Moje články

Jede ve vlaku hypochondr a matematik. Hypochondr říká: „Já jedu na Riviéru vlakem, protože mám nemocné srdce, a doktor mi zakázal letadlo.”

Matematik: „To já jsem si spočítal, že pravděpodobnost, že vykolejí vlak je menší, než že v letadle bude bomba.”

O dva roky později se potkají v letadle. Hypochondr: „Můj doktor mi nasadil nové léky na srdce, a tak už můžu cestovat letadlem. A co vy? Opravil jste svoje výpočty?”

Matematik: „Ano, spočítal jsem, že pravděpodobnost, že vlak vykolejí je větší, než že v letadle budou dvě bomby. A tak mám jednu bombu stále s sebou sbalenou v kufru.”

Kecají dva staříci a jeden povídá: „Ti řeknu Karle, je to děs, mám strašnou zácpu.”

Karel mu odpoví: „Venco, máš štěstí, že ses svěřil. Právě mi přišel nový superlék z Číny, jsou to takovýhle kapky, ale musí se pečlivě dávkovat. Jak dlouho ti to trvá k domovním dveřím?”

„Sedm minut.”

Karel nakape kapky a znovu se ptá: „Jak dlouho jdeš po schodech do bytu?”

„Dvě minuty.”

Karel znovu nakape a povídá: „Teď běž v klidu domů a uvidíš.”

Druhý den se potkají a Karel se ptá: „Tak co?”

A Venca odpoví: „Kámo, jsi borec, sekl ses jenom o tři schody.”

Maminka mi vždycky říkala, ať ty ženské časopisy pořád nečtu, že je to tam všechno vymyšlené a rady tam rozdávají druhořadí odborníci, ale já jsem jednu takovou radu poslechla a konečně jsem našla klid v duši. 

Rada zněla takto: "Způsob dosažení vnitřního míru spočívá v tom, že dokončíte úplně všechno, co jste začali." 

Tak jsem se doma rozhlédla okolo sebe po všem, co jsem začala a v půlce nechala.

Než jsem vyrazila do práce, dopila jsem láhev červeného, potom jsem dorazila Bailey´s, Martini, vodku, rum, fernet, sáček chipsů a krabici čokolády.

Nedovedete si ani představit, jak je mi teď fajn.

Relativně nově přijatá bankovní úřednice Alenka se po týdnu v zaměstnání naštvaně vřítí do kanceláře ředitele a rezolutně zahlásí: „Už toho mám dost, tohle prostě nejde. Zítra ráno, kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem. Podávám okamžitou výpověď, nemůžu tady pracovat, protože mi nedůvěřujete.“

Ředitel se zachmuří, v mysli projede všechny možnosti, jak k tomuto závěru Alenka mohla dojít, a když ho fakt nic nenapadne, překvapeně oponuje: „Já opravdu nechápu, jak to vůbec můžete říct? Vždyť dokonce nechávám všechny klíče na stole!” 

Na to Alenka s rukama v bok prohlásí: „No to sice jo, ale nepasují ani k jednomu trezoru!”

Přijde kostelník ke zpovědi, vleze do zpovědnice a farář se ho ptá: „Kdo mi chodí do zahrady na jablka?”

„Tady není nic slyšet, pane farář,” huláká na to kostelník.

Farář se nenechá odradit a pokračuje: „Kdo mi chodí do sklepa na mešní víno?”

Kostelník zase hlasitým voláním odpoví: „Tady není slyšet, co říkáte, pane farář!”

„To není možné, to si musím ověřit,” zavrtí hlavou farář. „Pojď, vyměníme si místa.”

Farář si vleze do zpovědnice, kostelník se jde posadit na jeho místo a ptá se: „Kdo mi chodí za starou?”

Farář na to zakřičí: „Máš pravdu, tady fakt není nic slyšet!”

Gynekolog spáchal vraždu. Policisté ho zadrželi hned na místě činu a po prohození povinných frází typu „Máte právo nevypovídat“ a „Cokoli řeknete, může být použito proti vám“ ho odvezli na stanici. Tam ho vyšetřovatel žádá, ať to vysvětlí. 

Gynekolog povídá: „Měl jsem velice těžký den. Ráno jsem měl soukromou ordinaci, na koze se mi vystřídalo dvacet klientek. Potom jsem měl v nemocnici vizitu čtyřiceti pacientek a odpoledne ještě pět porodů a dva potraty. Večer jsem se šel projít do parku, abych přišel na jiné myšlenky, a ta prostitutka mě zastavila, že za stovku mi ji ukáže... Prostě jsem se neudržel."

„Hahá, konečně jsem vás našel bez ochrany Paláce, konečně tu stojíte jenom jako obyčejný muž. Už nemáte možnost mě odmítnout jako posledního žebráka, odehnat jako obtížný hmyz. Teď to není tak vtipné, že, pane Važuzle, když tady stojíte neozbrojen, a já mám samostříl a dýku. Teď už se necítíte tak strašně nadřazený jako ve vaší kanceláři, že? Teď mě prostě budete poslouchat a až vám řeknu všechno, co mám na srdci, tak mi nikdo nezabrání vás podříznout jako jehně. A už se těším, co to udělá s Patricijem, jaký chaos to vnese do gchřřřřřřřřřř…“

„Vaše lordstvo, kde se tady berete?“

„Sheldone, tak my jdeme,“ zahlásil Leonard a objal Penny v pase. „Nezapomeň, téma je Podmořský svět a heslo pro vstup je Kvetoucí korál.“

„Kvetoucí korál? Kvetoucí korál!?“ Sheldon začal hyperventilovat. „Nic takového neexistuje! Korál je živočich, tak nekvete!“

Penny, obalená tenounkým cárem látky, ověšená korálky a přívěsky hvězdic táhla Leonarda ke dveřím. „Sheldone, je to jenom zábava, a Amy se tak těší…“

Vtom vstoupila Amy v kostýmu Malé mořské víly. „Kde to vázne? Raj a Howard už se stihli pohádat, kdo půjde za Aquamana, a šli se oba převléct.“

„Dobře, jdu za něj já,“ zazářil Sheldon. „Ale to heslo nevyslovím.“

„Takže tu třídenní neproniknutelnou mlhu v celém Ankh-Morporku má na svědomí Neviditelná univezita,“ shrnul to Lord Vetinari.

„Ano, pane,“ potvrdil Rozšafín Ctibum. „Katedra Nekromanc- promiňte, Posmrtných studií, stále trvá na mlžném oparu u jejich seancí, a v pátek odpoledne při poslední hodině takto pracovali s kotlíkovým vyvíječem páry, když zazněl cvičný požární poplach, na kterém Vaše lordstvo trvalo ve všech veřejných budovách, a po evakuaci se nám studenti i profesor poněkud rozutekli…“

Lord Vetinari se podíval na jeden z papírů: „Tady vidím, že už se na odstranění pracuje?“

„Ano pane,“ kývnul Rozšafín. „Arcikancléř již pověřil profesora Mrakoplaše sestrojením umělého větru.“

Telepat a hypnotizér se přou, kdo z nich je mocnější, a neodolají pokušení si to vyzkoušet.

„Vsaď se, že nám do pěti minut pingl přinese dvě piva a neudělá čárky,“ říká telepat.

A stane se.

„OK, teď já,“ říká hypnotizér. „Vsaď se, že do 10 minut přiměju támhletu slečnu v rohu, aby se svlékla.“

A fakt jo.

Telepat se zamyslí. „Vidíš támhleto rozsvícený okno v tom paneláku naproti? Tak do čtvrt hodiny z něj obyvatel bytu vyhodí televizi.“

A nic.

„Počkej, dej mi ještě pět minut,“ žádá telepat.

Vtom se v okně objeví chlap a zoufale řve: „Nemám, prostě nemám!“

Policista jde takhle v zimě na ryby. Vykope v ledu díru, rozloží židličku, sedne si, nahodí návnadu a čeká. Za chvíli se nad ním ozve mocný hlas: „Tady ryby nejsou!”

Policistu to překvapí, ale vezme informaci na vědomí. Tak popojde asi o deset metrů dál, vyseká novou díru, rozloží židličku, sedne si, nahodí návnadu a zase čeká. 

Asi po hodině se nad ním opět ozve mohutný hlas: „Tam taky ryby nejsou!”

To už policistu naštve, tak zpupně zvedne hlavu a zvolá k nebi: „Jseš snad Pán Bůh, že všechno tak víš?”

„Ne, nejsem Pán Bůh. Jsem správce tohoto zimního stadionu.”

Pan Novák zmizel při dovolenkovém pobytu na Ibize. Paní Nováková napřed čeká, že k nalezení jejího muže, ať již živého nebo mrtvého, dojde nějakou oficiální cestou, ale po dvou letech čekání už ztratí trpělivost, a tak najme detektiva – hledače. Za týden dostane paní Nováková SMS: 

„Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Špatná zpráva je, že se mi podařilo najít mrtvolu vašeho muže, bohužel se utopil při potápění. Dobrá zpráva je, že tělo je obrostlé mořskými mušlemi a v nich jsou perly v hodnotě 150 milionů korun.”

Paní Nováková obratem odepisuje: „Perly prodat, peníze zaslat, návnadu hodit zpátky do moře!”

Blondýnka stojí v kanceláři u skartovačky, čím dál tím zoufaleji mačká různé čudlíky a mumlá si: „…máma mi vždycky říkala, ať hlavně nepracuju, že jsem na to moc hloupá, ale já jí ukážu, i na sekretářku mě vzali, na tohle přijdu taky, musím to dokázat…“

Najednou se objeví kolega a nabídne jí pomoc. Blondýnka se rozzáří: „To je báječné, pan ředitel mi to zadal jako speciální úkol, jsou to poslední výtisky na celém světě!“ 

Kolega nastaví čudlíky, dá dovnitř papíry a chvíli čekají. Když jsou všechny papíry dokonale zničené, blondýnka se na něj obrátí s dotazem: „A odkud vyjdou kopie?”

„Náčelníku, máme problém. Kousek odsud boural náklaďák, z řidiče to dost táhne a nám došly trubičky.”

„Tak ho vemte na odběr krve, ne?”

„No to si budu muset půjčit piják, protože teda jako v těle už žádnou nemá.”

„Tak ho odvezte na prosekturu, ať se tam na něj kouknou.”

„Když on je na kousky a ty leží na sto metrech silnice.”

„Tak aspoň hlavu tam vemte.”

„Když ona hlava je taky děravá a vyteklá.”

„Tak sakra jak můžeš vědět, že z něho táhne?”

„No teda já to nevím určitě, ale tady podporučík, jak mu dával umělý dejchání, je nějakej zelenej.”

Dva bezdomovci se potulují opuštěnou zahrádkářskou kolonií a narazí na polorozpadlý kurník s poslední vyzáblou slepicí. Zajásají nad tím nenadálým štěstím, kurník rozštípou na polínka a založí si ohýnek, slepici zakroutí krkem, oškubou ji a nad ohýnkem upečou. Po dlouhé době s pořádně plným žaludkem si lehnou do trávy a filozofují. 

Jeden najednou povídá: „Hele Karle, teď se všude mluví o té finanční krizi, myslíš, že se to nějak dotkne i nás?”

„No jasně!” povídá Karel.

„A jak, prosím tě?”

Karel: „No, máš nějaký kamarády bankéře, manažery nebo podnikatele?”

„To teda nemám.”

Karel: „Tak vidíš, teď je brzy budeš mít…”

„A potom jsem v knihovně našel tuhle ponožku,“ prohlásil Rozšafín Ctibum.

„A kvůli tomu mě rušíte od oběda?“ zamával kuřecím stehnem Arcikancléř Neviditelné univerzity Vzoromil Výsměšek.

„Problém je,“ vysvětloval Rozšafín trpělivě, „že jsme udělali testy a vychází nám, že jde o ponožku fiktivního čaroděje ze zeměkoule.“

„Zeměkoule?“ zahřměl Výsměšek posměšně. „Co to je za nesmysl? Jakože tam dole chodí vzhůru nohama a nespadnou?“

Rozšafín se zavrtěl. „To neřešte, pane. Jen určete, co máme dělat s tou ponožkou.“

Arcikancléř vzdychl. „Jde o čistě kouzelnickou věc, Vetinariho do toho tahat nebudeme. Položte ponožku zpátky do knihovny, třeba zmizí tak, jak se objevila.“

Říká mistr na stavbě novému učni: „Hele, nepotrpím si na velký řeči. Spousta lidí tady vykřikuje zcela zbytečný věty, v tom rachotu to nejni slyšet, často to někdo špatně pochopí, jsou z toho průsery. Takže já když budu něco chtít, tak hvízdnu a dám ti jasnej pokyn. Když ti takhle ukážu ruku dlaní nahoru, podáš mi cihlu. Když takhle naznačím že piju, přineseš mi kafe. Když takhle tlesknu, zapneš stavební výtah. A když takhle zakejvám ukazováčkem, tak přijdeš, jasný?”

Učeň na to: „Dobře, pane mistr, tak teď abyste rozuměl vy mně. Když já takhle zvednu prostředníček, znamená to, že nepřijdu.”

Rodina absolutně sklerotického profesora matematiky se stěhuje. Manželka ho připravuje týdny dopředu, teď nastal den D, a hned se vyloupl problém, při pohoštění stěhováků došlo kafe.

Protože je profesor jediný, kdo v podstatě nic nedělá, je vyslán kafe koupit. A teď stojí s nákupem před starým bydlištěm a postupně mu dochází, že je něco špatně.

Ze své chabé paměti vyloví jen název ulice, kam se přestěhoval. Jde tak touhle ulicí a marně vzpomíná na číslo popisné, když vtom proti němu jde malá holčička. 

Zoufalý profesor se jí proto ptá: „Holčičko, nevíš, kde bydlí Kropáčkovi?”

„Vím, tati, právě ti jdu naproti.”

„Drahý Hercule, teď jsem dostala tvůj dopis,“ provlála dveřmi Poirotovy kanceláře paní Ariadne Oliverová. „Takže jsi vyřešil tu záhadu zmizelého Lorda Ashleyho, po kterém zbyla jen velká hora knih v jeho milované knihovně?“

Poirot si promnul knír. „Obávám se, že zde nejde o únos ani záhadu, ale o obyčejnou smrtelnou nehodu s žebříkem a špatně uloženými knihami.“

„To mě mrzí. Budu se tam muset stavit, měl úžasnou sbírku, třeba by mi dědicové nějaké knihy přenechali?“ 

„Obávám se, ma chère, že to nebude možné. Všechny knihy padly za oběť této nešťastné události, protože váš přítel byl do nich již příliš zažrán.“

U lesa je taková ta strmá propast, skoro bezedná, a pár metrů pod okrajem v ní ze skály roste cosi mezi malým stromkem a silnější větví. Té větve se jednou rukou drží děda, ve druhé ruce má knihu a spokojeně si čte, absolutně pohroužen, až nevnímá okolí. 

Najednou se nahoře objeví mladík, po břiše se opatrně připlazí ke kraji propasti a volá dolů: „Dobrý muži, slyšel jsem, že prý jste kouzelný dědeček!”

Děda se pustí větve, nasliní si prst, obrátí stránku v knížce a jak se znova chytá větve, povídá: „By mě zajímalo, kam ti mladí chodějí na takové blbosti!”

Do CIA přijímají novou agentku. Uchazečky musí projít sérií náročných testů. Když zůstanou jen dvě vhodné kandidátky, ředitel prohlásí, že rozhodne test loajality vůči jejich novému zaměstnavateli. Dá první agentce pistoli a říká: „Vedle v místnosti je váš manžel. Běžte a zastřelte ho.”

Žena vezme pistoli, zmizí v místnosti a po chvíli vyjde, hlavu v dlaních, a říká: „Ne, prostě to nemůžu udělat.”

Druhá kandidátka zmizí v místnosti. Ihned se ozve několik výstřelů, potom tupé dřevěné zvuky a mužský křik. Po chvilce vyjde ven zakrvácená uchazečka a říká: „V tý pistoli byly slepý náboje, tak jsem ho musela umlátit židlí.”

V nóbl divadle poloseděl pololežel chlápek přes tři sedadla. Když si ho všiml uvaděč, okamžitě k němu nenápadně přiběhl a povídá: 

„Pane, promiňte, ale smíte obsadit jen jedno místo.”

Chlápek jen něco zabručel a ani se nehnul. 

„Zavolám pana ředitele,“ pohrozil uvaděč. Zase nic. Tak přišel i ředitel a spolu se snažili chlapa přemluvit, a když to nešlo po dobrém, zkoušeli ho zvednout, ale nedokázali to.

Nakonec zavolali policii. Policista dorazil, šťouchl do chlapa pendrekem a povídá: 

„Tak dobře, zeptám se tě jen jednou, jak se jmenuješ?”

Chlápek pootevřel oko a zasténal: „Karel.”

„A odkud jsi, Karle?”

„Z druhého balkónu.”

Velké letadlo vyrazí na dráhu a odstartuje. V době podávání oběda najednou přiletí mladá letuška za zkušenější kolegyní a šeptá:

„Olgo, co budeme dělat, máme 400 cestujících a naložili nám jenom 200 obědů! Vyžehli to nějak!“

Olga popadne mikrofon a z rozhlasu se ozve hlášení: „Dámy a pánové, nevíme, jak se to stalo, ale máme na palubě 400 cestujících a pouhých 200 obědů. Každý, kdo bude tak laskavý a vzdá se jídla ve prospěch někoho jiného, má po celou dobu letu alkohol zdarma.“

Za hodinu se ozve z rozhlasu další hlášení:

„Milí cestující, upozorňujeme, že máme stále ještě 200 obědů!“

V lese se pořádá odvod na vojnu a líně se tam šine medvěd. Proti němu běží rozjuchaný zajíc.

"Hele, zajíci, co tak zvesela? Copak nevíš, že nás verbujou na vojnu?"

"Vím, ale já tam nemusím. Nevzali mě, protože nemám koule, jsem si je utrhl při přeskakování pařezů."

V dobré víře, že mu to musí vyjít jako zajícovi, a radši bez koulí, než na vojně, medvěd si vyhlédne pařez a naběhne na něj koulema napřed. Bolest jako kráva; když zase začne vidět, jde k odvodové komisi. Ti na něj už z dálky volají: 

"Medvěde, ty sem vůbec nechoď, máš ploché nohy.“

„Já strašně miluju koukání na ty různý animovaný příběhy a pohádky,“ povídá chlapeček svému kamarádovi v družině. „Akorát z toho mám poslední dobou takový divný pocity.“

Kamarád přiloží kostičku na věž a ptá se: „Jako proč? Co se vlastně děje?“

„No já mám pocit, že se naši těch animáků bojí. Že z nich mají úplnou hrůzu,“ odpoví chlapeček.

„A jak jsi na to přišel?“ vyzvídá kamarád dál.

„No my si vždycky večer sedneme s bráchou před telku a voláme My chceme pohádku! A rodiče přijdou, pustí ji z DVD, zalezou si spolu do postele pod peřinu a tam se třesou!”

„Vystuduješ spoustu vysokých škol, pak se asi nějak zapleteš s vojáky, protože kolem tebe vidím samé uniformy. S krásnou blondýnkou budeš řešit problémy s nějakým obrovským kolem, ve kterém je hladina vody na stojačku, v tajném komplexu pod vysokou horou. Pak budeš bádat v Antarktidě a studovat svítící křeslo. Potom tím kolem projdeš, stane se z tebe taky voják, ale v jiné galaxii, budeš pobíhat se samopalem a střílet padouchy s cedníkem na obličeji. A nakonec se vrátíš na Zemi s létajícím městem.“

Malý Rodney McKay vylezl z cikánčina stanu a zamířil k čekajícím rodičům.

„No tak ta je namol.“

Manželé slaví výročí. Domluví se, že ve velkém obchodním centru dají oběd a pak si navzájem nakoupí i dárečky.

Najednou ale chlapík s hrůzou zjistí, že manželku po boku nemá, matně si vybavuje její sdělení, že ona musí jít támhle a on má čekat tuhle… ale kde?

Chvilku pobíhá a manželku hledá, ale marně. Tak přistoupí ke krásné ženě a zdvořile se ptá: „Promiňte, ztratila se mi manželka, nemohla byste mi pomoci ji najít?”

„A jak?”

„Jen se se mnou bavte a smějte se. I kdyby v tu dobu měla být na druhém konci republiky, tak se vždycky odněkud vynoří.”

Dva kolegové, Hošek a Novák, byli vysláni na služební cestu. Moc se neznají, spárováni byli pro tuto cestu jen kvůli svým znalostem v oblastech pracovní schůzky, na kterou jedou. Takže v autě spíše mlčí a poslouchají rádio. 

Najednou Novák zařve: „Ty vole, Hošku, brzdi, dyk tohle je to místo co ho před chvílí v rádiu hlásili, že tu měřej!“

Hošek dupne na brzdu a přilepí zrak k ciferníku rychloměru. Najednou je staví policista.

„Tak pane řidiči, víte, jakého přestupku jste se dopustil?“ 

Hošek se vzepře: „Vždyť jsem jel pomalu!“ 

Policista se usměje. „Ano, tu červenou na semaforu jste projel třicítkou.“

Noviny dělají rozhovor se slepým parašutistou.

„Řeknete nám, jak to probíhá?“

„To je velmi snadné. Připravím se ke dveřím, i se svým slepeckým psem, ruku dám na šňůru otevírání padáku... a až mi kamarádi řeknou, tak prostě skočím. Řeknou mi také, do kolika mám počítat, a pak otevřu padák.”

„Ale jak poznáte, že se blíží země?”

„Víte, já sice nevidím, ale zato mám výborné ostatní smysly. Když jsem pár stovek metrů od země, začnu cítit vůni trávy, pole...”

„No dobře. Ale jak poznáte, že se máte připravit na samotný doskok?”

„To je úplně jednoduché. Najednou mi povolí vodítko v ruce.”

Starší manželé se rozhodnou zase se jednou po dlouhé době projít po městě a kouknout, co je tam nového. Prochází se historickými uličkami a vzpomínají na mládí. Najednou uvidí na roky zavřeném krámku obrovskou ceduli, tak to jdou prozkoumat. Na ceduli stojí:

UNIVERZÁLNÍ OPRAVNA

Zde opravíme veškeré porouchané věci a spotřebiče! 

Na co si jen vzpomenete, my to umíme opravit! 

Od hodinek, přes mobily, notebooky, stolní počítače, tiskárny, kopírky, lampičky, budíky, fény, kulmy, depilátory, žehličky, mixéry, roboty, kávovary, mikrovlnky, vysavače, pračky, sušičky, myčky, bojlery, až po ledničky a mrazáky.

Dole je malým písmem připsáno:

Pořádně bouchejte na dveře, zvonek nefunguje.

Je krásný jarní den. Z dálnice sjede dálkový linkový autobus a zastaví u motorestu. Řidič vystoupí, několikrát se zhluboka nadechne, protáhne se a pár okamžiků si jen tak nechá líbat tvář slunečními paprsky. Pak odejde dovnitř.

Jeden z cestujících, nepříjemně překvapený zastávkou, která nebyla uvedena v jízdním řádu, také vystoupí z autobusu a jde dovnitř za řidičem.

Když tam vejde, vidí, že si řidič dal u baru panáka. Tak blýskne odznakem: „Tak, pane řidiči, právě jste dojel. Policie.“

„Já vím, že jsem dojel,“ řidič na to klidně. „A vy taky. Autobus právě odjel, vystřídal mě kolega. Já tu mám padla.“

Bydleli jednou spolu neurotik a flegmatik. Jednou seděl neurotik v pokoji. Najednou se ozve osamělé vrznutí, jak se otevřou dveře z kuchyně a do pokoje pomalu vejde flegmatik, přejde pokoj, projde do chodby a pak do koupelny, nabere lžičku vody a zase skrze chodbu projde do pokoje a pomalu odejde do kuchyně. Za chvíli se flegmatik opět objeví, projde pokojem, objeví se se lžičkou vody, projde pokojem a zmizí v kuchyni. 

Neurotikovi stoupá adrenalin, skřípá zuby, zatíná pěsti.

Když flegmatik nabírá pátou lžičku vody, neurotik s pěnou u úst zařve: „Proboha, na co ti je ta voda?!?”

„Hoří nám kuchyň.”

Vdaná žena si to rozdává ve své posteli s milencem, když vtom zarachotí v zámku klíč. Šamstr začne panikařit a chce zdrhat, ale žena ho chlácholí:

„Neboj, on je děsně hloupej a navíc asi i opilej, zůstaň ležet, on si ničeho nevšimne a až usne, tak normálně odejdeš.“

A jo, manžel vejde, lehne si, ale najednou si sedne a zařve:

„Je tady moc nohou! Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest.”

Manželka se nedá znervóznit.

„Klid, to bude tím úhlem, zkus to tamhle od šatníku…“

Manžel vyleze z postele a znova počítá: „Jedna, dvě, tři, čtyři. Fuj, už jsem se lekl!”

Je Štědrý den, už se připozdívá. Ve většině domácností už jsou dárky rozdány a rodiny si užívají blízkosti, maminky uklidňují své děti nabuzené vším tím vzrušením, tatínkové zkouší s ratolestmi nové hračky, je slyšet zpěv koled.

Venku se z oblohy sype sníh, obrovské vločky elegantně přistávají na všech površích a celý svět vypadá jako pod načechranou bílou peřinou. Z oken se line tu hřejivé zlaté světlo, onde blikají světýlka všemi barvami.

Ve vězeňské cele sedí zloděj, zasněně hledí ven zamřížovaným oknem a sní s otevřenýma očima: „Bílá poezie Vánoc. Lidé jdou na půlnoční, nikdo doma. Bože, to by se kradlo!”

Žena sedí u věštkyně. Ta zasmušile kouká střídavě do křišťálové koule a do karet, pak se nadechne a povídá: „Vidím vaši budoucnost, ale není to moc dobré.“

„Zemřu?“ vyděsí se žena.

Věštkyně kývne.

„Brzo?“ zašeptá žena.

Věštkyně znova kývne.

 Žena se chytá stébla: „A půjdu do nebe?”

„Ano,” odpoví věštkyně.

„Och, aspoň že tak, ale nevím, jak to tam chodí, vidíte co tam budu dělat?” ptá se zoufale žena.

Věštkyně zvedne hlavu a povídá: „Umíte hrát fotbal?”

„Ne, ani neznám pravidla,” praví žena zmateně.

„Tak byste si je měla fofrem nastudovat a ještě si trochu potrénujte, večer hrajete první zápas.”

Je podzimní podvečer a po dobře vykonané práci kráčejí po venkovské silnici dva staříci. Zezadu zdáli se ozve vrum, vrůůůům, zvuk se chvíli přibližuje, a najednou kolem nich projede na motorce bezhlavý muž, několikrát se zakymácí a jako loutka, které přestřihli provázky, se zřítí i s motorkou do příkopu.

Muži na sebe kouknou, pokrčí rameny, a jdou dál. A najednou zase zdálky vrum, vrum, vrůůůům a opět kolem nich projede bezhlavý chlap na motorce.

Když se to opakuje po páté, ten jeden stařík se zamyslí a říká tomu druhému: "Hele, Franto, neměl by sis tu kosu dát na druhý rameno?"

Sprchují se dva kolegové v práci.

„Hele, Franto, ty jsi byl na prodloužení penisu?“

„Ne, to jen u nás za vesnicí u kouzelné studánky sedí žába, ty se jí zeptáš, jestli si tě vezme za muže, ona řekne ne a tobě se prodlouží o osm centimetrů. Ale prý to občas nedopadne dobře.“

„Já to risknu,“ praví Honza.

„No, já tě varoval.“

Tak tam Honza jde, vše jde podle plánu, ale pak si Honza říká, tak přidáme ještě osm, ať mám víc než Franta, a zeptá se žabky znovu.

Žabka se naštve. „Seš hluchej? Ne, ne, ne, ne, ne a ne!“

„…bylo by možno…“ diktoval Lord Vetinari a najednou se zarazil. „Ne, to škrtněte, Važuzle, cítím, že tato formulace postrádá požadovanou naléhavost.“

Važuzel zvedl hlavu od pergamenu. „A co tedy přímo Dostavte se ihned do Paláce?“ 

Vetinari se zamyslel. „To se mi zdá poněkud příkré, obzvláště přihlédneme-li k plánovanému příjemci.“

„A co Z vážných důvodů vyžaduje se vaše přítomnost?“ zkusil Važuzel.

„Ach, to je takové neosobní…“

Chodbou zaduněly kroky a do místnosti vplula Lady Sibyla.

„Tedy Haveloku, celé dopoledne hledám uprchlého dráčka, to mi nemůžeš dát vědět, že se od rána krmí kdoví čím v palácové zahradě? Vždyť mu bude špatně!“

Velitel Elánius zoufale pozoroval zástupy golemů hasících muzeum, ve kterém se ten večer konala výstava za účasti Patricije. Kterého nikdo neviděl vyjít.
Najednou uviděl pohyb, ale to jen myš se svými mláďaty opouštěla ohnivé peklo sklepním okénkem. Takže je naděje, že tam jsou ještě živí?
Vtom se ze sklepního okénka vysoukal Lord Vetinari. Elánius se rozběhl a bez rozmyslu ho sevřel do náruče.
„Řekli nám, že jste tam,“ mumlal. „Myslel jsem, že jste m…mr…mrrrt…“
Vetinari opětoval Samovo pevné objetí.
„Pššš,“ řekl skoro něžně. „Jsem v pořádku.“
A nechal Elánia ještě chvíli poslouchat svůj tep. K antagonismu se mohou vrátit zítra.

Pepa se nemůže dívat, jak je jeho kamarád Karel pořád sám, a tak ho zapíše na speed dating.
Ale Karel se bojí: „Hele, ale co když se mi nebude líbit? Víš, jak neumím nikoho odmítnout, zkejsnu s ní navěky!”
„Neboj, to je jednoduchý,“ povídá Pepa. „Když si sedne, tak si ji prohlídni a když se ti nebude líbit, stačí udělat ‚Achachrchachachrch’ a do konce časového limitu předstírat astmatický záchvat.”
Tak Karel večer usedne u stolečku a hned první si k němu přisedne nádherné stvoření, pevná prsa, krátká sukně, líbezná tvář. Karel otevře pusu, ale než stihne promluvit, slečna říká: „Achachrchachachrch!”