Setkání

Chytrému napověz. Klidím se z doslechu. Roman nepotřebuje nakopnout.
Opřu se o umyvadlo. Tady, sama, si dovolím myslet na Adama. Přitisknu čelo k chladivému zrcadlu a zavřu oči.
Když je otevřu, nejsem tady sama.
Vypadá jako Adam. Může být kdokoli. Cokoli. Sáhnu za sebe. Neodvažuji se spustit z něj oči. Nenahmátnu nic. V zrcadle se moje prsty proplétají s jeho.
Vztekle otřu slzu.
Pronesu: „Ukaž mi svou pravou podobu.“ Slova mně rezonují v lebce. Nepříjemné, ale aspoň poznám, kdy formule fungují.
Pořád je to Adam. „Hledám tě celé ráno,“ řekne. Vypadá příšerně. Kruhy pod očima. Pobledlá kůže. Varování ve tváři.