Historie

Bylo nebylo, v období zvaném Heian se po Japonsku procházela liščí bohyně. Byla ukrytá pod slupkou krásné ženy, co říkala si Kuzunoha, a hledala nejmoudřejšího muže, který v Japonsku žil.
I nalezla liška sobě rovného, mudrce Abe no Jasunu, a narodil se jim velice speciální syn. Dostal jméno Seimei, ale nikdo mu nikdy neříkal než Ónmjódži, protože nadán byl schopností vidět budoucnost, léčil rukama a bylo téměř nemožné ho zranit.
Seimei se stal ochráncem japonských císařů, staral se o jejich blaho i o blaho celého Japonska.
Traduje se, že dožil se dlouhých sto dvacet osm let a pak se rozplynul.

Standa si připadal trochu jako otloukánek. Hrát si s Kačenkou, Pepou a Béďou nikdy nebyl dobrý nápad, protože do něj šťouchali ze všech stran a pořád z něj něco obírali. Smáli se, že nemá žádné kamarády, a tudíž si můžou dělat, co je jim libo. Zatím přišel o rukavice, boty a čepici. Neměl komu žalovat, protože on sám se tak trochu rozpadal.
Když se do hry místo Pepy zapojil Fanda, vypadalo to mile. Dokonce to vypadalo, že se ke hře zapojí Gustík a síly se vyrovnají.
Pak ho ale praštili přes čumák a roztrhali ho na kousky. Chudák malý Standa.

„Dnešní téma je docela hezké.“ Je deset večer, jsem unavená a na rameni mi sedí krysa, ale u Adelaidy se probudil nezdolný pedagogický optimismus. Žádné odkládání psaní na neděli! „Dává vám příležitost představit její politickou činnost.“
„Vrána vráně oči nevyklove, radši si spolu sednou a založí partaj. Ačkoli zrovna tihle krkavcovití nebyli žádní krkouni. Sesedli se v roce 1905 a chtěli postupnou demokratizaci impéria. Ve volbách 1917 získali bratru pět procent a hned v prosinci téhož roku je zakázali. Byli moc napravo, moc liberální, moc demokratičtí. Členkou jejich hejna byla i Adelaida Vladimirovna Žekulina, toliko váš předobraz. Jste spokojena?“
„Naprosto!“

Všeho se vzdal, všechny svazky přetrhal, zůstal sám.
A jeho hlas zněl jako na poušti, nikdo nevěnoval pozornost bláznovi.
Pak tedy, když nenaslouchají lidé, půjde do pustiny ke svým rovným. K polnímu ptactvu, k vranám.
Odešel. A najednou chodili za ním. Naslouchali.
Další ho následovali. Procházeli spolu pustou, líbeznou Umbrií, nocovali ve slujích, nuzní jako to ptactvo.
Když následníků přibývalo, vyvstaly pochybnosti.
Nemohou mít důstojnější přístřeší? Něco pro osobní potřebu? Alespoň nějaké obutí?
Odpovídal vždycky: NE!
Po jeho smrti dospěli k dohodě. Ideál nelze následovat ve všem.
Tedy přístřeší, obutí, nejnutnější věci.
Až časem vyvstaly spory, nakolik se ideálu odcizili…

Na chodbách novoměstského reálného gymnázia bylo rušno. Ale bylo to rušno velmi spořádané a vyspělé. Až z toho bylo jednomu úzko.
Spousta lidí tu naštěstí byla poprvé a úplně nevědělia, kudy kam.
I Honza se musel zeptat jednoho až příliš sucharského profesora.
Do třídy vešel (podle maminky) pravou nohou.
Jeho nová třída byla napůl obsazena, ale zadní lavice u okna byla volná, což ho potěšilo. Tohle teď bude jeho lavice.
Posadil se a začal si zvykat na výhled.
"Je tu volno?"
Příchozí chlapec byl hubenější a vyšší, ale ne o moc. To půjde.
"Jasně, je. Já jsem Honza."
"Já Jirka."

Bílá labuť přisedl k Půl žluté tváři a podal mu kávu. Byla to dobrá káva.
Divili se, proč trávím večer u ohně zvědů.
"Protože nemůžu vystát to chvástání," vysvětlil jsem a ukázal k hloučku důstojníků.
Zvědové se smáli, když jim to Mitch Boyer přeložil, protože chvástání je i oblíbená indiánská kratochvíle. Jenomže oni se ješitně nevychloubají jako my. Vypráví fantastické historky.
Nevím, kdo přišel s tím, že nenávidíme rudochy. Já si pohrdání nechávám pro ty zatracené Iry a Němce. Póníové jsou mí přátelé. A tyhle Vrány... To oni pořád mluví o tom, jak porazíme jejich odvěké nepřátele Siouxe a Šejeny.

Brodí se kalnou vodou a místo stop zanechává na hladině drobné víry. Bahno při každém kroku tiše mlaskne: mlask, mlask. Nebe je těhotné deštěm a blížící se kanonádou.

Boty ztěžkly velrybím tukem, ale je to k ničemu, voda vzlíná podél dratví dírkami po šídle a spolu s ní prosakují drobné částečky zákopů, zadírají se do kůže, zadírají se do duše, drhnou a dřou, propalují si cestu ze zčernalých nohou až k srdci. Grabenfuss, řekl doktor, drž se v suchu.

Zapálí si cigaretu: ani ten tabák nechce pořádně hořet. Jediné, co je tu suché, je humor a i ten už dochází.

Za časů císaře Diokleciána neměli jinověrci na růžích ustláno.
Ve Valencii byla celá křesťanská kongregace předvedena v řetězech. Biskup i jeho ovečky šli rovnou na porážku. Přesto jeden z nich, Vincenc, co byl u biskupa jáhnem, počal svoje lidi slovem bránit. Soudce byl tak dojat, že propustil věřící a nechal mučit jenom biskupa a jeho jáhna.
Vincenc byl přibit na kříž a ponechán dravcům napospas. Jenomže dvě vrány sedly si k němu a hlídaly jeho tělo. Nakonec nezbylo, než jej hodit do vody.
O pár dní později připlula loďka s jeho tělem do Lisabonu. Věrné vrány doprovodily ho až tam.

Tomáš odjakživa nesnášel čekání. Den má vteřin jen 86 400 a on jich teď kdovíkolik tisíc pokorně strávil v předpokoji.
Celou svou duševní silou se držel, aby si nepodupával novými botami.
Tohle jednání se musí povést. A kvůli tomu byl ochotný spolknout svou netrpělivost.
Za jak dlouho se vyrobí padesát tisíc vysokých kožených bot, když jste dosud vyráběli jen pláťáky? Co když selžou?
Neselžou. Tady jde o celou firmu, tady jde o tisíce životů.
Radši ať moji lidé boty šijí, než aby v nich umírali.
S těžkým srdcem v hrudi a těžkou obálkou v kapse saka zaklepal Tomáš Baťa na dveře.

Přemýšlel, jestli by si boty otřel do koberce, kdyby tu koberec byl. Jediné, co zbylo z uniformy, byla blůza. Pracovní kalhoty měl zastrčené v zaprášených šněrovacích botách. Prý ať si nedělá starosti, protože pokud se může přezout, je jediný v Tennessee. Uklidnilo ho, až když uviděl ústrojovou nekázeň velitele.
"Mám pro vás úkol," začal Grant bez vytáček. "Dáte dohromady výzvědnou službu."
"Zaplatí tentokrát Unie?"
"Dodgi, vážně, řekni mi, proč tak dobrý voják myslí hlavně na peníze."
"Nejsem voják, pane, jsem inženýr. Válka je jen nová technická výzva. A aspoň nemám kdy myslet na to, že po mě zase požadujete nemožné."