Čekání

Sednu si na linoleum vedle Romana. „Poslyš, kolik kafí denně vypiješ normálně?“
„Tohle je decaf.“
„Jak dlouho znáš Jachi?“
„Od mých čtrnácti let,“ odpoví. „Moje jednotka je jako rodina. A teď… jsem možná zůstal jen já. Úřad je celý můj život. Nic jiného neznám ani neumím. Chtěli jsme s Jachi najít důkazy a vrátit se… domů.“ Hladina decafu se zavlní. Roman postaví hrnek na zem a opře se o kolena. „To čekání mě zničí.“
Chvíli mlčíme.
„Ví Sabina, co přesně dělám?“
„Nevím. Možná ano. Stejně do toho kyselého jablka budeš muset kousnout.“ Než začne být toxické. „Čím dříve, tím lépe.“