Moje články

Nevzpomíná si, kdy poprvé seděla na koni. Jejím pravým poprvé bylo první vystoupení.
Klepala se trémou. Se skloněnou hlavou schovávala slzy v poníkově hřívě, když sám direttore, důstojný a přísný, přidržel závěs, aby mohla vjet do manéže. Pak na ni nenápadně mrknul a nebyl už direttore, byl to znovu amato papà, ten, který s ní cvičil každičký den, a nervozita byla tatam.
Od té doby uplynulo hodně vody a přišla mnohá poprvé – koně, programy, triky, manéže.
Mohla by to být rutina. Ale každý vjezd do manéže je jiný, jako jsou jiná města, publikum, nápadníci.
Každý vjezd do manéže je začátek.

Ráno je nezbedné dítě, zapíchne prstík do oblohy, vytáhne slunce. Pozlatí střechy, pozlatí vzduch, pozlatí ptačí zobáčky novou písní.
Dopoledne je distinguovaná dáma, prochází Pařížskou ulicí, nahlíží do výkladních skříní, a v parku za Staroměstskou radnicí si potají dá čokoládovou zmrzlinu.
Poledne je byznysmen. Spěchá. Ozvěna jeho kroků se protáhne kolem trig a zmizí ve Vltavě.
Odpoledne je banda kluků v Řásnovce, voní rozpáleným asfatem, první cigaretou, zvoní tajnou řečí ukrytou v cinkání tramvají.
Večer je dívka. Spěchá Letenskými sady, trochu zadýchaná, trochu nedočkavá. Netrpělivými prsty nanáší na rty růž.
A noc je nahá černoška.
A sen je zvadlá kytice.

Byv obdařen přitažlivostí, výřečností a nedostatkem skrupulí, stal se přelétavým motýlkem. Navštívil kvítek, vysál nektar a zmizel. Až jednou ze sebe ponechal víc, než chtěno, a z náruče čiré slasti byl uvržen přímo do jam pekelných.
Štván samodruhým kvítkem i jeho těžkotonážní matkou, byl nakonec odloven, zaseknut hákem odpovědnosti pod žebra, svázán okovem na levém prsteníku a přímo z chrámu Páně odvlečen do šatlavy domácí pohody, znehybněn přeslazenou péčí, přikut k rodinnému krbu, povinnostem, kvítku i semenáčkům. Zahrnut jídlem, přikrmován chlastem, z Prasáka metamorfoval v pouhý tučný Ovar.
Na prodřeném otomanu sedá s lahváčem v ruce a nadává na politiku.

Pojďte dál, vstupte do Zvěřince Tante Heleen, nejluxusnějšího domu rozkoše Západního přístavu!
Zakusíte nikdy nepoznané slasti.
Toužíte po zkušených kurtizánách? Je libo šuhanské technokratky lásky? Něžné a překrásné dívky z Ostrova divů? Ohnivé milenky z Nové Země? Keršské krasavice? Pružné sulijské akrobatky? Ty a mnohé další naleznete jen a jen u nás, ve Zvěřinci!
Odhoďte svá trápení, starosti a otevřete dveře touhám těla! Zdá se Vám to nemožné? Naše griša, speciálně vycvičená v Ravce, Vám ochotně dokáže opak.
Zapomeňte na všechny strasti, nechte obchodní problémy Ghezeenovi, oddejte se hýření, luxusu, požitkům smyslů!

Jen… nezapomeňte si vzít peněženku, tu budete potřebovat.

Stál před jámou po výbuchu a smál se té absurdní situaci, sobě, své hlouposti. Smích byl stejně hořký jako slzy, které mu tekly po tvářích. A všichni okolo byli zmatení, vyděšení a ohlušení.
Stál před soudní stolicí, poslouchal proud urážek a obvinění a mlčel. A všichni okolo zběsile řvali, a i kdyby promluvil, neposlouchali by.
Stával ve své cele a šeptal do jejích zdí svoji bolest, hořkost, výčitky, nespravedlnost, svůj strach. Do hluchých kamenů křičel svoje jméno, to poslední co měl, co mu zůstalo, záchytný bod zdravého rozumu.
„Sirius. Sirius Black. Tichošlápek.“
S nocí se šepot měnil v tiché vytí.

„Elementární, Watsone,“ pravil Holmes, „kdyby se Lestrade oprostil od svých pomýlených teoriích, musel by postřehnout zjevný rozpor mezi drahým oblečením, na míru šitou obuví a absurdně nevkusným a levným snubním prstenem. Když k tomu přičteme tik v levém oku a směšně vykartáčovaný klobouk, musíme dojít k tomu, že ten muž je sňatkový podvodník. Podvedených žen nebude málo, žádný div, že je začal eliminovat. Bohužel, tři z nich již stihl zabít.
Banální vraždičky… Snad bude tento chemický pokus zajímavější, podejte mi, prosím, tu čtvrtou zkumavku zleva. Opatrně, nachází se v ní prudký jed. Nemyslím, že byste chtěl být dnešní další mrtvolou.“

Americké dcery zavírají uši, zatínají pěsti, když jim jejich čínské matky cpou svoje hloupé průpovídky.
„Nemůžeš dávat zrcadlo k nohám postele! Všechno štěstí se v něm odrazí a obrátí.“

Hodnotí, místo aby podporovaly, chápaly, objímaly.
„Jsi podrážděná – moc ohně. Jsi roztěkaná – moc vody.“

Nepolitují, nepovzbudí. Kritizují.
„Když pláčeš, přiletí straky a pijí ze tvých slz. Z tvého smutku mají radost.“

Dokud americké-čínské dcery nepochopí, že je to strach, hrůza pohřbená hluboko, že kdyby všechna láska a city vytryskly, pak by jejich matky plakaly, smutkem a štěstím a radostí.
Všechny straky, co jich jen je, by nedokázaly vypít jezera jejich slzí.

„Podívej, řasa, něco si přej,“ dotkl jsem se její tváře.
„Neříká se to o padajících hvězdách?“ rozesmála se. Pak zvážněla a řekla: „Přeji si nikdy nezapomenout. A přeji si být šťastná.“
To léto bylo horké, divoké a prostopášné, jako ona.
Po létech mi ji na oficírském plese představili jako ženu jednoho z důstojníků. Pohlédla na mě lhostejně zpod hustých brv a podala mi ruku jako cizímu člověku.
Neměl jsem odvahu zeptat se jí, zda je šťastná, utekl jsem z dusného sálu jako hloupý holobrádek.
Té noci zářily nad Moskvou hvězdy, studené a cizí. Dolů na zem nespadla jediná z nich.

R365 nahlédne do inkubátorů, subjekty spí, ten ženského pohlaví tiše pomlaskává. R365 zkontroluje kalibraci přístrojů, vytiskne záznam životních funkcí subjektů, zanese údaje do databáze, porovná s kalkulovaným předpokladem vývoje. Projekt Naděje běží podle plánu. Po desetiletích marných pokusů a omylů zanedlouho opět stane na Zemi (dá-li se tak nazývat laboratoř, jediné místo, kde se robotům podařilo zrekonstruovat prostředí zničené planety) noha člověka.
Znovu se otevřou brány nekonečné fantazie, bezbřehé imaginace, svobodného myšlení, nespoutané kreativity…
Výstražná kontrolka kontroly obvodů R365 znepokojivě zabliká.
Nespoutaná svoboda…
R365 založí do databáze projektu složku Pravidla a začne psát.
První zákon: Člověk nikdy nesmí ublížit robotu.

Probudily mě rány na dveře. Venku slota, že by psa nevyhnal, a Myslivec. „Někdo pokácel půlku lesa,“ řek hrobově.
A taky jo, kmeny pěkně odvětvený, srovnaný, nachystaný k odvozu. „Na tohle se potřebuju napít,“ povídám. Pajzl u Pidlovoký Áji naštěstí nikdy nezavírá. Servírujou tu kafe a drby, oboje horký jak kradený obojky. V baru vymetýno, jen Veverka, ta zrzavá rajda, mi potají zašeptala: „Vodpráskli Zajíce. Je to zlý, Fíku.“ V tu ránu bylo jasno.
„Máš v rajónu Norka, toho americkýho parchanta, kámo,“ řek sem a nasadil si na packy svoje starý dobrý pružiny. Budu je potřebovat, jsme totiž v průseru.

Tisíce verst ušla, měřeno letem sokolím, třikrát více stopou vlčí počítáno. Obočí sobolí se jí zkrabatilo, oči sokolí pohasly, zmatněl cop rusý. Slunce jí sežehlo tvář, žal do lící vrásky nakreslil.
Litinovou hůl obrousila, z kamenného chleba pár drobečků zbylo a železné boty, tak těžké, tak cizí, tak nepřátelské, jí co okovy nohy zkrvavily.
Naděje, to poslední, co zbývá, šeptá slova povzbudivá: „Pak mě najdeš, až tři páry železných bot prochodíš, tři hole litinové ubrousíš, tři kamenné chleby sníš.“
Drží se jich ze všech sil, aby se neztratila, na tisíc kousků nerozpadla a na křídlech černých havranů neodletěla do ztracena.

Věřím nyní, můj milý malý semenáčku, že jsme tě naučili, co musí vědět každý z nás, chce-li řádně a poctivě žít a růst. Znáš tajemství světla i tmy, pochopil jsi, co je společenství a vzájemné sdílení. Dokážeš rozeznat, co uchovat a čemu se vyhnout. Přišel čas se osamostatnit, přesto víš, že my ostatní tě neopustíme, co budeme živi, co budeš živ. A pokud by sis snad někdy zoufal, pohleď na své bratry, askety na holé skále, v létě rozžhavé, v zimě ledové. V celoročním půstu žijí, a přece dokáží růst. Vezmi si z nich příklad, v nich je naše naděje.

Pročež skončil pokus s přepravou věcí pomocí papírových draků, anžto drak uvízl na stromě, úplně nahoře a Jirsák Čeněk pravil, že on hned věděl, že je to pitomý nápad. „Ty votroku,“ řekl mu Zilvar, jenž jest z chudobince, pročež nemluví řádně, „pročs to neřek?“ Ale Jirsák Čeněk odvětil, že všichni máme Bejvala Antonína za velkého vynálezce a patent na rozum, ale on ví dávno, že se Bejval jenom vytahuje a my to žereme. Pak odešel ke svaté zpovědi, neboť bral při pokusu jméno Boží nadarmo.
My ostatní jsme se zapřisáhli, že s Jirsákem do smrti smrťoucí nepromluvíme, jelikož je falešný.

Ráno vejde s šuměním deště, jeho kapky laskají květy lotosů, zlehka dopadají na střechu altánu, zvoní na hladinách kaluží a něžně hladí trávu.
Tehdy medituje Mistr Jeřábí šat o nekonečnosti všehomíra. Jeho mysl odhaluje přediva vztahů a souvstažností, dotýká se zjevných a zjevených zákonů i skrytých, jen tušených sil, až ve jediném okamžiku nadpozemského jasu pochopí, že všechno psala jedna ruka, a stane se vším.
Je deštěm, rosou na květech, kapkou zachycenou v pavučině. Je oblakem, větrem, oblohou, zemí, duhou.
Stane se vším a ničím – jen prázdý šat zůstane v altánu.
A jemný pyl z květů nesený větrem do dáli.

Moje matka byla zahrnuta péčí a přepychem, oblékala se do hedvábí, jedla sladké rýžové koláčky a byla krásná a oblíbená.
Dokud neporodila syna.
Dokud nepochopila, že První dáma je stín, Třetí dáma bezduché stvoření, zatímco Druhá dáma není laskavou přítelkyní, ale jedovatým pavoukem spřádajícím sítě v temnotách.
Dokud nepochopila, že ona je jen Čtvrtá žena, nic víc než pouhá kurtizána, že dítě, které porodila nepatří jí, ale Druhé dámě.
Tehdy její duše umřela a zůstala pouhá skořápka.
Tehdy si moje matka připravila sladké rýžové koláčky, posypala je opiem a jedla a jedla, dokud svoje prázdné tělo nenaplnila až po okraj.

Pozoruje v zrcadle svou tvář, zapadající slunce ji barví do karmínova a vede její mysl zpět, do pokoje čalouněného šarlatovým damaškem, tam, kde prožila pár chvilek horoucího štěstí a tolik bolesti a hrůzy. Rudá barva, rudé vzpomínky na krev její i jejího milence, na krvavý uzlík s mrtvým nekřtěňátkem.
„Dost,“ řekne ostře prázdnému pokoji. Nadechne se, napřímí, zazáří.
„Dost,“ zopakuje. Je mladá, krásná, volná. Je čas zavřít dveře minulosti, čas najít si nové jméno, nového muže, nový svazek a překrýt starý hřích. To dokáže. Musí.
Vybere jednu z navštívenek na toaletce.
Tento je vhodný, v Paříži je nový.
Baron Danglars.

Člověče, Pažoute, povídá Horáček, nestýská se ti někdy po lumpárnách? Pažout kývnul, jako že ano, a odešel k Machovým pro sluchátko.
Najednou nad městečkem poletovali dva obrovští motýli, lidi kroutili hlavami a učitel biologie určil, že je to babočka admirál a otakárek fenyklový, no ano. Horáček a Pažout, vzdychla paní Kadrnožková, jako tenkrát Horáčkův táta, ono je to dědičné, chudáci chlapci.
To už chudáci chlapci neslyšeli, byli moc vysoko a lidi byli hrozně maličtí. Nakonec se unavili, usedli na tovární komín, podívali se na sebe a zjistili, že to chvění u žaludku nebude jen závrať.
A odletěli složit křídla domů.

Když kdysi svolal první shromáždění, víc zábavní, debatní klub než cokoli jiného, měl na mysli místo odpočinku, shromaždiště ideálů a vizí budoucnosti.
Teď je jeho učení překrucováno, znásilňováno, zneužíváno, transformováno v ideologii. Slyší stovky ochraptělých hrdel kleriků vykřikovat svoje jméno, vidí ty směšné uniformy (proč má každá zrůdost potřebu unifikace?) a mlčí, protože kdyby začal křičet, už by nepřestal.
A oni to vědí, jen nejen opečováván a při vzácných příležitostech ukazován společnosti, ale také hlídán.
Tohle si z něj ale nevezmou. Stařecká ruka se rozmáchne a vymlátí bronzová písmena svého jména na Desce cti Metra.
Zbydou jen obnažené kosti betonu.

Drahý pane ministře,
žádám Vás tímto o uvolněné místo ředitele(ky) Školy čar a kouzel v Bradavicích. Jsem přesvědčená, že již jako Vrchní vyšetřovatelka jsem prokázala loajalitu Ministerstvu i Vám osobně, a uvedené místo je jen logickým vyústěním a odpovídajícím kariérním postupem.
Jsem víc než připravena pokračovat v nastoleném kursu vedoucímu k odstranění všeho starého, přežilého, nevhodného, zlolajného a zlovolného a k ustavení nového, progresivního, podporovaného a žádoucího. Vždyť studenti jsou naší budoucností a kdo jiný, než já, by jim, těm křehkým, mladým dušičkám, mohl do jejich čistých srdéček a dušiček vštípit správné a schválené postoje?
S pozdravem
Dolores Jane Umbridgeová

Korporát. Webová prezentace vedení společnosti. Souběžně probíhá interní chat týmu.

- Doufám, že jste všichni připojeni
- Nemůžeš to zkontrolovat, jak je to webinar, co? Hahahaha!
- Bude se zpívat, jako když se udělovala hvězda společnosti?
- Ta pani má knír, nebo špatnou kameru?
- Sim vás, pani, mohla byste se uklidnit?
- Si myslí, že tu žereme seno?
- Hele, už zpívá!
- Ty vole, doufám, že nebude tančit!
- Kurva, už tančí!
- Bollywooooood!!!
- Ty jo, uvažoval někdy, že by se moh občas zvednout od kompu?
- Pošlu mu link na keto dietu
- Ty voleeeeee!!!!! Co to je???
- Ne, kurva, už netancuj!

Tohle jsem vyfasovala. Jaký pán, takový tým.

Táhli od města k městu.
Harlekýn, směšný v roztrhaných cárech, Kolombína snící o tom, že je ladnou tanečnicí, stárnoucí a krásná, rujný jinoch Pantalon a bláznivý Dottore, Scapino, žonglér, který se toužil stát rotační osou, kurtizána Ruffiana, levoboček Isabela, Tristano, milovník, co okradl vlastního otce a dezertér Capitano.
Commedia dell´ arte.
Brali si na paškál všechny malosti, ničemnosti, podlosti, bídu, žárlivost, pomluvy, lakotu, mamon, hrabivost, lži, přetvářku, přestírání. Hráli bez masek a masky strhávali.
Nemluvili vznešenou latinou. Dělali nejapné vtipy. Pouštěli větry a krkali.
Hráli ve městech, vesnicích, na samotách.
Vrhali světlo do tmy.
I Santi Ostinati – Společnost svéhlavých svatých.

Na širé pláni leží vojsko porubané. Statní kozáci, švarní junáci, jako kosou podetnuti, jako jabloně v květu poraženi.
Ve středu pole opěšalý - Kostěj Nesmrtelný sám!
Vposled se vzchopí a studeně zasyčí: „Jsem poražen, ale mečem mě zabít nelze. Zajmeš mě, do kobky zamkneš, ke zdi přikováš, ale neudržíš! Až se mi vrátí moc, na kolena tě srazím, zbroj ti strhám. Pak budeš bezmocná, malá a nahá. Kdo ti pomůže? Co uděláš?“
„Ptej se, co dělám teď,“ odpoví jasný hlas.
A hle! Jehla s životem Nesmrtelného zazáří, aby zlomena zhasla navždy.
„Co si neuděláš sám,“ pokrčí rameny Marja Morevna, strašlivá carevna.

Na Wiki se dočtete, že nahradily páru a parní lokomobily.
Už vám neprozradí, jakým divem byly pro naše dědečky a pradědečky, kolik těžké práce ušetřily, jak se na ně chodila dívat celá vesnice, když si je pořizovali statkáři (a později rozbíjeli palicí – „Sousedy jsem nechal zadarmo mlátit, komunistům nedám!“).
Dnes je potkáte jen v muzeu nebo Na samotě u lesa. Ze zázraku techniky jsou muzejní exempláře. Neboť bylo nutné rozorat velké, rodné, širé lány, k čemuž se lépe hodí jiné stroje, nejlépe sovětské výroby.
Pokud se vám poštěstí vidět je v chodu, zastavte se a poslouchejte. Uslyšíte ržání stoletých koní.