Moje články

Odjakživa miluju růže. Jsou to moje nejoblíbenější květiny, vlastně jediné ozdobné rostliny, které mě v době svého květu přimějí zastavit se a prostě obdivovat jejich krásu. Nejraději mám temně červené, ale i u ostatních barev uznávám jejich kouzlo. Naprosto mě fascinuje dokonalá skladba jejich květů, hebkost okvětních plátků, tvar listů a zákeřnost trnů. A ta vůně! Svůdná, tajemná i stylová zároveň. Prostě, na rozdíl od obyčejných kytek, mají komplexní osobnost. Vůbec se nedivím, že se v současnosti staly symbolem lásky. Když si ale mohu vybrat, jestli chci k nějaké příležitosti dostat růže nebo kilo šunky, šunka je vždycky jednoznačným vítězem.

Dnes má svátek můj manžel, můj syn a můj tatínek. Od včerejška jsem se snažila uklidit barák, aby nás pozvané návštěvy nepomluvily víc, než je bezpodmínečně nutné. Od půlnoci jsem pekla dvě kachny s tím, že dneska v klidu dodělám červené zelí a knedlíky. Jenže přesně ve chvíli, kdy jsem zjistila, že manžel zapomněl nakoupit materiál na knedlíky, manžel pro změnu usoudil, že je právě čas vymalovat předsíň. Zhruba hodinu před příjezdem návštěv, kdy jindy, že jo, a samozřejmě jedinou místnost, které se nedá při vchodu a východu z domu vyhnout. Zabít málo. Ale že má ten svátek, odložím to...

„Jsme obklíčeni pozemními silami ze všech stran, plukovníku!“
„Musíte najít únikovou cestu, doktore!“
„To nepůjde, plukovníku, na orbitě je spousta mateřských lodí a šipky hlídají prostor nad městem.“
„Co to žvejkáš?“
„Když jsem nervózní, tak jím, Ronone.“
„Měli bychom se alespoň pokusit proplížit k jumperům.“
„Centrální věž je odříznutá, Teylo.“
„Musí být nějaký způsob, jak se zachránit!“
„Jo, tady doktor McKay ho určitě vymyslí.“
„Proč vždycky při průseru všichni koukáte na mě?“
Do obýváku vtrhla maminka.
„No já furt kde jsou všechny matrace! A co děláte s jídlem pod dekou? Já už vás v životě nenechám koukat na Stargate Atlantidu...“

Inzerát:
Prodám boty, výška klínku 8 cm, barva vínová, velikost 38, foto přiloženo, cena 250 Kč, osobní převzetí v Kolíně, jinak poštovné 50 Kč.
Dotaz kupujícího:
Píši Vám, protože mě zaujal Váš inzerát. Potřebuju boty, ale výška klínku je dost vysoká, z toho by mě asi bolely nohy. Ve vínové barvě mám tričko, ale kabelky mám černé, tak by to asi vypadalo blbě. Velikost mám 38, ale boty si kupuju 39, aby mě netlačily. Cesta do Kolína by mě stála 234 Kč, to je nesmysl, a za tři stovky si stejně koupím boty u nás u ťamana. S pozdravem M.K.

Odpoledne začalo idylicky. Ležela na dece, opalovala se a ponořena v zajímavé knize vychutnávala ten klid nedělní siesty. A najednou byli všude. Vpravo, vlevo, vepředu i vzadu. Zdálo se, že v žádném směru se nenabízí úniková cesta. Zoufale se rozhlížela a hledala skulinku, kterou by proběhla do bezpečí. Doširoka mávala rukama a vykopávala nohama v marné snaze udržet si je od těla. Má se pokusit prorazit jejich sevřenými šiky? Ale kam potom? Ve slunci se zableskla vodní hladina. Ano! Schová se jim pod vodu! Tryskem proběhla nejřidším místem a skočila do bazénu. Invaze komárů na zahradu u rybníka letos začala.

Nikdy si neuvědomovala, jaký je lokální patriot, dokud neopustila domov. Začalo to vysokou školou v hlavním městě, které ji sice zaujalo množstvím zábavy i zajímavostí, ale bylo moc velké, neosobní, cizí. Ani po čtyřech letech si k němu vřelejší vztah nevytvořila a ráda se zcela nemoderně vrátila domů. Pak jí osud přihrál muže, který dostal práci na úplně opačném konci republiky. Omámená láskou šla za ním, ale ani manželství, ani noví přátelé ji s novým prostředním nesmířili. Pořád ji to táhlo domů, každé jiné město bylo v jejím srdci prostě až to druhé... Tak se vrátila a žije šťastně dodnes.

Na kraji lesa byly tři nory. V jedné žila králičí rodinka, ve druhé starý jezevec a ve třetí liška. Všichni se přátelili, malí králíčci říkali jezevci „strýčku“ a lišce „tetičko“. Jednoho dne mladý králičí kluk usoudil, že už je velký a založí si vlastní rodinu. Novou noru se mu kopat nechtělo, a tak zaškrtil starého jezevce ve spánku. U činu ho ale viděla liška. Proplížila se za postel a pohrozila králíčkovi nehybnou jezevcovou rukou. „Sakra, ten strýček je snad nesmrtelný,“ zařval králíček a chtěl jezevce dorazit. Když liška neviděla žádnou lítost, králíčka bez milosti sežrala. Takhle, milé děti, funguje policie.

První den v první práci byl příšerný. Výslech od personalistky, školení o bezpečnosti práce, seznámení s pracovním kolektivem. Padesátimužným. Oplzlé pohledy, dvojsmyslné poznámky, rádoby nenápadné doteky. Byla ráda, když padla. Druhý den nezačal o moc lépe. Nevyspaně mžourala, na vstávání ve čtyři fakt nebyla zvyklá, sotva doběhla jediný ranní vlak, a na pracovišti ji čekala hora papírů na stole. Zvedla první, očekávajíc pracovní pokyny, a zírala: „Má Krásná Neznámá, lýbýš se my moc, chtěl bich tě lýbat...“ Dál nečetla, raději popadla druhý. „Přiť ve dvanáct k zásobníku, ukážu ti Nebe...“ Nechala hlavu žuchnout na stůl. Tohle bude teda zajímavé zaměstnání.

Rád o sobě tvrdil, že je ze staré školy. Jeho hlavním krédem bylo, že chlap má mít pleš, vousy a smradlavé nohy. Taky že mužskej patří do práce a do hospody, ženská k plotně. Buď na cestách mezi prací a hospodou žádnou ženskou nepotkal, nebo zapracovaly smradlavé nohy, fakt byl, že žil i v pokročilém věku sám. Nevadilo mu to, na co ženská u plotny, když dorážel domů s žaludkem přeplněným pivem. Na smrad okolo jeho bytu byli sousedé zvyklí, takže jeho nepřítomnost se začala řešit až ve chvíli, kdy si nepřišel pro výplatu. To už jeho tělo protékalo podlahou.

Odmalička byla ctižádostivá. Někdy až moc, a neváhala jít přes mrtvoly. Už od základky jí říkali šprtka, někdy taky bonzačka. Na gymplu pokračovala ve vyjetých kolejích, na vejšce neviděla důvod něco měnit. Ihned po získání titulu nastoupila do nadnárodní firmy a začala budovat kariéru. Nabídku k sňatku přijala od vysoce postaveného a perspektivního právníka. Topili se v penězích, užívali si život plnými doušky. Pak začal manžel trvat na dítěti. Těhotenství vysloveně protrpěla, porod tomu nepřidal. Když jí ale přinesli ten malý uzlíček s jejími rysy, byla to láska na první pohled. Od té chvíle byla kariéra odsunuta na vedlejší kolej.

Čekání na zámečníka není příjemná věc. Je o to nepříjemnější, když vám dcera zabouchne klíč v zámku zevnitř hodinu před schůzí SVJ, které máte předsedat, obzvláště když jste celé odpoledne namísto mytí hlavy a přípravy na schůzi běhali v teplákách po parku a marně hledali synův ztracený batoh. Akci pak okoření volání z budky za desetikorunu, kterou máte v kapse na vozejk, a doufání, že to na jeden impuls stihnete vyřídit. Když ale zvednete v zoufalství hlavu k tmavé obloze, a tam letí ISS a v závěsu za ní raketoplán, stane se z toho neopakovatelný zážitek, díky kterému nespácháte dcerovraždu.

S dospíváním dětí se v domácnosti začali míjet, takže na komunikaci maminka vymyslela tabuli připevněnou na ledničce, když papírky se vzkazy se opakovaně ztratily nebo zůstaly přehlédnuty. Pak se na tabuli začaly objevovat zkratky jako WTF, IMHO a podobné. Na zoufalé dotazy dospělých byla vždy odpověď „ježiš to je snad jasný, ne?“ Jednoho památného dne děti přišly ze škol a na tabuli stálo P.I.F.K.A. Ani po hodinovém googlení se jim nepodařilo vzkaz rozšifrovat. Syn vyměkl, popadl mobil a zavolal matce. „Ježiš to je snad jasný, ne? Přijďte ihned fofrem k Aleně!“ Od té doby se na tabuli žádné zkratky neobjevily.

Už se ukládala ke spánku, když si vzpomněla, že nezavřela v dětském pokoji ventilačku. Nepodařilo se jí našmátrat bačkory a rozsvěcením už se nechtěla probírat, tak naboso přeťapkala kuchyň a popaměti se vydala k oknu u dětí. Křup! Strnula. Pod nohou cítila něco lepkavého, takže lego to být nemůže. Šváb? Proboha lezou jí tu švábi? Po jedné noze vyskákala do kuchyně a rozsvítila. Ne, šváb ne, vypadá to spíše jako hovínko. To zase nevysvětluje to křupnutí, natož co by dělalo na podlaze v dětském pokoji. S odporem nabrala na prst hnědou hmotu a přičichla. Kde ti pacholci sakra našli lentilky?

Z fyziky si pamatovala, že při tření vzniká teplo. Takže teď, když stepovala pod sjezdovkou a ruce jí začínaly namrzat, sundala rukavice a urputně třela. Výsledek teda nic moc, a při soustředění na tření rukou omylem přestala podupávat a začaly jí namrzat nohy. Jo, zase si někdy nabalí sportovce a nechá se pozvat na hory, tůdle. Celej den ten vůl jezdí po svahu, večer pak padne a na nic se nezmůže. Fakt bezva vejlet. A to blbý tření nepomáhá, stejně si vždycky myslela, že chemie je lepší. Tak vytáhla první placatku s rumem a kopla ji do sebe na ex.

Tafefobie je odborný termín pro chorobný strach z pohřbení zaživa. Tato nemoc se těžko léčí, už jen proto, že postupné navykání moc nepřichází v úvahu. Alespoň není jisté, jestli by pravidelné cvičné zasypávání v rakvi přineslo kýžený účinek. Tedy zmírnění obav, že bude dotyčný chudák ležet v zahřebíkované rakvi, bušit do víka a řvát „já nejsem mrtvý!“. Občas je možno zaslechnout názor, že pomohou pravidelné výlety do krematoria. Objednávka pohřbu žehem minimálně anuluje možnost, že se člověk zaživa dostane pod zem a stane se krmivem pro červíky. Je tu ale veliká šance, že si pacient tímto stylem léčby vytvoří pyrofobii.

Napřed byla neděle, blblo připojení k internetu a venku bylo hezky. Potom se mi chtělo spát, tak jsem to zalomila hned po desáté s tím, že ráno prý je moudřejší večera. Hned po snídani zazvonila pošťačka a přinesla reklamaci vyúčtování, na kterou bylo nutno zpracovat dvoustránkový elaborát s třístránkovou tabulkovou přílohou. Pak najednou bylo poledne, takže jsem rychle musela zpracovat hospodaření pro SRPŠ a doběhnout s ním na kopírku. Následovala schůzka s ředitelem školy, rada rodičů a rodičák plnej stížností. Totálně vyčerpaná jsem právě dorazila domů a můžu vám říct, nechat si tohle téma na večer byl fakt milionový nápad.

Odmalička ji učili, že má plout s davem a nevyčuhovat. Sklapnout podpatky a mlčet. Neměla na to povahu, takže byla samý průšvih. Část jich odpracoval otec v akcích Z, část jich prostě přešli díky jejímu dobrému prospěchu a angažovanosti v Pionýru a SSM. Naučila se žít i s neprominutelnými škraloupy ve formě matky vyloučené z KSČ a tetičky v západním Německu. Gympl jí ještě dovolili; že na práva nebo žurnalistiku může rovnou zapomenout, sdělili jasně. Technický obor, když bude mít štěstí. Dostala se na chemii, průměr známek nedokázali popřít. Sametovou revoluci dostala k dvacetinám. Konečně mohla beztrestně zvednout hlavu vzhůru.

Už několik hodin sváděla nelítostný souboj s bujnou vegetací, ale neměla pocit, že by vítězila. Když se ohlédla za sebe, zjistila, že postoupila sotva o pár metrů, a ten pár jsou opravdu dva a ne více. Popínavé šlahouny se jí omotávaly kolem nohou, jakási lepivá rostlina ji neustále chytala za rukávy a držela ve svých osidlech jako jakási klepeta. Otřela si pot z čela a znovu se pustila do boje, leč síly ji pomalu, ale jistě opouštěly. Protivné žahavky tomu nasadily korunu. Po pohledu na opupínkované ruce zvedla oči k obloze a zařvala: "Příští rok se na pěstování jahod vykašlu!"

Přečetla si mockrát, že začínat si se ženáčem je nesmysl, věděla, že „manželka mi nerozumí“ je jen fígl, a tušila, že i v jejím případě to dopadne špatně, ale co kdyby? On byl skvělý, měl charisma, a že byl trošku starší, vůbec nevadilo; naopak svým nadhledem a zkušenostmi zastiňoval všechny mladíky, kteří se okolo ní motali. Prožili spolu nádherný půlrok, večery a ukradené víkendy, jenže pak je zahlédla známá jeho manželky. Dnes to s ní přišel ukončit, a i když se snažila jak mohla, po nádherném a vášnivém milování řekl definitivní sbohem. Zbyl po něm jen chladnoucí otisk na polštáři.

Když otevřela dveře a do náruče se jí nevřítily děti, věděla, že se něco děje. Něco divného, protože dveře nebyly zamčené a tudíž s nimi manžel není venku. Prásk! Rána z kuchyně. Dětský řev: „Slez ze mě dolů!“ Prásk! „Shoď ho ze mě, dej ho pryč!“ Prásk! Vytáhla z kabelky pepřák a vřítila se do místnosti odhodlána bránit děti všemi prostředky právě ve chvíli, kdy její manžel s napřaženou pantoflí v jedné ruce hřímal „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte“ a druhou rukou ometal mravence z pětileté Vendulky. S pohledem na výzbroj své ženy zkonstatoval: „Tohle nepomůže, musíme objednat desinsekci.“

Věděla, že její důvody k hádce a rozchodu s Radimem byly malicherné, ale vyřčená slova už nešlo vzít zpět a ona nepředpokládala, že by jí dokázal odpustit. Takže když jí na první jarní den přišel dopis „moc se mi po Tobě stýská, jestli nám chceš dát ještě jednu šanci tak čekej na Velikonoční neděli v pravé poledne u orloje“, neváhala ani chvíli. Deset dní strávila jako v transu a na náměstí čekala o půl hodiny dříve. Ale Radim nikde. Zoufale se rozhlížela a pak užasle vykulila oči na ciferník ukazující jednu hodinu. Proboha proč ji nikdo neupozornil na letní čas?

Černočerná tma. Téměř absolutní ticho, přerušené jen občas tichým zachrápáním z ložnice rodičů. Hlavně neusnout. To uběhlo teprve deset minut? Ještě zbývá dvacet. Neusnout, neusnout, neusnout. Zašmátrat a přitáhnout si kopičku oblečení připravenou u postele. Jedna nohavice, druhá, sakra kde je druhá ponožka? Tady, dobrý, teď podprsenku, tričko a mikinu. Proplížit se oknu, nahlédnout škvírkou v žaluziích, fajn, David už čeká před domem. Přeťapkat do předsíně, našmátrat boty, stáhnout bundu z věšáku. Pomalu zmáčknout kliku, otevřít dveře. KŘŘŘŘŘ! Za zády otcovo: „Ty někam jdeš?“ Ach jo, na co jsou dokonalé plány, když je dokáže zhatit taková blbost jako vrzavé panty?

Chodili spolu měsíc. Byl úžasný, nespěchal, trávil s ní hodiny držením za ruku po parcích, výstavách a kinech. Takže když dnes řekl: „Přijď ke mně domů a uděláme si romantický večer“, její srdce plesalo v představách večeře při svíčkách. Dnes mu dá všechno, cokoli. Vykoupala se, navoněla a načesala, a oblékla nové šaty. Se srdcem v krku zazvonila u jeho dveří. Usadil ji v obýváku na gauč a naklonil se. Očekávala polibek; on ale jen sáhl po dálkovém ovládání a pustil televizi a DVD. Strávili večer sledováním Titaniku. Nemohla se zbavit pocitu, že její touha dnes našla smrt v hlubinách.

Ve vedlejším vchodě je porušená kanalizace, odpad neodtéká. Před domem stojí kontejner na očekávanou suť, nastupují kopáči, v plánu je několikadenní odkrývání a hledání závady. První kopnutí, druhé. Šok. Kromě podepření dvěma třiceticentimetrovými betonovými pásy visí celá podlaha vestibulu ve vzduchu. Pod vrstvou dlaždiček je metrová díra. Kopáči jásají, kanalizace volně leží na dně. Zásyp zřejmě zčásti sedl, zčásti ho před deseti lety vyplavila povodeň. Já nejásám. Není důvod, proč by to v našem vchodě mělo vypadat jinak. Sakra, není důvod, proč by to pod mým přízemním bytem mělo vypadat jinak. A tak mám nové předsevzetí: dnes se učím létat.

Celý rok musel poslouchat hysterické výlevy své ženy, že nic nemá smysl, protože přijde konec světa. Brodil se trpělivě horami odpadků (nemá smysl uklízet, bude konec světa), chodil v saku bez knoflíků (nemá smysl je přišívat, bude konec světa), ovšem naopak už nemusel poslouchat stížnosti na neopravený kohoutek v koupelně (nemá smysl ho opravovat, bude konec světa). Pak se konečně dostavil patřičný den a samozřejmě se nic nestalo; doufal tedy, že se vše vrátí do starých kolejí. V první chvíli to tak vypadalo, pak vyplaval omyl interpretace proroctví. Nebyl to konec světa, ale permanentní prosinec. Pochopil, že obleva už nepřijde.

O letní tábor ve stylu Harryho Pottera byl ten rok obrovský zájem. Ihned po příjezdu byly děti roztříděny do kolejí. Správné názvy vydržely tři dny. Pak to začali být Lvi, Zmije, Chytráci a Ňuňánci. Táborová hra s denním přidělováním bodů nabírala na obrátkách, koncové ceny v podobě klobouků a hůlek pro celý oddíl lákaly, a tak se někdy odehrávala skutečná řežba. Občas tekla i krev, ale nikdo si nestěžoval. Táborový ošetřovatel, jinak vedoucí Nebelvíru, byl medik z posledního ročníku a s každým zraněním si dokázal poradit. K aktuálnímu rozbitému nosu ale nešel sehnat. Podle informovaných Ňuňánků někde klátil vedoucí Zmijí.

Hodila do hrnce s vařící vodou barevné špagety, do trouby dala péct uzená stehna a prostoj využila k načančání stolu. Pak našla talíře bez vzoru, aby nic nemohlo zkazit její umělecké dílo. Na pánvičce usmažila dvě krásná volská oka, ze špaget mezitím na obvodu talíře pečlivě vytvořila tvar veliké žárovky a vajíčka položila do horní části. Otevřela plechovku kukuřice a ve spodní části vytvořila dvojitý hřebínek. Pak pod tento výtvor naaranžovala dvě překřížená pečená stehna a chvilku tu nádheru obdivovala. Jestlipak manžílek pochopí, že už s těmi zálety vážně končí legrace, když se na něj z talíře bude chechtat Zubatá?

Já? Já že jsem do větru? Já, která jsem seděla doma s dětma, když ty ses musel realizovat po hospodách? Já, která jsem pracovala a vydělávala přes den a domácnost musela zvládat po večerech a nocích, když tys takzvaně sháněl práci a lezl po fuškách, ze kterých jsi domů nepřinesl ani korunu? Tak to prrr, panáčku. Jen jsem po těch dlouhých letech zjistila, že to taky jde jinak. Že si zasloužím něco hezkého. Že si proboha můžu jenom lehnout a nechat se hýčkat. Je mi naprosto jasný, že se ti to nelíbí. Ale už je pozdě; kufr máš za dveřma.

Když ho poprvé potkala, napadlo ji pro něj jediné označení: alfasamec. Urostlý, sebevědomý, živočišnost z něj přímo sálala. Že byl dominantní, to k tomu prostě patřilo a ona to přijala jako samozřejmost. Když se sblížili, a pak i prvních několik let manželství, přidala k jeho popisu označení další: alfasavec. Co ten s pusou dokázal! Že musela chodit i v létě v dlouhém rukávu, to byl jen nepodstatný následek. Teď se dívala, jak leží na gauči, a marně v něm hledala alfasamce i alfasavce. Obtloustlý, apatický, v trenýrkách a s lahví piva v ruce. Pasoval na něj už jediný popis: alfanasávač.

Pacient ve velmi vážném stavu přijde k doktorovi:
Doktor: „Dobrý den, pane Včelička. Tak konečně přišly z laboratoře vaše výsledky a já mám teď pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Kterou budete chtít slyšet jako první?“
Pacient: „Tak mi řekněte napřed tu špatnou.“
Doktor: „Je mi líto, ale máte opravdu velmi vážnou nemoc. Statistiky říkají, že devět z deseti lidí, kteří trpí touto chorobou, zemře.“
Pacient: „Proboha, a mám vůbec nějakou šanci, že se uzdravím?"
Doktor: „Ano, to je ta dobrá zpráva. Máte jistotu sto procent! Vy jste můj desátý případ a všech devět před vámi zemřelo."

„Maminka řekla, že si s jejími plesovými šaty nesmíme hrát!“
„Nee, maminka řekla, že si je nesmíme oblíkat.“
„Ale zakázala nám nosit její korále!“
„Nee, jen řekla, že jsme na ně moc mladé.“
„Ale používat její šminky vážně nemůžeme!“
„Nee, jen si je nesmíme dávat na obličej, aby nám nevyskočily pupínky.“
„A jóóó.“
Za hodinu se na gauči líně protáhl starý labrador v saténové róbě, přičemž zachrastily perly i drahokamy omotané kolem jeho krku a část duhových stínů z hlavy se otřela o opěradlo pohovky. Otvírání očí slepených řasenkou vzdal už před chvílí.
A v zámku vstupních dveří zašramotil klíč.

Vše začalo poruchou budíku a půlhodinou zpoždění. Vynechala snídani a třesoucíma se rukama roztrhla dvoje silonky. S řasenkou v oku doběhla ujíždějící autobus, prolétla registrací účastníků a usedla na místo přesně ve chvíli, kdy pořadatel zakřičel: „Ke strojům!“ Udeřila do kláves, jenže namísto obvyklé kulometné palby jen těžko hledala písmenka. Když se jí po prvním odstavci zasekl mezi klávesy prst a ulomil nehet, zoufale se rozplakala.
Hlasité crrrrr neohlašovalo konec soutěže, byl to samozřejmě funkční budík. Svírajíc zaslzenou pozvánku na Mistrovství republiky v psaní na stroji na příští týden otevřela opuchlé oči. Jak, proboha jak přežít dalších sedm nočních můr?