Zpěv za mrtvé

Zrozeni bezbranní v chladivé hlíně,
v hemžení.
Jak lačně se vrhli na skořápky svých vajec!
Plně nasycení,
váhavými růžky ohmatávali nový svět.
Pod kvetoucí hrušní,
radostná chvíle, zhořklá zármutkem.
Květy spadaly
do bahna jemného jako hedvábí z Dalatu,
Strženy větrem
jak sníh hynou pod paprsky slunce.
Bolavé srdce
vzpomíná na vznešené záhyby ulit.
Zemřeli všichni,
poslední šeptá modlitbu za mrtvé.
Jen jeden zůstal
a něžné jarní květy stále padají
nespočetné jako vzpomínky.
Lavice, na které ho zastihly smutné úvahy, zapraštěla. To si vedle něj sedl věrný přítel Čára.
Lumír pomalu napřímil smutně svěšené růžky. Možná byl poslední, ale nebyl sám.