Moje články

Slunce žhnulo, den horký k padnutí. Přesto měl místo nohou křídla, když spěchal do Mistrova domu, za ní.
V salonku místo milované seděla jen její mladší sestra s mísou sladkostí.
„Otyla má arest,“ informovalo ho dítě a nacpalo si do pusy cukrkandl.
„Viela chem vách vchea uak chte che líbai.“
„C..cože?“
„Nikomu to neřeknu, když mi dáš kvótr.“
„A..ale,“ zakoktal podruhé.
„Arest má, protože psala Sukovi, o Vás taťka neví,“ šedé Mistrovy oči v dívčí tváři se zabodly do jeho. Jako ve snách upustil čtvrťák do upatlané ručky.
Slunce žhnulo, v hrudi měl mráz a nohy z olova.

Jezdíval jsem tam jako student, nebylo kam jinam prchnout z letního Petrohradu. Zamiloval jsem si stinné lesy, starý dům i ji, drobnou, milou osůbku. Nikdy se neprovdala, pečlivě ale opatrovala portrét muže s licousy.

„Porfej Parmenovič,“ odpověděla na nevyřčenou otázku. „Milovala jsem ho a on mě. Jeho otci jsem nebyla po chuti, ten můj zas nechtěl vyplatit věno… Nebylo řešení pro nás dva... Pak přišel s tím, že si chce vzít statkářovu dceru.“

„A vzal?“

„Kdepak, nikdy mě neopustil. Byla jsem mladá a silná,“ rozesmála se.

Když s podzimem do lesů padne chlad, v uších mi zvoní to stařecké chichotání.

Drahý Tasemníku,
vedeš si dobře, ale neusni na vavřínech! A hlavně, nenech se zlákat, jako mnoho mladých nezkušených, tou z největších chyb, totiž zbrklostí. Nespěchej získat vyhlédnutého pacienta příliš rychle a zejména – nespěchej získat pouze jeho! Vždyť i poháněč řídí svými povely a pobídkami celé stádo a ne jen jeden kus. Při troše vůle a trpělivosti můžeš být jako onen pohaněč. Postrkuj je zlobou a zlostí, štípej závistí a až stádo zešílí, směruj je jemně. Buď jako rozsévač (však nikdy tak, jak ho chápe Nepřítel!). Zasij zlé sémě, pohnoj záští, pomluvou, zalévej žlučí a čekej. Však ono vzklíčí.
Tvůj Zmarchrob

Jestliže jsem Überwald popsala jako nudný les plný páchnoucích tůní, pak o Lancre nemohu říct nic jiného, než že tam, kde není kolmé, je nechutně kolmé.
Obyvatelstvo (obecný popis: Hloupí, případně výjimečně hloupí) se živí převážně zemědělstvím (na plochách, jež nejsou zamořeny pralesem). O trojpolním systému zřejmě slyšel pouze lancreský král, jehož pokusy předat tyto komplikované informace poddaným skončily fiaskem. Místo vysvětlování je měl tou motykou majznout.
Lancre je království, nicméně král respektu poddaných nepožívá (viz výše). Výkonnou i soudní moc mají zejména místní čarodějnice, odporné stařeny, které uznávají pouze svoji autoritu a NEPLATÍ DANĚ!
Člověk má chuť si odplivnout.

Co tady dělám? pomyslel si Charles Bonatiere, mistr tkalcovský, posté. Proč jsem opustil Lyon, víno a madame Bonatierovou? Zatoužil jsem, hlupák stará, po lesku královského dvora a teď musím snášet močopudné pivo a dvorského podržtašku, co každou otázku doplní laškovným zamrkáním.

„Vašeho nádherného hedvábí se dotýkají jen něžné, mladé ručky, že?“ Mrk, mrk.

„Jistě.“

Ne, hňupe, dobré šičky a vyšívačky jsou staré, ohyzdné baby. Jen léta zkušeností dají rukám fortel. Kdybys je viděl, znečistil by sis spodky.

„Král by rád založil sad… Chápete?“ Mrk, mrk.

„Jistě. Zasaďte černé moruše.“

A já se s madame Bonatierovou přestěhuji do Milána. Pro jistotu.

Bez dechu běží z vesnice do přístavu, vznáší se, lehká jako pírko, chvat jako tanec. Neslyšnou hudbu kdesi uvnitř jí samotné přetrhne hrubý chrapot.
„Kam spěchá vlaštovička? Veselá, černovlasá veveřička?“, zachrčí stará cikánka u městské brány, „nech si hádat z ruky, švitořičko!“
Pohodí hlavou, proč vlastně ne, pomyslí si rozmarně.
„Ojojoj, temné věci, temná svatba,“ vrásčitá ruka svírá její téměř něžně, „vyhýbej se dítěti, chraň se plodu nedobrého spojení, porodíš-li, strach ti srdce rozerve, vrásky ve tvář vyryje…“
Na chviličku strne, pak se se smíchem vytrhne. Co je jí po bláznivé hadačce. Faraon připlouvá a Edmond, její Edmond, s ním.

V hloubi duše toužil být hrdinou, slavným a hlavně - středem pozornosti.

Zkusil to ve škole, jako pilný žáček. Učitelé pokývali hlavou, ale nechválili, v experimentální škole se to tak nedělalo.
Zkusil to v partě spolužáků, jako práskač, žalobníček, mučitel. Silnější se jen ošklíbli, slabší utekli a všichni jím pohrdali.
Zkusil to doma, jako hodný a šikovný chlapec. Rodiče neudělali nic, protože je vlastně vůbec nezajímal.

Když z něj všechnu jeho malost, bezúčelnou píli, zlobu a zášť, špatnost, strhaly ostré drápy, byl u toho jen Lev a on sám. A tehdy pochopil, že dovolit, strpět, vydržet a mlčet je taky hrdinství.

„Tak vidíte, teta, nakonec všechno dobře dopadlo.“
„Ale nemuselo, starosto, nemuselo. Nejprvá ta hrůza s drakem, potom honem honem svatba, neříkám, princ je fešák a draka zabil, ale cák to je ňáká záruka? Na celej dlouhej život? Srdce se mi zastavilo, když za mnou přiběhla, že jí odjel do černýho lesa. A jen se vrátil, přišla znova, že... Děti! Děte nasypat slepicím! Starej král, dej mu Pánbůh nebe, si taky bral do ložnice třeba sedlo nebo bičík, šak se s ním královna něco natrápila, ale meč? No řekněte! Hrůzou jsem byla bez sebe! Kdo mohl vědít, že von není von?“

Zapadající slunce prozáří baldachýn listí.
„Jako smaragdy v Udajpúru,“ protáhne líně Baghíra. „Jak mocný byl rádža, jak nádherný jeho dům a zahrady, jaké dary mu přiváželi ti, kdo si jej chtěli naklonit. Ach, kde jsou ti velbloudi okrášlení diamanty, koně ve vyšívaných čabrakách? Kde jsou tví bratříčci, Háthí, tak velcí a nádherní?“
„Odešli,“ smutně pokýve hlavou Moudrý, „dávno odešli.“
Do džungle padá noc. Po nebi, nepovšimnuta, pluje karavana mraků, obtěžkaných příslibem deště.
Měsíc se zhlíží v tůních Vaingangy, dokud jeho obraz neroztříští Velký Háthí, aby uhasil žízeň chladnou vodou. Střepy kreslí kolem odrazu jeho vznešené hlavy na hladině stříbrnou korunu.

Je to zvláštní sorta lidí, tihle žalářníci. Strozí, mají své předpisy, řády a rozkazy.

Být slepí k utrpení.
Být hluší k nářkům, prosbám, výhružkám.
Nevnímat, plnit jen své povinnosti.

Víc mechanické loutky, než lidé se srdcem. A přece mají svoje zvyky a zvláštnosti, a také svoje historky a pověry.

O některých se žertuje, třeba o čísle 27, pošetilém starém bláznovi, který za svobodu nabízel poklad.

Jiné se šeptají za dlouhých večerů, kdy moře temně vzdychá a příboj divoce naráží do pobřeží. O čísle 34, o oděvu zemřelého, o dlouhém pádu a ozvěně nelidského výkřiku, navždy bloudící v kamenech pevnosti If.

Venkovský kostelíček už rok považoval za svůj. Křtil, oddával, pohřbíval, sloužil. Sdílel dobré i zlé, ke všem ovečkám našel cestu. Až na ni. V kostele klečela každý den. Bledá, vychrtlá, vlasy v čele vyškubané, vzadu zdivočelé, jak do nich zatínala bezkrevné prsty. Jen jednou se na ni obrátil, dotekem lehkým jako pohlazení. Když k němu vzhlédla, krvavé oči jako bezedné studny, bez hlesu couvnul před tím žalem.

Na Velký pátek nepřišla. Kostelem znělo Krista Pána umučení, v jeho duši mluvil studeným hlasem strach.

Vrátila se na Bílou sobotu. Vlasy měla upravené pod šátkem, v náruči dítě.
Usedla do první lavice.

Se soumrakem přichází chlad.
Přitáhne si pléd, zapálí cigaretu, nalije koňak a čeká na ty, které se vyplíží ze stínů. Vzpomínky, na pitky, děvky, hýření. Zprvu byly nesmělé, přicházely nahodile a nezůstávaly dlouho. Nyní ho opouští až s ránem, a někdy ani to ne.
„Ještě neodejdeme“, šeptají, „ještě tu budeme, protože my jsme ty. Vzpomínej! Na ten hon, kdy jste místo zvěře štvali ji, na zrychlený dech, trnutí v slabinách. Na divý běh a šílený pád. Na zkrvavené tělo na dně rokle, hluboké a temné, jako duše, jako smrt, jako ty.“
Koňak chutná jako ocet, papirosa dohořela, zbyl jen popel.

Když na pláži odhazoval meč, byl si cele jistý. Teď se beze zbraně náhle cítí nahý, zmocňuje se jej strach, nechtěný, nevítaný, vetřelý. Vlezle mu do mysli zasévá pochybnosti.

Že se odvážil až moc, když chce překročit práh.
Že sahá výš, než je dovoleno.
Že vstupuje tam, kam se nesmí.
Že je jen prach, pleva, bláto pod nohama.
Malý.
Sám.
Bezmocný.
Poslední z posledních.
Že nemá právo.

Proto pádluje ze všech sil, aby ten hlas přehlušil, až se najednou vyhoupne na vrchol vlny a strach se změní v pouhou bázeň.

Protože i v malém myším tělíčku může dřímat duše lva.

Stáhne rozvahu. Stáhne rozvahu v US-Gaap. Porovná. Zkontroluje a popíše rozdíly. Zpracuje do formátu pro audit a daňové poradce. Propojí asi 20 listů v excellu. Propojí všechny vzorce. Pak to celé spojí s druhou společností.

Auditor změní zařazení rozvahových účtů – musí to celé předělat.
Daňový poradce změní zařazení výsledkových účtů – musí to celé předělat.
Finanční ředitel chce jinak vykazovat podíl – musí to celé předělat.
Druhá společnost poslala chybná data – musí to celé předělat.

Trhne hlavou, roztrhá všechno, včetně pracovní smlouvy, a odejde středem hledat jiné uplatnění na pracovním trhu?

Ale kdeže – natrhne si prdel, aby to všechno stihla v termínu.

„Všechny tyhle tiskoviny jsou dobré akorát na ono místo,“ pravila Bábi a zamávala posledním* výtiskem Komety.

„Já osobně je dávám na hýzlík,“ odvětila nepřítomně Stařenka, zatímco z laskomin na stole neomylně lovila největší kousky.

„Ale co je moc, to je příliš,“ pokračovala Bábi,„poslední dobou píšou samé nehoráznosti. Třeba tady: „Klačané v hnoji!“, co to má znamenat?“

„Ehm..,“ odkašlala si Magráta tiše, „tam stojí: „Klačané zbrojí“.“

„No dobrá,“ odfrkla si Bábi, „a co tohle? „Fekální strach?““

„Totální krach, Esme,“ zasmála se Stařenka, „jestli my ti nebudeme muset pořídit brýle!“

Kdyby pohled bodal, byla by v tu ránu děravá jako cedník.

Olšová alej se táhla do daleka.

Křepce v ní pobíhával s tou, kterou to léto miloval, vysokou, ztepilou. Když spolu s havrany přilétl do Petrohradu ušmudlaný a slzami zmáčený dopis, poslal jako odpověď velkorysý obnos, slovy neplýtval. Nezkazí si přece život! Bože můj, nezkazí ho jí, co by si počala ve velkém městě, v jeho světě, kam nepatří, ona, venkovské stvoření, k půdě připoutané, prostoduché.

Léta mu postříbřila skráně a ohnula záda, když znenadání zatoužil, dychtivě a prudce, po krvi své krve.

Olšová alej se táhne do daleka.

Jde shrbený a černé listí na větvích mu zvoní, docela jako hrana.

„…a tak dívenka sebrala všechnu lásku a do kouzla ji vetkala. Kouzlem Mistra do kamene zaklela a nikomu neublížila. Odešla pak do Budče a stala se mocnou čarodějkou.“

„A co se stalo se Stázi, babičko?“

„Inu, co z mlýna zbylo, prodala, provdala se za stárka a odešli na Moravu. Založili tam vinohrad. Mlynáře vzali s sebou. Tak dlouho o zakletém mlýnu vyprávěl, až ho všichni za blázna měli.“

„A Mistr?“

„Kdo ví, kde takové duše končí, děvečko. V jiném světě? Kdesi v podsvětí? Možná, že je stále v kameni zakletý.“

„Tam, co teď v novém lomu kámen lámou?“

„Ba tam.“

Kde stával mlýn, je skála. Pevná žula, tvrdá jako místní kraj. Anděla klesne na zem námahou. Vedle ní štká Stázi, mleči se rozhlíží, jakoby nemohli uvěřit, že jsou volní.

Jen mlynář běhá, jak ovádem bodnutý, ze dvora ke skále. Rukama lomí, bezradně je rozhazuje, do kamene kope, jako káča se točí. Dopotácí se k Anděle, rudý jako rak, v odulé tváři krvavé šrámy od nehtů. Prasečí očka se zabodnou do jejích.

„To je tvoje vina! Vo mlejn si mě připravila, špíno čarodějná,“ zasípe.

„Že vám huba neupadne, pane otče,“ zaburácí stárek, „on by se tu těžko roztahoval, kdyby nebyl vítán.“

Anděla polkne strach, natáhne se hlouběji ke kameni a zeptá se ho na radu. A kamenné srdce kraje odpoví.

„Nejsi jen služka, děvenko, máš svou sílu,“ řekne rázně kořenářčiným hlasem.
„Nejsi jen pastýřka, dítě, máš svou moc,“ zaduní stárkovým basem.
„Nejsi poslední chudák, máš svůj dar,“ zašeptá jako Stázi.
„Nejsi jako on,“ promluví chór mlynářských chasníků.

Naposledy, hlasem ze žuly, kámen radu zašeptá.
A ona poslechne: Zahrne láskyplnou náklonností Stázi, která podlehla z lásky. Pochopení věnuje mlečům, kteří padli z pýchy. Naposledy, kdesi hluboko, najde špetku porozumění pro hrabivého mlynáře, jehož duši svázala lakota.

Pak sebere všechnu sílu a udeří.

Na dvoře mlýna stojí Anděla, vedle ní Stázi, hrůzou bledá. U vrat černý myslivec, tma už pomalu rozmazává jeho rysy.

Mezi nimi mleči jako hráz. Mladí, neochmýření, bok po boku těch, kterým už mráz postříbřil vlasy.

„Co uděláš? Udeříš a zabiješ nevinného. Couvneš a udeřím já. O sílu tě připravím, o moc tě oberu. Pak tě nechám jít, abys mohla každou trpkou chvíli zbylého života litovat, o co jsi přišla. A nevinní stejně pomřou, jeden po druhém. Teď musíš volit, dívko s jménem anděla. Ať zvolíš cokoli, budeš mít na rukou krev. V čem se pak ode mne budeš odlišovat?“

Myslivec udeří. Vůle narazí na vůli, úder na protiúder, zápraží pod nohama začíná žhnout, Stázina ruka se chvěje v Andělině dlani.

Z mlýnice se vyvalí temnota, zakrouží nad dvorem jak krkavčí hejno, než zacílí. Proniká i pod sevřená víčka, naplňuje děsem, pálí jako oheň, spoutává, sráží. Na kolenou se Anděla dotkne žuly zápraží a natáhne do sebe sílu kamene. Vstane, rozpaží a temné praporce se rozpadnou.

„To je vše, vzácný pane?“ zeptá se ochraptěle.

Myslivec vztekle zavrčí, maska milého mládence popraská, tvář zbledne a protáhne se do děsivého šklebu.

Pak Mistr luskne prsty a z mlýna jako loutky vyjdou mleči.

Pohled černého myslivce propaluje pevně semknutá víčka. V hlavě jí zazní ostrý hlas.

„Chceš se mi vzepřít, bláhová?“

Anděla se roztřeseně nadechne.

„Co chceš zpátky? Žebravý, mizerný život? S pánem, který každou kůrku dvakrát obrátí?“

Náhle hlas medově zapřede.

„Přidej se ke mně. Uděláme svět lepším.“

Do mysli jí kreslí obraz polí a sadů bohatých úrodou. Slyší vesele klapat mlýn. Vidí vesnice plné blahobytu, laskavý a klidný přístav pro všechny. Vidí ženy těhotné nadějí. Vidí pyšné otce, boubelaté kojence i baculatá batolata a cítí, jak podléhá. V tom se jí dotkne čísi ruka.

„Nezapomeň,“ zašeptá Stázi, „ďábel je velký lhář.“

Zahnala ovce do ovčince, vykydala, seno nanosila, zametla dvůr. Teď stojí na zápraží a poslouchá, jak mlýn zpívá.

Ve vantrocích zní píseň pošpiněné vody.
V náhonu klape mlýnské kolo v kalném rytmu.
Ležák i běhoun vrzavě skřípou o hanbě a o temném mletí. Ozvěna rozhazuje tóny po celé lednici.
Zmučené hlasy hřídelí, moučníků, svorů, podvalů, kobylic, kladnic, moučnice i korčáku plní podvečer drásavou disharmonií.

Smutná a teskná hudba, koncert zla a zmaru.

Vprostřed dvora stojí dirigent, očima jako dva uhle vyhledá Andělu a vyzývavě se zašklebí.

Anděla zavře oči před tím pohledem, skopne boty a bosou nohou pohladí kamenné dláždění.

Naposledy se ovce pasou na strništích postříbřených prstíky mrazu. Dotýkají se i Anděly, něčeho hluboko v ní a brání jí se rozmáchnout.

Stázi pláče i ve dne, mleči mizí, v mlýně černota a ona je bezmocná, bezradná, sama.

Slunce kreslí v zimním lese jasné pruhy světla. Dívá se na ně tak dlouho, až se najednou rozplynou, prostoupí zem a ona je následuje, do kořenů a níž, vpíjí se do kamene, a kámen, kořeny a větve se vpíjí do ní, až splynou v jednu sílu, v jeden pramen, a ona pije, nenasytně, až do dna.

Pak se rozesměje a rozpláče zároveň.

„Ne,“ odpoví kořenářka, „vod vás todle nikdo nečeká, milostslečno. To jedovatý bejlí, co ste zasejt pomáhala, bude, bohužel, jiná plejt.“

Smutně se podívá na Andělu.

„Zešílelas?“ vzkřikne Stázi.
„Dyk je to dítě!“ vyskočí stárek.
„Teta, už jednou mě málem zabil,“ hlesne Anděla.

„Dobře mě poslouchej. Myslelas, žes nalezenec, že nikoho nemáš. Jenže to nejni tak docela pravda. Tvoje máma byla silná žencká, silnější než já, esli mě teď chápeš. Uměla si poradit, dokavaď tvýmu pošpatnělýmu tátovi srdce nedala. Svou sílu ti vodkázala, máš ji v sobě, to mi věř. Votevři voči, probuď se a probudíš i jí. My ti pomůžeme.“

„Podívejte,“ řekl ten odporný floutek, „taky bych radši chlastal v Alexandrii, jak jsem plánoval, místo abych za vás tahal kaštany z ohně. Ale otevřeně: Zvoral jste to. Možná, že je náš pán a vládce v ústraní, ale nemyslete, že nedrží prst na tepu doby. A ten, kdo vládne v hlavním městě – nevyslovujte to jméno! – jakbysmet. Vaše nekonzultované rozhodnutí převrátilo zemi naruby, packale. Teď abychom nasadili všechny páky: Peníze, lichotky, sušenky (vy víte, kdo je dodá, má monopol). Ještě musíme něčím přebít ten z marketingového hlediska naprosto nešťastný nápis…“

To byla poslední kapka.

„Co jsem napsal, napsal jsem!“ štěkl Pilát vztekle.

Stázi se nechala odvést pokorně, jako ovečka. U kořenářky se rozmluvila a bylo to, jako když se hráz protrhne a žene vodu prudce náhonem.

Kořenářka, Anděla i stárek, kterého babka jako člověka světem protřelého pozvala, poslouchali bez hlesnutí.

Svítá.

„Co budeme dělat?“ prolomí šedé ticho stárek.

„Na mě se nedívej,“ hlesne Stázi, „sám jsi z mlýna utekl, co chceš po mně? Abych se mu postavila? Bože dobrý, jen pohled stačí, nebo dotek, a jsem ztracená. Hořím a mrznu zároveň. Vím, jak jsem pochybila v svojí touze. Vím, čím jsem se provinila. Ale nebudu kvůli tomu se smrtí v kostky hrát.“

S půlnocí mlýn utichne. Na hambalkách je slyšet už jen šustění sena, kravské přežvykování, tiché zvonky ovcí, lehoučké kroky koček, praskání trámů.

Anděla tichoučce sleze dolů na dvůr, ve vratech stodoly se zaposlouchá. Nikde nikdo, jen noční pták přelétne tichem a zmizí. Anděla přeběhne dvůr, kliku domu stiskne pomaličku, aby nezaznělo ani zaskřípání.

Přeskočí vrzavý schod a zastaví se. Přešlapuje na bosých nohách, zavře oči a naslouchá. Dům vzdychá vzdálenými šepoty, nic víc slyšet není.

Dokud nenapne sluch až do krajnosti. Teprve tehdy zaslechne pláč jako slabý stínek, jako ozvěnu zdáli.

Bez klepání otevře dveře do Stáziny ložnice a vejde.

Chlad oholil větve stromů do pahýlů, když se Anděla znovu zastavila u kořenářky. Do štucle pečlivě zabalila její zvláštní mazání pro ovce a rozloučila se, aby se ve dveřích prudce otočila a vyhrkla:

„Takhle to dál nejde, teta! V mlejně nejni k vydržení, mladá chodí jak stín, noví mleči někam mizej, nad mlejnem kráká hejno havraní, a i ten mizera mlynář jakoby se den vode dne před vočima ztrácel! V mlejně nejčko ten divnej myslivec poroučí. Přece ho nenecháme! Musíme něco udělat.“

„Přiveď Stázi,“ vydechne kořenářka ztraceně, „musíš ji nějak přesvědčit. Ona jediná nám může pomoct. Má k němu nejblíž.“

Andělu nepřekvapilo, jak hněvně ji mlynář přivítal, jak neochotně jí ovce svěřil a s jakým gustem vysvětlil, že pracovat bude jen za mizernou stravu a spát může ve stáji.
Překvapil jí strach, ukrytý hluboko pod vztekem v odulé tváři.

Mladá vzala Andělu stěží na vědomí, s hlavou plnou svatebních příprav se těžko bude zahazovat s pasačkou.
Přesto si Anděla nemohla nevšimnout, jak moc je pod maskou veselí a smíchu vyděšená.

Nová chasa se k Anděle chová tak trochu stydlivě, však mládencům ještě mlíko po bradě teče. Ona v kradmých pohledech cítí jejich hrůzu.

Celý mlýn je sevřen bázní jako okovy.

Kořenářka hlídala Andělu jako ostříž. Chasu dovnitř nepustila, hospodyni dovolila tlachat nejvýš o počasí.

Že v mlýně je po ohláškách, jí řekl až farář, jakmile s pomazáním pro nemocné přišel.

Až když jeřabiny červenaly a babka vyrazila paběrkovat klásky, vplížila se k Anděle hospodyně a novoty na ni vychrlila.

Že mlynář chasu propustil a má teď nové mleče. Mladé a divné.
Že mladá před svatbou místo se smíchem chodí s očima krvavýma.
Že mlynář Andělu za služku už nechce, ale nechal by ji ovce pást.

Zamyslela se nad tím, a potom kývla.
S ovcemi bude lepší pořízení než s lidmi.

„Tak pojďte,“ pokyne mlynář, „nebojte se, vejslužka bude zejtra. Někerým ale řeknu novinku hned: Domeleme pro faru, pak tu z mlejnskejch zvostane jen stárek s mládkem. Vostatní můžou táhnout.“

„Ale,“ špitne nejstarší, „kam pudem? Co budem jíst?“

„Má mě to zajímat?“ odsekne mlynář, „žerte si, co cestou najdete. Vostatně – přejídat se nemá, to nevíš?

„Tatínku!“

„Ty mlč! Cos kdy dokázala? Jedinou věc! Ženicha si dobře vybrat.“

„Děkuji, pane otče,“ zaševelí myslivec, „dobré rozhodnutí. Ale tresty bych neodkládal, abyste nevychladl. Rozhořčení jim dodá pádnost.“

S nocí se nad myslivnu vznese hejno havranů a rozletí se do všech stran. Nesou temná slova.