Moje články

Stal se námořníkem Sindibádem, obklopeným orientální nádherou, nevyzpytatelným cizincem s tajemnou aurou. Proto, aby bylo odměněno dobro.
V hostinci v Perugii byl lékařem. Proto, aby byla připravena půda, odhaleno tajemství, zaseto zrno.
Oblékl si roucho, obličej a svěcení abbé Busoniho. Proto, aby promluvila pravda, aby hříchy byly odhaleny, nikoli pro jejich odpuštění.
Sám sebe stvořil jako hraběte Monte Christa, výstředního boháče, okouzlujícího gentlemana, skvělého muže. Pro pomstu. Pro triumf spravedlnosti.
Ale v hořkém nočním bdění jej opouštějí všechna jeho rozdělená já.
V hodině mezi psem a vlkem zůstává jen Edmond Dantés, námořník s poraněnou duší, uvězněnou v kamenech pevnosti If.

Anisij Ťulpanov je velmi nešťastný člověk. Obličej poďobaný, uši mu odstávají, nacpeš je pod čepici, ale ony, potvory svéhlavé, vylezou a trčí. K tomu to jméno – Anisij - jako závan oleje na svěcení a popského pláště, následuje květinové příjmení Ťulpanov, jako rána na solar. A práce? Darmo mluvit! Pro pár rublíků si může nohy uběhat, zatímco jiní se vozí v kočárech a v teplých kancelářích bádají o záhadách všehomíra. Vyšší záměr by odhalili i v bílé holubičce, co v třeskuté zimě sedí na ikoně Bohorodičky. Anisij není na hluboké myšlení zařízen. Ten ptáček je prostě naděje, že dnes bude dobrý den.

Těžký živote, přec tě mám rád.
Rozvzteklen klnul jsem, jsi-li chechtavý, máš být racek.
Vězením je mi moje peří, chtěl bych být slonem, žirafou, růžově pruhovanou zebrou!
Řekl jsem zprudka, sám pověz!
Ach!
Můžeme se domluvit, máš money, love, prachy, prach?
Stál jsem na nábřeží, kapsu prázdnou, žádné chechtáky, ni klofáky, ni šperháky, a smál se mi albatros.
Troska jsem, přítěž.
Cekni slovo o rackovi, dí albatros, jsem snad stvořen pro nářek?
Rouchem jakým chceš tě přioději, pravil jsem, půjdeš-li se mnou domů!
Stál jsem na nábřeží, kapsu prázdnou, žádné chechtáky, ni klofáky, ni šperháky, a smál se mi albatros.

Barytorýn Zlatohlasný žil do sedmnácti let na stoských plání a věnoval se převážně pozorování zelí*. Dokud si ho nevšimla kočovná herecká společnost.
Zjistil, že je obdařen. Tváří, tělem, hlasem a dostatkem trpělivosti k naučení scénářů.
Stal se Barytorýnem Goldenstimmem, proslulým tragédem**. Kritika jásala, dámy omdlévaly***. Dokud nedošlo k akci DKDK**** a neodjel do Lancre.
Ten kraj byl divný. Obecenstvo jakbysmet. A byly tam TY TŘI.
První syčela, že jí budí dítě, kdykoli promluvil.
Druhá ho opravovala. Nahlas.
A když v zoufalství ukázal svůj bicáček*****, vyskočila ta třetí na pódium a s výkřikem „Streptejs!“ ho dloubla do boku bendžem.
„A dělej!“ ******

V podzimní večer, kdy se Londýn halí do mlhy jako do rubáše, se má mysl vrací do Dartmooru.
Vidím před očima blata, temný obrys baskervillského zámku, cítím padat drobný déšť, slyším vítr nad vřesovišti.
A tuším i jeho, tu zrůdu, to zvíře odkudsi z hlubin inferna. V žádném deliriu si nemůže halucinacemi mořený mozek představit nic děsivějšího, hrůznějšího, než je ten temný netvor s dravou maskou.
Holmes se domnívá, že blouzním, opakuje, že jsme přece oba viděli smrt toho velikého psa, já ale vím, že se tentokrát jeho geniální mozek mýlí.
Stále tam je.
Čeká v bažinách.
Číhá v temnotách.

První miloval vroucí láskou, zachránil ji, vrátil život, oženil se s ní.
Přistihla ho v posteli s vlastní sestrou. Odluka a rozvod.
Druhou miloval vroucí láskou, zachránil ji, vrátil život, oženil se s ní.
Přistihla ho v posteli s komornou. Odluka a rozvod.
Třetí miloval vroucí láskou, zachránil ji, našel, oženil se s ní.
Přistihla ho v posteli s ženou, které říkal drahoušku (kdo si má ta jména pamatovat?). Odluka a rozvod.
Sněhurka, Šípková Růženka a Popelka se pravidelně setkávají nad kávou a zákusky a pomlouvají Krásného prince, exmanžela a chlíváka.
Manželství mu nevycházela, ale základy jejich přátelství položil pevné.

Ve snu byl znovu Kazem Rietveldem, znovu plaval ze Smrťákova voru na pobřeží, třásl se chladem, plakal a polykal slanou vodu, křivdy, ztráty, prohry, smrt, všechno, co mu naservíroval Ketterdam, prohnilé město.
Ve snu byl proti němu sám. Sám proti všem podvodníkům, obchodníkům, šejdířům, falešným hráčům. Sám proti Pekku Rolinsovi, sám pro pomstu, sám, promrzlé nic vyplavené do přístavní špíny.
Pak se probudil. Pak se rozhlédl.
Byla tu Nina, smrtička.
Matthias, každým coulem voják.
Wylan, který ještě neobjevil, co v něm dříme.
Jesper, ostrostřelec.
Inej, noční přízrak.

Je jich jen šest, ale jemu, Kazu Brekkerovi, Krkavci, to připadá jako armáda.

Stíny se dlouží nad faraonovým domem, stíny rostou v jejich duších. Ty, které se nenáviděly, sokyně v lásce, protivnice v přízni, náhle a nečekaně cítí zvláštní spřízněnost. Do nitra se vkrádá bázeň, roste jako děti v jejich lůnech, ostrá jako nůž, temná jako pověsti, jako šepoty.
O synech, kteří se zázrakem nerodí.
O lodičkách a řece.
O zmatněných myslích starších faraonových žen.
Dříve sebejisté královny králových nocí, teď nejisté a ustrašené, vězeňkyně zlatého domu, zmatené a nešťastné. Nemohou odejít, mohou se jen modlit, prosit bohy o dcery.
A hbité ruce čihařovy dcery, obratné prsty královské manželky Tij dovedně splétají rákos.

Královna úlu byla kolektivním tvorem. Její jí dělnice byly údy, očima, ušima, její dcery, nové Královny, jí byly matkami i sestrami. Vzdáleny v prostoru, spojeny v čase, s jednou myslí, shodnou pamětí, stejným úlem. Tak tomu bylo odedávna.
Přesto však, snad díky minulosti spojené s lidmi, tak cizími ve své bytostné individualitě, cítila nová přediva, odlišná, ale přesto blízká, spojující ji s jinými bytostmi. A v záblesku dosud nepoznaného pocitu jedinečnosti si náhle uvědomila, že nedokáže odejít, nedokáže se vzdát pocitu sounáležitosti s novými přáteli, stromy s hlubokými kořeny, navždy připoutanými k zemi.
Lusitania, její kolébka, bude i jejím hrobem.

V den, kdy první růžové okvětní plátky magnólií zazvoní o hladinu jezírka a jako drobné loďky se vznášejí na klidné hladině, sestoupí Mistr Jeřábí šat do zahrady a usedne na kamennou lavičku. Ukolébán omamnou vůní, zkonejšen sladkým zpěvem ptáků, dlí v pozici lotosového květu a rozjímá nad pomíjivostí světa.
Teprve když jehlice prastaré borovice ztemní přicházejícím soumrakem, procitne Mistr ze snění a pomalu se vrací do domu. Černou tuší, jistou rukou, pak črtá kaligrafii, křehkou jako pavučina, lehkou jako peruť havraní, jemnou jako kadeř černých vlasů na bílé podušce.
Když ulehne, jeho sny se vznesou jako drak vzhůru k obloze.

"Ovšemže mluvil o lásce, takové, která vzklíčí jednou za sto let a věky přetrvává, když si mě namlouval, když si mě přišel vyprosit. Já si ho vzala pouze pro peníze," podívala se na mě úkosem. Vplouvali jsme do přístavu a já sledoval město, kanály, gondoly a vyhýbal se výzvě v jejím pohledu.
Později toho dne jsem je potkal na náměstí svatého Marka, on se pomalu šoural, starý a shrbený, však s jasným zrakem mladíka. Ona vedle něj, vysoká a ztepilá, netrpělivě přizpůsobovala svůj krok jeho.
Blížilo se k poledni. V neúprosném jasu italského slunce byly její oči matné, jako stoleté.

Stojí vyrovnaně jako sochy, když jim na hruď připínají další vyznamenání. Jsou speciálové, elita obrany Metra, a právě potlačili novou ideovou diverzi. Dav kleriků freneticky tleská, Vrchní mluví o zásluhách. Hovno, pomyslí si, stříleli jsme do lidí, kteří se neměli čím bránit, zabíjeli jsme sny a touhy, žádné nebezpečné zločince.
Později se na ubikacích bouřlivě slaví, chemkohol teče proudem.
Chvíli se dívá na svoje vojáky, pak si pečlivě odepne řády, svlékne uniformu, předpisově složí skříň a zapíše svůj odchod do knihy dozorčího.
A potom běží, běží tunely, pláče, křičí a taky zvrací.
Velitel 351 se stává Carterem.
Odteď a napořád.

Neproklínej mně, synáčku, někdo musel zbořit tvůj hrůzný dům, pustit slunce do temných zdí, stínů, černě, temnoty, a kdo, když ne já, která si tě na Bohu vyprosila, v své náruči kolébala, a tak nemluv o hříchu, nevyčítej, že zemřela ta, která tě dusila, ovíjela jako had, vysávala, tebe svedla, ode mě odvedla, a proto neříkej, že to byla vražda, nezasloužili si tebe ani život, ona i to dítě, vždyť žádné požehnání nemohlo vzejít z toho bledého klína, jen prokletí, vím, že to pochopíš, že mi odpustíš, že odstraníš ty prokleté lilie, tu pekelnou vůni, mdlou a vlezlou k zešílení.

„Říkáš, Papouši, že po výtažku z routy budeme my, lasičky, ještě víc bojovné a odvážné? Ne, že bychom to potřebovali, jsme z tvrdého těsta, nemám pravdu, Geraldinko?“

„Ano, Gervaisi, z tvrdého.“

„Měli bychom to vyzkoušet na veliteli stráží, ale co si našel na hlavě šedý chlup, je jako tělo bez duše, chudinka. Že?“

„Ano, Gervaisi, bez duše.“

„Jeho zástupce? Oh, ne, ten je jako bzdinka, našel v polévce mouchu a úplně ho to složilo.“

„Ano, Gervaisi, úplně.“

„Vypil bych to pochopitelně sám, ale... ááááá… můj heksnšús!"

„Tak Tě bere, Gervaisi?“

„Mučedník, Papouši, mučedník! Nejlepší bude, když to dáme ochutnat zahradníkovi.“

„Hlášení velitele Elánia k vraždě v ulici Pokřiveného čtvrtměsíce.“
„Děkuji Važuzle.“
„Přepisoval jsem ho celou noc.“
„Vskutku? Myslel jsem, že jej psal kapitán Karotka.“
„Z výskytu výrazů jako „pazgřivý kolohnát“, „ženština podivně klenutá“ a „ten blbě křivý mrňous“, se dovoluji vyvozovat, že mu pomáhal seržant Tračník.“
„Aha.“
„Vlastně jsem hlášení opravoval hodinu. Zbytek noci jsem probděl hrůzou nad představou, že příště velitel požádá o pomoc Nóblhócha.“
„Chápu. Založte spis do archivu.“
„Nechtěl jste s obsahem seznámit Dolního krále, Diamantového krále trollů a naše... ehm... přátele v Überwaldu?“
„A, správně. Označte spis jako „Přísně tajné“. Alespoň se k nim dostane rychleji."

Hvězda moskevských šantánů, planula mi hořce v duši, tenkrát v létech mého dospívání, vzdálená, chladná, cizí a nedostupná. Být básníkem, opěvoval bych ji ve verších, ladnost pohybů, svěžest mládí, nevinnost dovedně skloubenou s tušením prostopášnosti. Být malířem, zachytil bych rusé vlasy, něžné rty, luk obočí. Být bohatý, složil bych k jejím nohám celý svět.

Pak jsem ji potkal, po letech, sešlou stařenu v zapadlé hospodě kdesi u Arbatu, bědnou a unavenou. Přišourala se ke mně, setřela poplivaný stůl: „Dá si pán ještě vodku?“

Vypotácel jsem se do temné noci, neschopen slova.
Nad Moskvou zářily hvězdy, vzdálené, chladné, cizí a nedostupné.

Napadli jeho zemi za tmy a tmu přinesli s sebou. Vplížila se do myslí, svědomí, neviditelná, tušená za slovy, gesty, smíchem, pohledy.
Rozrostla se a zakořenila, zažrala, má pocit, že jeho lid a jeho samého zevnitř leptá.
Kdysi slíbil, že bude králem každého obyvatele Dánska, od nejvyšších po posledního z posledních.
Může být jen trpěným králem okupované země, ale stále je král. Každé jeho gesto, je gesto královské. Pokud okupanti chtějí, aby Židé jeho země nosili na kabátu Davidovu hvězdu, vezme si ji i on sám. Protože král nevidí rozdíl mezi Dánem a Židem.
Šesticípá zazáří jasně v královské klopě.

Vítr, který se prohání Betánií, přivál z Galileje. Přinesl sebou vůni jezera, chaluh, pečených ryb, vůni trávy a polí, pach rybářských sítí, pocit domova.

Na Olivovou horu fouká od moře. Mírný vítr s tušením slané chuti, křiku pelikánů, dálek a hlubin.

V kamenných uličkách Jeruzaléma se točí a míchá pach oslů a stok, nekvašených chlebů, sladkých vín, jehněčích pečení, hořkých bylin i kyselých vín.

Pak začne vát z Judské pouště. Prudký vichr sebou nese písek a kamínky pouště, suchý a neživý. Zmírňuje jen pomalu, do lehkého vánku, který čechrá vlasy a něžně hladí po lících.

Cítíš jeho letmé polibky, Jidáši?

Na zelené dolině, v trávě orosené, bledý leží, hlava od těla odseknuta, rytíř jasný den.

V pole úhoru, na hlíně udusané, zle porubán, rytíř rudý. Rytíř slunko žhavé, nezazáří víc, jeho světlo padlo, oheň byl uhašen.

Polštář mechu v tmavém lese, lůžkem je rytíři temnému, černé noci. Podetnut mečem, sem složil hlavu havraní. Jako kdyby klidně spal, však víčko černobrvé víc se neotevře.

Bratři v životě, soubratimi jsou i v nesmrti, rukou bohatýra sraženi, mečem vorpálným přemoženi.

Neživí, nemrtví, z života mocného povstali, v nesmrtném strnutí na novou naději čekají. Z rukou té, která je stvořila – Baby Jagy, čarodějky hrozné.

První generace Metra snila o věcech, které ztratila.
O modrém nebi a slunci nad hlavou, o vůni chleba i čerstvě posečené trávy. O květech a stromech, na kterých zpívají ptáci.
Snila potají, protože věděla, že už se nikdy nevrátí na zamořený povrch.
O svých snech nemluvila, aby nepřišla o rozum.

Současná generace sní o věcech, které nikdy nepoznala, neviděla, necítila, neprožila.
O modrém nebi, kde místo zářivek svítí slunce a měsíc a hvězdy. O světě neomezeném na tunely, nástupiště, podzemí.
Sní potají, protože ví, že snít nahlas se ve světě kleriků nesmí.
O svých snech nemluví, aby nepřišla o život.

Sídliště na periferii Londýna, kam jsme byli povoláni, splňovalo estetické požadavky nacistické ideové linie Blut, Eisen und Beton. Albert Speer by se tu cítil jako doma.

Standardní policejní procedura při katastrofách je:

- Přijeď (co nejdřív)
- Analyzuj (situaci, rozsah škod, počet zraněných)
- Vykonej (první pomoc, povolání posil, potlačení dávivého reflexu)
- Opatři (další pomoc, svědky, kafe)
- Ukonči (ohledání, výslechy, protokoly)
- Krucinál rychle!

Při pohledu na šéfa, který obhlížel obří kráter po výbuchu magické pasti se stejně zoufalým výrazem, jaký musel mít Rommel po proražení atlantského valu, jsem se rozhodl pro pavouka ve verzi Peter Grant: Pivo – akutně – v - okolní – útulné – knajpě. Kritické!

Milí Santo,
rád bich dostal k Vánocům koloběšku. Ale ze všeho nejlepšejší bi bylo, kdybi se vrátil tatínek. Maminka říká, že tatínek musí být jinde a je to důlešitý, ale ty bis to mohl zařídit, si mislím. Maminka je hodná a teta Růža lekrační, ale já bich chtěl někoho, kdo bi byl jako já a bráchové a ségry, umněl se proměňovat a hrál vlčí hry. Maminka říká, že tatínek je vlk všech vlků...

Wolfi se zachvěje.
Sněhurčina ruka lehce vklouzne do jeho dlaně.
„Čas nevrátíš. Můžeš se jen snažit být dobrým otcem. Odteď a navždy. Řeknu dětem, že jsi doma.“

Slunce kouzlem promění sešlou mansardu v pohádkový prostor. Champs Elyseés rozkvete vůní žlutých narcisů, lavičky v parku září novým nátěrem. První Café nesměle vystrčí stolečky na ulici a naplní ji vůní máslových croissantů.

Tehdy spisovatel pookřeje a alter ego ustoupí egu.

Proto tu teď leží ve stoce, špinavý a opuštěný. S rozbolavělou duší, krvácejícím srdcem a podvrknutým kotníkem, poražen mizerným chcípáčkem s bicepsem jak oteklá nit, sražen k zemi postranním kopem, který by za běžných okolností vykryl jedním malíčkem.

Bob Saint-Clair se s námahou zvedne a kulhavým krokem raněné šelmy odbelhá do nejbližší nálevny. Už aby skončilo to pitomý jaro!

V předvečer důležitého dne znervózněl Mach tak strašně, že co pět minut kontroloval, jestli růže ve váze nezvadly, a výběr vína konzultoval se sluchátkem, které se úplně rozjelo a vychrlilo na Macha všechno od barrique, přes cuveé, depot až po terroir, Mach z toho tumpachověl a sluchátko mlelo dál o kyselinkách, až to Šebestová už nemohla poslouchat, a povídá, člověče, Machu, co si děláš hlavu, stejně to nemohlo skončit jinak a všichni to vědí, kup Sklepmistra a všechno dobře dopadne, a taky ano, Mach koupil Sklepmistra a Šebesta otec pravil, že ti to trvalo, pacholku, a všechno dobře dopadlo – svatbou.

Bylo to horké léto, kdy byl hostem na statku v zapadlé gubernii, kde lišky dávaly dobrou noc, kde světla Petrohradu byla jen vzdáleným tušením.
I ona byla horká a voněla mládím, ostružinami, pelyňkem, puškvorcem, když spolu leželi na louce, pod stromy, u řeky.
S podzimním deštěm odlétl jako tažní ptáci, na zimu do Paříže, Říma, Berlína.
Když se vrátil, po létech, byla mrtvá, utopená v řece, na jejímž břehu ji líbával.
Nečekal, že by jej dohnaly výčitky za její smrt, ale ony přišly, naléhavé, s chutí pelyňku v ústech, které se nemohl zbavit, ani když si drhnul rty do krve.

Tvář mého přítele zářila vnitřním světlem, oním signálem, že další případ bude vbrzku uzavřen.

„Archibalda Rowse probodl jeho přítel Sebastian Seymore.“

„Ale jak?“ hlesl jsem.

„Elementární. Důsledek politické rozepře mezi oběma pány, příznivci opačných parlamentních frakcí. Dámský kapesníček, který jste, Lestrade, považoval za důkaz milostné pletky, ani pikové eso, které podle vás, Watsone, dokazovalo karetní podvody, nebyly důležité.“

„Brilantní,“ zatleskal jsem.

„Banální vraždička,“ odpověděl Holmes, „Pikantní byly jen vaše zpozdilé závěry vymykající se logice vědy dedukční. Nakonec to byla pouze hloupá hádka svědčící o tom, že některá témata by i mezi přáteli měla být tabu.

„Svatá pravda,“ zahučel Lestrade temně.

Maminka dnes vstala a oblékla se. Je krásná. Voní novým parfémem, nedočkavostí a netrpělivostí. Dává mi vystřihovánky, abych si hrála. Myslím, že ani neví, že už chodím do školy.

Nůžky jsou ostré. Ryjí do nadloktí. maminka

Když spím, někdy ji slyším, jak říká: „Kdyby tu nebyla...“
zmizet na levé stehno.

Na kolejích je tma. Klopýtám v tunelu.
Nevím, jestli si vůbec všimla, že jsem odešla.
pryč na zápěstí.

Jsem tak unavená. I hromada šrotu může vypadat jako polštář.
útočiště

Tam mě našel Polír a dovedl mě k Prckovi a Lucii.

domov si vepíšu na lýtko vlastně už jen ze setrvačnosti.

Účetní osnovo, náš stavební kameni!
V nouzi jsi záchranou účetním zmateným!
Provázíš na cestách, podobna majáku,
s pomocí tvou začlení vše – řádek po řádku.

A ty, rozvaho, královno podvojnosti!
Korunou tvojí je soulad v souvstažnosti.
V tobě, úžasném skvostu podobojí,
se aktiva s pasivy v jednotě spojí!

Záchrannou kotvou jsi ty, rezervo!
Kolik již účetních na tebe spolehlo!
Narovnáš, zahladíš, po duši pohladíš,
vysoké náklady daňově ponížíš.

A že snad trápí nás černé svědomí,
Když upravujeme výsledky účetní?
Jsou snad ty úpravy jen naší vinou?
Máme trpět morální kocovinou?

Sim vás, vy jste snad nikdy neslyšeli nic o daňové optimalizaci?

Celé dětství ho vedli k upřímnosti.
Když dospěl, založil si několik falešných profilů na Facebooku, Instagramu a Snapchatu, aby mohl zveřejňovat všechny fake news a hoaxy, které mu přišly pod ruku.
Pod spoustou kradených identit si vydělával na chleba jako falešný hráč v kostky a karetní podvodník.
Peníze ukládal na fingované účty.
Nechával si šít obleky a boty a přešívat obličej.
Udržoval falešné vztahy s několika (pravými) milenkami, které zahrnoval fejkovými kabelkami a lživými sliby.
Střídal tváře, jména, šaty, bydliště a auta, tak rychle a často, až nakonec ztratil sám sebe.
Když se dnes podívá do zrcadla, už se nepoznává.