Zázrcadlí

Prohra stojí čarodějnici mnohé. Moc. Důstojnost. Občas život.

Jasmína klečí, modré oči lžou o nevinnosti. Její věnec stravuji plamenem - vdechuji dým sladké, jedovaté moci. Bez ní je jako nahá.
Hanka, nevinná doopravdy, stojí opodál. Dlužím své učednici lekci. Varování.

„V místě svého vítězství měním tvou sudbu, Jasmíno.“ Slovy vytesávám skutečnost.
„Nikdy už neokusíš čarodějnou sílu. Zbavuji tě jejího pláště. Obnažená poputuješ Šumavou - láskou nezahřátá, lůno nerozkvetlé.“

Smutek? To nestačí. Chtěla mi sebrat Martina.
„Tvá tvář pak bude varováním. Takhle končí ty, co mne vyzvou." Děs, konečně. "To zvládneš ty sama. Hano, podej nůž.“
Pláče - ale poslechne. A Jasmína poslechnout musí.