Historie

Právník se díval na rozklepanou mladou ženu, jejíž pohled těkal ze strany na stranu.
"Gladys," oslovil jí a ona sebou cukla.
"Musíte ty papíry podepsat, jinak malá Norma znovu skončí v sirotčinci."
Gladys Bakerová se rozplakala a mumlala něco o tom, že holčičku nedá.
"A její otec? Myslím skutečný otec. Pan," zahleděl se do papírů "Morteson otcovství odmítá, prý vás poznal, už když jste byla těhotná. Nemůžeme k němu malou Normu umístit, i když má jeho příjmení. No tak, Gladys. Jeden podpis," tlačil na ni a ťukal perem do papíru.
Gladys se zhroutila. Na znásilnění ve střižně už myslet nechtěla.

"To by mohla být zábava," řekla Elizabeth s nadějí v hlase.
Její manžel Horace se podíval na plakát nade dveřmi. Velká ukázka účinků získaných vdechováním kysličníku dusného, neboli rajského plynu stálo tam barevnými písmeny.
"Nebo to bude aspoň poučné." Horace pokrčil rameny a posadili se.
Na pódiu se zakrátko začaly dít věci. Zaměstnanci městské lékárny vdechovali z prasečího měchýře a pak se začali hystericky smát a poskakovat.
"Zešíleli?" zeptala se Elizabeth.
"Netuším."
Po několika minutách byl Horace připraven odejít.
Prásk!
Zrzavý mladík na jevišti se praštil o roh stolu do holeně.
Horace zasyčel, úplně cítil tu bolest.
Ale byl jediný.

Práce v dolech byla většinou těžká, nebezpečná a málo placená. Lidé pracující v takových místech by měli být zbaveni veškerých sentimentů. Nejdůležitější bylo se vrátit z dolu naživu a vcelku. Například k detekci oxidu uhelnatého se používal kanárek. Jakmile kanárek ztratil vědomí, lidé důl opustili, jelikož se v něm hromadil nebezpečný plyn. Toto mělo znamenat koupi nového kanárka. Kanárci nebyli drazí a utilitárním chováním by bylo ho obětovat. Nicméně i tito lidé měli duši. A třebaže je to stálo hodně zdrojů, vyrobili resuscitační záchranný skafandr pro kanárka. Ten měl plynovou bombu s čistým vzduchem, aby se kanárek vrátil k vědomí.

Objel víc léčeben pro duševně nemocné pacienty, než si kdokoliv z nás umí představit. Neštítil se jich, pozoroval jejich chování, hovořil s nimi vždy laskavě a pilně psal. Hledal, kde se bere lidská duše a proč někdy tak zoufale opustí tělo dávno před smrtí.
Prozkoumal tisíce případů a byl přesvědčený o tom, že našel vzorec. Kolektivní, kmenové vědomí člověka, které se propisuje do duše. Archetypy, které nás utvářely jako druh, jenom upadly v zapomnění. Lidské nevědomí, které se vynořuje ze snů a obav, opouštíme každé ráno a stáváme se člověkem. Ale někdy se bohužel lidská duše vytratí během noci natrvalo.

Dvě sestry, Rychlá jako šíp a Sladká jako med, napájené sněhem arménských hor, tekly odjakživa vedle sebe, tak blízko, a přece nikdy na dotek. Dvě sestry, jejichž laskavém náručí vznikl celý svět. Snad dokonce ukrývaly mezi sebou Eden. Dvě sestry, zdroj veškerého života v nehostinném světě.
Rychlou sestru spoutali lidé už pradávno. Do cesty jí kladli překážky, aby nespěchala ke svému cíli. Sladkou zase rozervali na kousky, odváděli od ní žilku po žilce její životarádnou vodu.
Kdysi se do moře vlévaly bez doteku. Jak voda dochází, setkávají se dvě říční sestry v objetí. Každý rok o trochu blíže k horám.

Hrabě zachmuřeně hleděl na ten list. Další obžaloba, a dosti závažná obvinění.
Začalo to strkanicemi se sousedy, kterým vadil i bohulibý záměr založit kapli! Spor se vyhrotil, obrátili proti němu vše, co lze. Pochybná a zakázaná literatura, rouhačské sochy a malby, podezřelá společnost! Jistě, on si na bohaté vinici myšlenek vybírá plody podle svého, nehledě na to, z jaké půdy vyrůstají. A vyhledává i něco peprnější chuti. Satiry, která ovšem poslední dobou míří hlavně na ně.
Teď mu tedy nápoj zhořkl.
Potrefené husy kejhají, vyhledávají služby ničemného Herkommanna, zaštiťují se pravou vírou. Budiž! Však on jim tenhle pohár náležitě osladí!

Edwin Aldrin, řečený Buzz, a Neil Armstrong seděli blízko proti sobě v těsném prostoru přistávacího modulu.
Orel přistál už před hodinou a tlukoucí srdce obou astronautů se nakonec uklidnila. Teď zbývalo jen počkat na jejich vycházku.
Armstrong si všiml, že jeho kolega vytahuje ze zavazadla malou lahev vína.
"Jak se ti to povedlo?" zeptal se nevěřícně. Taky bych si dal, pomyslel si. Tak dlouho nepil...
Pak Aldrin vytáhl hostii a Armstrongovo nadšení opadlo. Nic ale neřekl, do některých věcí se člověk nemá plést.
Aldrin se naklonil k mikrofonu. "Chtěl bych požádat o několik minut ticha," oznámil na 377 349 kilometrů daleko.

Víte jaký stadion je největší na světě? Dnes je to kriketový stadion v Indii, kam se najednou vejde 132 tisíc lidí, což je víc, než je obyvatel Liberce.
Před dvěma tisíci lety ale starověcí Římané mohli navštěvovat stadion ještě větší, Circus Maximus (čti Cirkus Maximus).
Sem se vešlo přes 150 tisíc lidí a pravidelně se tu pořádala různá utkání, z nichž nejoblíbenější nebyly gladiátorské zápasy, ale závody spřežení.
Vozy tažené čtyřmi koni se řítily plnou rychlostí před diváky, kteří fandili, sázeli se a kupovali suvenýry. Úspěšní závodníci byli slavní a bohatí, ti neúspěšní bohužel skončili mrtví.
Aspoň to se změnilo.

Jak to bylo s tím slavným burgundským vínem, jehož sazenice přivezl k nám Otec vlasti? Dobrovolně přiznávají všichni, že nevědí zhola nic. Sto let o vínu jako by se nepsalo, žádné návody, účty, celní prohlášení. Jen hradní sklepmistr existoval, to víme jistě. O pěstování ani slovíčko.
Vinice přitom táhly se českou zemí, kam jen oko pohlédlo. Od Prahy k Litoměřicím, od Brna až k Olomouci. Co sklízely na nich pracovité ruce? Bylo skutečně trpké, jak Neruda ve své básni píše? A bylo vůbec červené?
O sto let později jakýsi Brňan vypěstoval muškatel. Ale to jsme pořád tam, kde jsme byli.

Gaius Servilius Casca stál vysoko v zadní řadě Pompeiova divadla, aby měl přehled. Místnost se plnila tógami s fialovými pruhy. Na hlavního účastníka ale všichni čekali. Někteří víc než jiní.
Servilius hledal své dnešní spojence, viděl svého bratra a skoro dvacet dalších. Přišli všichni.
Servilius stiskl dýku, aby se přesvědčil, že tam stále je, ukrytá a ostrá.
Do divadla právě vstoupil Iulius Caesar v doprovodu několika strážců nastrčených jako jeho pomocníci.
Spiklenci jednoho po druhém zadrželi, až Caesar zůstal pod Pompeiovou sochou sám. Příležitost.
Serviliův bratr vykřikl a vyrazil s nožem proti diktátorovu krku.
Gaius seběhl s obnaženým nožem dolů.