Letní noc

V pruhovaných peřinách se krásně usíná, když děda Lebeda tiše vypráví. O lodích a kapitánech, o hvězdách a navigátorech, o mořích teplých jako dech, o podvodních lesích, co nejsou stromy, ale miliardy malých tvorečků, o létajících rybách a zvířátkách sasankách, které jsou jak okvětní plátky. Až Jája i Pája klidně usnou.

A děda Lebeda vyjde na zápraží a dívá se na hvězdy a vidí v nich svého Tondu, který chtěl plout pod Jižním křížem, a teď pod ním navždy spí. A vidí i jeho ženu, která neunesla ten žal. „Nezklamu vás, milovaní,“ slíbí nebi potisící, „vychovám z nich dobré lidi.“