Moje články

"Co chcete?" zasípe hlavní lékař.
"Mlč," odpoví Polír, "a poslouchej. Žádné další živé konzervy z pacientů. Všichni budou mít stejné podmínky. Žádné elektrošoky, lobotomie, eutanázie. Jak obhájíš nová pravidla před Radou, je tvůj problém."
"Myslíš, žes vyváznul lacino?" naváže Prcek, "že až vypadneme, všechno se vrátí do starých kolejí? Zase začnou platit tvoje pravidla? Tak to se pleteš. Představujeme ti nového asistenta, tvůj stín, osinu v tvém zadku. Kompletně převezme převýchovný program. My s Polírem občas zaskočíme. Tvůj pomocník patří do rodiny a budeme chtít vědět, jak se mu daří."
"Věřím, že si budeme rozumět," zářivě se usměje Luciin otec.

Hlavní lékař má uklidňující hlas. Umí ho dobře používat. Jeho žádosti u Rady vždycky uspějí. I radní chtějí vitamíny. Nebo potřebují novou ledvinu. Hlavní lékař je vlivný muž.
Hlavní lékař je moudrý muž. Přesně ví, co který z jeho pacientů potřebuje. Péči těm, kdo poslouží (kdo by chtěl vadné díly?). Zbylí pro výzkum a potěšení.
Hlavní lékař je spojený muž. Má vliv, drobné radosti, svůj svět.
A rád si píská.
Písnička umře, jakmile otevře dveře. Za stolem bývalý člen Rady (elektrošoky jeho manželce!), u kartotéky cizí mladík. Než stačí vykřiknout, ústa mu zakryje obrovská ruka.
Druhá, tetovaná, stiskne jeho krk.

Vítr sílí, bouře zuří,
zničen je i podnik tvůj?
Zatni zuby, potlač slzy,
událost škodní proúčtuj!
Jste pojištěni, dohad aktivuj!
Zbrklý šéf si koupil porsche,
i když cash flow říká fuj?
Nezáviď, pořídil levně,
investici aktivuj!
A řádně odpisuj!
Zákazníci nechtěj platit,
šéf propotil kalhoty?
sčítej pilně všechny ztráty
položku opravnou spočteš ty!
Dle zákona, ve správné výši!
Pochyba ti v hlavě hnízdí,
že ti čísla nesedí?
Auditoři, ti to jistí,
nebo daňoví poradci!
Pamatuj, šetřit se nevyplácí!
Cink, cink! Excel právě hlásí,
že máš chybu výpočtu?
Nepoužij tu trapnou frázi,
„já se na to!“
Jsi přece účetní, žádný dlaždič!

"Neměl bys ji tam nechávat," Polír se opře o haldu šrotu a přihne si z láhve.
"Já nevím," vzdychne Luciin otec.
"Na co čekáš? Až jí vymejou hlavu úplně?"
"A co mám dělat? Jít na Zličín a říct: Ano, moje žena koketovala s teroristickou organizací, ale je v pohodě, a tak si ji vezmu s sebou, děkuju pěkně? Vždyť ani domov nemám. A Lucie netuší, kde máma je!"
"No právě! Holka mámu potřebuje. Teď ji moc potřebuje."
"Ale oni nedovolí..
"Ani ses nezeptal a víš, že nedovolí? Srabe. Koukni se na sebe a řekni mi, co ti ještě můžou vzít?"

Opravy tunelu v Nuseláku mají nejvyšší prioritu, jinak by jižní trasa zůstala odříznutá. Když hlavní údržbář zavelí, zabrat musí všichni chlapi.
Luciin otec pracuje u lisu s Polírem. Oba mlčí. Jeden neví, co by řekl, druhý sotva popadá dech.
Z vlnitého plechu se odloupne potrhaný leták.
SVOBODNÁ BRIGÁDA TĚ POTŘEBUJE!
"Přišel jsem kvůli nim o ženu," řekne náhle Polír, "dali bombu do poslední tramvaje."
"Já o místo v radě," odpoví, "moje žena se s nimi zapletla, asi z nudy. Teď je na Zličíně. Převýchova. Posledně mě ani nepoznala."
Na rameno mu dopadne těžká ruka.
"Pauza. Vzadu je pivo. Vem si."

Pitná voda se tento týden fasuje na Andělu. Prcek tlačí vozík, Lucie pohupuje kanystrem.
"...hrozně jsem chůvu trápila. Chtěla jsem za mámou, pořád jsem utíkala a schovávala se. Strašila mě váma. Jako spodinou. Pak jsem jednou zdrhla až na Malostranskou a tam byl takovej kluk z druhý strany, ani nevím, jak vypadal..."
Hubenej, špinavej.
"...měla jsem lízátko a on ho chtěl. Vší silou jsem ho hryzla, chudáka. Možná jsme se mohli skamarádit, ale já se příšerně lekla..."
Chtěl se jen kouknout. Nikdy nic takového neviděl.
Prcek zvedne plný barel. Oblouček jizvy na ukazováku bíle zasvítí.
Ocejchovala sis mě už tenkrát.

V soupravě na Dejvické pořádá Rada party pro významné. Lucie si pamatuje něžný svit svíček, porcelán tenký jako dech, sametová polstrování. Maminčin parfém, když ji objala a předala chůvě.
Prázdné vagóny na Smíchově jsou špinavé a trochu smrdí. Tady se kouří první cigarety, pije pančovaný alkohol a chlapsky bájí o holkách. Poslední vagón stojí na kolejích jen předkem, zadek podložil Prcek šrotem. Vytlučená okna zakryl, na překližku nalepil obrázky kytek. Stoletá matrace v rohu je čistě povlečená.
Souprava na Dejvické je pro reprezentaci, pro dojem, pro oko.
Vagón na Smíchovském nádraží je pro ně dva.
Lucie nikdy neviděla nic krásnějšího.

"Vstávej, Prcku," vyděšená Lucie jenom sípe, "byla jsem na Můstku. Muzikanti mi řekli, že Slepý Tom včera odešel do Depa a ještě se nevrátil. Já mám strach, že šel.. Dál. Ven."
Běží temným tunelem jako štvaní. Na konci cesty na kolejích malá schoulená postavička.
Prcek vezme Toma do náručí jako dítě. "Tohle nám nedělej," zašeptá, "kdo by zpíval všechny písně?"
"Ona," kývne Tom směrem k Lucii, která se marně snaží zadržet pláč, "ty svoje jsem jí už dal. Možná přidá další. O starém slepém bláznovi, který chtěl ještě jednou cítit slunce a vítr ve vlasech. A zaplatil vším, co měl."

Prcek má rád Luciin hlas. Když zpívá, když si jen tak brouká, když si hraje s ozvěnou v tunelech. Ale vůbec nejradši je, když mu nahlas čte. Třeba z Atlasu rostlin, co kdysi dostala od maminky. Položí jí hlavu do klína, ona pečlivě vyslovuje jména a prohlíží si obrázky, on zavře oči a myšlenky nechá zatoulat do představ.
Sasanka hnědá. Jeho první hračka, ta smontovaná z prorezlých plechů.
Sedmikráska chudobka. Babička, stará, šedá, shrbená. Krásná.
Ořešák královský. Polír. Postava obrovská, rozčepýřené vlasy jako koruna.
Zítra Prcek půjde na Vyšehrad, aby natrhal Lucii kytičku.
Z bodláků, protože nic jiného tady neroste.

Jsme jediný opravdu svobodný. Jediný, kdo si v týhle nekonečný všivý válce nemusí volit stranu. My bereme tu, která momentálně líp zaplatí. Kšeft je náš život. Kšeft z nás dělá to, co jsme. Nezávislí. Elita. Zabijáci na objednávku. Žijeme to, co žít chceme.
Ale má to i stinný stránky.
Žijeme sami.
Bojujeme sami.
Umíráme sami.
A pohřbít nás nemá kdo.
Jsme nezávislí - žádnej funus, žádný čestný salvy, žádný kecy nad hrobem. Žádný epitafy na pomníkách. Ani pes po nás neštěkne.
Nikdo neřekne, jaká jsi byla, Stopo. Nejdrsnější.
Nikdo neřekne, jaká jsi byla, Značko. Nejskvělejší.
Ať je vám země lehká, holky.

U potoka vrba s bílou kůrou, listy žlutavé, sklání se nad hladinou. Pije vodu. Pije jeho krev. Ve dne se na ni dívá, v noci ji proklíná, když leží vedle drahé, bezduché ženy a zírá do stropu. Pokud usne, v nočních můrách mu kořeny prorůstají hlavou. Budí se hrůzou.
Dokud nevezme sekyru a pilu, dokud neskácí hrůzný strom, nevypáčí pahýl pařezu.
Unavený se vrací domů, konečně volný, konečně svobodný. Štastný jako zítřky, jako společná budoucnost. Den je krásný, život úžasný a on se směje.
Dokud se nedozví, jak padla, padla jeho milovaná, život náhle přeťatý. Jako by ji pilou podřízl.

"Takže divá žena. Místo aby řádně a podle zvyků sváděla a utancovávala mládence, zvrhla se a tahala s ďábly. To bylo pro ostatní divoženky až moc, takže ji zbavily tváře, vyhnaly a proklely. Ona ale během hrátek s čerty získala víc, než tušily. Zotročila koboldy v podzemním dole, což šlo snadno, protože ti byli v nemilosti kvůli měděnému obrovi. Ona jej zlým kouzlem oživila a zneužívala. Když se pokusila očarovat místního mládence, jeho dívka zbavila obra kouzla, osvobodila skřítky a ti svrhli na divoženku důl a zabili ji.
A vy jste se tam nachomýtli náhodou.
To mi chcete tvrdit? Ano?"

"Byl dřív než metro," ztiší hlas Velký Petr, "má tělo hadí, hlavu beraní, dech dračí a chapadla obří. Lovci ho štvali až na Rajskou zahradu, shodili do šachty a zapečetili cestu. Jenže von má ty chapadla, chápete? Vyšplhal se nahoru a mezerama v kamenech si přitáhne voběť. Pak jí uštkne a vysaje. Sosákem, páč ten má taky. V pečetním betonu jsou mušličky, jsou jenom tam. Kdo dokáže aspoň jednu přinýst, ten je chlap."
Cesta z Kolbenovy je dlouhá a temná a Prcek má srdce až v krku.
Cesta na Kolbenovu je kratičká, vydloubnutá mušle hřeje v ruce.
Prcek je chlap.

Lucie žije na Skalce teprve chvíli.
Když její táta přestal pracovat v Radě, museli se odstěhovat z Hradčanské.
"Pýcha předchází pád," říká Prckovi babička, "myslel si, že se může chovat jako král, žije jako žebrák. Žádné stromy nerostou do nebe."
Prckovo nebe je šedé, kamenné a betonové a stromy viděl jen na obrázku. Jemu se líbí sytý hlas i velitelský krok Luciina otce.
Jemu se líbí Lucie.
Na číhané u krysích děr, po kotníky ve špinavé vodě.
Při prohrabávání šrotu, v otrhaných montérkách a ochranných brýlích.
Při rozdělování jídla, ve spravovaných, příliš velkých šatech.
Lucie prostě vždycky vypadá jako princezna.

Místo černých skal zeje v lese obrovská jáma.
Na dně leží František a Natálie, potrhaní, potlučení. Kolem nich skupinka koboldů.
"Hloupé děti," šťouchne jejich mluvčí do Františka, v očích se mu zablýskne, "život riskují pro opelichané skřety."
"Hloupí koboldi," oplatí mu to Natálie, "shodí si střechu nad hlavou pro nešikovné kouzelníky. Doufám, že ona je pryč."
"Pryč. Odešlé divoženky jsou tráva, květy, motýli. Ona je teď v bodláku, kopřivách, křoví."
"A co bude s vaším dolem?"
"Obr zbořil, obr postaví. Je teď volný!"
Lesem zazní chór hlasů.
Natáliin smích zvoní, v koboldím se sype štěrk.
Obrův duní jako měděný zvon.

Ráno pozdního léto je mlha v brázdách polí.
Vítr vplétá Věře a Karlovi do vlasů nitky pavučinek. Odnesli srdce ke skalám a vrací se domů. Nemluví, ta chvíle je pro slova příliš něžná. Když se na sebe podívají, v očích mají lásku a příslib budoucnosti.
Ráno v podzemním bezčasí není poznat.
Odražená kouzla sypou Natálii a Františkovi do vlasů prach. Nemluví, na slova není čas, vyčarovaný štít se drolí. Když se na sebe podívají, v očích mají lásku a smíření.
Les zaduní, země se zachvěje.
Chuchvalec bodláčího chmýří se snese Věře k nohám, chvíli se líně převaluje a pak odvane.

Doktor Kořenář je cítit kafrem, lyzolem a viržinky.
Doktor Kořenář není jenom obvoďák. V oblýskaném černém obleku s bílou košilí, s nezbytným stetoskopem na krku, bez ohledu na pracovní dobu, objíždí svoje pacienty, vyšetřuje, uklidňuje, léčí, radí, provází.
Malá Věra ho nenáviděla, když jí chodil vytírat zanícené mandle. Teď, v zšeřelém pokoji, se zlatým srdcem na Karlově hrudi, ji jeho hluboký bas, co rezonuje domem, podivně uklidňuje.
"... ale hospitalizace.."
Dveře do pokoje se otevřou.
Karlova matka při pohledu na podivný výjev oněmí.
"Nikam nejedu," zaprotestuje Karel. Naštvaně a útěšně obyčejně.
"Tak vidíte, matko," zaduní vesele Kořenář, "ono nebude tak zle."

Jarda nastartuje, Věra si připne pás, šťastná, že se na nic neptal, když ho vytáhla od oběda a poprosila, aby ji odvezl.
V hlavě jí zní Natáliin hlas: "Jakmile bude Franta volný, utíkej, zbytek je práce pro čaroděje, ty mysli na miminko. Jeď na Stražiště, u studánky zahrabej obrovo srdce, zasypej ho jehličím, co vítr přivál, hraničku zapal. Až dohoří, i s popelem ho vhoď do vody, ať dopadne na dno. Prázdnota uzavře kruh, tu chvíli poznáš.
Doma přilož srdce na Karlovo, a pak ho vrať k černým kamenům. Doufej."
Jiskra naděje ve tmě strachu.
Jarda jede jako o život.

Lampy na stěnách sálu se pomalu rozsvěcují.
Tvář divé ženy je lasiččí, v šklebu se zalesknou ostré zoubky.
"Vrátila ses? Nevíš, kdo jsem!"
"Zavržená divoženka."
"To by bylo málo! Líhala jsem s démony, dávala jsem a oni brali, jenomže já taky. Co na tom, že mě prokleli, co jsem získala, to mi zůstalo."
"Nebude to stačit."
"Je to síla pekla, hloupá holko!"
"Kterou užiješ pro sebe. Já jsem připravena dát všechno svoje pro jiné. Jen tehdy člověk získá všechnu sílu světa. A narozdíl od tebe tu nejsem sama."
Jasné světlo zazáří, když Věra odkryje zlaté obří srdce.
Františkova pouta spadnou.

zvuk přecházejících kroků
DIVÁ PANÍ (naléhavě): Nechápete, čeho můžem společně dosáhnout? Netoužíte přetvořit svět podle svých představ?
přidušený chropot, nezřetelné mumlání
DIVÁ PANÍ: Nedivte se, drahý příteli, musela jsem to udělat. Bránil jste se a já, já odpor nesnesu. Můžete si za to sám.
zacinkání kovu o kov
DIVÁ PANÍ: Ach, jak rozkošná je Vaše snaha! Z mých pout se nedostane ani takový mág, jako Vy!
ticho, pak vzteklý výkřik bez slov
DIVÁ PANÍ (rozzlobeně): Co to má znamenat? Proč je tu tma? Koboldi! Chcete pocítit mou nelibost?
NATÁLIE (rozhodně): Pokud ty nechceš pocítit naší, vrať nám, co ti nepatří!

Učitelka v první třídě ji učila číst, psát a počítat.
Ona sama se naučila našlapovat neslyšně.
Maminka je smutná, unavená a potřebuje spát.
Naučila se smotat smutky do malé černé kuličky, na kterou se nemyslí. Ne v danou chvíli.
Maminka se už neprobudí.
Naučila se nebýt vidět.
Cizí v děcáku, cizí ve škole, cizí všude.
Natálie ví, že všechno, co se naučila, bude potřebovat právě teď, právě tady.
Zatají dech a hodí na obra vyčarovanou síť. Jeden rychlý pohyb a na dlani se zachvěje zlaté srdce.
"Vrátím ho zpátky odkleté," zašeptá prázdnému místu v měděné hrudi, "slíbila jsem to skřítkům."

Do skřítčí tajné komůrky se vejde jen Natálie a kobold. Třese se strachy, proto se Naty snaží mluvit klidně.
"Jste skřítkové místních zlatých dolů. Z rozmaru nebo troufalosti jste vytvořili obra. Dolní král po něm zatoužil. Vzbouřili jste se a byli zavrženi."
"Byli jsme silní a stateční. Nakratičko. Pak už jen sami."
"Dokud nepřišla ona. Odkud? Kdo je?"
"Divá žena. Zavržená pro zapovězená kouzla. Prokletá ke ztrátě tváře. Slabá. Prohraná?"
"Poražená. Tak mi zrovna nepřipadala."
"My ji litovali a pomohli. Ona se uzdravila a čarovala. Obra oživila. Nás ujařmila. Nutila k věcem, co jsme nechtěli.."
"A nemáte toho už dost?"