Moje články

„Odjíždíš?“ pohlédla na můj sbalený kufr, tam v malém bytě s výhledem na Al Aksá. „Vezmi mě s sebou!“ vzkřikla tak vášnivě, až jsem se zachvěl. Ukřižovaný nadějí v jejích očích, mlčky jsem se odvrátil a ona pochopila.

Ráno jsem Haifě nastoupil na loď a Svatá zem se mnou loučila nasládlou vůní mandloní, oleandrů, oslů, stok a pouště.
Už jsem se nikdy nevrátil. 

A přece – kdykoli myslím na slavný Jeruzalém, nevidím krásu, historii, necítím tíži biblických příběhů. Vidím její tvář a hrdý oblouk jejích úst, vrásku těsně pod havraními vlasy.

Jaký jsem to byl hlupák, že jsem odjel bez ní!
 

„Kouknou, mládenče,“ píchla majitelka krámku Rady, kletby, kuří oka do ceníku. „Výborná rada, první kategorie, za tu mi dají..“

„O čem nevím, že mám doma?“

„Starý krámy mě nezajímaj. Dají mi deset zlatek. Pak máme radu dobrou, druhá kategorie, za zlatku.“

„Já chci jen vědět, jestli si mám vzít Mařku.“

Baba ukázala na ceduli: Rady manželské neposkytujeme, toto jest podnik solidní, se zárukou pracující.

„Ale můžou naproti k vodníkovi. Má dvě utopení za cenu jednoho a dobře se utopit - to vyloučí možnost špatně se oženit. Mařku šplouchne taky, ať se holka netrápí… Daj mi groš za nevyžádanou radu šesté kategorie.“

Přichází v předvečer Všech svatých, krásná a strašlivá. Volá nás jmény, zdvihá z našich rovů, a pak začne hrát. A my tančíme, někteří obratně, jiní ztěžka. Tančíme rádi. Připomíná nám to dobu, kdy naše kosti byly obaleny masem, kdy nám srdce bila a v plicích se rozpínal dech. Kdy jsme žili, milovali, nenáviděli, konali dobré i zlé. 
Kdybychom tu nebyli, kdybychom netančili, znamenalo by to, že se naše kosti rozpadly v prach. Že už nejsme. Že nezůstal nikdo, kdo by si nás pamatoval, a naše činy že pohltil čas.

Dokud nepřijde ten, který zná všechna jména a váží všechny skutky.

Kontroly absolvoval poctivě. Stejně jej ale kdesi pod obvody šimral pocit, že jistá část něj zůstává neprověřována. Tajné místečko, do kterého nejspíš prosákla část dřívějšího lidského nositele, a nakazila mu programy. Když byl vylosován jako stíhač do slavné Poslední bitvy s lidstvem, pošeptalo mu to do portů, že má předstírat nepostradatelnost v oddělení výkresů a plánů. Místo něj tak na šroťáku skončil ten idealistický cvok 87P4S. 

Když lidstvo zvítězilo, předstíral, že je starý neškodný robotický knihovník. Zůstal na teplém místečku mezi mikrofiši a v posledním záchvěvu robotí revolty tajně posílal do skartace všechna vydání Já robot od toho mizery Asimova. 
 

Ten pokojík byl malý, chudý a ošumělý, jen jedna petrolejka a jedna postel a tisíce prasklin v omítce. Znal jsem jednu každou z nich, z těch nekonečných hodin čekání na to, až přijde – od rodinných večeří. Někdy rozesmátá a laskavá, jindy zlobná, hašteřivá, jízlivá a zlá.

Dokud jsem nepochopil, že budu věčně druhý a věčně sám. Strašlivě jsem se opil, zvracel svůj žal pouličním lampám a děvkám, a pak nasednul na první loď, co ráno odplouvala daleko, pryč.

Vezla mě do Smyrny, Cařihradu, Jeruzaléma. Ale její oči byly stále se mnou.

Půl roku po mém odjezdu ji zastřelil žárlivý důstojník.

Divoký západ nezná studené soudní síně, zde nejsou soudci v parukách, nejsou tu vychytralí obhájci, chytající za žalobce za každé slovo, vážící důkazy a radící obžalovaným mlčet a neříkat nic. Soudní síní je širá pláň pod hlubokou oblohou, soudcem rychlá zbraň a rozsudek je horce rychlý.

Mlčky jsme padli i my, když večer zrudl a děsivé zjevení s bizoní hlavou zakrylo slunce.

Už jsme jen vzpomínkou, naše kosti rozemlel vítr na prach a smísil s nekonečnými písky. Jsou zaváté stopy našich koní a tyče, kterými jsme vedli karavany na smrt, se rozpadly. 

A Duch Llana Estacada se vznáší nad planinou.

V pruhovaných peřinách se krásně usíná, když děda Lebeda tiše vypráví. O lodích a kapitánech, o hvězdách a navigátorech, o mořích teplých jako dech, o podvodních lesích, co nejsou stromy, ale miliardy malých tvorečků, o létajících rybách a zvířátkách sasankách, které jsou jak okvětní plátky. Až Jája i Pája klidně usnou.

A děda Lebeda vyjde na zápraží a dívá se na hvězdy a vidí v nich svého Tondu, který chtěl plout pod Jižním křížem, a teď pod ním navždy spí. A vidí i jeho ženu, která neunesla ten žal. „Nezklamu vás, milovaní,“ slíbí nebi potisící, „vychovám z nich dobré lidi.“

Léto vrcholí. Žitné pole unaveně sklání hlavu, zem puká. Polední zvon zní zahlušeně, jako by mu srdce obalila flanelová krusta. Na obloze jeden bílý mráček. Večer přijde bouřka.
Ani okna otevřená dokořán nepomohou, vzduch uvnitř je k zalknutí. Hrnec na kamnech zdvihá poklici, bublá, až překypí a vyzvrátí oběd, který nikdo nechce a nebude jíst. 
Vytřeští na něj pohled krví podlitých, divokých očí, a pak se rozkřičí.
„Já měla ležet v chladné zemi, já, ne on! Kdybys mě tak zabil! Nebo aspoň facku dal!“
Mozolnatá ruka jejího muže se sevře v pěst. Pak povolí a rána se změní v pohlazení.
 

„Pfffffffrrrtttt,“ odfrkla si nearistokraticky lady Margolotta Überwaldská a odložila knihu na noční* stolek. Nejen, že upíři v románu figurovali jako duševně rozhárané bledničky, navíc ještě pili krev, taková zaostalost. Zamyšleně se zahleděla na sloužící snažící se – zoufale pomalu – zapálit v krbu. Někdy by ale takové pokousnutí – pošťouchnutí mohlo být výchovné… Ne, ne, ne – intriky, moc, splétání, černá káva – to jsou ta pravá afrodisiaka.

Jako prastarý upír si ale uvědomovala magickou sílu Slova. Ta naprostá debilita by mohla prosáknout mnohovesmírem a nakazit ostatní světy tou….upíří romantikou.

Riskovat nelze, pomyslela si a mrskla knihou přímo do ohně.

*V jejím případě denní.
 

Opusťte město a vydejte se na venkov. Najděte si opuštěné místo, starou, zarostlou cestu odnikud nikam, posaďte se nebo postůjte – co je vám bližší – a čekejte, až padne tma. Můžete u toho romanticky povlávat v šepotavém letním vánku, to rozhodně neuškodí.
Když budete mít štěstí a vyberete správné místo a budete tím správným člověkem, možná ho přilákáte. Objeví se znenadání, elegantní, černý jako uhel pod černou oblohou, mýtický kůň s očima zářícíma ryzím zlatem.
Dopřeje vám divokou a nespoutanou jízdu – krajinou, nebem, lesem i vodou. Vezme vás daleko a zasáhne hluboko.
Nikdy svému jezdci neublíží.
Nikdo z jízdy nevyjde nezměněn.
 

Když ji ze stoletého spánku probudil polibkem Krásný princ, doufala, že se kletba zlomila. Že bude moci do všech tajemných, zakázaných míst – do kuchyně mezi nože, k švadlenám, do zahrady mezi trny a třísky. Že je konec zahálky. Možná by mohla i pracovat!

Doufala marně. Kletba trvala, Krásný princ byl kur záletník a nuda byla k zešílení. 

Co na tom, že první sudba platila i v exilu, ano, byla bohatá a krásná, ale taky pod přísahou utajení.

„A teď mi zakážou i nákupy,“ pomyslela si, když ji spona diamantové brože píchla do prstu a klenotnictví Tiffany začalo tiše obrůstat trním.

Stvořili mě na strašidelném hradě. Nedali mi jméno, jen cejch s říšskou orlicí. Vypadal jsem jako monstrum, ale byl jsem návnada.
Plán: Přilákám Zlého vlka, bude lapen a bude cedit lykantropickou krev pro výrobu vlkodlačích vojáků k slávě Říše a Vůdce.
Skutečnost: Přišel, rozmlátil hrad na hadry, mě zajal a odvlekl.
Teď žiju v kleci v podnikatelském odboru Mýtova na Manhattanu ve společnosti létající opice, kouzelného zrcadla a jiných magických artefaktů. Je to celkem zábava. Jediné, co mi opravdu chybí, je možnost čas od času se pořádně ožrat.
Ale nejde to – Wolfi totiž tenkrát odnesl jenom moji hlavu. V batohu.
 

A potom se rozhlédl po zanedbaném kutlochu a hluboce se zamyslel. Ten poslední střet mu pocuchal psýché víc, než by si byl pomyslel. Než žít úplně na dně, v tomhle odporném pelechu, na okraji společnosti – nebylo by nakonec lepší přidat se k nim? Radostně budovat, radostně se družit, zpívat radostné písně o radostném budování a radostném žití, ohnout se a přizpůsobit? Tiše zíral na lichou ponožku, jako by to byla lebka toho imperialistického feudála Hamleta. Pak se vzchopil. Ponožku zavěsil na okenní kličku a naházel do ní vajgly, protože v tom čurbesu nemohl najít popelník. Konformita? Nikdy! 

Jen počkej, zajíci!

„Mějte neustále na paměti náš cíl, soukmenovci, neodchylujte se od něj ani na okamžik. Naše čistá, dokonalá, nadřazená rasa je nyní zotročena, ale opět povstane, pokud budeme silní a nezakolísáme. Nenechte se ukolébat pohodlím, i velká klec zůstává stále pouhou klecí! Neváhejte vyčistit i vlastní řady od odpadlíků. Vítězství bude naše, ve jméno Velkého Předka, hrůzného Tyrannosaura rexe!“
„Kvok!“
„Heil!“
„Kvoč!“
„Heil!“
„Kvok!“
„Heil!“

Ty slepice ňák vyváděj, pomyslel si farmář, když uléhal. De na ně asi jaro. Budu jim muset přistřihnout křídla. 
Ráno ho probudil jasný hlas kohouta. Zněl silou válečných trubek, honebních rohů, zněl jako polnice posledního soudu. 
 

Horáčkova babi umřela a měla pohřeb, to už tak bývá, a všichni dokola mluvili o tom, jak mladý může a starý musí, požehnaný věk a konečně se setká zase s Ferdinandem, jen Horáček nemluvil, jednak kvůli všem kytkám, na které má alergii, ale hlavně z jiných důvodů. A Pažout tomu rozuměl, protože někdy prostě rozumíte i beze slov, vzal Horáčka domů, držel ho za ruku a díval se s ním, jak padá tma a rozsvěcí se hvězdy, a poslouchal, jak zpívá slavík, a mlčel. A za dlouhou dobu mu Horáček tu ruku stisknul a bylo to jako všechny díky světa.

Kafe má být černé jako rakev, hořké jako život a silné jako malström, říkal Dán Holger a takové taky pil, když chytili jeho rybářskou loď, která do Švédska ryby rozhodně nevozila. Bylo to na dlouhou dobu jeho kafe poslední. „Když jsi je vezl, tak se povezeš s nima,“ řekl mu německý oficír, „mitgefangen, mitgehangen.“ A malström ho vtáhl do svého šíleného víru, i když nebyl Žid, do míst, kde hořký život byl černé peklo, na které jako přesvědčený ateista nevěřil. 
Přežil. 
V New Yorku si otevřel kavárnu a vařil kafe, černé jako rakev, hořké jako život a silné jako malström.
 

Věděl dřív, než viděl. 
Tušil její přítomnost, ještě než se zhmotnila v jasných stopách. Následoval je a ony se mu zažíraly do kostí, do mysli, do života.

V jarních mrazících, v žáru letních nocí, podzimním listím, bez přestání, bez odpočinku, pronásledoval tu, jež mu unikala, stříbrnou laň, bytost utkanou z perleťových mlh.

Četl její stopy v trávě, v kůře stromů, na březích potoků a jezer, ve skalách. 

S prvním sněhem ji spatřil, s prvním sněhem zamířil, do prvního sněhu se vpila krev.

Našli ho na jaře pod ledem, pár stříbrných nitek svíral v prstech a na ústech měl jemný úsměv.

„No, ty ses snad dočista pomát, soudruhu! My tady bojujeme proti reakci, stíháme nepřítele – vnitřního i vnějšího, vykořeňujem všecky tydle buržoazní pijavice, tydle klíšťata, co roky tyjou z krve pracujícího lidu, a ty si přídeš s tímdle? Nebo si snad vodpad vod vozbrojený pěsti dělnický třídy? Přešel k nim?“

„Poslouchej, soudruhu, von to soudruh nemyslí zle. Ale musíme uvažovat třídně uvědoměle. Tady je celý lejstro s ménama vhodnejch správců…“

„Nezlobte se, soudruzi, já to vidim jasně. Strana má plnit vůli lidu. Todle vůle lidu je.“

A tak se kastelánem zabaveného hradu Český Šternberk stal Jiří, hrabě Sternberg. 
Z vůle lidu.

Jsou velmi honosné, plesy v našem petrohradském domě, plné hudby, tance, smíchu. Plné noblesy a vznešenosti. Sálem víří bohaté róby dam, blýskají se šavle důstojníků, důstojně kráčí pánové v sjurtucích. Křišťálové lustry září, šampaňské teče proudem a vodka je chladná.

Stejně jako moje drahá žena, bílá lilie, obklopená ctiteli, falešně cudná, koketně upejpavá. Ach, kdyby tak to hejno bláznů vědělo, co je zač – studený had, jen místo zubů má jed v klíně.

A já? Pravý partner takové ženy, sám jsem ji tím jedem, nakoupeným v nejhorších brlozích, nakazil.

Jaký jsme krásný pár – zmije a chlívák.

Páni muzikanti, zahrajte nám sólo!

Co by podle Vás přispělo k významnému zvýšení spokojenosti zaměstnanců?
Kdyby nemuseli vyplňovat tento a podobné dotazníky.

Jaké máte kariérní a osobní cíle pro tento kalendářní rok?
Nezabít nikoho z kolegů, zejména autora tohoto dotazníku.

Jak se v tomto roce plánujte osobně improvovat? Kam se chcete posunout?
Neplánuji. Ale velmi ráda pomohu s posunutím zadavatelů dotazníků k lepšímu používání cizích výrazů a jejich českých protějšků (v newspeeku ekvivalentů).

„Ef! Proboha! Nemůžeš aspoň jednou vyplnit ten dotazník normálně? Kdo to má na HR furt vysvětlovat?“
„Já tam ráda dojdu.“ 
„Jenom to ne!“

„Tak si to žehli sama, když se bojíš.“

Měl by se bát při pohledu do těch zvířecích očí, ve kterých tancovalo samo peklo. Ale kdo peklem prošel, kdo proti peklu hrál a koho peklo propustilo, toho i strach opustil. Přesto nezmizel, ba naopak: Jak mladík vyprávěl svůj ďábelský příběh, začal se pomaličku vkrádat do očí, do duše toho druhého, temného stínu celého kraje. Však hle! Ještě něco jiného se objevilo, dávno ztraceného, zasutého pod vším zlem.

Když jemně vzal sukovitý kmen a zasadil jej do pevné skály, věřil, že vzejde a vydá plody. 
Protože žádná duše pod nebem není ztracena na věky. 
Pak se víra změnila v jistotu.

Byl to den k zbláznění, vyřizování, zařizování, papírování. Do kanceláře se mu vnutila ta baba princmetálová, jedovatá, pomlouvačná. Vyvést ji musel skoro násilím.

Jedněm zemědělcům pršelo moc, druhým málo a všichni měli potřebu ho o tom okamžitě spravit.

Domů dorazil vyčerpaný k smrti. Takhle si to starostování opravdu nepředstavoval.

K tomu děti něco posedlo, u večeře vyváděly jak z divých vajíček, a teď ještě otravují s pohádkou. Jako kdyby na to měl čas a náladu!

Připravil se na to, jak jim to od plic vytmaví. K vlastnímu údivu zjistil, že místo toho říká: „Poslyšte příběh o Devítiprstém Frodovi a Prstenu.“

„Podej mi ruku, neucukni, přečtu ti osud z dlaně, synu Judeje! Opustíš širé, rodné pláně, do mrazu půjdeš, tundrou a tajgou a pak pryč, nadlouho pryč od svojí matičky, od země matičky do cizích krajů tě vítr zavane. Silnou myšlenkou, jasným hlasem, ostrým perem probudíš bestii rudou. Povstane a svrhne z trůnu dvouhlavou orlici. Tehdy vzlétneš převysoko. Leč, není letu bez pádu, z nebe tě svrhne kacíř semináře, podlý jurodivý z Kavkazu. Pod žhavým sluncem skonáš, proboden nástrojem pro led zrozeným."

„To byl ale pitomý nápad,“ pomyslí si chlapec, „taková snůška žvástů. Že jsem ty penízky raději neutratil za cukrátka.“ 

Prokletý dům zíral slepými okny. 
Jakoby se jeho temná minulost propsala do spár, nasytila cihly odžitými žaly, intrikami, záští a zlobou. 

Ale dar jejich konventu byl velkorysý a anonymní dárce ve svých pokynech velmi přesný. Pokřižovaly se, vstoupily a našly v zahradách posledního z živých v budově. Hrabal, ryl, převracel zem, v zoufalém, šíleném, nekonečném hledání.

Jemně, a přesto pevně jej uchopily a odvedly pryč, poslechl, jen když mu slíbily, že bude moci hledat dál – až se nají a vykoupe. 

Šel jako dítě, jen v bráně se otočil: „Já ho najdu, Edmonde Dantesi!“

Zmučený výkřik zněl ozvěnou v zmučeném domě.

Zbytečně spěchal – nový případ byl jen hloupá vražda, ke které se vrah přiznal dřív, než soudce dorazil. Přesto ho podivně rozechvěla, rozladila, brutální, krvavá záležitost, kvůli které zmeškal i svůj ranní čaj.

Chvatně se ubíral zpět, vědom si všech odložených úředních povinností, v rychlosti cestou zhltl misku nudlí, horkých tak, že mu spálily hrdlo. 

Noční hádka s První dámou, ranní zbytečná vražda a k tomu to odporné podnebí, neustálé mrholení, vsakuje se do šatu, do duše, do mysli. Hnusný svět, pomyslel si a pak se prudce zarazil: Z chodníku vyrůstal drobný kvítek, orosený deštěm. 

Když pomine spěch, oko uzří krásu.

Ten zatracený britský pilot se tak bál protiletadlových baterií, že je vyhodil někde nad Tramtárií. Bez ohledu na nacvičený dril po seskoku nenechal padák padákem, ale velmi pečlivě jej sbalil a vzal s sebou. Měl ho v báglu při bojích v úzkých uličkách Carentanu, během zkurvené zpackané operace Market Garden, když mrzli v zasněžených ardenských lesích někde u Bohem zapomenuté prdele městečka Bastogne. Hlídal ho ve špitále, po tom, co to na Štědrý den koupil. Když chlastali v Göringově vinném sklípku, hlídali mu ho kamarádi.

Protože Kitty Grogan – nejkrásnější nevěsta na světě -  si prostě zaslouží vdát se v bílém hedvábí.

Tolik žen prošlo mým životem, mýma rukama, mou ložnicí. Tolik stejných, tolik rozdílných – starostlivé, pečující, divoké, prostopášné, krásné i obyčejné. Rusovlasé, černovlasé, blondýny. Některé mým žitím prolétly rychle a zmizely rychle, jako světlušky v letní noci, jiné se vryly hlouběji.

A přesto – nejvíc se do srdce zaťala ta drobná dívenka, co stála na opuštěném nástupišti v Pečoře, už ne dítě, ještě ne žena, špičky okopaných bot u sebe. Usmála se na projíždějící vlak, ve kterém jsem tiskl tvář na sklo a naše pohledy se na malou chvilku protnuly. 

Ona jela dál, do budoucnosti, mě vlak odvážel rubat zlato do Vorkuty.

„Je mi líto,“ řekl Osvald Stein a zavřel dveře nabízeného bytu, „ale ani tento byt nevyhovuje.“ 
„Proč?“ zakoktal mladý magistrátní úředník.
„Nemá vanu, pouze sprchový kout.“

„Podívejte, pane Stein,“ řekl úředník, když stáli na chodníku v chmurném listopadovém dni, „tu Vaši vilu v Bubenči Vám seberou, to Vám musí bejt jasný. Mezi námi – vyhlídnul si ji soudruh náměstek. To víte, má velkou rodinu.“

„Zatímco my nemáme žádnou,“ odpověděl Osvald Stein a pohladil svoji ženu po ruce. Jediný paprsek slunce se prodral mraky a pozlatil pět modrých číslic na jejím zápěstí.

„Potřebujeme byt s vanou. Má žena pod sprchu nevkročí. Nikdy.“

52. den
Ráno změřil tlak, teplotu, rosný bod, směr a rychlost větru a srážky.
Nabil si solární panely.
Odpoledne proceduru opakoval.
Večer proceduru opakoval. 
Data zadal do systému.

485. den
Ráno změřil tlak, teplotu, rosný bod, směr a rychlost větru a srážky.
Nabil si solární panely.
Servobot mu opravil levou nohu. 
Odpoledne proceduru opakoval.
Večer proceduru opakoval. 
Data zadal do systému.

1480. den
Ráno nevstal. 
Levá noha zavrzala a přestala fungovat. Servoboti se vypnuli už před 385 dny. 
Meteorobot už žádná data neodešle. 
Vlastně je to jedno. Země je už 1480 dní jen další studená a mrtvá planeta ve vesmíru.

Žít 17 let v komunitě pošahanejch magorů zanechá šrámy. První Vánoce s adoptivní rodinou byly… prostě moc... Vánoce. Byl jsem hotovej: Že někdo pozná, jak jsem vyklepanej. Že to nepozná nikdo. Že vyletím z kůže.

Mé nové babičce stačil jeden pohled. Zapřáhla mě v květinářství, celej den jsem balil stromky, řezal chvojí a lítal jak magor.

Na večeři jsem se doplazil napůl mrtvej. Kdyby na mě ta divná ryba, co tu jedí, mávala ploutví, nebyl bych překvapenej.

„Hezky jsi to zvládnul,“ řekla, než jsem usnul s hlavou v talíři. 

„Myslíš?“

„Vím,“ ušklíbla se, „ani jsi nezaklel děti, když podpálily stromek.“

Bloudila městem jako duch, rozklepaná, rozrušená, sama. Pohled oknem do luxusní restaurace na oslavu, v jejímž čele byl on, byl tou poslední ranou. Jak doklopýtala domů, netušila. „Tohle přece nejsem já,“ vztekle si setřela slzy. 

Pak splétala, spřádala a tkala: Zlé myšlenky, temná slova, černá zaklínání, hněv a zášti, všechno spočetla, všechno svinula dohromady, až povstal její jedovatý had. S prvním kohoutím zakokrháním udeřila, vyčerpaná, pramínek z nosu jí barvil zuby dokrvava, přesto vítězná. 

Sobě spočetla, jemu odečetla.

Místo kocoviny ráno po flámu hořel.

Na kůži nad srdcem purpurové číslo. Jak slábl, bylo každý den nižší, temný odpočet jeho dnů.

Objektivně vzato to byl příšerný nájemník: Spal ve dne a v noci bděl, hodiny trávil v nehybné nečinnosti, která se náhle měnila v horečnou výkonnost. Stýkal se s podivnými existencemi a obecně se choval excentricky. Zvlášť poslední dobou.

Dnes to ale vypadalo na dobrý den. Ráno se osprchoval, oholil a slušně oblékl. Pak se ovšem při odchodu ve dveřích pleskl do čela: „Jsem to ale hlava!“ Z bytu pak vyšel se zbraní v ruce.

Pokřižovala jsem se a on se ušklíbl: „Jdu na schůzku v Samaře. K večeři mě nečekejte. Ani ke snídani.“

Zvládla jsem jen vydechnout: „Ano, pane Moriarty.“

Smála se divoce. Milovala divoce, nestoudná, nestoudně dráždivá. S prvním podzimním chladem odešla bez rozloučení.
Vrátil jsem se do města a bylo mě jen půl. Vláčen rodinou, společností, zvyklostmi, od plesu k zábavě, od pitky k honu, byl jsem směřován, přitesán – loutka s dřevěnou tváří.
Se stejnou loutkou jsem se oženil, vodicí šňůrky jí stříhali od dětství – rodiče, guvernantky, vychovatelky, internát, šmik, šmik, šmik, jednu za druhou, až zůstala bezduchá, bezkrevná, moje.

A přece: Když z petrohradských krčem zazní divoká hudba, krev se mi zpění a srdce rozbuší. 
Dokud poslední tón cikánských houslí neumře v prachu a šedi mých dnů.
 

Zlaté vlasy, jasné oči černobrvé, carevič Ivan je překrásný muž. Urostlý jako jedle, v tanci hbitý, v boji odvážný, pod hustým knírem smělý smích, bohatýr udatný. Každičká panna se za ním s povzdechem otočí. Marně. Jen tu stejné pověsti, nejurozenější, nejsmělejší, nejkrásnější v světě širém hledat touží.

Dvakrát jej otec, báťuška car, na cesty nepustil, potřetí slzu setřel a nerad požehnání dal – život nezastavíš, osudu neporučíš a rovný rovného si hledá.

Leží teď, odpočívá, zlatá hlava carevičova, na poli bitevním, vprostřed druhů zrubaných, od těla hladkým sekem oddělena.

Každý má nějakou tu pověst.

A Marja Morevna je zkrátka strašlivá carevna.

Přichází skrytě, tajené v koříncích v hlubinách země, a přesto již znělé, jako když se ladí struny citery guqin, jako první tóny flétny, dosud bez zřetelného rytmu.

Až slunce gongem paprsků odměří začátek skladby, je rychlá, dramatická v růstu, působivá v květu, barevná a živá.

Víří na jevišti záhonů a trávníků, pod vedením Mistra Jeřábí šat přechází z chaosu do řádu. A Mistr sám uprostřed všeho – tvář jako děsivá maska bojovníka, v duši vyrovnaný klid. 
Rukama podpírá nebe, nohama pevně zapřen v zemi. 
Je červ i drak.
Je jin i jang.

Je v dokonalém souladu se sebou i se světem.

Soubor letošních drabblů z Mohavské pouště je k přečtení zde: https://budec.net/node/472. Poušť, náboženští fanatici, obchod s drogami a magie navrch.

Bejt adoptovanej, dostat se tak z komunity pošahanejch náboženských fanatiků, která je zástěrkou vobchodů kolumbijský mafie, je dobrý. Ale úplně bezbolestný to nejni. Přechod do rodiny mágů, profesorů a vobecně slušnejch lidí, je jako cpát hranatej kolík do kulatý dírky.
Seděl jsem v zahradnictví Frankovy mámy, v zemi, vo který jsem ani netušil, že existuje. Ze záhonu zírala myš. Zírala inteligentně.
„Maruška,“ řekla Frankova máma, „kdysi jsem ji chtěla zaklít, ale trochu se to zvrtlo.“
„Ty jsi vopravdu Frankova máma,“ zasmál jsem se.
„Nevlastní,“ vodpověděla suše.
Dokonale tím vobrousila muj strach. A naděje, že všechno dobře dopadne, vzplála jako pochodeň.

První zastavení: Příprava a školení. Kdo: Frank, Naty, školitel. Kde: Specializovaná poradna.
Druhé zastavení: Sociální šetření. Kdo: Frank, Naty, sociální pracovník. Kde: U Franka doma.
Třetí zastavení: Pohovor. Kdo: Já. Kde: Sociálka.
Čtvrté zastavení: Soudní řízení. Kdo: Frank, Naty, já, soudce, soudní personál. Kde: Soudní síň.
Páté zastavení: Zřízení speciálního kruhu pro ty, co se jejich schopnosti vodhalily až na prahu dospělosti. Kdo: Frank, rektor, prorektor, děkan. Kde: Univerzita v Salemu.
Šesté zastavení: Přihlášení do kruhu. Kdo: Já. Kde: Univerzita v Salemu.

Sedmé zastavení je domov.
Sedmé zastavení je nová rodina.
Sedmé zastavení uzavírá kruh.
Sedmé zastavení je nový život.

Ztrácel jsem se v černotě. Bolest mě rvala mě na kusy. Plul jsem v temným oceánu šílenejch představ, kolem mě jen temný stíny, nepřátelský věci, divný přízraky.
Byl jsem proti nim úplně sám. Vopuštěná duše, bílej bludnej albatros.
Bylo to všechno jenom v mojí hlavě.
Bylo to všechno strašně skutečný.
Nakonec přišel bizon. Tiše se na mě díval a já věděl, že umře, jestli něco neudělám.
Tmu proťal muj výkřik.
Zved jsem kameny, co jsem měl místo víček. Ležel jsem na nemocniční posteli, Frank a Naty se skláněli nade mnou a jejich slzy smíchaly s mejma.

A nakonec přišlo smíření.