Moje články

„Leonarde, vstávej Leonarde, musíš mi pomoct, něco se se mnou děje!“
„Sheldone, je půl třetí v noci, nepočkalo by to do rána?“ Pauza. „Kde ses tu vůbec vzal?“
Penny vystrčila hlavu zpod peřiny. „Sheldone co tu zase děláš? Proč to neprobereš s Amy?“
„A myslíš, že jsem to nezkusil? Probudil jsem se celý vyděšený, protože jsem právě byl na cizí planetě, prodíral jsem se hustým lesem, všude divné zvuky a pachy, pak na mě mrk smrk – a když jsem se jí zeptal, co si o tom myslí, tak mi řekla, že jsem dendrofil a ať spím dál! No chápete to?“

„Sheldone, kde ses zase zasekl? Proč pořád sedíš?“
„Viděl jsi to Leonarde? Na té květině je spousta malých hmyzáčků a sosají svými malými sosáčky…“
„Kašli teď na sosáky a vystup už konečně z toho auta, za pět minut musíme být u rektora Sieberta.“
„Rektora Sieberta už jsem viděl mockrát, ale hmyzáčky jsem nikdy takhle zblízka nezkoumal!“
„Protože jsi teoretický fyzik a ne biolog!“
„Oh! Není potřeba se hned uchylovat k urážkám, Leonarde.“
„Tak už pojď.“
„Podívej, jeden hmyzáček mi přeletěl na kalhoty a ochutnává je sosáčkem.“
„To je žihadlo!“
„ÁÁÁÁÁÁÁÁáááááááá!“
Sheldon mizí v dáli.
„Jak tohle zase vysvětlím rektoru Siebertovi…“

„Tak tohle je teda překvapení,“ zastavila se plukovník Carterová.

Na jedné straně chodby stál Rodney u rozebraného dveřního panelu a ve stavu horečnaté paniky přehazoval krystaly a ťukal do tabletu.

Na opačném konci se tiše křenili Ronon a Sheppard pohodlně opření o zeď. Zamířila k nim.

„Jak se vám povedlo konečně dokopat McKaye k opravě těch dveří do skladu ochranných prostředků? Žádám ho o to týdny!“

Ronon se líně odlepil od zdi.

„Teyla potřebuje gumové rukavice.“

Sheppard se ušklíbl.

„No, a všichni víme, že Rodney nejlíp pracuje pod tlakem, že? Tak jsme mu nakukali, že tam provianťáci přesunuli zásoby kafe.“

Sborovna, pět učitelů se sklání nad papírkem s textem:
TY VOYEURSKÝ DEBILE, JESTLI MĚ NEPŘESTANEŠ SLEDOVAT, ROZBIJU TI HUBU A UDÁM TĚ NA POLICII, JEŠTĚ NEVÍM V JAKÉM POŘADÍ. TY-VÍŠ-KDO.
„To musel být Vonásek.“
„Jako ten, co nic nenapsal bez pravopisný chyby od tý doby, co tu je?“
„A jo, tak možná Hrubeš.“
„Ale houby, ten taky dokáže nasekat deset hrubek i v matematický rovnici.“
Vejde další učitel a po zahlédnutí papírku zrudne.
„Ehm, kolego, vy jste po mně učil v septimě? Já jim dal písemku a rozepsal jsem si koncept dopisu pro souseda, co mi denně čumí do vokna.“

Johna probudily z dřímoty vojenské instinkty - něco je špatně. Rozespalý po příliš krátkém odpočinku a polámaný z příliš krátkého gauče se zaposlouchal do tmy. Nic. Nebo ne?
Jako by někdo zatraceně opatrně otvíral dveře od schodiště do kuchyně.
Pozorně se rozhlédl, ale neviděl žádné známky toho, že by se jeho spolubydlící vrátil v době, kdy po celodenní směně vytuhl na gauči. Takže vloupání. Potichu vstal a sáhnul do tajné skrýše pro zbraň.
Pokradmu doťapkal ke dveřím a s napřaženou pistolí je rozrazil. Pak zařval:
„Sherlocku, jestli ty nohy, co máš na ramenou, míníš dát do naší ledničky, tak fakt střelím.“

První život stojí za houby, tělo neposlouchá, tak jen spíte, řvete, jíte a kadíte.
Druhý je čas objevů, batolení a pádů.
Třetí strávíte otázkami. Nejčastější je „a póč?“
Ve čtvrtém se vás pokusí socializovat. Často marně.
Pátý se pronudíte ve škole. Pak toho litujete.
V šestém vás vyplivnou do reality a nestačíte zírat.
Sedmý hledáte a najdete zaměstnání.
Osmý protrpíte výběrem partnera.
Devátý si užijete a usadíte se.
V desátém přijdou děti. Následuje chaos.
V jedenáctém odejdou děti a vy začnete žít.
Dvanáctý strávíte v důchodu.
Pak naposledy vydechnete a věčnost už se jen chechtáte.
Prej že třináctý život není...

*Kuchyně panelákového bytu, všude nádobí v několika vrstvách, na všech stěnách a stropě skvrny, nábytek na neobvyklých místech. Bezradně na to koukají Otec, Dcera a Syn. Vchází Matka s kufrem.*
MATKA: „Proboha, co jste tu dělali? Vždyť jsem byla pryč jen týden!“
*Otec, Dcera a Syn po sobě provinile pokukují.*
MATKA: „No dobrá, to nádobí bych ještě pochopila, k myčce se přes tu skříňku nejde dostat, ale co je to na tom stropě?“
SYN (nesměle): „My jsme asi nedali víčko na mixér...“
OTEC: „Za tu skříňku nám spadl návod.“
DCERA: „Za to všechno můžou oni, já jsem jim to říkala.“
*Matka vyhrabe z hory bince židli a ztěžka se na ni posadí.*
MATKA: „No tak mi aspoň řekněte, co jste dělali, pak mi vysvětlíte tu ohyzdnou hnědou hroudu zčásti rozpatlanou na mém nejlepším ubruse.“
*Syn, Otec a Dcera hromadně zpívají:*
„My jsme tě chtěli překvapit,
nechtěli jsme to takhle pokazit,
Krtkův dort ta hnědá hrouda být měla,
jenže nám zapad návod jak se to dělá.
Při snaze zachránit atmosféru,
spadla část těsta do mixéru,
a než jsme se všichni naděli,
byla celá kuchyň...“
MATKA (rychle jim vpadne do zpěvu): „Už chápu. Všechny vás strašně miluju, díky za snahu.“
*Objímají se.*

Moje maminka byla selektivní čtenář. Když noviny hlásaly, že hygiena nenašla už roky v zelenině škodliviny, zapomněla to. Jedinou informaci o opaku si pak pamatovala dlouho. I usmyslela si, že budeme zeleninu pěstovat na zahradě sami.
Toho roku se rozhodla pěstovat brokolici. Zaseli jsme, pleli, zalévali a opečovávali. A vyrostla brokolice veliká, převeliká. Sklidili jsme a donesli do kuchyně.
Pak na kredenc vypadla housenka. Potom druhá, třetí, padesátá. Rozlomili jsme růžici a nestačili jsme se divit. Naše brokolice si žila svým vlastním životem.
U sté housenky jsme vybírání vzdali a brokolice putovala do kompostu. Od té doby ji spokojeně kupujeme.

Nad hlavou se mi ozývá zvuk přibližujícího se vrtulníku, do prčic, našli nás. Rychle mrknu na Jamese, ale ten krvácející rukou signalizuje prázdný zásobník. Zasunuji do samopalu poslední svůj a snažíc se krýt za bednami skladiště prokličkuji na strategičtější místo. Vystřílím co mám na helikoptéru a podívám se na hodinky, kde jsou sakra posily? Hodinky začnou pípat...
Počkat, to nejsou hodinky, to je přece budík. Jaká je šance, že otevřu oči a vedle mě bude zachráněný James? Zamžourám a uvidím snídani na nočním stolku. Nechám naději na dobrodružství spokojeně zemřít. Proč bych měla měnit mého dokonalého manžela za nějakého Jamese?

Bylo nebylo v horách malé městečko, v něm domeček se dvaceti bytečky. Pro vzniklé společenství vlastníků nikdo moc pracovat nechtěl, tak předsedkyní zvolili nejaktivnější babku.
Jelikož v městečku nebyla banka, zálohy na bydlení nosili vlastníci předsedkyni. Uplynulo deset let, prodalo se pár bytů a jeden z nových vlastníků se začal zajímat o to, jak domeček opravit. A přišel šok, na účtě společenství bylo jen pár korunek.
I zašel vlastník za právníkem a zjistil hroznou věc, z milionu zkasírovaného (a rozfofrovaného) předsedkyní je vymahatelných jen pár desítek tisíc, zbytek promlčen.
Zajímaly jste se někdy, milé děti, jak funguje vaše společenství vlastníků?

Když mě někdo pozve na oběd k sobě na chaloupku u lesa, prostě předpokládám, že bude mít pro mě připravené jídlo. Existují však jedinci, kteří tuto základní premisu neznají.
Ocitla jsem se tedy tehdá v absolutní pustině, s jedním chlebíčkem přede mnou na talíři a třetinkou limonády na celé odpoledne, protože dřív zpátky nic nejelo.
Připadala jsem si nejen jak U snědeného krámu, ale také jako U Suchánků, protože voda do chaloupky zavedena nebyla.
Onen den se pak zapsal do historie tím, že jsem dobrovolně snědla větší než malé množství lesních plodů a pila z potoka. Odtehdy menu ověřuji předem.

Když jsem se v mládí seznámila s teorií reinkarnace, uvěřila jsem okamžitě a měla jsem hned jasno - v minulém životě jsem musela být kočka. Ráda spím, no spíš dokážu prospat a prolenošit celý den, miluju vyhřívání na sluníčku a když už je potřeba, i nějaké to jídlo si seženu. Zbožňuju mazlení, ale tam si partnery vybírám, i to by měl být důkaz. Navíc se velice dobře cítím v teplém kožíšku, který jsem ochotna udržovat v čistotě. Má teorie utrpěla závažnou trhlinu ve chvíli, kdy jsem s hrůzou zjistila, že reinkarnace nevěří ve mě, neboť mám na kočičí srst vážnou alergii.

„Sherlocku!“
„Teď ne, Johne, jsem na stopě pachateli té včerejší vraždy.“
„Sherlocku, ale zvoní ti telefon.“
„Ten zvoní už hodinu, ale teď nemám čas s nikým mluvit, musím dodělat chemický rozbor hlíny, která ulpěla na schodech.“
„Sherlocku, ale ten telefon zvoní znova. Aha, už ne. No bezva, teď zvoní můj. Haló?“
„Neruš, právě jsem zjistil, že pachatel vlastní bernardýna a pěstuje růže někde v severovýchodní části města.“
„Sherlocku?“
„Řekl jsem neruš, pomocí databáze jsem zúžil okruh podle hlíny na dvanáct bloků.“
„Sherlocku sakra zmlkni a poslouchej, už hodinu ti volá Lestrade, že se pachatel přišel sám udat na Scotland Yard.“

Jednou jsem měla jít s kamarádkou kupovat boty. Měla vyučování o něco delší než já, tak jsem na ni čekala před budovou konzervatoře, kde studovala.
Najednou jsem uslyšela hru na klavír a naprosto kouzelný zpěv. Mužský hlas, tenor, a tklivá melodie. Rozhodla jsem se proplížit dovnitř a podívat se, jaká kouzelná bytost tohle dokáže.
Po zvuku jsem našla správnou místnost a pootevřenými dveřmi jsem nakoukla. Rychle jsem se zase stáhla. U klavíru seděl starý a opravdu ošklivý skřet.
„Blbý, co?“ ozvalo se za mnou. Kámoška, zaplaťpánbůh. „Nádherný hlas, příšerný zjev. Do opery ho nevzali, tak šel učit. A je bezva!“

Když jednou místní studio mělo akci a pojišťovna proplácela masáže, koupila jsem permanentku.
Na první akci jsem si přinesla povinné tepláky. Byly to ty pohodlné plandací, takže při rolleticu se furt vyhrnovaly, při lymfodrenáži se mi schmoustaly tak, že jsem je měla v nohách vytlačené další hodinu.
Přece nebudu kupovat nové, i sáhla jsem příště do dceřiny skříně pro staré legíny.
S námahou jsem se do nich nasoukala, ale rolletic furt nejel. Vylezla jsem z kabinky.
„Prosím pustíte mi to?“
Švitořící skupinka okolo pultu mě přejela pohledem a viditelně zadržovala smích.
Napříště už jsem si koupila úbor v mé velikosti.

Protože jsem člověk metodický, na těhotenství jsem se připravila. Prostudovala jsem babské rady a nejnovější i starší moudré knihy včetně učebnice pro porodní báby po babičce (což jsem dělat neměla).
Takže když jsem se ocitla v očekávání a dostala chuť na sladké, měla jsem jasno - čekáme holčičku. Tuny Salka se sice podepsaly na figuře, zato to ale bylo to jediné, co bylo na tom očekávání sladké. Nakonec se ale opravdu narodila holčička.
Při druhém těhotenství jsem měla opět chuť na sladké, tak jsem se těšila na další princezničku. Při pohledu na pindíka na ultrazvuku ve dvacátém týdnu jsem málem omdlela.

Zhruba ve svých třinácti letech přišla dcera domů s tím, že chce odbarvit na blond.
Aby ji nezřídila nějaká kamarádka hůř, po neúspěšném rozmlouvání jsem se toho ujala.
Namatlala jsem na ni zesvětlovač, a po doporučené době působení zalezla dcera do koupelny.
Po půl hodině jsem začala být nervózní.
„Nesnaž se zdržovat a ukaž se!“ zařvala jsem na ni.
Ve dveřích se objevilo něco, co nešlo popsat jinak než Zlatovláska.
Několik dní poté odjely děti na letní tábor a já jsem odbarvení ocenila.
Na fotografiích, které byly pravidelně vyvěšovány na internet, se dcera dobře hledala.
Svítila tam jako vánoční stromeček.

„Na stromeček dáme ty stříbrné ozdoby a doplníme to modrými koulemi a řetězy s kuličkami. A uvařím tu polívku podle tchyně, co ji máš tak ráda. Děti budou zpívat koledy, a pak si pustíme pohádky z televize, to je fuk, že už je uvidíme po padesáté.“
Se slzami v očích sedím u prázdné postele, na které jsi ještě včera ležela a spřádala se mnou plány na Štědrý den. Neměla jsi umřít, mami. Ne teď, ne dva dny před Vánoci.
Měla bych zdobit stromek a balit dárky. Dokážu jenom sedět a zírat do prázdna. Nevím jak dál. Zítřek jsem prožila včera.

Moje maminka pocházela z rodiny, kde vládnul despotický otec. V osmnácti utekla z domova s tím, že nikdy více tyranie.
Můj tatínek vyrostl v rodině, kde měla vše pevně v ruce matka. Vyhovovalo mu to.
Tito dva lidé se dali dohromady a zplodili tři děti. Z nedostatku vůdčí osobnosti mezi rodiči vládla u nás totální anarchie.
Jak jsem začala brát rozum, pochopila jsem, že takhle to dál nejde. Bylo nás pět, pokusila jsem se zavést demokracii.
Fungovat to přestalo vždy přesně ve chvíli, kdy tři děti přehlasovaly rodiče.
Což je hlavní důvod, proč jsem ve své vlastní rodině zavedla diktaturu.

Jednou jsem byla vyslána na služební cestu se třemi kolegy na výstavu do Prahy.
Vyrazili jsme brzo a jeli jsme zkratkou mimo dálnici, takže auto kixlo v liduprázdné pustině.
„Pánové, musíme dát mozky dohromady,“ pronesl výrobní náměstek a všichni se důležitě sklonili nad motorem.
„Já bych taky jukla,“ nabídla jsem.
„Ty seď, ty jsi ženská, tohle je práce pro chlapy,“ usadili mě.
Po hodině brainstormingu, odborných řečí, a vyndání a znovunamontování všeho, co poznali, šli pánové na cigáro, takže jsem nakoukla.
„Tahle hadička má končit ve vzduchu?“ zeptala jsem se.
Husté dusno panovalo zbytek cesty. Jejich mozky porazila ženská logika.

"Sherlocku, tady v ledničce jsem měl deset deka salámu, abych měl co večeřet, až přijdu z práce. Teď je lednička prázdná a já chci vědět, kdo mi ho ukradl. Už jsem z toho tvého umění dedukce taky leccos pochytil, tak se netvař, že nic nevíš. Paní Hudsonová už se do ledničky neodváží a Mycroft salám nejí. Jak, že jsi ho potřeboval? Cože? Rozpustnost salámu v rozličných kyselinách? Víš, kolik toho salámu bylo? Že třicet koleček? Já se z tebe opravdu jednou pominu. Co teď budu jíst? Večeře u Angela a ty platíš? No dobrá, ale na salám už mi nesahej."

Převzal výplatu za uplynulý týden a zamířil na Hlavák. Usoudil, že pětilitr dráhy nebudou umět rozměnit, tak si koupil dvě lahve whisky na cestu a už seděl ve vlaku.
Ta překrásná blondýna si k němu přisedla těsně před tím, než vyjeli, a byla neobvykle družná. I z lahve se s ním napila. Těšil se na dobrodružství, ale po pár minutách usnul.
Zaspal tak nejen výstup krásné neznámé hned ve Vršovicích a cestu do Budějovic, ale i přepřah lokomotivy a cestu zpět do Prahy.
Stále přiomámen rohypnolem teď přemýšlí, jak se ocitl v pátek v noci na Hlaváku bez jediné koruny.

Sice bych chtěla v noci spát, ale když zavelí hyperaktivní močový měchýř, prostě nic nenadělám. Většinou jdu potmě, abych se moc nerozebrala, a jakožto děsný strašpytel se rozeberu mžouráním do tmy, jestli v ní něco není.
Jednou takhle jdu okolo botníku, a krve by se ve mně nedořezal - z police na mě svítí dvě zlaté oči. Co teď? Manžela se nedovolám, zbraň nemám; zoufale se vrhám k vypínači, ať aspoň vidím, proti čemu stojím.
Na polici v klidu leží synova kšiltovka s fosforeskujícím nápisem. Uuuuf! Ještěže tady ve tmě nikdy nemůže být tolik příšer, kolik si jich tam dokážu představit.

„Kdo zase nezavřel dveře do předsíně?“ řve manžel, a já brzy chápu proč. Kočka Béžovka, která se na zahradě objevila před Vánoci, zatím nepochopila, že do chaty nesmí. Nastává naháněcí rodeo.
„Mám ji zahnanou v koupelně, tam moc škody nadělat nemůže,“ hlásím.
Omyl. Kočka v klaustrofobickém záchvatu na sebe zvrhla krabici s pracím práškem.
„Budeme mít čistoskvoucí kočku,“ konstatuje manžel.
„Blázníš?“ vyjeknu. „Vždyť se pořád olizuje, to by ji zabilo!“
O několik minut později, celá mokrá a s rozsáhlými šrámy vynáším snad kompletně vypláchnutou Béžovku z koupelny k pořádnému osušení.
Vůně čistě vyprané kočky se z ní line ještě dlouho.

To jsme jednou zase dělali rotační slezinu, s kolegyněmi jsme se střídaly v jejich pořádání. Vždycky se udělaly obložené mísy, komu se s tím chtělo piplat, udělal chlebíčky nebo salát.
Tehdá jsme přišly k Aleně, a hned na první pohled bylo něco špatně. V kuchyni binec, a uprostřed zeleniny Alena s nožem a krví prosakujícími náplastmi na obou rukou.
„Co se stalo?“ vrhly jsme se na ni účastně.
„Jsem chtěla udělat ty vrtulky z okurky a kytičky z rajčat, jako měla tuhle Pietra,“ pravila poraženě.
Ztuhla jsem. Mám jí říct, že na to mám takový šikovný udělátko z Křemežského veletrhu?

Její syn právě rozbil další rádio. Po sečtení všech tabletů, telefonů, televizí a jiných spotřebičů to bude už nejméně dvacátý přístroj. A nemůže se utěšovat, že to nebylo schválně, kladivem a šroubovákem se omylem rozbíjí jen těžko. Odejde od dveří ke sporáku, pustí ventilátor v digestoři a zpívá, aby se nemusela dívat a poslouchat ty hrozné křupavé zvuky z pokojíku. Když něco řekne, syn stejně neposlechne a manžel jen zamumlá, že synovi nic nedopřeje. Že destrukce přejde a přijde konstruktivní období. Jen aby to bylo dřív než synáček zjistí, že kladivem a šroubovákem lze zajímavě rozebrat i zvířata a lidi...

To na mě zase jednou dopadla milá povinnost zaběhnout pro podpisy k jednomu spřátelenému klientovi. Obvykle jsme dali kafčo a probrali, co je nového.
Tentokrát změna. Dveře se otevřely na škvírečku na jedno oko.
„Čau, jsem strašně nemocnej, šoupni mi to pod dveřma a chvilku počkej, já ti to hned vrátím.“
Rovněž spřátelení klientovi pejsci měli jiný názor, čumákem rozrazili dveře a vrhli se mi do náručí. Tím se ovšem otevřel výhled do bytu. Namísto podlahy, ze které se vždy dalo jíst, vrstva odpadků, bot a špinavého oblečení.
„Zatracený bestie,“ zaklel klient. „No dobře, tak pravdu. Ája odjela do lázní.“

Vždycky jsem myslela, že znám své hranice. Život mě pokaždé vyvedl z omylu.
Pro lásku k chlapci jsem vylezla na Chopok. Oproti svému přesvědčení, že je to konečná, jsem ještě z nedostatku jiných možností slezla dolů.
Pro peníze na koupi zahrady jsem dva roky pracovala šestnáct hodin denně, i když jsem to chtěla vzdát už před polovinou. Moje záda dodnes protestují.
Pro lásku k dětem jsem se postavila čelem kanci, který se na nás řítil z obilí. Že se z něj zblízka vyklubal přítulný pes, už je fakt podružný.
Proti tomu by mělo být napsat denně jedno drabble brnkačka, ne?

To jsem jednou vyrazila s dětmi na výstavu Země Živitelka, a na odchodu nás zaujal řev od malinkatého stánečku:
„Kupte si masožravou rostlinuuuu! Nejekologičtější mucholapkaaaa!“
Děti napřed ani nevěřily, že to vážně žere maso, a pak dyndaly tak hezky, že jsme masožravku koupili.
Přestože jsem do písmenka dodržovala návod, rostlinka začala chřadnout. Důvod jsem zjistila až ve chvíli, kdy mi z ledničky zmizely přes noc všechny uzeniny.
„Že vy jí sakra krmíte?“ uhodila jsem na děti.
„Když ona měla hlad,“ oponovaly.
Přes veškerou další snahu kytka uhynula.
Moc mi to nevadilo - koneckonců v téhle rodině jsem odjakživa hlavní masožravec já.

Nevíte jak správně investovat?
Vaše peníze leží pod matrací bez užitku?
NIKDY VÍCE!
Uděláme z Vás milionáře! *)
PŘIJĎTE K NÁM!
Vaše peníze uložíme do nejúžasnějších produktů finančního trhu!
Vše zcela legální, ani finanční správa nenalezne žádnou trhlinku!
Na Vaši návštěvu se těší Tunel Investment.
*) Tato nabídka platí pouze pro miliardáře.

Pssst.
Pssst!
PSSST!
Pokusím se otevřít zalepené oči. Na mém nočním stolku sedí Jack Harkness v místech, kde byla lampička. Jack Harkness mi rozsedl lampičku! Kašli na lampičku, je tu Jack Harkness!
Ten zatím s prstem na rtech a pohledem plným obav kouká někam za mě.
„Neotáčej se,“ šeptá. „Nebo se otoč strašně rychle a třískni toho hyteriana do výběžku na prsou.“
Šílená strachem poslechnu a odměnou je mi bolestný výkřik.
„Co jsem zase provedl?“ ptá se rozespale manžel a tře si hruď.
„Ale von říkal...“ ukazuju za sebe a otáčím se. Na nočním stolku poklidně stojí lampička. Zatracený drabblení!

To kotě našel Pepan jednou večer promoklé u domu a neměl srdce ho tam nechat. Když se s ním dělil o párek k večeři, vzpomněl si na babiččino „do tebe to padá jak obilí do mlátičky“ a to jméno kocourkovi zůstalo. Pak mu kolega přinesl štěně, že ho jinak manželka nechá utratit. Pochybovačně pohlédl na kocoura, ale když se štěně přibatolilo k Mlátičkovi, olízlo mu čumák a padlo na záda, bylo jasno. Jen se z radosti neměli opít a pojmenovávat nový přírůstek. Když pak totiž Pepan svolával z okna zvířata hlasitým „Mlátičko a Kombajne, pojďte žrát“, chechtalo se celé okolí.

Jack Harkness se pomalu probíral k vědomí. Zaostřil na nejbližší objekt, což byl Ianto, zaplaťpánbůh.
„Měl jsem hrozný sen,“ zamumlal. „Nějaký hyterian mi šeptal, že by mě chtěl láskou sežrat.“
V pozadí se odkulily dveře a vpadl zbytek týmu.
„Co se děje?“ zeptala se Gwen za všechny.
Jack zasténal. Ianto s námahou odtrhl oči od Jacka a začal vysvětlovat:
„Obávám se, že Jack poprvé v životě hrubě neporozuměl ani řeči těla, ani duchu jazyka. Ten hyterian, co se kolem něj začal omotávat, neměl výjimečně zájem o sex. Chtěl Jacka sežrat doopravdy.“
Jack něco zamumlal.
„Ano Jacku, všechno je někdy poprvé.“

Takže dneska si povíme o významu zeleniny v zimním období. Začneme mrkví, obsahuje spoustu karotenů a je dobrá na pleť a na zrak. Můžete si ji dát syrovou, třeba jen nastrouhat a osladit, nebo s jablkem. Naslano se připravuje dušená, s bramborem a masem nebo vejcem. Je také součástí většiny polévek. Dávno jsou pryč doby, kdy by ji ze země museli dostávat sbíječkou, dneska má každý malý zemědělec skleník a co z poptávky nepokryjí, to se doveze z teplých zemí. Ale kdo by chtěl znát můj osobní názor, tak mrkev v zimě je dobrá tak akorát na nos ke sněhulákovi.

„A teď si vyjádříme x pomocí y a převedeme na druhou stranu rovnice...“
Bože ten má krásnej zadek. A když zvedne tu ruku s křídou, tak mu nádherně vyjede biceps z rukávu. Teď by se zase mohl otočit čelem, já ty jeho oči prostě žeru. To je úžasný, jak si olízne rty, kdykoli se chystá promluvit! A... co to sakra mele?
„Takže na tabuli máte soustavu rovnic o deseti neznámých a vaším úkolem je vyčíslit všechny proměnné tak, jak jsme si to teď ukázali.“
Toho dne jsem vymyslela nový způsob řešení matic. Takového fešáka jsem přece nemohla zklamat špatným výsledkem.

„Mami, teď zavži dveže a nedívej se, dokud ti nežekneme!“
V duchu zrekapituluje obsah koupelny, posoudí hladinu vody a učiní závěr, že nic hrozného se stát nemůže. Koneckonců polívčičku ze šamponu za čtvrtletní prémie uvařili drobečkové už před týdnem. Pro jistotu sedí za dveřmi koupelny a poslouchá, ale kromě nadšeného výskání a překvapivě konstruktivní spolupráce dvojčat neslyší nic nepatřičného.
„Mamí, uuuuž,“ ozývá se konečně.
Vítá ji roztomilý pohled, obě dítka mají na hlavičkách pěnové kadeře a vousy.
Hrdý mateřský úsměv jí zmizí z tváře poté, co její zrak padne na prázdnou tubu od montážní pěny, kterou manžel dopoledne utěsňoval vanu.

„Jen jdi, já ti ty andílky pohlídám,“ pravila kamarádka přejíždějíc zrakem dvě děti poklidně skládající lego.
„Ale je to jen na vlastní nebezpečí,“ upozorňuju pro klid duše. Odpovědí je velmi nechápavý pohled.
Hádat se nebudu, tu sojovku budu večer potřebovat a oblíkat kvůli tomu znova děti se mi nechce.
Vracím se za dvacet minut. Z lustru visí špagety, ze záclon kape kečup a ze šatníku se ozývají rány a řev.
Kamarádka je divně rozcuchaná, zadýchaná a zpocená, na oblečení má fleky a natržené díry, které tam předtím nebyly, a na oku počínající monokl.
Od té doby mi hlídání dětí nenabídla.

Chata, sobotní podvečer, v krbu plápolá oheň, venku totální plískanice.
Začínám nakládat ingredience na nedělní ražniči, sakra, anglická zůstala doma!
Konzum zavřenej, ještě že tu je vietnamská večerka.
Zmoklá a zmrzlá vpadnu dovnitř.
V chlaďáku jediná anglická, čtvrtkilo za pajcku, s minimální trvanlivostí do 13.3.
Většinou nevím, jaké je datum, ale pátek třináctého si pamatuju.
Jdu k pultu. „Nemáte jinou? Tohle včera prošlo.“
Vietnamec na mě upře bezelstný pohled: „Měla koupit včera!“
Nemůžu si pomoct, začínám se chechtat, prodavač se přidává.
„Čičet?“ navrhne smířlivě.
Beru anglickou a vydávám se domů k hřejícím kamnům.
Hihňám se navzdory živlům celou cestu.

Uf, to byl zase den. Poslední účetnictví doděláno, ještě napsat pokyny advokátovi pro zítřejší soud s neplatičem, už skoro nevidím, ale stihla jsem to a můžu se zúčastnit zítřejší oslavy s grilováním. Rozepisuju zprávy s doklady právníkovi a potvrzením účasti kámošce.
„Bolí mě hlava, kde je brufen?“
Narvu prášek do manžela a vracím se k počítači, zbývá jen napsat pozdravy do mejlů, „pac a pusu“ a „s přáním úspěchů u soudu“, odesílám a padám do postele.
Ráno mě budí telefon od kámošky. „Hele, jsem ráda že přijedeš, ale jakej soud?“
Od té doby na mě náš právník kouká nějak divně.

Jako obvykle jsem ze školy zamířila do antikvariátu, kde mi starý prodavač schovával nové přírůstky z mých oblíbených žánrů za hubičku. Toho dne na mě zářil už přes výlohu: „Mám tu úplně nového Dumase, přinesl ho nějaký mladík, že ho dostal od kámošky ale tohle nečte, tak ať mu dám aspoň na pivo.“ Doma jsem knihu zhltla jedním vrzem a zasněně ji zavírala, když tu jsem za poslední stránkou objevila obálku s dopisem. Zvědavost mi nedala a tak jsem četla: „Už dlouho tě miluju, jestli mě chceš, přijď večer k vrbě.“ Jenže ten neromantický hejhula šel evidentně radši do hospody.