Historie

Poušť naplňovala všechna očekávaná klišé - horko, bodavé slunce, písek, co vleze všude. Zatímco řadoví vojáci měli jen pár nádechů od kolapsu, velitel Montgomery štval svoje jednotky vpřed. Chtěl získat Rommelův skalp, a tak hnal k El Alamein.
Sám dokonale upravený, v černém baretu, vyhlížel směrem k pevnosti, z níž chtěl vylákat Lišku pouště. Série klamných útoků donutila Němce k protiofensivě.
Linie dlouhá 38 mil a na ní všechno, co jelo a umělo střílet.
Monty vítězí, ale jeho radost není úplná.
"Rommel a zbytky Panzerarmee jsou pryč," hlásili generálovi.
Monty mrštil baretem do písku. Po Rommelovi nezbyla ani guma od trenek.

Odkaz na fotoromán
Fakt doufám, že bude fungovat.
Děkuji Filianě za pomoc, rady a modeling.

Nevíte, co to je?
Já taky ne...

Stála na kopci. Jako tolik ostatních.
Mladá dívka, pro kterou vzdělání představovalo výzvu, od chvíle kdy jí spolužák způsobil otřes mozku kamenem do obličeje.
Teď už na tom *konečně* mohlo přestat záležet.
Jejich vlak do nebe, vypravený před 2300 lety, měl konečně zastavit ve stanici Země.
Jenže nepřijel.
Zklamání bylo pro většinu z nich příliš velké.
Ona ale spolu se čtyřmi dalšími pokorně pokleká - a v tu chvíli je jí dopřáno vidět.
Karavana věrných poutníků stoupá úzkou cestou přes propast překlenutou křížem k výšinám.
Jejich oči jsou nehnutě upřeny na zářícího Spasitele, který je očekává před branami Nového Jeruzaléma.
Maranatha.

Charles byl nadšený. Teď, když se mu konečně podařilo to, co dokázali ti Francouzi - umět vrátit dovezenou ztvrdlou kaučukovou šťávu z Brazílie zpátky do čerstvého stavu, už nic nebránilo realizaci.

Lidé budou mít šaty, které se nikdy nenamočí.

Postup byl jednoduchý: stačilo na sebe vrstvit látku a tu změkčenou šťávu. Průmyslovou výrobu rozeběhl rychle, a výsledky byly téměř perfektní...

Dokud nenastala zima.

Hromada rozzlobených dopisů, posměšné články v novinách, protože jeho kabáty ztuhly tak, že se nedaly nosit.

A mělo být hůř. Za několik měsíců nastal opačný problém: šle důstojníků britského expedičního sboru v adenské poušti se roztekly na kaši.

Je čas. Ručičky hodin se na chvíli přimknou k sobě v objetí jako navrátilci z cest.
Pořád je ticho - ale kdo kdy slyšel o vlaku, který by přijel včas?

Minuta. Patnáct. Třicet. Přeleští si brýle třesoucí se rukou.
Závan větru zavře složku vedle něj.

*

Únavu už necítí a bolest odeznívá, hodiny se zastaví, dívá se na ně a počítá, jak dlouho si ještě může dovolit doufat - a pak ho konečně uslyší. Otočí se a úlevou se rozesměje.
Poznává všechny tváře v oknech a opakuje si jejich jména.

Poslední vlak konečně přijel domů.
Nicholas Winton se rozběhne a nastoupí do něj.

Zahoukal vlak. Nemohl jsem se dočkat. Konečně se vyhrabu z týhle díry, ze který mám jen mrazení v zádech. V zádech ohnutých jako záda všech zatracenejch Irů, co pracují na trati.
Všichni myslíme jen na to, až položíme poslední úsek a vrátíme se.
A až se máma zeptá: "Kdes nechal bratříčky?"
Řeknu: "Nehoda."
Možná seberu odvahu a odpovím: "Cholera..."
Nemusí vědět, že to byla kulka do hlavy.
Ani slovo o hrobě nahoře za zatáčkou.
Vlak znovu zahoukal. Pochopil jsem, že do něj nenastoupím.
Derry už není doma. Doma je tady, kde stromy zapouštějí kořeny mezi popel a prach mých mrtvých.

Otřel si čelo do rukávu. Bylo dokonáno, ale jeho práce vlastně teprve začala.
Vyšel z koupelny a opatrně otevřel dveře na chodbu. Tma.
Stejně si vyhrnul rukávy, aby krev nebyla vidět, a sešel do sklepa pro nářadí.
Když bylo opravdu po všem, koupelnová rohož byla nacucaná krví. Čvachtala. Bude ji muset spálit.
Otevřel kufr a vložil do něj jednu nohu. Nešla mu ohnout, nařízl ji tedy v kolenou. Druhou řízl rovnou. Položil do kufru hlavu. Druhý kufr naplnil snadno, vešla se.
Pečlivě se vykoupal a naložil svou zásilku na vozík.
Vyrazil noční Prahou směrem k nádraží. Pojede domů, na Slovensko.

Letadlo rolovalo po pojezdové dráze k hangáru, kde pilot měkce zabrzdil, vypnul motor a vystoupil ze stroje.

V ústrety mu mířil vedoucí mechanik.

"Dobré odpoledne, Jamesi," pozdravil pilot.

"Dobré odpoledne, Worby." odvětil technik. Pak si nervózně olízl rty a dodal. "Tedy, musím říct, že to bylo ukázkově hladké přistání."

"Děkuji. Ale mohl by jsi se na letadlo trochu podívat? Myslím, že jsem cestou nějakou schytal do kožichu."

Mechanik přistoupil ke stroji a zhrozil se.

"Worby, tady v křídle jsou tři na pěst velké díry. A tady v ocase jich je šest. Vždyť..., celá hydraulika je kaput. To už nikdy nepoletí!"

Není radno se znelíbit mladšímu královu synovi.
Tím spíš, když má naprosto oddaného, nesmírně silného přítele.
Baron z Jarnacu měl jediné štěstí. Hrozícímu souboji s obávaným silákem zabránila jeho švagrová, králova životní láska.
Jenomže smrt vzala nejprve princova staršího bratra, potom i krále. Švagrová musela opustit dvůr. A náhlý dědic trůnu toužil po odplatě.
Souboji už nebylo možné zabránit. Pro barona znamenal téměř jistou smrt.
Alespoň si najal šikovného instruktora, aby se něčemu přiučil.
Nastala osudová chvíle. Jarnac protivníka zcela zaskočil, nečekaným výpadem ho srazil k zemi.
Zkoprnělému veličenstvu nezbylo než uznat vítězství statečného barona, který milostivě daroval soupeři život.