Moje články

Ještě jedno nesoutěžní. Nechtěla jsem přerušit příběh o strašidelném domě, když mi téma tak hezky nahrálo, ale tohle jsem si napsat prostě musela z důvodů čistě sentimentálních.
Název znamená okružní procházka po Rondě, ale to by tak neznělo.
Curro Jiménez asi už málokomu něco říká, takže ukázka pro představu
Jsou místa, o kterých sníme, a tak docela v ně nevěříme.
Divoce rozervané hory, kde se po prašných cestách kodrcají žluté dostavníky a kočí zpod černého klobouku vylekaně juká, zda se za nejbližší skálou neozve výstřel z trabuca. Městečka, kde se po horkých vápenných zdech plazí rozkvetlé oleandry, a temné oči se lesknou v přítmí za tepanými mřížemi oken. Útulná patia, kde zurčí pramínky vody. Občas se ozve ostré zadrnčení kytary.
Místa, kde žijí odvážní, urostlí a vášniví muži, kteří za urážku platí nabroušenou dýkou, za dané slovo krví a za polibek krásné ženy životem.
Sny, na které se nezapomíná.

Poznámka: Navazuje na Strašidelný dům, Čáry a Stopu strázně
Podrobit si rozjitřené obydlí bylo obtížné. Ukonejšit ho ještě těžší.
S něžnou trpělivostí, jakou vůči lidem obvykle neplýtval, se Evžen postupně vemlouval do důvěry domu a zlehka se ladil na stopu strázně, aby zjistil, jak staré příkoří zmírnit.
Stopa strázně je však němá. Neprozradí, že tehdy a tehdy se stalo to a to za účasti toho a toho.
Evžen dokázal zachytit jen výbuchy emocí vpálené do stěn.
Cítil nevěřícnou, nechápavě ukřivděnou hrůzu. Prosby utopené v ranách. Bezmocné zoufalství a nesmířené volání o pomoc.
Vnímal čísi palčivou bolest jako svou vlastní. Krev vsáklou ve zvětralých cihlách.
Krev na svých rozhryzaných rtech.

Poznámka: Navazuje na Strašidelný dům a Čáry
Evžen cítil, že zlo nabírá sílu, pramínky hrůzy ho už zase obtékaly jako dusivá mlha.
Rychlými jistými čarami vytvářel magický kruh. Snažil se do čarování vložit co nejvíce vlastní energie a postavit tak sílu země jako hráz, aby měl krytá záda i boky.
Nastal střet vůlí. Pomocí pochmurného obsidiánu vzpírajícího se nepřítele nesmlouvavě nutil, ať opustí své útočiště v útrobách domu.
Stálo ho to temnotou zahlcené oči a do krve rozedřené dlaně. Už však věděl, čemu čelí.
Udála se tu jakási křivda, tak strašlivá, že se věčná nenávist otiskla do stěn. Stopa strázně.
Jediná možnost dům očistit je zjednat nápravu.

Pozn. 1: Doufám, že to bude přijatelné, protože čáry se kreslí
Pozn. 2: Navazuje na Strašidelný dům
Zlá síla se plížila v patách, cítil ji, ale neotáčel se. Věděl, že stačí sebemenší náznak slabosti. Hrůza prolomí jeho štít a přemůže ho. Aby s ní mohl bojovat, musí najít zdroj, zjistit příčinu, proč se usadila právě v tomto domě.
Začal obcházet pokoj, hledal místa, kudy proudí energie, dotýkal se jemně stěn i podlahy, hladil je a snažil se získat si jejich přízeň, šeptem mluvil se starými cihlami, sliboval jim osvobození od zažrané černé nenávisti, prosil o pomoc.
Zaklínání nepostačí. Musí použít mnohem silnější čáry. Pečlivě narýsoval první mocný znak.
Temnota zavyla.
Běs se rozhodně nehodlá vzdát bez boje.

Poněkud nesouvislá inspirace šansonem Joaquína Sabiny ¿Quién me ha robado el mes de abril?
http://www.youtube.com/watch?v=EWVNk5yJ2aI
Něžný dotek drsné dlaně a výbuchy smíchu. Naleštěné talíře s červenou glazurou, tak trochu kýč, ale to nevadí. Skleničky s vínem, roztřepené muškáty a dlouhé pohádky na dobrou noc.
Trochu vyprávění, trochu vymýšlení, trochu lhaní. Nemusíš vědět všechno. Bude to tak lepší.
Svíčičky. Serepetičky. Lákavá tma a snění. Občas střepy, vždyť o nic nejde. V pohodě. Střepy přinášejí štěstí.
Z červených talířů zbyl už jenom jeden, ostatní se rozbily. Někdy. Nějak. Kdo si to má pamatovat? To už se tak stane.
Rozpitá slaná šminka na tváři. To se taky stane.
Jak se to mohlo přihodit zrovna mně?
Letos jaro nebude.

Její novinka ho naplnila hrdostí a dosud neznámým radostným dojetím. Už dávno věděl, že Xénie je ta pravá. Bude to ohromné, až si ji slavnostně přivede domů jako svou ženu.
Jenom to přišlo trochu brzo. „Počítal jsem, že se vezmeme v červenci po tvých zkouškách. Takže v dubnu?“
Xénie se potěšeně usmála: „Tys už plánoval svatbu? Vždyť ses ještě ani nevyjádřil.“
U Želmíra, nějak zapomněl. Jak se to vlastně správně dělá?
Našel v trávě čekanku a proměnil ji v křiklavou kytici. Teatrálně poklekl. Dál už vážnou tvář neudržel, sesypal se smíchy a strhl dívku k sobě.
„Vezmi si mě,“ vydechl.

Poznámka: Chtěla jsem napsat protestní drasťák, ale včera se jich objevilo tolik a tak dobrých, že jsem to vzdala a místo toho vyrobila protestní slaďák. Mlha tam je, zadek taky, tak snad mi to projde.
Doporučuju ukázku fada poslouchat zároveň se čtením.
http://www.youtube.com/watch?v=OzrUs08-SWs
Sladkobolný pocit vyjádřený nepřeložitelným
portugalským slovem saudade vystihují písně fado.
Plynou zvolna i vznosně jako temně zelené mořské vlny,
tesklivé jako křivolaké bílé uličky za závojem deště,
tajemné jako zádě lodí zakotvených v ranní mlze,
nostalgické jako modrozlaté přítmí kostelů,
žíznivé jako olivovníky sežehlé sluncem,
důstojné jako zadumané korkovníky,
hluboké jako inkoustová obloha,
smířené jako vůně rozmarýnu,
něžné a křehké jako majolika,
hebké jako bělostná krajka,
palčivé jako mořská pěna,
hrdé jako ostré útesy,
opojně sladké jako
rudé portské víno.
Prodchnuté věčným, nekonečným smutkem a steskem.
Saudade za všechny a všechno, co pohltily neúprosné vody chladného oceánu.
Saudade de Portugal.

Záchrana! Nevěděla kudy kam a pokojík s kuchyňkou ve starém činžáku byl jako dar z nebes. Jen studená voda, ale nájemné více méně symbolické, skoro zadarmo. Nemohla uvěřit svému štěstí.
Brzy pochopila.
Už třetí noc upírala široce rozevřené oči do tmy. V pokoji panovalo hluboké nepřirozené ticho. Ani prkno nezavrzalo, trubka nezahučela, z ulice sem nedoléhal žádný zvuk. Zalykala se vyděšeným bušením vlastního srdce. Svíral ji dusný, mlčenlivý strach, strach bez zjevného důvodu, neodbytný strach jako úporná bolest.
Bála se, aniž tušila čeho.
Musí pryč nebo tu zešílí. Jenže kam? Leda vyhledat muže, který dokáže léčit prokleté domy. Evžena Vulpese.

Mimo soutěž pro Danae, která si přála něco víc na podobné téma.
Inspirováno písní Habaneras de Cádiz od Carlose Cana.
http://www.youtube.com/watch?v=1LeCHAYk1NQ
Nelze být v jednom městě a nemyslet na to druhé.
Večerní větřík rozčísne vějíře palmových listů a rozvíří růžovou vůni oleandrů. Rozložité věže jako vyšňořené panny zachytí bronzový záblesk západu jako pozdrav sestry, jež se na opačném břehu vyhřívá v poledním žáru. Chvíli poté, co se slunce ponořilo do vln oceánu, se ve stříbrně modravém oparu rozehraje vláčný a smyslný tanec barokní katedrály. Bílé stavební kvádry už dávno zaoblila sůl moře, něžné barvy slíbalo slunce. Nad sladce vinutou křivkou pobřeží mohutná pevnost v nostalgickém zadumání stále bedlivě střeží přístav.
Omšelé líbezné město vhání slzy do očí steskem po tom druhém.

Slunce praží a ve vlhkostí prosáklém vzduchu se dá téměř plavat. Jeden by nevěřil, že se tady najde tolik prachu.
Lidé si myslí, jak tropy překypují bujnou zelení, ale kubánská městečka jsou především šedá a železitě rezavá, nekonečně modrá a oprýskaně pastelová.
Přes den bývají terasy s houpacími křesílky opuštěné. Je příliš horko a není čas, stále je co dělat. Zametat, zametat, zametat. Věšet ručně vyprané prádlo nad ploché střechy vedle nádrží s vodou. Vařit rýži, každý den vařit rýži. Žehlit bílé košilky ke školním uniformám. Umýt a natočit si vlasy. A znovu zametat.
V mnoha domácnostech bachraté ledničky ozdobené kýčovitými magnetky zejí prázdnotou. Chudá země, vždyť víte. Chápete. Nikdy však nesmí chybět láhev s vodou. Agua de pila znamená obyčejnou vodu z vodovodu. Teče vlažná, musí se tedy pořádně vychladit.
Návštěvu je vždycky nutno uctít. Ať přijde kdokoliv kdykoliv, je nemyslitelné nenabídnout aspoň sklenici studené vody.
Výrok „nedali mi ani vodu“ má tady mnohem silnější význam než jinde, vyjadřuje totiž nejhlubší opovržení nad naprostým nedostatkem slušného vychování.
Hostům se podávají malinké kalíšky silné sladké kávy. Vypije se naráz jedním dvěma doušky a potom přijde to hlavní. Sklenice báječně ledové vody se zemitě železnou příchutí.
Tomuto požitku se máloco vyrovná.

„Nedovolené opuštění školy a nastražení bludných kořenů okolo rotundy zrovna v den svatého Petra a Pavla.“
Profesorka Stella si povzdechla. Nemohla se zbavit dojmu, že skoro stejnou lumpárnu musela řešit už před pětadvaceti lety s chlapcem, kterému jako by tenhle z oka vypadl. Tenkrát šlo také o nějakou bláznivou sázku, jejíž následky musel složitě urovnávat sám rektor.
Usvědčený mladíček si rozpačitě prohrábl zrzavé vlasy prsty s drápky. Zas tak moc zkroušeně se netvářil. Podle zaníceně obdivného pohledu Martiny z kruhu hadů mu ten průšvih asi stojí za to.
Profesorka si povzdechla znovu. Bude hůř.
Drahoš Vulpes má tři mladší sourozence.

Vypadalo to jako nic, ale ukázalo se, že ta dlouhá dřevěná prkna jsou pořádně záludná. Utržili pěkných pár modřin, odřený nos a naražený loket, o promáčených kabátech a kalhotách nemluvě.
Ale že ta fuška stála za to! Konečně tomu přišli na kloub.
Fíííí! Hurá!!!
Teď už jedou, jen to sviští, letí, řítí se oslnivě bílou strání, skok a oblouček, prudce zastavit v jiskřivé spršce sněhu, a hned zase dál, níž a níž, se svištícím větrem o závod.
Na světě není nic lepšího, nic se nevyrovná tomuhle kouzelnému vynálezu, nejlepšímu dárku pro nezvedené kluky.
Však ho také dostali od samotného Krakonoše.

„Opál… vhodný pro… různé magické úkony… zlému přináší špatné a dobrému dobré…“
„Správně.“
Chlapec si zvědavě položil duhový kámen na dlaň. Opál jako by ho vedl chladem hvězdné noci za horkostí podzemních pramenů a divokostí gejzírů. Tak nesmírná hloubka!
Zakolísal závratí.
Evžen přikryl opál vlastní rukou, aby synkovi pomohl. Tajemná síla kamene se zklidnila, projasnila, nečekaně zmohutněla. Na dětské dlani spočívala tíha čarovné moci země.
Bořek ohromeně vzhlédl.
„Magie země,“ usmál se Evžen. „V opálu se setkávají barvy i moc všech kamenů. Země vstřebává od počátku do konce světa sílu života i smrti. Nikdy ti nezapomene vrátit, cokoliv jí předáš.“

Poznámka: Spoiler, vztahuje se k Bouři mečů a Hostině pro vrány
Jaime osaměl ve stanu uprostřed ležení pod stále vzdorujícím Řekotočím. Konečně.
Bez rozmýšlení unaveně vztáhl pravačku, aby se napil. Neohebné lesklé prsty pohár převrhly.
Hořce zíral na svou zlatou ruku potřísněnou rudým vínem.
Zlato a krev.
Bylo to tak samozřejmé. Tak snadné. Jeden pánovitý pokyn a všichni padli na kolena. Jedno lehké gesto a měl ji, zbožňovanou zlatou ženu. Jeden přesný úder a mrtví muži se hroutili v tratolištích krve. On a meč byli jedno. Nic ho nedokázalo zastavit a on se nezastavil před ničím. Nikdy. Proč taky? Mohl si dovolit všechno díky své silné, obratné, spolehlivé pravé ruce.
Bývávalo.

Poznámka: Spoiler k povídce Oblázky z potoka
Trapná kráva, vona je faktys nasraná. Uzemní ji:
„Jste mi u prdele, mi nemůžete nic uďát. Dejte si voraz.“
Mrazivá tma zahučí a šokem z urážky ztuhne v černý led.
Hněv bolí.
Strašlivě.
Vyráží dech.
Křečovitě svírá útroby do palčivého klubka.
Mění krev v hustý jed.
Zaškrcuje hrdlo.
Zarývá se ostře do srdce.
Ruce i nohy se roztřesou zimnicí.
V uších kvílí rozběsněná meluzína.
Oči se zamží krvavou mlhou.
Ústa oněmí.
Rozum ztrácí vládu.
Nelze to snést…
Dost!
Vyrve se z ochromujícího krunýře. S obrovskou, nepopsatelnou úlevou vydechne jedno jediné slovo.
Posměvačný úšklebek z mladíkovy tváře okamžitě zmizí.
Jednou provždy.

„Tady jsem měla čokoládový bonbón! Poslední!“ vykřikla Radka. „Tys mi ho vzal!“
„Ani náhodou,“ ohradil se Bořek dotčeně. „A měla ses rozdělit!“
„A vzal a vzal!“
„Jsi pitomá!“
To už Radka nevydržela, proměnila se v lišku a chňapla po bratrovi ostrými zoubky. Bořek útok bez váhání oplatil. Vzápětí se liščata kutálela v divokém klubku po podlaze a chlupy jen lítaly, až je Evžen rázně roztrhl a každému vlepil pohlavek.
„Kdybyste radši pořádně koukali,“ zavrčel a ukázal na drobounké otisky myších nožek.
Okamžitě zapomněli na bonbón i na rvačku, zavětřili a svorně vyrazili po stopě. Teď teprve začne pořádně vzrušující zábava.

Stojí uprostřed zmaru rozčarovaně se ohlížeje zpět. Nelze odestát, co učinil jsa poháněn spravedlivou touhou zachránit přítele, k jehož ochraně se byl zavázal svému umírajícímu dobrodinci, tím spíš že se neprovinil než kolosální blbostí, již měl krutě odpykat. Mužná čest a s šíleností hraničící odvaha nedaly Petrovi konati jinak. Avšak nejen to, k jeho zahanbení též touha předvést vlastní udatnost a smělým činem ohromit vévodu i přelíbeznou Finettu. Šmahem smetl tyranii ukrutného capitana di giustizia ukončiv jeho život výstřelem ze znamenité pušky Broccardo.
Nuže, jak již bylo řečeno, zde stojí a na jeho mysli tane ach tak trpká myšlenka: Zdrhat.

Chtěl od něho už jen to, co mu právem náleží.
No prosím. On se klidně tváří, že je všechno v pořádku, jako by mu nic nedlužil…
Zpovzdálí ho sledoval, potajmu nahlížel do domu. Několikrát se už málem dal poznat, nacvičil si, jak ho osloví, ale pokaždé si to rozmyslel. Měl z něj strach. Znal ho dost dobře, aby pochopil, že nejlepší bude zmizet a nevracet se.
Zatracený lišák! Přece musel vědět, jak mu na té památeční stříbrné dýce záleží. A stejně ji ztratil.
Jetřich to nakonec vzdal. Vznesl se a zamířil pryč. Bez milované dýky. Nejradši by brečel bezmocným vztekem.

Radka se protáhla v křesle a pomalu zavřela knihu. Hlavu měla plnou představ krvavé bitvy a především neohroženého hrdiny. Vždycky jako první se obětavě vrhal do nejlítějšího boje, čelil největšímu nebezpečí a svou statečností dodával odvahu spolubojovníkům. Byl prostě úžasný.
„Tati, věděl jsi, že Turské pole se jmenuje po Tyrovi, který tam padl při obraně Budče?“
Evžen zrovna zasazoval drobný ametyst do stříbrného kroužku a jen roztržitě přikývl.
„Všechny zachránil,“ zasnila se Radka. „Páni, někoho takového bych chtěla potkat.“
Evžen se na dcerku shovívavě usmál: „Dneska žádní hrdinové nejsou.“
Xénie se nadechla, ale nakonec neřekla nic, jenom nevěřícně potřásla hlavou.

Pro lektvar životodárný náležité přípravy dbej!
Kotlík nechť jest řádně vycíděný, nože břitké.
Obětuj mladou černou slepici.
Zbav ji peří i krve a vyvrhni ji směle.
Obětinu vlož do kotlíku s pramenitou vodou.
Přidej hlízy a bulvy, kořen bílý i červený.
Na rudou šťávu z Edenu přinesenou nezapomeň!
Nesmí chyběti allium slzotvorné ni ostré v míře hojné.
Odměř pečlivě zelené byliny pro povzbuzení čilé mysli a dobrého zdraví!
Pomni, že sůl zlé duchy a prokletí rozličná zahání!
Správná zaklínadla bez váhání pronášej.
Uveď lektvar v klokot, leč oheň mírný udržuj!
V pravé poledne musí býti hotovo!
Jo, nezapomeň na nudle.

Metro. Hezká slečna u okna a jeho stará dobrá hra. Jestli vystoupí na příští stanici, může ji sledovat. Vystoupila! A teď… dá se vpravo? Chyba. Dívka míří vlevo, pryč z jeho života.
Vždycky poctivě dodržoval pravidla. Až jednou… Neuhodl, ale nechat to děvče odejít by byl hřích. K čertu s hrou, osloví ji tak jako tak. Pozval ji na kávu. Zábavný flirt přerostl v cosi hlubšího. Zamilovali se.
Jenže pravidla hry jsou silnější. Neúprosná hra musí rozhodnout, zda mu je jeho láska souzena.
Znovu v metru. Jde o všechno. Vlevo nebo vpravo?
Neví. Nechce vědět. Hra skončila. Tunelem zafičel průvan.