Nálev ze soucitu

„Jak tohle začalo? Společnost rytířů obvykle nevyhledáváš.“ Karel Ignác doleje zjizvenou rukou.
„V jistém věku tíhneš k těm, kdo taky pamatují staré přátele.“ Malý doušek neuškodí, na oslavu.
„Přestálas výzvu, blahopřeji. Co Jasmína?“ Je přímý jako meč, žádná lest.

Krev zalepila modré oči, Hana klopýtá ven, zvrací.
„Vyprovodila jsem ji. Víc lepší nevědět,“ napiju se víc. Nejsem jako ona. Nelžu.
„Přeju ti to. Ale starých přátel tu je víc.“
Mlčím.
"Metod zestárl, Marianno. Hrozně. Proč?"
Nelžu. "Kvůli mně."
„Nepřišel čas to napravit? Vyhrálas – čemu uškodí malý dobrý skutek?“

Nenutí mě. Usmívá se. Věří mi.
V nitru přesívám moc a piju.