Historie

"Není to dobré, další takový záchvat by mohl být fatální."
"Já vím, doktore. Děkuji Vám," odpoví komorník a zavře za odcházejícím dveře. Pak vyrazí do kuchyně připravit čaj.
Do schodů se mu s občerstvením nestoupá příjemně. Ví, že jeho pánu a příteli je vymezen již krátký čas.
v ložnici najde svého svěřence tak, jak jej doktor zanechal. V křesle u krbu.
Komorník postaví podnos na stolek.
"Dáte si čaj, pane?"
"Ano, pokud by Vás to příliš neobtěžovalo" odvětí sir Arthur Wellesley.
Komorník se tedy obrátí pro konvičku a šálek, když jej však chce podat hrdinovi, jeho ruka se již nepozvedne.

Stál přivázaný ke kůlu na hranici, po kolena v suchém klestí a slámě.
,Poslední kázání…‘ pomyslel si. ,Co mají být poslední slova, která ode mne svět uslyší?‘
Vzpomínal na své plamenné projevy, žaloby na církev. Za každou tu myšlenku by dal ruku do ohně. Ruku do ohně… Kolikrát jen to řekl? Inu, teď to bude doslova.
„Pro víru já skutečně planu,“ zašeptal, aby zkusil, jak to bude znít. Příšerně. „Pane Bože,“ upřel zrak k nebi, „copak nemáme nějaké nehořlavé úsloví?“
„Mistře Jane Hus… ehm… kacíři,“ oslovil ho kat, než hodil pochodeň pod jeho nohy, „kdo chce zapalovat, musí sám hořet!“

Povlečení bylo mokré potem, který teď pod jeho tak horkým tělem studil a lepil se na záda.
"Vodu," zasténal.
"Svěcenou?" Robbieho tón začal žertovně, jenže se proměnil v skřípot.
Kněz si odkašlal, ale nemocný vydal zvuk, který mohl být uchechtnutím.
Robert Ross odešel do kuchyně pro vodu.
Zavřely se za ním dveře. Kněz zadeklamoval: "Skrze toto svaté pomazání..."
Robbie se vrátil s lavorem plným chladné vody. Nejprve namočil ručník a položil jej na horké čelo, pak dal milému napít a zmáčkl mu ruku.
Umírající Oscar Wilde se zanořil do polštářů. Bylo štěstí, že umírá ve společnosti přítele. Ale ty tapety...

"Nikdo nechtěl odejít tolik jako já."
Nikdy to neřekl.
Umírání ho připravilo o hlas už před několika měsíci, a tak jeho poslední slova byla napsána na zažloutlém papíře.
Skutečně poslední věc, která opustila jeho rty, bylo sotva slyšitelné, syrově skřípající zašeptání.
"Vodu..."
Ale něco tak dojemně lidského se málokdy dostane do učebnic. Co by si pomyslela historie?
"Ta si nebude myslet vůbec nic," řekl jsem Philovi a Cumpovi, když jsme se po letech znovu potkali na jeho pohřbu. Nám bylo úplně jedno, jak si ho bude pamatovat historie. My si ho stejně budeme pamatovat jako přepracovaného modrokabátníka pod vlivem whiskey.

Ještě jednou.
Ještě jednou udělat všechno, za co by ho žádný doktor nepochválil.
Ještě jednou parádní doutník. Tu Kubánku, co ho lisovala mezi opálenými stehny, znal důvěrně. Kouř vyfukuje za mohutného kašlání.
Ještě jednou dvojité daiquiri. Dva pořádné panáky rumu s grepovou šťávou tečou jícnem a pálí. Stejně je to nejlepší panák v životě.
Ještě jednou si vzpomenout. Kde začít? Rozdrcenou nohou? Nebo snad raději myslet na Afriku?
Ještě jednou říct sbohem synům. Hladí jejich vybledlé fotografie.
Ještě jednou naplnit kocourovi misku, aby ho nezačal hned ohlodávat.
Ještě naposledy zkontrolovat hlaveň brokovnice.
"Dobrou noc, číčo."
A pak už jen stisknout.

Osvícený panovník myslí především o blaho poddaných. Přesně to měl za cíl pruský král Fridrich II., ovšemže kromě neustálého rozšiřování svých území.
Nová, výtečná jedlá rostlina, která vyroste i na horších půdách, znamená pro poddané skutečný dar.
Jenže… oni to nedovedou pochopit. Drží se tvrdohlavě zaběhnutých pravidel, k nějakým novotám chovají hlubokou nedůvěru.
Co dělat? Sáhnout k příkazům, zákazům?
Možná…
Nově osázená pole byla obehnána ploty a zázračnou plodinu přísně střežili vojáci.
To rázem vzbudilo zájem, lidé se potají plížili na zakázaná území a loupili. Což se jim samozřejmě dařilo.
A brzy se brambory v Braniborech staly docela běžnou potravou.

"No..." Předseda si odkašlal: "Když soudruh Pičugin říká, že jim to funguje..."
"Blbost!" Hořejší vylítnul jak pšouk ze zadnice: "To nemůže nikdy fungovat! Když zaseješ pšenici dvakrát hustějš, sama sebe zadusí. Přece vo tom dovopravdy neuvažujete!"
"Máš recht, Fanouši." "No bať." Družstevní výbor zabručel na souhlas ve vzácné shodě.
"Chlapi, mějte rozum," předsedovi přeskočil hlas. "Co jde z Moskvy, není návrh, ale příkaz. Nahoře chtějí výsledky. Výsledky! Jinak to taky můžou brát jako sabotáž."
"Já ti povím, jaký výsledky přinesou tyhle nový pokusy: výnosy půjdou do kopru, a ze sabotáže nás obviní tím spíš."

Vzduch ztěžkl cigaretovým dýmem a obavami.

Krvácel na podlahu výčepu dost dlouho. Měl čas říct třeba: "Jsou zásady, za které stojí zemřít."
Ale řekl jen: "Vzkažte mojí ženě..."
Ne to, že ji miluje.
Řekl: "Vzkažte mojí ženě, ať vezme děcka a odjede do Ohia."
Jeho smrt nebyla zajímavá nebo důležitá. Nikdo z chlapů nepřiznal, kdo do něj ten nůž vrazil. Nikdo ho nelitoval.
Ani jeho žena netruchlila dlouho. Jako manžel za moc nestál a ta druhá možnost by byla horší. Že ho místní sousedské pořádkumilovné uskupení v noci v tichosti navštíví doma.
Rozkřiklo se, že to trošku přeháněl se svýma představama o rovnosti černochů s bílýma.

„Huláni, huláni jedou!“ křičí nadšené dětské hlasy.
Vojáci přecházející most představují náramnou podívanou, zvlášť ti s koňmi!
Daniel míří do Slezské Ostravy. Potřebuje vyřídit jisté záležitosti před tím… než se stane někým jiným. Oficiálně má přes šest křížků, je už načase.
Z myšlenek ho vytrhne divný skřípot. Slyší někdo jiný? Těžko! Most se zachvěje. „Utíkejte! Rychle!“ zařve a popadne dvě nejbližší děti. Co mu dech stačí, běží na slezskou stranu.
Lomoz a rachot jako když prachárna vybuchne!
Mostovka i s lidmi padá, následuje uvolněná část železné konstrukce.
Ranní vzduch proráží řehtání koní a křik mužstva, sténání raněných.
Neštěstí je dokonáno.

Je to sotva pár hodin, co odešli sklenáři, kteří opravovali všechna okna v budově. Zvlášť si dali záležet na těch v patře. Kdybyste se na ně při práci podívali pozorně, zjistíte, že s okenicemi není něco tak docela v pořádku a samotná výplň oken podezřele pruží.
Taky by vás možná zarazily ty žaluzie, ale ty si řemeslníci prostě nenechali vymluvit. Památkáře tu nemají.

Když na radnici vtrhne dav, nepovede se mu ani otevřít, ani vysklít okna. Defenestrace se nekoná.
Vyřídí si to s místodržícími na místě. Do Vídně si nikdo stěžovat nepůjde.
A dál? To už je na vaší fantazii.