Historie

Okolí Rotterdamu dvakrát neprospívá kožené obuvi, ani dnes, ani ve 13. století. Noha člověčí však bosky nerada chodí podmáčenou půdou, a tak se bylo poohlédnout po materiálu, co vlhkost vydrží a nebude stát půlku polnosti.
Tisové dřevo posloužilo zručným řezbářům a vznikly jednoduché boty, co nohy dobře chránily. Dřeváky. Hladké do práce, zdobené do kostela.
Pracovní verze dřevěných bot měla tvary rozličné: s dlouhou špičkou pro chovatele dobytka, aby mohli popohánět, kulaté pro rybáře, zvýšené pro žence, plácaté pro zahradníky.
Dnes už dřeváky vyrábějí stroje, lidská ruka je maximálně ozdobí, ale tvar a materiál nezměnil se od středověku ani trochu.

Srdce je věcí jedinečnou, ale když něco miluješ, občas toho chceš mít víc. Je známo, že na světě jsou celé tři sochy Svobody a nejméně dvě Eiffelovy věže. Teď však půjde o budovu ministerstva průmyslu a obchodu v Praze nad náplavkou Na Františku. Ta je totiž inspirací pro její neformální kopii, která byla postavena v roce 1915 v Hirošimě. Třicet let poté nad ní vybuchla jaderná puma „Little boy“, která celé město srovnala se zemí. Budova tehdejšího Hirošimského prefekturního paláce pro podporu průmyslu byla jedinou, která výbuch přežila a dnes je památníkem míru v Hirošimě. Kvalita stavby je přímo bomba!

Kyjev. Gymnázium. A rok. 1918. Chybí. Jedna třída. A dlažba před budovou. Je rudá. Proč. Nikdo neví. To jenom přišla. Rudá. Armáda. A celou třídu vyvedli ven. Bolševici. A všechny ty chlapce. Bylo jim sedmnáct. Snad osmnáct. Postříleli. Jeden. Gleb Sergejevič Žekulin. Druzí. Dnes už. Bezejmenní. Co na tom. Záleží. Byla přece. Válka. A vedlejší oběti. Její součást. Tak proč se. Ptát. Křičet. Po jménech. Po srdcích. Není. Ani jedno. Na co srdce. Stačí játra. Na dobré zažití. Vodky. Před spaním. Umlčet. Rozsekané. Myšlenky. Duše. Mrtvoly.
A přitom.
Mít tak.
Srdce.
Dvě.
To jedno.
Pro krev.
To druhé.
Pro cit.

"Nemůžeš mě opustit!" Zoufalý výkřik se zlomil ve vzlyk.
"A proč bych nemohl?" zeptal se Alkibiadés svého teď už bývalého milence klečícího na kolenou.
"Copak neznáš ten příběh, že když byli lidé dávno stvořeni, měli dvě tváře, čtyři nohy a čtyři ruce? Prostě všechno dvakrát, Že byli dokonale šťastni, dokud je žárliví bohové nerozdělili? Od tehdy si hledáme svou spřízněnou duši."
"Prosím tě vstaň, neponižuj se tu. Nejsem bůh, rozhodně ne žárlivý." Alkibiadés si povzdechl. "Ty se snažíš říct, že já jsem ta tvoje druhá půlka."
"Ano," ozvalo se nadějně.
"Jenže jestli ty jsi měl čtyři nohy, já byl stonožka."

Jarní den. Kapela jede na koncert, dělá zrovna předkapelu skupině mnohem známější. Za volantem prvního ze dvou aut sedí Martin. Zdá se mu, že řízení jejich auto táhne mimo žádoucí směr. Bohužel je to realita, na potvoru zrovna v úseku dálnice, kde nejsou středová svodidla.
Vozidlo se dostává do protisměru a sráží se s autem protijedoucím. Po této srážce do nich naráží další vůz, což je již fatální. Martinova poslední slova údajně měla být, že je (či jsou) v prdeli. Nemýlil se, spolu s hlavním zpěvákem kapely nevyváznou z této nehody živí. Takto krutě skončila jedna docela nadějná rocková kapela.

Leonardo cítil, že ruka, jindy tak ve všem jistá, trochu se mu chvěje. Třímal ostrý skalpel a hleděl na tělo, vyprahlou skořepinku bez duše. Bez života bylo druhý den a v márnici nechal pět zlatých florinů, aby se nikdo neptal.
Nadechl se a provedl první, nejtěžší řez. Fascinovaně se probíral člověčím nitrem. Ta precisnost uspořádání nemohla pocházet než z rukou Stvořitele. Všechno důležité na člověku i v něm našel dvakrát. Dvé ledvin, dvé plic... jak to, že srdce, kde duše dlí, je v člověku pouze jednou?
Prořízl srdeční svalovinu.
Tak přece, usmál se a načrtl do poznámek dvě srdeční komory.

William McMaster Murdoch usrkl kávy z porcelánového šálku. Půlnoc se blížila, ale jeho služba začala před chvílí a musel být pozorný.
Nešťastných náhod si s kolizemi a požáry si vybrali už dost, ale ani čert teď nespí.
"Rychlost?" zeptal se.
"Dvacet dva uzlů."
V pořádku, rychlost a hlavně komfort, to jsme my. Je jasná noc, velké ledovce bude dobře vidět, s malými si irská ocel poradí.
Podporučík Moody zvedl telefon, potvrdil příjem a poděkoval. Pak oslovil Murdocha.
"Pane? Hlídka hlásí velký ledovec přímo před námi."
Murdoch neváhal a vydal rozkaz.
O několik chvil později se ozval sedm vteřin dlouhý zvuk.

Nejhorší není tma nebo to, kolik nás tady už je. Nejhorší tu je nuda.
Někteří z nás tak vyprávějí historky. O holkách, o Vánocích, o rodičích. Někteří brečí. A třeba tady Kenneth dělá vtípky. Prý:
"Víš jak by se mělo Gacyho stavebnictví říkat? Úsek častejch nehod!"
Kenneth ví, že to není vtipné, ale i tak to zopakuje pokaždé, když se otevře poklop a my potichu mezi sebe přivítáme dalšího. Mačkáme se jak sardinky; už dávno došlo místo.
Úsek hodně častejch nehod.
Děláme vtipy, vykládáme historky. A hlavně čekáme. Skončí to někdy? Kdo ví. My jsme mrtví, a času máme dost.

Jižně od Parmy se podél cesty po obou stranách do daleka táhnou dlouhé hřebeny. Parmské vršky.
Zde se mimochodem udí proslulá šunka.
Nás však zajímá veliký hrad s věží na každé straně a opevněným předhradím. Torrechiara.
Uvnitř se ukrývá poklad. Vymalované sály, jeden krásnější než druhý. Hojnost ovoce, ptáci, mytologické postavy, válečníci, symboly místních rodů. Nespočet detailů, ornamentů.
Jen Zlatá komnata nahoře však pamatuje zakladatele, hraběte ze San Secondo.
Nechal tu vypodobnit své zakázané štěstí s ženou provdanou původně za jiného.
Vidíme ji na stropě ve čtyřech scénách jako poutnici. Chodí od jednoho hradu k druhému, aby nalezla opravdovou lásku.

Juan Pablo si promnul oči. Civěl do obrazovky tak dlouho, že mu v každém oku ruplo několik žilek a vypadal jak angorák.

Psaní mu šlo pěkně od ruky, ale tady se zasek. Najednou měl pocit, že diplomku nedokončí. Neskutečně ho to sralo.

Ruská revoluce pro něj byla zajímavou, ale jaksi zvláštně vzdálenou turbulencí světových dějin. Chápal, jak proběhla. Chápal, jaké měla dopady. Co ale, merde, nechápal, byl ten vlak. Jak mohla skupina nějakých středoevropských zběhů, kteří nebyli ani vojáci, obsadit celou Sibiř?

Bitva u Lipjag...?! Ne, musí to vynechat. Nechá to do další kapitoly...?

Juan Pablo začal googlit nabídky práce.