Do sucha i do vodičky

Okolí Rotterdamu dvakrát neprospívá kožené obuvi, ani dnes, ani ve 13. století. Noha člověčí však bosky nerada chodí podmáčenou půdou, a tak se bylo poohlédnout po materiálu, co vlhkost vydrží a nebude stát půlku polnosti.
Tisové dřevo posloužilo zručným řezbářům a vznikly jednoduché boty, co nohy dobře chránily. Dřeváky. Hladké do práce, zdobené do kostela.
Pracovní verze dřevěných bot měla tvary rozličné: s dlouhou špičkou pro chovatele dobytka, aby mohli popohánět, kulaté pro rybáře, zvýšené pro žence, plácaté pro zahradníky.
Dnes už dřeváky vyrábějí stroje, lidská ruka je maximálně ozdobí, ale tvar a materiál nezměnil se od středověku ani trochu.