Moje články

„Po tisíci a jedné noci nechal král Šahrijár pro její moudrost Šahrazád naživu,“ zaklapla knihu a nahlédla do postýlek. Malý Ahmed už spal, Fátima se na ni vážně zahleděla: „A žili šťastně až do smrti?“
Nadechla se.

Jistě, Šahrazád prožila plný život, zato královy dny byly sečteny a jeho smrt byla dosti bolestivá, když začal působit pomalý jed, který mu Šahrazád během vyprávění sypala do šerbetu - neboť usoudila, že žádný národ si nezaslouží mít takového krále, který bez mrknutí oka vyvraždí panny z celého města.

Ale na některé životní lekce je ještě brzy.
„Ovšem, maličká,“ odpověděla měkce, „až do smrti.“

Věděl, že Angua je pozná na první… nádech. Bylo mu jasné, že většinou je rozezná i Karotka. Byla to taková malá hra, kterou hrál sám se sebou, ujištění, že nepatří do starého železa.
Proto z drobných náznaků extrahoval ta téměř neviditelná znamení, tajená pod vrstvou kůže a kovu, zamaskovaná vousem a přilbou, ukrytá pod mácháním korbelem, lemtáním piva, zpěvem pijáckých písní*, maskovaná urputným výrazem, sekerou po pradědečkovi a krumpáčem po kmotrovi.
Trpaslice. Nakonec to bylo vlastně docela jednoduché – jako u většiny lumpů** se stačilo pořádně se jim podívat do očí, nasadit elániovský kamenný výraz a počkat, až se prozradí samy.

„Za pět let bych mohl udělat na Ministerstvu kariéru,“ protáhl líně James, „vezmu si Evansovou a budeme mít nejmíň čtyři děti. Půjdete jim za kmotry.“
„Nevychází ti počty,“ zamumlal Remus.
„Třeba bude chtít Evansová poprosit Srabuse,“ zapištěl Červíček…

…a vytrhl jej ze snění. Jak mladí byli a jak hloupí. A teď? James mrtvý, Remus ztracený a Péťa v bezpečí, ve své pravé krysí podobě. Kéž by z něj mozkomor vysál tu vzpomínku do dna, zatoužil náhle. Zasmál by se tomu, ale smích se změnil v bolestné zavytí. Roztříštilo se o zdi Azkabanu a spadlo do vln.
Moře je lhostejně pohltilo.

Dle pokynů jsem se dostal do party kopáčů, kde subjekt kope. Přestíral jsem, že jsem gulag, proto mě nevzali na školy. Subjekt neřekl nic a kopal. Pozoroval jsem, zda nekoná protistátní činnost, ale buď nekonal nebo konal nenápadně. Proto jsem zavedl řeč na kostel a na to, zda neprovádí euchran proměnu, ale řekl, že proměnu prováděl naposledy Kafka (prověřit u církevního tajemníka!) a do kostela nechodí, protože je tam něco – teriér, čemuž jsem nepochopil, o čem mluví. Nový farář chová psi?

„Ten chlap je debil,“ pronesl důstojník Stb. „No nic, černoprdelníka zašijeme preventivně. Idiota přeložíme do cementárny na ty rozkrádačky.“

Byla horká zařijová noc, když jsem se procházel ulicemi vyrostlými z římských staveb a bylo mi, jak kdybych chodil po hřbitově.
Rudým španělským vínem jsem připil stínům gladiátorů přímo tam, v chodbě odkud kdysi vybíhali vstříc smrti nebo slávě, a víno chutnalo jako pelyněk.
Tarragona vřela, Tarragona pulsovala, Tarragona slavila svou asketickou svatou – povykem, masou rozjařených lidí, řekou prskavek, petardami a ohňostrojem. Castellers, lidské hrady, pyramidy těl, tlačenice a bujaré veselí, a já byl sám, tak sám jako nikdy.
Sešel jsem dolů do přístavu, v moři se míhala světla v divém reji a tesknota naplnila moje srdce až po okraj.

Hasičský bál je seriózní věc. Muži vytáhnou slavnostní uniformu (a zatáhnou břicho, hergot, mámo, jaks to prala, je to sražený). Manželky se ustrojí do krimplenových šatů, dcery vyženou účes na tři patra a černou linkou podtrhnou oči. Dechovka hraje z plných plic, parket se plní, drby kolují, vzduch vydýchává, pracující lid se baví.
A kdo je opravdový pásek, ten nasadí roury kalhoty, kostkované sako, emana na hlavě vyztuží do ježků a projde po žhavých uhlech hněvu, spalován ohněm odsouzení, přímo do výhně absolutního nesouhlasu. Když to vydrží, možná se dočká i žáru lásky.
Nebo dostane od rozohněných hasičů na hubu.

Slyším vás říkat, jak krásné je žít, obdělávat a zušlechťovat zem. A ptám se – stačí nám to?
Slyším vás říkat, že stavíme na skvělých činech našich předků. A ptám se – stačí nám to?
Slyším vás kořit se předešlým pokolením jako nedostižným velikánům. A ptám se – stačí nám to?
A rovnou si odpovídám: NESTAČÍ!
Nechceme přece být malými syny velkých otců!
Nechceme být trpaslíky na ramenou obrů!
Říkáte: Noe si podmanil vody, Nimrod lesy, co zbývá nám? Což to nevidíte? Obraťte svůj zrak k nebi! Spojte cihlu k cihle a dobudete oblohu! Budete obry na ramenou obrů!
NEBE BUDE PATŘIT ČLOVĚKU!

Bydlel jsem u nich na studiích, on byl penzionový voják, ona upjatá panička a jejich dcera, kolenaté, sotva odrostlé hříbě, klopila oči a žmoulala lem sukně, kdykoli měla promluvit. Svedl jsem ji vlastně z nudy, mlčky strpěla můj žár, jen tichá slza se vpila do sarafánu. Tolik let a žen prošlo od té doby mým životem!
Dnes jsem ji potkal, tiše mě pozvala dál: Stále stejný byt, stejný samovar, jen čaj chutnal cize, po hořkých mandlích. A ona našla odvahu a studenými prsty mě tentokrát rázně odstrčila.

Ten chlad proniká až na dno mojí duše.
A je mi nějak mdlo.

„Pane Málek, vy jste pil.“
„Nepil, Lojzíku,“ mozolnatým prstem poklepe na tester s 0,00 promile oslovený. „Já mám pívo rád, ale ve službě sem si nikdá ani nelíz. A nespal jsem. Du na vobchůzku, vidim, jak ze sila šlehaj plameny, tak zmáčknu čudlík, že zavolám hasiče. Jenže von se votevřel ten udělátor a proch.., teda promočil celý silo. Co řeknu přecedovi?“
„Ať to prodá na slad,“ zahučí nadporučík Lojzík, „vylil se tam celý sprinkler, obilí je durch, to vzklíčí.“

Mezitím na střeše sila poskakuje rarach a mne si ruce. Ještě uvidíte, jak umí šotek škodit. Tohle byla jenom ochutnávka.

„Byl to študovaný pán, ale s rodinou se nepohod, otec ho z domu vyhodil, že je skvrnou rodiny. Já hloupá mu věřila, živila jsem ho, šatila, a co jsem vydřela, on do poslední kopějky utratil. A přesto jsem ho měla ráda, snad i mord bych mu odpustila, ale taky jsem ho strašně nenáviděla. Pak ho přejel vlak a já zvostala sama.“
„Nic si nevyčítej, Glaško,“ odpověděl jsem jí, své staré služebné, „jiná by ho dávno opustila. Jsi bílá vrána mezi ženami.“
„Špinavá, milostpane, špinavá, vždyť já ho tenkrát na ty koleje sama postrčila,“ řekla a dál klidně vytírala zašlapanou podlahu.

Pohodlně se uvelebí ve starém ušáku, nalije si na dva prsty bourbonu a klidně a systematicky rekapituluje: Manželka, svázaná, s roubíkem, leží na kolejích v Pustém kaňonu. Zanedlouho ho vlak zprostí manželského slibu s definitivní jistotou. Tomu potrhlému mastičkáři napíše zprávu o ohledání raději sám, zakomponuje do ní ženinu melancholičnost, slabost pro dlouhé procházky, návaly mdloby a nějaká ta fatální zranění neslučitelná s žitím. Pak sbalí nejlepší šperky, pár košil na převlečení a hlavně Isabel, ohnivou Isabel, a začne nový život. Když v kopcích zasupí lokomotiva, pozdvihne sklenku k přípitku a pranic netuší, že v odpověď mu houká Mrtvej vlak.

Tolikrát si představoval, co všechno by na ni naplival, kdyby mu ji osud znovu přivál do cesty. Roky střádal všechnu zlobu, hněv, osamění, výčitky, opuštění, samotu. Všechna slova, kterými by ji pořezal. A ona teď stojí na prahu jeho domu, předčasně zestárlá, pokorně skloněná s němou otázkou v očích. A on zdvihne ruku, lehce se dotkne její tváře a přehrada nevyřčených slov se vylije do řečiště tenkých vrásek od smíchu kolem očí, pokračuje dál v hlubokých korytech na tváři vyrytých bolem, ztracenými láskami, životem, až skončí v něžném pohlazení v deltě u jejích úst a on ji mlčky odvede domů.

Když se vody Rudého moře rozestoupily, měla dítka izraelská:
a) Vody po pravici i levici
b) Vodu v botách
c) Mokro v kalhotách

Kokta bloudí po poušti, protože:
a) Potřebuje, aby poumírala generace, která pamatuje Egypt
b) Potřebuje, aby měl Áron materiál na pět knih Bible
c) Odmítá se zeptat na cestu

Áron vytvořil zlaté tele:
a) Z nudy
b) Z trucu
c) Ze šperků našich ubohých žen

Když sestoupil z hory, rozbil Kokta:
a) Áronovi nos
b) Svoje kolena
c) Kamenné desky

K večeři se dnes, zítra, pozítří a zřejmě furt bude podávat:
a) Mana
b) Mana
c) Mana

„Jsem malíř,“ řekl jí. „Namaluj mi svět,“ rozkošnicky se protáhla, snědé tělo na bílém povlečení, beduínská dívka, dcera pouště. „Dolů svažuje ulice Krále Davida,“ prstem přejel po šíji, „strmá je Via Dolorosa,“ pokračoval žlábkem páteře, každý obratel jedno zastavení. „Jeruzalém není svět,“ namítla, ale on ji obrátil na záda a umlčel polibkem. Když se ústy zastavil na hrdém pahorku Siónu a v ruce svíral výšiny Olivové hory, oba už zapomněli, co měl vlastně kreslit.
Ráno byla pryč, tiše odešla z hotelu u Jaffské brány, zpátky k svému lidu.
Odjel z Jeruzaléma, opustil Palestinu.
Prázdnotu Judské pouště si odnesl v duši.

„Jako gymnazista jsem tu byl na prázdninách,“ řekl, když vlak zastavil a čekal na přípoj. „Horké dny? Chladné tůně, hluboké lesy, přihlouplý domácí a jeho povolná dcera?“ zeptala se ho manželka. „Povídej, mám ráda nudné příběhy.“
„Černovlasá, černobrvá,“ odpověděl. „Měli ji trochu za blázna, s ničím si nedělala hlavu, svobodná duše.“ Pak se odmlčel. Rákosí toho léta podmanivě šumělo, on byl mladý, ona veselá, a přesto se mu zdálo, že vidí temný smutek na dně rozesmátých očí, když ji líbal, když ji hladil…
„Prima et unica,“ zašeptal.
„Říkal jsi něco?“ našpulila rty a byla mu v té chvíli dokonale cizí.

V bílém vojenském kabátu směle vykračuje, chlapec jako jedle. Naleštěné knoflíky, vyblejskané holínky, strach v očích skryje pod furiantsky nasazenou čapkou, na rtech úsměv.
U našich kasáren, stojí v noci stráž, nečekej, má milá, mě se nedočkáš, nečekej, jdi už spát, nech si o mně zdát.
Zvesela se odchází po verbuňku.
Písnička umře, spolu s kamarády, zajde na úbytě v tympánech děl, v bubnech kopyt, v žestích výstřelů. Prach, popel, krev, úplavice, vedro a mouchy, stále dokola až k smrti.
Na malém hřbitůvku požehnané ticho a klid.
Dokud se hlína nepohne, víko rakve neodskočí a umrlci nespustí pekelný půlnoční čardáš.

Když zavře oči, vidí své vojáky, výkvět Francie. Bojovali pro ni, krváceli pro ni, aigles et lions. Šest divizí statečných mužů defiluje pod víčky, tváře, postavy i jejich sny a touhy. François, věčně usměvavý, s gauloiskou v koutku úst, Jean, sotva odrostlý kluk z předměstí Paříže, Louis, nejlepší v útoku na bodáky. A další a další, se jmény i bezejmenní.
Přicházejí k němu ve vzpomínkách, tiší, s němou výčitkou ve tváři.
Jen proto, že si přál, aby dojeli domů na Vánoce.
Kdyby věděl, že umřou na kolejích, nikdy by nenamířil zbraň na protestujícího strojvedoucího. Raději by prostřelil hlavu sám sobě.

Byla to nejkrásnější squaw, když přišel k jejímu kmeni, nedostudovaný flanďák, greenhorn, jehně. Smála se, když na květu mučenky vysvětloval Spasitele. „Tvůj Bůh je ospalý Bůh, žije v ospalé květině“, řekla a pak ji svému muži namíchala společně s kozlíkem a byla s ním a pod ním a on byl v ní.
Když chtěla odtáhnout se svým lidem a nechat ho jeho Bohu a smála se jeho údivu, sevřel jí krk a držel, dokud se smát nepřestala. Ztratil ji, pak ztratil Spasitele a nakonec sám sebe a ustlal si na kolejích.
Nikdy už neucítí mučenkovou vůni. Jen kouř Mrtvýho vlaku.

V nádražní čekárně nevidomě zírá do zaprášeného okna a kouří jednu papirosu za druhou.
Má v očích smutek Sáry, Rebeky a Ley, tisíců bezejmenných židovek, pro které Karl Bischoff projektoval Auschwitz-Birkenau. Má tělo indiánek, pro které hobos zabíjeli a byli zabíjeni. Má rusé vlasy bělogvardějských žen, které rudí komisaři posílali těžit zlato na Vorkutu. Má tisíc tváří, pro každého zatracence jinou. Všichni po ni touží k zešílení.
Ji samotnou žádný z nich nezajímá. Čeká, stále čeká, až zahouká Mrtvej vlak a přiveze jejího muže – ochlastu, hochštaplera, děvkaře a karbaníka, který ji kdysi nechal chcípnout na kolejích.
Miluje ho a nenávidí.

Když poslední tón naříkavého volání muezzina spadne z mešity Al-Aksá do ticha Západní zdi.
Když se zvonění z kostela Dormition na Siónu rozbije o Olivetskou horu a zmizí v olivách Getsemanské zahrady.
Když utichne vyřvání trhovců na Via Dolorosa.
Když ustane drmolení Otčenášů v Chrámu Božího hrobu.
Když na obloze zazáří první hvězda.
Tehdy zazní troubení na šofar a beraní roh svolá k slavení svátku – ortodoxní i vlažné, z Mea Šearim i z Nového města, sefardské i aškenázské. Ať oblékají džíny nebo kaftany, na hlavách nosí klobouky, štrajmly nebo jen kipy, tento večer patří Jeruzalém, svaté město, jim.
Šabat šalom!

Některé noci jsou jako těžká deka. Olovo spánku dusí nádraží i vechtrovny a neviditelná ruka stáhne šraňky pro Mrtvej vlak.
Rezavá a špinavá lokomotiva, popraskaná skla, dveře kotle visí na posledním pantu. Vagóny s vytřískanými skly i dveřmi drží pohromadě snad jen silou vůle. Telegrafní dráty se rozezvučí a do noci monotónně šeptají jména cestujících: Těch, kteří skončili svůj život na kolejích. Těch, kteří skončili jiné životy při stavbě tratí. Těch, kteří do dobytčáků nakládali živé mrtvé a posílali je do Osvětimi, Bergen-Belsenu, do Vorkuty, na Kolymu.
Jedou až na konečnou. Do Poslední stanice, černé jako peklo samo. K nám.