
Vyběhla z domu.
Proměnila se v lišku.
Vyrazila po stopě.

Zatracený hák, původně vypadal nadějně, avšak pořád držel. Ale po obrovském úsilí a za cenu kůže sedřené až na maso se Evženovi povedlo vyvléknout jednu ruku.
Z posledních sil se křečovitě držel řetězu, aby si vlastní vahou nevykloubil druhé rameno. Marně zaháněl neodbytné myšlenky na lišky, co si uhryzaly tlapu, jen aby se dostaly z pasti. To příšerné řešení ve srovnání se smrtí v plamenech vypadalo lákavě. Před časem přišel o malíček. Měl tedy představu, jaké by to asi bylo. Už teď se může bolestí zbláznit, tak co?
Jenže bez ruky by byl nadosmrti vyřízený. Tak vysokou cenu zaplatit nemůže.

Tenká stěna není pro jemný liščí sluch překážka.
Evžen je slyšel pobíhat, chvatně přetahovat těžké předměty a dohadovat se. Zaslechl, co se chystá. Věděl, že zbývá pouhá chvilka.
Ovládl záchvat zoufalé paniky a začal jednat.
Pořádně si pouta prohlédl. Vypadalo to, že jeden řetěz drží trochu chabě. Kdyby se dokázal utrhnout…
Zkusil se rozhoupat. Každá částečka zmrtvělého těla okamžitě začala ostře protestovat. Měl chuť řvát, ale tím by se zbytečně vyčerpával. A tak jen tiše kňučel bolestí a snažil se cloumat těžkými okovy pokud možno nehlučně.
On ví o nich, ale jestli oni zjistí, co dělá on, je beznadějně ztracený.