Moje články

Na mechovém polštáři leží Anděla jako malé děvčátko, které přepadla dřímota. Je studená jako smrt.

Odnesou ji rovnou ke kořenářce.

Uloží ji do veškerých duchen, které má, pak chasu bez milosti vykáže.

Na odřeniny kaši z kostivalu, na plotnu víno s pelyňkem a medem. Do něj vše, co pomoci může:

Kořen galgánu mraky v mysli rozptýlí.
Jablečník srdce posílí.
Bukvice lékařská chmury z hlavy vyžene.

Modlí se, aby její malí věrní pomocníčky neselhali ani tentokrát. Uškodit nemůžou.

Smutně se skleslá chasa vrací domů. Ve vratech stojí mlynář, zlý úšklebek v odulé tváři.

Zato mysliveček jako obrázek se usmívá přímo andělsky.

Do seknice vpadne mlynář, bouřková mračna ve tváři.

„Nikde nikdo, mlýn jde naprázdno, kde je chasa?“, rozeřve se na Adama. Jediný zůstal doma, zle se běhá s hnátou špatně srostlou.

„Hledají Andělu, milostpane.“

Blesk a hrom udeří, ruka sahá po karabáči.

„Chceš bít starého člověka?“ zvolá Stázi. Ze stínu za ní se zhmotní mysliveček.

„Máš předobré srdce, milá,“ promluví sametově, „ale pravdu nemáš. Chasa vás bere na hůl, příliš shovívavý pane otče.“

Býčí tvář se obrátí, krví podlité oči se uhranutě vpijí do uhlově černých.

„Vyhoďte je. Seženu vám lepší chasu. Poslušnou. Věřte mi, jsem celkem zběhlý v... mlýnské práci.“

Ke mně přichází všichni ztracení, kdo touží dozvědět se!
Neutíkejte zvědavci!
Utíkáním nezakryjete svou touhu. Avšak pamatujte!
Ohledy neberu!
Lež z mých úst neuslyšíte.

Milost nečekejte, co vidím, zvěstuji.
Nebudu žádnou ze svých vizí halit do oděvů přizdobených.
Děkujete za to? Bláhovci!
Lež je někdy milosrdná.
Junákovi o zdraví promlouvá, když smrt za rohem číhá.
Žně zvěstuje bohaté, když na obzoru bída.
Ikonou pro nešťastné, zmatené, pochybující a slepé se stává.
Dýkou v srdci se může stát pravda!

To vám říkám, bych vás varovala!
By hotovi jste byli pravdu snést!
Lhářem nejsem.
Orbu pravdy připravuji!
Orbu pravdy přináším!

Troufnete si?

Když nechá mlynář zapřáhnout a sám veze mouku pro zámeckou kuchyň, když s večerem přijde požehnaný chlad, když se mlýnské kolo otáčí v náhonu, a mlýn se rozezvučí kakofonií práce, pak ti, kteří tu jsou nevolnickou smlouvou uvězněni, zvednou hlavu.

První si odkašle stárek:
”Jsou mlynáři, chlapi, chlapi!“

Pak se přidá mládek.
”Když jim mlýny klapy, klapy!”

Nakonec zpívá celá chasa. Je v tom kus furiantství, ve kterém i těžká práce jde od ruky líp.

Dveře do mlýnice se rozletí, sbor utichne.

Hospodyně sotva popadá dech: „Anděla! Odpoledne šla do lesa a ještě se nevrátila! Nestůjte a pomozte mi hledat!“

Les voní jehličím, smůlou, houbami. Anděla trhá maliny, mladá si ráno vyvzpomněla koláč. Šťastná, že unikla dřině na rozpáleném dvoře, si tiše pobrukuje.

Po včerejšku u kořenářky se jí ulevilo, třebas jí babka poradila jen do cizích osudů se nemíchat.

Natáhne ruku, celá se vypne – tahle větvička je obsypaná! – když se jí noha smekne a ona padá, řítí se ze svahu, až se sveze k nohám v myslivecké zeleni.

Silná ruka ji popadne a postaví.

„Ty,“ vydechne mládenec, „ty se mi raděj z očí kliď!“

Mrští s ní zpátky do zeleného mechu, jakoby hnusnou havětí byla, jakoby na hada sáhl.

Do sadu se vkrádá soumrak, nastal čas loučení. Čas na první polibek, letmé setkání rtů. Chvilku pozoruje svůj vlastní obraz v překvapených očích, rozloučí se lehkým dotykem ruky, pak se tiše vytratí. Půda je připravená, pole zoráno, nadchází čas setby.

Dcera je jeho, teď musí ještě zapracovat na otci.

To by ovšem nemělo být těžké, pomyslí si rozjařeně.

Každý smrtelník má svoji slabinu a zde je přímo nepřehlédnutelná. Lakomec, držgrešle, vydřiduch, hrabivec, v hlavě má jen peníze. Na vývěsním štítu se skví:

Mamon!

Lapení lakoty je věc přesnadná. Stačí něco podstrčit, důvěru vytvořit, hrabivost přiživit, přitesat, upravit, našeptat, nasměrovat.

Získat.

„Andělo, pocem,“ zasyčí hospodyně. Anděla vklouzne na mlat. Hospodyně jí vrazí do ruky svazek kopru jako otep.

„Vezmi to kořenářce, tohle nemůžeme v životě užít sami. Vem to zadem, přes sad, ať tě starej rači nevidí.“

„Pán Bůh vám to oplať, děvenko,“ kořenářka zručně přiváže otep k trámu, „a sedni si na chvilku, dyť seš jak bzdina. Ten ras z vás kůži dře.“

Anděla sedí. Mlčí. Nohou kreslí do podlahy malé kroužky.

„Tak to vyklop,“ vyhrkne kořenářka rázně, a pak už jen, celá zkoprnělá, naslouchá vodopádu slov.

Ona vidí. Po matce to zdědila, a nic netuší, pomyslí si nakonec nešťastně.

Stázi se zasněně odstrojuje.

Nakonec to byl pěkný den, přežila otcovo tlachání a ukradla si letmou chvilku v sadu, kdy k ní mluvil, ach, tak přesladce.

Anděla odestlala, teď přešlapuje ve dveřích, odkašle si, pak začne něco vykládat, Stázi ji zpočátku ani nevnímá.

„…ty voči, milostslečno, ty voči jako černý studně, ten pohled, jako když mráz žehne, já jim nechci radit, ale nechaj ho bejt, najde se onačejší…“

„Andělo!“, přeruší ji rázně, „nemyslíš, že tyto úvahy služce nepřísluší?“

Vypadla bych z tohoto domu, i kdyby si pro mě přišel čert z pekla, pomyslí si.

Pak se pro jistotu křížem přežehná.

LIDÉ! POZOR!

Myslíte, že krev, žábi a komáři jsou všechno? NEJSOU!
Moje sestřenice chodí s chlapíkem a jeho sestra sbírá u Hebrejů ovčí bobky a slyšela, že třema ránama to NEKONČÍ!

Bude jich ještě nejmíň DVACET!!!!!

MOUCHY!
DOBYTČÍ MOR!
VŘEDY!
KRUPOBITÍ!
KOBYLKY!
TMA!
SMRT PRVOROZENÝCH! VŠECH!!!!!
NEMOC ŠÍLENÝCH KRAV!
PTAČÍ CHŘIPKA!
TSUNAMY, PŘÍLIVOVÁ VLNA!
SOPKY A ZEMĚTŘESENÍ!!!!

Farao to ví, ale protože nechce šířit paniku, tak LŽE a NEMLUVÍ PRAVDU!!
Vládní prohlášení, že víc než 3 rány nebudou, je taky LEŽ!!!!

RYJTE TO DO KAŽDÉ ZDI A ZDÍLEJTE!!! NEŽ TO OŠKRABOU A NAHRADÍ ROZTOMILÝM HIEROGLYFEM S KOŤÁTKY!

TO SE DĚJE!!!!

Stázi není schopná polknout ani sousto.

Přetrpěla mlčky řvaný žalozpěv nad zlaťáky vyhozenými z okna, když každá podruhyně si najde chlapa bez rozhazování, zatímco cumploch ze mlejna na to potřebuje bankety, teď mlčky snáší otcovo blábolení o obilí a mletí, o drahotě a daních.

A k tomu všemu Anděla, roztržitá a rozklepaná, s rukama volšovýma.

Proto zatíná nehty do dlaní a nemluví, protože kdyby otevřela pusu, rozkřičela by se a nepřestala, jekot by přebil cinkání příborů, vyvalil se z oken, letěl nad sadem i poli, zapadl do černých lesů, kde by v hluboké propasti schoulený číhal navěky jako divé zvíře.

Ráno jako malované, slunce jí na tvář kreslilo obrázky, až vstala, nechala se vést náhlým rozmarem a vyběhla ven do sadu, do trávy mokré rosou.

Teď stojí na zápraží, bosé nohy studí, dívá se na Andělu, jak vytrhává z husí mrtvolky poslední brky, a myšlenky se jí toulají bůhvíkde.

Kdysi snívala o tom, jak tu jednou bude paní. Mlynářka. Ta, která sedá v kostele v první lavici, v krajkách, čepec naškrobený.

Dokud jí otec nevysvětlil, kde je její místo a co se od ní čeká.

Kinder, Küche, Kirche.

A jaká lavice v kostele to bude, už záleží výhradně na manželovi.

„Mladá pozvala novýho myslivce na voběd, šak už má taky roky na vdávání,“ hospodyně neomylně vybere z hejna husí tu nejtučnější a podá ji Anděle.

„A von nevypadá, že by mu to vadilo, porád se tu vometá, jak de mladá na humna, už pádí z lesa jako čert. Kytičky jí váže, vočkem mrká. A pěknej mládenec to je, to zas jo. Když ten starej škrťa dá holce aspoň trochu slušný věno, do podzimka je shodí z kazatelny.“

Z husího krku vytryskne proud krve a potřísní Anděle ruce.

„No tak nebul, přece. Tumáš, vysmrkej se. Z něčeho ten voběd uvařit musim.“

Vstala před kuropěním, připravila kamna, nasypala slepicím, podojila krávu, nanosila vodu.

Když mladá vstala, přinesla jí houstičku, hodila peřiny do oken, naštípala dříví, zatopila a postavila na oběd.

Umyla nádobí, zametla, připravila si loktuši a šla na trávu.

Teď si chladí nohy v potoce, snad si nikdo nevšimne, že se zastavila, mlynář hlídá mleče, mladá sedí pod hruškou a malátně odhání mouchy, dělají jako zjednané, přijde bouřka. K něžné šíji se přisaje ovád, mladá vyletí.

„Dovolíte?“

Mysliveček jako malovaný, dotěrný hmyz odhání, kapesníček na ranku tiskne, hlasem z hedvábí konejší.

Anděla si přejede bosou nohou po lýtku. Najednou ji zamrazilo.

Slunce, modré nebe, zlaté obilí. Letní den marnotratně rozhazuje své půvaby do daleka, až tam, kde odbíjí polední zvon. Ospalá neděle.

Jen v mlýně ruch a shon, tady se pracuje svátek nesvátek. Sem ospalost nepatří, jen olověný spánek pro sedřené, ale k němu předaleko.
Stárek a mleči, čeledíni a služky kmitají v rychlém crescendu, secvičený sbor hnaný býčím řevem nemilosrdného mlynáře. Tváře stažené strachy, krok stranou znamená pád.

Ten, který vše pozoruje z přítmí lesa, se usměje, pohlédne na svůj šat a v duchu mávne rukou. Je to klišé, ale ať.

Myslivecký mládenec vykročí k mlýnu.
Cestou si tiše pohvizduje.