Moje články

Odjel jsem na venkov, když vedro svíralo Moskvu jak olověný kruh. Tetin dům byl klidný, tichý a chladný. I služka tam byla, hezké děvče v obnošeném sarafánu, silné bílé zuby i stehna.
Na sklonku léta za mnou přišla na naše místo, kde staré vrby máchaly své větve v tůni, dojemná jako zatoulaný psík.
„Myslela jsem, že… Milostpán bude i v městě potřebovat služebnou…“
Představil jsem si sebe s ní… a pohřbil ji v té hlubině.

Za nocí se mi zdává, že slyším její srdce, bije pod kořeny vrb, rudé a živé. Mé, černé a prohnilé, leží mrtvé v mojí hrudi.

Jeli jsme krokem, cesta byla samý výmol. Řidič se na mě omluvně usmál a rukou ukázal na zrezlé pozůstatky vozů, motocyklů a snad i kol. V tu chvíli mi můj nápad vidět poušť přišel jako pošetilý rozmar, hloupý vrtoch pramenící z nudy.

Pak slunce ozářilo kameny a písek a z vyschlého vádí vyšla dívka. Bosá, oblečená v černém, hnala před sebou stádo ubohých ovcí a koz, výjev jak z biblických dob.
Když jsme ji míjeli, usmála se, pak plaše sklopila hlavu.
Odnesl jsem si ten úsměv, to plaché prohnutí rtů.

Zaklela jím do mé duše krásu i prázdnotu Judské pouště.

Rázuje setmělým Londýnem a každé ťuknutí hůlky o chodník je jako odškrtnutí jednoho z dílků detektivovy povahy.

Popudlivý.
Sebestředný.
Maniakální.
Přemoudřelý.
Drzý.
Nikdy nevynechal sebemenší možnost udělat z ostatních hlupáky.
Scotland Yard nevyjímaje.
Inspektory Scotland Yardu nevyjímaje.
Přátele nevyjímaje.
Kdyby tedy vůbec nějaké měl.
Ne, že by o ně stál.
Ješitný.
A jeho smysl – tedy lépe řešeno absence smyslu - pro humor? Kapitola sama pro sebe.
Nesnesitelný.
Kokainista.

Jako každý rok čtvrtého května ho nohy, snad vlastní vůlí, donesou před Baker Street 221B. Okna detektivova bytu jsou tmavá. Lestrade si přejede dlaní po tváři.

Ach, k sakru, jak mi jen chybí!

Moh nás ouplně klidně nechat pojít rukou těch podlejch Siouxů, ale von nám přišel na pomoc a sám přitom, chudák, umřel.
Když dodejchával, s hlavou v klíně svýho bílýho kamaráda, muj táta, chlap jak hora, měl slzy ve vočích. Jenom na nás kejv a my pochopili. Zazpívali jsme mu Ave Maria, s rukama zmazanejma vod krve, na poslední cestu. A von nám – v tý hodině smrti – ještě poradil, kde hledat drahý kamení pro naši vobživu.
Ať si flanďáci říkají, co chtěj, esli tendle chlap, aťsi třeba rudej, není v nebi hnedka vedle Pánaboha, tak ať teda rači žádný nebe není.

Když popluješ do ledových severských moří, tam, kde se kdysi pyšně vypínalo Söndermanne, jeho krása, vědění a poklady, kde žili, milovali a studovali jeho lidé, uvidíš místo, kde bouře vyrvala palác sildroherských králů z mořského dna.

Byl to hlas Ully, největší pěvkyně sildroherů, který tu bouři stvořil, a ona rozervala zemi od nejsevernějšího výběžku Fjerdy a vytvořila Kenst Hjerte – ostrovy zlomeného srdce.

Když opatrně spustíš kotvu, přejdeš ostrov plný temných jeskyní a mělkých jezírek bez života, poklekneš do černého písku pláže a zatajíš dech, možná je uslyšíš: Hlasy Mořského lidu, věky a zkázou umenšeného. Zpívají toužebnou píseň o lidském žití.

Milý Tasemníku,
tvá myšlenka na rozeštvávání dospělých pomocí poznámek dehonestujících výchovu a vychování jejich dětí je bezesporu správná, nicméně potřebuje rozvést.
Jízlivé poznámky na školních hřištích, pískovištích a v prostředcích hromadné dopravy jistotně vykonají své, proč ale nezabrousit rovnou do kalných a temných vod sociálních sítí? U příspěvků adorujících „tradiční hodnoty“, „staré dobré časy“ a zejména „naše mladá léta“ lze úspěšně oponovat nedostatečným sebevědomím a psychickou poruchou takto vychovávaných dětí. Rodiče praktikující respektující výchovu dostaneš okamžitě zmínkou o kázni a poslušnosti. A co teprve takzvané ezomatky! Tady je možností přehršel.
Nakonec se zhádají všichni. Tomu já říkám žeň!
Tvůj Zmarchrob

Byl to nuzný kamrlík. Blikavá petrolejka a zašlé závěsy byly svědky našich hříchů, našich slabostí – když umlkla ústa a promluvily rty. Když nahá těla zpívala. Pak se bědný pokoj rozzářil jako hvězdy na hladině zimní Moskvy.
Žár zchladl. Jako zloději jsme se plížili do noci, když bytná – nízké stvoření, prosáklé vodkou – natáhla dlaň. „Viděla jsem a slyšela dost,“ zaskřehotala, „znám Vaši i jeho rodinu. Činže se zvedla, milej pane.“
Představil jsem si to hnusné staré ucho, jak se tiskne na dveře, slídivé oko v klíčové dírce.
Zachvěl jsem se a zaplatil.

Týden na to narukoval.
Na podzim padnul u Sevastopolu.

Mistr vešel jako bouřkový mrak.
Snažili se tehdy všichni – marně. Mistrovi lezly oči z důlků, brunátná tvář hněvem nabývala černošských rysů. Třída se přikrčila v očekávání býčího řevu. Oprávněně.
Collinsová se rozklepala, Cook předstíral, že hledá zapadlou kalafunu, dokonce i instrumentace Mistrova oblíbence Stratthota skončila na cáry a vyhozená z okna. Následovalo ji pero, kalamář a křída. Až když třímal v ruce housle, zarazil se Mistr, otočil na podpatku a beze slova odešel.

Odpoledne ho potkal v Central parku, krmil holuby. Pokývl na pozdrav, nabídl mu ajbišku. V temných očích místo hněvu smíření, prosba o odpuštění a nekonečný hluboký žal.

Bridžová společnost: Pořádala slavnostní večeři na Hod Boží Velikonoční.
Pomocná kuchařská síla: Nepořádná recidivistka. Práci odbývala, ale dokázala být i dosti svižná.
Magistra: Žárlila na svého muže a nesnášela krevety.
Barman: V odrazu prosklených dveří viděl z hotelu vyběhnout dámu v liščím kožichu.
Zpěvačka: Uprostřed vystoupení si musela naléhavě zatelefonovat. Z chodby měla výhled na toalety a byla tak svědkem prudké alergické reakce.
Plukovník: Oženil se s jednou z dvojčat a první jarní úplněk na něj měl zvláštní vliv.

Nyní máte dostatek indicií, abyste odhalili, kdo pobodal předsedu bridžového klubu a jeho mrtvolu ukryl za dracénou ve vestibulu hotelu Záblesk.

Holmes mi věnoval jedovatý pohled, pak beze slova přibouchl dveře drožky. Promluvil až na rohu Baker Street.

„Vypadalo to tak jasně: Starý, bohatý muž, jehož koníčkem byla chemie. V domě hotová alchymistická dílna, včetně různých jedů. Nedočkavý dědic, služtička a kuchařka – obě zjevně zamilované do mladého pána. Slavnostní večeře. Po dezertu a ovoci se starý pán s chrčením zhroutí, pak zemře. Charakteristické namodralé zbarvení kolem rtů….“

„Nu, pro jednou jsem měl pravdu já,“ odpověděl jsem klidně, „zaskočilo mu jablko. Ale no tak, starý příteli, přece se taková banalita nestane jablkem sváru mezi námi dvěma.“

„Jen pokud o tom napíšete, Watsone.“

Pod povrchem a na pozadí probíhá krutý boj.

190 generací před nimi skončilo v pekelné výhni tance tří sluncí.
191 generace měla být připravena. Vychováni potlačit ego, znecitlivět, všechnu píli, námahu, vědu, věnovat do služeb společnosti.
Přesto – když se na obloze objevila nehybná létavice jako strašlivá předzvěst nevyhnutelného konce – tak se bál.
Bál se o sebe, o svou ženu, nic netušící dceru, která si hrála v zelené trávě, až jí culíčky svázané růžovou gumičkou s bláznivě barevnou kytkou dojemně poskakovaly. Nechtěl je vidět hořet, ale matematika konce byla neúprosná.

Uprostřed noci se létavice změnila ve spalující slunce, žár změnil vše v poušť a slapové síly roztrhly planetu vedví.

Poslední, co si pamatuje, je ostrá bolest pod hrudní kostí.
Nikdy se příliš nezabýval tím, co bude po smrti, ale že se ocitne v špinavém, napůl rozpadlém vlaku, to opravdu nečekal.
Znaveně pozoruje svou ztrhanou tvář v ušmudlaném okně a náhle strne: Za ním a okolo něj šedé stíny, nezřetelné tváře, vyhublá těla v pruhovaných hadrech, žluté hvězdy, růžové, červené, černé trojúhelníky, jako ti, pro které projektoval Auschwitz Birkenau. Prudce se ohlédne, kupé je prázdné.
Náhle vlak se skřípěním zastaví a dveře se otevřou. Ďábel průvodčí pokyne a on mátožně vystoupí na perón Posledního nádraží.

Stíny tam na něj čekají.

Nenáviděl otce. Nenáviděl jeho opilecký zpěv a řádění, když mu nalili v tom ze saloonů, kde právě nedlužil.
Nenáviděl, když se ožralý dopotácel domů, svalil se do postele a chrápal.
Nenáviděl, když dorazil střízlivý, a dožadoval se jídla, péče, pozornosti a jeho matka se ho plaše dotýkala a oči jí zdivočely strachem a chtíčem.
Bůh mu odpusť, tehdy nenáviděl i ji.
Nevěděl, co si s tou nenávistí počít, dokud mu jednou starý Jim neřekl, hergot, Billy, ty máš sílu jak bejk a ruce jak lopaty.

Další večer je zaťal v pěst a udeřil.

Od té doby byli s mámou sami.

Měl oči jako trnky a těma mě uhranul a přišpendlil do manželství jako motýla.
Měl rty stvořený pro líbání a líbal mě často, a taky jiný líbal, děvky z Timofejovy krčmy, za kopějky, co jsem vydřela.
Měl duši černou jako šmouhy, co se mi dělaly na prstech, v uších a na krku, když na mě věšel cinklý šperky ze svejch kšeftů, který mi nosil místo omluv.
Moje krev, když kapala z rozbitýho nosu na podlahu, byla rudá jak falešný rubíny v nich.
Pak už tu černou duši neunes a radši umřel na kolejích.

Lidi zlatý, jak já toho pacholka milovala!

U jednoho pastýře spokojeně žila veška. Když jednou přišla sousedka bleška na návštěvu, veška tak chválila sladkou ovčákovu krev, až bleška sladce prosila o ochutnání. Veška svolila, ale bleška začala divoce skákat po ovčákovi a bodala a sála. Marně ji veška prosila, aby jako ona jen opatrně usrkávala, bleška byla jako utržená. Až se ovčák začal ošívat a škrábat. Bleška se mocným skokem přenesla na ovčákova psa, ale veška tak rychlá nebyla. Ovčák ji našel na svém vlasu a lup! Bylo po vešce.
A jaké z toho plyne poučení?

Není přítel, kdo přátelsky hovoří,
sobce si raději nepouštěj do dveří.

Největší nepřátelé jsou Habrováci, pronárod zlý a zlolajný. Počátek nepřátelství nehynoucího zahalen jest mlhou dávnověku.
Pověst praví, že kdysi statečný a bohabojný rek založil sobě tvrz v ulici Palackého, jež otevřena a přátelská byla chlapcům pilným a zdatným.
To těžce nesli obyvatelé usídleni po obou březích potoka javornického, i připlížili se tmou k sídlu onoho hrdiny a lstí a úskokem, jež jsou jim vlastní, zmocnili se statků jeho a plenili a hanobili je.
Nedal se chrabrý rek a vydobyl si zpět, co mu patřilo.
Na paměť pokoření jejich, rozhořela se nenávist Habrováků k hochům z Palackého ulice, jež trvá dodnes.

Maceruje, odpařuje, vaří, destiluje. Pleťová tonika a krémy připravuje stejně obratně jako… něco jiného. To ovšem na přítelkyních ani na sobě vyzkoušet nelze.
Zatoulaná kočka byla dojemná, škubala sebou a pacičky se jí třásly…
Tehdy přišla k večeři tak bledá, že se i prokurátor zeptal na její zdraví.
Tak tedy krysy, koneckonců jsou to škůdci.

Svědomí, tak jako chléb, velmi rychle okorá.

U starého sluhy už jí víc zaujal jeho tlustý krk.

A tak, když kapátkem odměřuje jed do sklenky s nočním pitím, nemíchá, aby lžička necinkla a neprobudila Valentinu, snad jen lehce protřepe, se jí nezachvěje ruka ani srdce.

Otevřeným oknem vstoupí do pokoje lehký vánek, pískání gondoliérů a chuť moře. Slaná na jejích rtech, slaná na tvářích.
Hvězdy tančí na laguně a ona zatne prsty do drapérie a potisící si zakáže myslet na jiná světla na jiné vodě.
Na Petrohrad, na minulost, ve které zpívala a tančila, zářila, opěvovaná, obletovaná, šťastná.
Kde jsou ti milenci, které navlékala na nit svého mládí jako perly? A proč se nikdo z nich nestal manželem?
„Sama jsi to chtěla,“ zní jí v uších vlastní hlas.
A teď, když bílé noci zrudly, v doživotním vyhnanství jí zvony svatého Marka odbíjí rozsudek věčné samoty.

„Tak povídejte, která z nich bude Vaší ženou?“ natáhla se přes mé nahé tělo a podala si z nočního stolku papirosu.
„Nechápu,“ zakoktal jsem.
„Vaše Nasťa Petrovna k nám chodí na stopičku. Říkala, že jste dostal poštou tlustý dopis z Petrohradu. Psaní od Vaší matky, plné informací a obrázků mladých dívek. Kdo to tedy bude? Bohatá dědička? Oficírská dcerka? Jistě bude čistá a nevinná, prověřená, bezpečná a zabezpečená.“
Nestoudně se protáhla, neřestná, bílá v bílých poduškách, tak blízká, tak cizí.
„Nečekal jste ode mě přece víc, drahý příteli, že ne?“ posměšně přimhouřila baziliščí oči, „a nechoďte zítra, manžel se vrací.“

V zimách, kdy mráz ze Sibeje láme stromy jako třísky, kdy sníh sahá až pod okna, kdy vítr skučí temným hlasem, v těch zimách do lesů přichází chitka.
Krade děti, požírá je, jen dočista ovařené kostřičky najdeš v závějích.

Nepomohlo čarodějné zaříkání, najatý bohatýr peníze shrábl a zmizel.
Silák ze sousední vsi po pár krocích prchl, o děsivém medvědím přízraku blábolil.

Vesnici svírá hlad a strach.

Krčmář narazí sud s kvasem v pošetilé snaze rozveselit vyděšené rodiče.
A pop? Místo útěchy mlčí, v koutě se rozvaluje, tlustý břich mu vylézá z kaftanu.

Jeho stín na stěně vypadá docela jako medvědí.

Nechci čekat, vezmu to lesem a mezi poli ke křížku. Na bílé návsi nový pomník, černá se jako vykřičník. Tak Honzík zůstal na Piávě a Franta spí u Zborova, kamarádi moji, navždy zůstanete mladí.
Ve vratech našeho statku se ježí Azor, neštěkej na mě, moulo, je ze mě cítit dálka, Bajkal, tajga, Vladivostok, moře, mrtví kamarádi a živé sny, ale pořád jsem to já.
Na zápraží vyjde máma, podívá se na mě a tvář schová do květované zástěry. Obejmu ji, je najednou hrozně malá a křehká.
Naše slzy se potkají.
Neplačte, maminko, vrátil jsem se. A nikdy už neodejdu, slibuju.

Chystáte se ženit, drahý příteli? Radím Vám, nedělejte to!
Svatba, inu, divná věc. Taky jsem se oženil. Krásná byla, rusovlasá, pihy po celém těle – to jsem ovšem zjistil až později, pochopitelně. Jak jsme tehdy s kamarády pili! Jako by bylo možné svobodu ve vodce utopit, taková pošetilost!
Rok, dva potom, co Vám pop svázal ruce, už pijete zas – abyste zapomněl. Na hádavou ženskou, starou a svrasklou, se kterou Vás obřad spojil. Prý navěky! To je tak odporné! Život zhořkne, ona zhořkne… Až jednou položíte ruce na kdysi bílý svěží krk a stisknete…

Ale Vy jste nějak zbledl, můj milý! Koňak?

Narodil se v rezervaci. Mohl žít jako ostatní, v čekání na příjezd agenta s jeho planými sliby, ohnivou vodou, dary. Ale neklidný duch ho táhl do míst, která bývala jejich. Díval se, jak se mění, a s každým plotem, ohradou, značkovacím železem a ostruhou zarytou do půdy a jejích plodů umřel kus jeho duše.
Až prázdný ulehl na koleje, aby svoje tělo odevzdal příšeře, co plivá oheň, popel a prach a přijíždí každý den v hodině sovy.
Čekal marně.
Sám Ďábel přehodil tehdy výhybku a odklonil Mrtvej vlak. Protože pro děti Velkého Ducha nachystal peklo tady, v jejich bezplodém žití.

Na velké věci se v Metru nevzpomíná. I ty malé jsou dost často k neunesení.
„…a když byl bílek jako sníh, žloutek tekutej a jako sluníčko, pak jsi ho nechal sklouznout z pánve, trochu soli a s citem poprášit pepřem…“
Prckovi s Lucií se v puse sbíhají sliny, ačkoli – jako první generace Metra – netuší, co je bílek nebo žloutek, jak vypadá sníh, slunce nebo vůl. Sůl znají. Z přídělů.
„Tohle,“ plivne Polír na haldu zrezlých zbraní, „to sme táhli pod zem. Vzít slepici a kohouta, to nikoho nenapadlo. Dneska by mu lidi ruce utrhali. Slepičárna! Zlatej důl by to byl.“

Zvony hlaholí, zvony jásají, zvony zpívají. Radost světlého Kristova vzkříšení zšedne v kouři papiros a beznaděje. Koňak je dopitý, lahev prázdná, zbyl stakan vodky v plesnivém pokoji a jedna kulka v revolveru. Trpký smích se zlomí v kašel, suchý jako opilcovy dásně, krev se rozstříkne na papír, bílý pro poslední pořízení. Co lze ještě komu odkázat?
Mrtvé matce prokletí – za všechnu její necitelnost.
Děvkám peklo – za všechna lhostejná objetí.
Pozůstalým dluhy – za všechny prohýřené noci.
Krčmářům pohrdání – za všechny vypité i nevypité lahve.
Jedna kopějka pro Převozníka – za nejdelší cestu.
„Ďas aby spral toho parchanta zvonickýho,“ je jeho poslední modlitbou.

Neslušně brzy jsem opustil oslavu, přípitky na budoucí šťastný život, stakany vodky, kouř a oschlé pirohy. Temnou Moskvou jsem pospíchal do pronajatého pokojíku, na jehož bídu svítila jediná ubohá petrolejka. Spěchal jsem do vstřícné náruče, mé kotvy, mého přístavu, mé skály.
Ráno stál u postele, úplně oblečený. Důstojnická uniforma nepatřičně zářila v šedi kalného svítání. „Nepůjdu do kostela. Nemůžeš mě nutit dívat se, jak slibuješ věrnost… jinde,“ zašeptal a odešel. Chvatně oděný jsem vyběhl ven a vodkou zhrublý hlas bytné za mnou křičel: „Zhasínat a zavírat bude kdo, milej pane?“
Ulice byla pustá, jen opilý metař chrápal opřený o lucernu.

Když je jaro ještě pouhým tušením, probouzí se Mistr Jeřábí šat z hluboké meditace. Jeho nedostižná mysl se vynořuje pomalu, stále ještě pluje hlubinami všehomíra, proplétá se výšinami osudů a zákonitostí, kličkuje mezi tajemstvími. Něžně se protahuje bytím, dotýká se jemných tlukotů srdcí. Uvnitř něj probíhá souboj mezi touhou rozplynout se a splynout, stát se vším a ničím, a touhou prostého života. Tu jasný zpěv skřivana rozsoudí zápas a bělovlasá hlava pokorně přikývne.
Mistr vejde do zahrady a zaboří ruce do úrodné prsti. Ještě není čas vzlétnout k obloze jako drak, zatím je nutno zavrtat se do země jako červ.

Jsou noci černé jako tuš, jako láska, jako vlasy černobrvých krasavic, jako oči cikánek.
Jsou noci těžké jako přikrývka v horké letní noci, jako olověné sny, jako močál, jako touha, jako vina.
Jsou noci beznadějné jako kyselé víno, jako poslední vlak, jako vypitá láhev.
Jsou noci kalné tak, že nepomůže ani vodka, ani karban, ani kamarádi. Potrhané jako zákulisí zakouřených, zaplivaných šantánů.
Jsou noci, ve kterých bloudíš městem sám a šeptem prosíš lampy, sloupy, nároží a laciné děvky, žebráš o vlídnou náruč, trochu něhy, o to, aby tě udrželi na nohou a nad hladinou.

Ani jedna hvězda nezáří nad Petrohradem.

Bála se. Němých služebníků, studeného domova, ticha, které zahlušovalo. Jeho.
Nenaléhal, trpělivý jako voda. Strach se změnil ve zvyk, zvyk v náklonnost. Když mu do náruče položila syna, řekl jí, proč ji utopil. Hlasem jako ševelení rákosu mluvil o hrabivosti její matky, která ji chtěla provdat za boháče, co dvě ženy do černé hlíny pohřbil.
Šla za ní. Chtěla znát pravdu a pravdu poznala, pravdu vykřičenou hlasem hamižné, panovačné ženy, pravdu ostrou, zlou a hlučnou. Utekla před ní, běžela, plakala, klopýtala k jezeru.
A voda ji přijala, voda ji tichem ukonejšila a její muž vodník ji něžně objal a držel.

Na dveřích zlověstný otisk černé ruky, na zdi anarchistický nápis, v ušáku mrtvý lord Peacock.
Na dveřích kočáru bílý protimonarchistický leták, pod kočárem pekelný stroj, v kočáře zavražděný baron White.
Scotland Yard byl v koncích, novináři šíleli, šlechta panikařila, monarchie se otřásala v základech a do Baker Street dorazil Lestrade.
„Elementární,“ vzhlédl Holmes od rozpracované partitury a namířil na něj smyčec, „zatkněte syny, nemohli se dočkat dědictví.“
„Ale my, podle přání Buckinghamského paláce, pátráme po anarchistech,“ špitl detektiv.
„Ty naprosto zjevně zavádějící známky revolty Vás snad nemohly zmást,“ odtušil Holmes, „a vůbec, případy související s Korunou laskavě řešte s Mycroftem.“

Ustlal si v jiném pokoji, ložnici nechal té, která v ní noc co noc ležela jako bez života. Nedokázal vedle ní klidně spát. I tak mu do snů vstupovala představa, jak prorůstá kořeny a větvemi, jak se krev mění v mízu a on sám ve strom. Nevysvětlil jí to. Neptala se.
Pak chtěl jejich syn uříznout z její vrby pár větviček na pobožnost o Květné neděli a on jej zarazil s děsem v srdci. A promluvilo k němu to, co nazýval něhou a péčí, ale co ve skutečnosti byla láska.
Další ráno a všechna další rána se probouzel vedle ní.

Šedé listopadové bezčasí. Šedé paneláky v šedé mlze. Šedá země. Šedý kouř z cigaret, který zaplňuje pokoj v šedém příšeří. Šedý život. Z vedlejšího pokoje zazní do ticha zvuk rádia puštěného na plné pecky a připojený pískot rušiček vysílání. Unaveně se zdvihne z křesla, já toho parchanta přizabiju, zas nás někdo udá. Pak si vzpomene na svého tátu, jak ho honil s řemenem v ruce kvůli úžasné muzice a Radiu Luxembourg a jak ho děda zastavil, neblázni, Pepku, taky jsme za války poslouchali Londýn. Tři pokřivené, zmrzačené generace, co znají svobodu jen z rozhlasových vln, pomyslí si. Jak dlouho ještě?

Náhle se chvěje strachem, on, nejlítější šelma celého Barrelu. Ten, který přesně věděl, jak rozdělit a jak panovat. Kdy lichotit, kde podmazat, kde přitlačit, kdy zabíjet, kdy trestat, koho odměňovat. To všechno je pryč. Stačila jedna jediná skulina ve zdi, jedna jediná nepatrná prasklinka v pečlivě stavěné hrázi nedotknutelnosti, kterou vyslídil ten parchant, ten kulhavý hajzl, se svou hnusnou přisluhovačkou, temným stínem, vrazil do ni hůl s vraní hlavou a zapáčil.

Pekka Rollins svírá v dlaních malou ručku svého syna a bojí se o krev své krve.
Do zahrady, do domu a do něj padá temnota, černá jako křídla vran.

Vstával za kuropění, protože ranní ptáče dál doskáče. Od brzkého jara do pozdního podzimu se opaloval, protože kam nechodí slunce, tam chodí lékař. Vystřídal pět základních, tři speciální a čtyři zvláštní školy, protože žádný učený z nebe nespadl. Smál se každé pitomosti, protože veselá mysl – půl zdraví. Učil se německy, anglicky, polsky a esperanto, protože kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Bral mnohé kondice u mnoha učitelů, protože víc děr – víc syslů, víc hlav – víc smyslů.
Leč – marnost nad marnost – černá kočka prostě mívá černá koťata. Přes veškerou snahu zůstal Milouš, stejně jako jeho matička, užitečný jako díra do hlavy.

Zatracenej život. Dřina na ranči. Vokolo jenom kojoti, mouchy a chřestejši. K žrádlu fazole a hovězí. Samý krávy a kovbojové hnusný jako jejich prdel. Po tom všem chce chlap jen jedno. A ta mrcha, ta kurva zatracená, má keců plnou zmalovanou hubu. Že prej smrdím. Chtěl sem jí vrazit pár na poučenou. Moh sem vědět, že po jedný ráně zvadne jak fiala? Bordelmamá řvala, šerif vytáh pouta, kovbojové kvéry… tak sem se po nich vrh, prostřílel si cestu ven a skočil do tohodle vlaku.
Zatracenej den. Zatracenej vlak. Nikde nestaví. A když jede přes výhybku, cinká to jak posranej umíráček.

Ketterdam je stůl prostřený pro všechny chutě a všechna přání – pro toho, kdo má peníze.
Herna, hospoda, bar, restaurace.
Ruleta, kostky, karty.
Jesper stojí na nábřeží, točí bubínkem revolveru a rozhoduje se. Teď, když došli na konec cesty, teď když si může vybírat, kde a jak stráví večer, je podivně paralyzován vlastní nerozhodností. Brní ho až do konečků prstů.
Smaragdový palác, Vraní klub, zapadlé hráčské doupě.
Touha všechno vsadit.
Strach všechno prohrát.
Vytáhne minci a vyhodí ji do vzduchu. Než dopadne na zem, prostřelí ji jeho kulka.
Konec rozhodování. Je čas dát do banku úplně všechno. Odejít domů. K Wylanovi.

Zahltila ji prázdnota, když se tu hroznou zprávu dozvěděla, a ona ji přivítala, protože skutečnost byla příliš bolavá. Ostrá jako její šípy… tehdy… tam. Pila ji lačnými doušky, polykala v jídle, které jí nutili jíst, objímala ji za nocí, když se dívala do nikam.
Dokud nezaslechla jednoho večera dětský pláč z vedlejšího pokoje. Dokud nevstala, neodešla tam a nezůstala. Utřela slzy, ukonejšila, a pak seděla a svírala malou ruku cizího dítěte ve své. Nad ránem se jí na chvíli zazdálo, že plyšový lev spící v dětském náručí se na ni usmál a povzbudivě zamrkal.
Přikývla na souhlas.
Byla zpátky. Živá.

Tož zavěrem si, soudruzi, zvopakujeme, že kontrarevoluce byla poražena a ja se nebojim teho slova, na hlavu. Mame opět klid na pracu, že, a žadny impralista nam nebude vykladat, co nebo jak. Enem bych chcel řict, že po praci legraci, ale s mirou, soudruzi. Protože po tych družbach a ROH zajezdech nam některe soudružky otěhotněly. Tož strana ma rada děcka, ale tyto soudružky neotěhotněly jaksi se svymi soudruhy manžely, ale s jinymi soudruhy, mnohdy s těmi ze spřatelenych zemi. A takova soudružka pak znejisti a do měsíce je kde? Vot tak stoji votazka, kde? U interrupčni komise. Tož takto ni.

Rozpalte hrnec se silným dnem. Na dvou lžících oleje opečte Svatou trojici* (cibule, paprika, řapíkatý celer) doměkka, osolte a opepřete. Vyjměte. Opečte klobásu. Vyjměte. Opečte maso, co bažina dala. Vyjměte. Vlijte další olej, vsypte mouku a připravte tmavou jíšku. Za stálého míchání nalijte do hrnce vývar z drůbeže, vyplakaných slz a potlačeného hněvu. Vraťte opečenou zeleninu a maso. Okořeňte česnekem, tymiánem, kajenským pepřem, worcesterem, hadím jedem, uzenou paprikou, špetkou nenávisti a hrstkou naděje. Na mírném ohni vařte asi hodinu. Deset minut před koncem přidejte klobásu. Podávejte horké, dokud nepadne tyranka a město nezlomí okovy. Podávejte horké každý další svobodný den.